Autoři považují antiklerikalismus za významnou součást evropských modernizačních procesů, zaměřených proti církvi a jejím institucím. Sledují jeho charakter a proměny od poloviny 19. století do konce první třetiny století dvacátého v habsburské monarchii a první Československé republice, a to s ohledem na rozdíly a specifika v různém ideovém a sociálním prostředí, ve městě a na venkově a také v českých krajanských komunitách ve Spojených státech. Jejich monografie podle recenzenta umožňuje vnímat český, protikatolicky zaměřený antiklerikalismus v evropském kontextu jako mnohovrstevnatý fenomén, který významně ovlivnil dobovou společnost a politiku. Pro komplexní uchopení tématu, inspirativní otázky, široký rozsah pramenů i literatury a kompaktnost výkladu ji rozhodně doporučuje zájemcům o dějiny českého myšlení i politiky v 19. a 20. století., The authors view anti-clericalism as an important part of European modernization processes aimed at the church and its institutions, They monitor its character and transformations since the mid-1880s until the end ot the first third of the 20th century in the Hapsburg Empire and the first Czechoslovak Republic, taking into account differences and specific features in various social and ideological environments, in towns and in the country, and also in Czech compatriot communities in the United States. According to the reviewer, their monograph Czech Anti-Clericalism: Sources, Topics and Forms of Czech Anti-Clericalism from 1848 to 1938 permits perceiving the Czech anti-Catholic anti-clericalism in the European context as a multi-layered phenomenon which had a significant impact on the society and politics of that period. Because of its comprehensive grasp of the topic, inspiring questions it asks, its broad selection of sources and publications it draws from, as well the compact explanations it provides, the book is definitely recommended to all who are interested in the history of the Czech thinking and politics in the 19th and 20th centuries., [autor recenze] Marek Šmíd., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Původní verze této studie vyšla pod názvem "The Czechoslovak Section of the BBC and the Jews during Second World War" v časopise Yad Vashem Studies, roč. 38, č. 2 (2010), s. 123-153. Článek zkoumá, jakým způsobem a s jakými cíli bylo v československém rozhlasovém vysílání z londýnského exilu do vlasti během války prezentováno téma osudu Židů v okupované Evropě a holokaustu. Autor obecně charakterizuje vlivy, které na československé vysílání v rámci BBC (British Broadcasting Corporation) uplatňovaly britské vládní úřady, a upozorňuje, že informování o nacistické perzekuci Židů na vlnách této rozhlasové stanice je třeba vnímat v kontextu propagandistických záměrů Spojenců - jak Britů, tak československého zahraničního a domácího odboje. Obsah vysílání musel reagovat na nacistickou a kolaborantskou propagandu, vykreslující exilové vlády jako exponenty údajného světového židovského vlivu, a také na vzrůstající antisemitské nálady v domácí veřejnosti. Šlo tedy z pohledu politického exilu o citlivé téma, což vedlo jeho představitele k opatrnému a nepříliš častému připomínání tragédie Židů., a2_Autor se ve své analýze zaměřuje na politické komentáře jako nejvíce vypovídající typ relací vzhledem k danému tématu. Nalézá v nich zřetelnou informativní a humanitární náplň s dvojím akcentem, míněným jednak jako varování Němcům a jednak jako apel na obyvatele ve vlasti k pomoci židovským spoluobčanům. Poukazuje přitom na odlišnou strategii používanou ve vysílání pořadů adresovaných do Protektorátu Čechy a Morava a na Slovensko. Vysílání do protektorátu obsahovalo někdy detailní zprávy o pronásledování Židů, ty byly však spojovány s utrpením českého národa, jehož zájmům se podání informací plně podřizovalo. Zároveň byly zdůrazňovány mravní a demokratické kvality Čechů, projevující se údajně distancí od antisemitismu a solidaritou s obětmi násilí, čímž si měli Češi získávat sympatie a podporu civilizovaného světa. Oproti tomu hlavním záměrem ve vysílání na Slovensko bylo očistit tamní obyvatelstvo od (důvodného) podezření ze sympatií k tamnímu proněmeckému režimu a jeho podílu na holokaustu., a1_The original English version of this article was published under this same title in Yad Vashem Studies, vol. 38 (2010), no. 2, pp. 123-53. The article considers how and why the fate of the Jews in occupied Europe, including the Shoah, was presented by Czechoslovak exiles in London to their homeland during the Second World War. The author outlines the influences that the British governmental authorities had on Czechoslovak transmissions of the British Broadcasting Corporation (BBC), and points out that informing BBC listeners about the Nazi persecution of the Jews must be considered in the context of the propaganda aims of the Allies - both the British and the Czechoslovak resistance at home and abroad. The content of the broadcasts had to react to the propaganda of the Nazis and their collaborators, which depicted the government-in-exile as exponents of the alleged influence of world Jewry, and also to