Slonovinová miniaturní soška (v. 12, 9 cm) na podstavci: nahá Venuše drží oděv pravou rukou na prsou a levicí na boku, nohou zašlapává toulec se šípy. Před ní stojí Amor a vzahuje nahoru ruku., Fučíková 1997#, II/4, and Soudě podle toulce pod Venušinou nohou se jedná o zobrazení některého z konfliktů mezi Venuší a jejím synem.
Obraz (110 x 72 cm): polonahá Venuše drží před sebou vavřínový věnec, za nímž stojí Merkur (okřídlená přilba, caduceus) a vzhlíží k Venuši. Nalevo Amor leze na strom, napravo se druhý Ampor tiskne k Venuši, která ho schovává pod draperii. Amor u Venuše drží džbán, z něhož lije vodu na hořící pochodeň., Kaufmann 1988#, 20.42, and Význam obrazu patrně souvisí s vazbou mezi Merkurovou výmluvností a láskou, kterou zosobňuje Venuše. Inspirací mohla být Cartariho mytologická příručka, která vyšla poprvé v roce 1556, v níž byla převyprávěna příslušná pasáž z Plútarchových "Rad manželských" (Coniugalia preacepta). O ztotožnění Grácií s Peithó se Cartari dočetl v Pausaniově "Cestě po Řecku" (9, 35). Amor lijící vodu ze džbánu byl Amor Lethaeus, o němž psal Ovidius v básni "Jak léčit lásku" (Ov. rem. 549-560), o zobrazení léthejského Amora v umění 16. století srov. Kurz 1951.
Soška z bronzu a stříbra (18, 15 cm): nahá Venuše s jablkem v jedné a mušlí v druhé ruce., Fučíková 1997#, II/242., and Sošku získal okolo roku 1600 Rudolf II. ze sbírky kardinála Granvelly, ministra Karla V., jako antický originál, teprve na zač. 20. stol. bylo zjištěno, že se jedná o falzum (umělá zelená patina, způsob doplnění nohou ze stříbra, předstírající opravu torza). Práce vznikla v sevení Itálii (Padova nebo Benátky) kolem 1500. Soška je dochována ve více replikách.
Olejomalba na plátně (108 x cm): polonahá Venuše sedí na posteli na klíně Marta, v pravém dolním rohu spí Amor (luk), hlavu na polštáři. V pravém horním rohu se v oblaku objevuje poprsí Merkura (okřídlená čapka), zdviženou rukou se vztyčeným ukazovákem milence varuje. V levém dolním rohu Martův štít a meč., Kaufmann 1988#, 20.39., and Hlavním antickým pramenem pro Venušinu nevěru s Martem byl Homér (Od. 8, 266-368) a Ovidius (met. 4, 171-189). U těchto autorů ani nikde jinde v antické literatuře se nepíše o Merkurovi, který by nevěrnou Venuši a Marta upozorňoval na to, že se blíží Vulkán. Homér se však zmiňuje o tom, že Vulkán dvojici uvěznil a ukázal je spoutané bohům, Merkur se přiznal, že by si rád vyměnil místo s Martem (podobně též Lúkiános v Rozhovorech bohů, 17). Anguilllara ve svém převyprávění Ovidiových Proměn z roku 1561 (Anguillara 1561, 258) Merkurovu roli rozvedl. Ačkoliv v Odysseii milence ovobodil Vulkán, podle Angullary se v této roli objevil Merkur. Venuše a Mars po vysvobození ihned utekli pryč a tento moment mohl zobrazovat Sprangerův obraz, ukazuje na to Venušin ztrápený výraz i spící Amor symbolizující konec milostného vzplanutí. Martovo gesto si lze vyložit jako snahu vymanit se z Venušina objetí.
Olejomalba na alabastru (38 x 45 cm): v levém dolním rohu Aiolos (koruna, žezlo, tunika, plášť) zdvihá obě ruce, aby vypustil větry. Před ním stojí Juno (koruna, šaty s ohhalenými ňadry) a ukazuje za sebe, na rozbouřené moře s Aineovou flotilou. Nad Aiolem hora, z níž na jeho příkaz vylétly větry, které jsou zobrazeny jednou jako putto, v ostatních případech jako foukající hlavičky putti s křidélky. Na pravé straně na břehu moře Nymfa Déiopeia s nádobou, z níž vytéká voda, pod ní ve vodě mořská obluda. Na břehu je za keřem schovaný dudák s kloboukem, na obzoru kulatá věž s praporem. Na nebi, v pravém horním rohu přihlíží zkáze polonahá Venuše na voze taženém párkem holubic., Kaufmann 1988#, I/47., Fusenig 2010#, č. 65 s. 196-197., and Alabastrová destička byla původně patrně umístěna v otáčivém rámu, protože měla na druhé straně výjev s Perseem a Andromedou (Wien, KM, Osvobození Andromedy) a tvořila dvojici s destičkou z Rudolfovy sbírky, která byla rovněž oboustranná (Wien, KM, Triumf Amora a Bakcha; Wien, KM, Faëthontův pád). Jacoby alabastrové destičky z Rudolfovy sbírky interpretuje jako alegorie živlů: oheň (Faëthontův pád), země (Triumf Amora a Bakcha), vzduch (Zkáza Aeneovy flotily) a voda (Osvobození Andromedy). Kromě tohoto rámce mohly mít oboustrané destičky další významové roviny. Na obou stranách této desky je přibližně na stejném místě zobrazená v podobné póze nahá dívka a před ní v moři je mořská obluda. Na straně s Perseem je tato dívka Andromeda a na straně s Aiolem je to Déiopeia, v obou případech se jedná o nástrahu, která se hrdinovi staví do cesty, což je patrně alegorický význam obou výjevů. Deiopeia na zemi má protějšek ve Venuši, která je zobrazena v oblacích přímo nad ní, ale má opačný smysl. Zatímco Déiopeia zapříčinila, že Aineiova flotila málem celá zničena, díky Venuši hrdina cíle svojí životní poutě nakonec přeci jen dosáhne. Mořská bouře, která sice Aineia odehnala od cíle jeho cesty, ale nedokázala mu zabránit ve splnění jeho světodějného úkolu, byl topos císařské politické propagandy, s nímž se v Praze setkáváme poprvé v roce 1558, při přivítání nově zvoleného císaře Ferdinanda I. Císař při slavnostní cestě na Pražský hrad procházel skrz město, kde jej na Staroměstském náměstí uvítalo 2000 nejkrásnějších pražských dívek, které byly přirovnány k Nymfám, které Juno vychválila Aiolovi (Collinus, Cuthenus 1558, 8v: Quarum formae praestantiam Iuno coram Aeolo apud Vergiliam depraedicat).
Kresba (37, 2 x 46, 4 cm): na oblaku sedí Jupiter (orel) a Minerva (přilba, kopí, štít) v důvěrném hovoru. Dole v krajině božstva: nalevo sedící Diana (srpek, toulec), naproti ní sedící Apollón (lyra). Nad Apollónem nahá Venuše, kterou přikrývá Amor a vzhlíží přitom nahoru k Jupiterovi. Vedle Venuše Neptun (trojzubec), na protější straně Merkur (křídlená čapka) a ženské božstvo. Uprostřed v pozadí nalevo Herkules (kyj, lví kůže) a na zemi sedící Pluto s Kerberem. Nalevo v horním rohu ruina antické stavby s ženkou sochou v nice., Prag um 1600#, I, č. 177., and Přípravná kresba k obrazu (London, National Gallery inv. n. 6475). Výjev je interpretován jako zrození Minervy, ale ve Stuttgartu (Landesbibliothek, Cod. hist. Q. 298/299, Stammbuch Janisch fol. 142r) je obdobná kresba od stejného autora s nápisem: "Diese Figur wie Jupiter die Veniren veralsst und Minervam liebet mit verwunderung aller anderen heydnischen Götter is mir von Johan von Ach Kay. Mahler zu ehren gamacht worde." Z nápisu jednoznačně vyplývá, že se jedná o alegorické zobrazení v němž jde o konflikt mezi Venuší a Minervou (Prag um 1600, I, s. 329).
Na víku sedí postava z pozlaceného stříbra: nahá Venuše (dlouhý závoj) na labuti, atributy nezachovány., Irmscher 1999#, 226-234., and Nebeská Venuše (Venus Coelestis) letící na labuti nemá obdobu v dobovém umění. Autor ikonografického programu Trionfi-lavabo se však mohl opřít o autoritu Platónovu, v jehož dialogu Faidón Sókratés chápe labutě jako symbol lidské duše opouštějící pozemský svět (84e-85b). Platónův výklad labutí písně cituje Cicero v Tuskulských hovorech (1, 73) a Claudius Aelianus ve spise O zvláštnostech živočichů (5,34), dostal se také do křesťanské literatury a v 16. století se s jejím ohlasem setkáme u celé řady autorů (Irmscher 1999, s. 254 pozn. 667).
Puncované zobrazení na okraji dole vlevo: na oblaku Venuše a Amor, bohyně předává dole stojícímu Hippomenovi (antikizující zbroj, vysoké boty) tři zlatá jablka, její syn na něj míří lukem. Napravo král Schoineus (vousy, koruna) sedí s vousatým mužem, na obou stranách ozbrojenci a přihlíží závodu. Hippomenés běží za Atalantou, která se shýbá pro zlaté jablko na zemi. V pozadí ohrada, za níž jsou diváci., Irmscher 1999#, 124-125., and Všechny čtyři výjevy na okraji mísy demonstrují moc Amorovu. Kompozice výjevu s Atalantou je varianta Solomonova dřevorytu z ilustrovaného vydání Ovidiových proměn, které vyšlo poprvé v roce 1557. Přípravná kresba se od realizovaného výjevu liší jenom v detailech.
Puncované zobrazení na okraji nahoře napravo: nahý Plútos (vousy, dvouzubec) vyjíždí z moře na dvouspřeží směrem k Proserpině, která na břehu trhá květiny společně se třemi družkami. Nad skupinou dívek na obloze Venuše s Amorem, který míří lukem na Plúta., Irmscher 1999#, 124-125., and Všechny čtyři výjevy na okraji mísy demonstrují moc Amorovu, který ovládá i bohy. Přípravná kresba se od realizovaného výjevu liší jenom v detailech.
Puncované zobrazení na okraji dole napravo: oblečená Venuše leží na zemi a spí, vedle leží a spí Amor, pod ním luk a toulec. Napravo Nymfa namáčí hořící pochodeň do pramene vody, Výjev je zasazen do krajiny., Irmscher 1999#, 125-126., and Všechny čtyři výjevy na okraji mísy demonstrují moc Amorovu. Výjev se spící Venuší a Amorem je ilustrací básně, kterou Christoph von Schallenberg napsal okolo roku 1590. Téma lze vysledovat až k byzantskému epigramu, který napsal Marianos v 6. století (Anthologia Graeca 9, 627). Přípravná kresba se od realizovaného výjevu liší jenom v detailech.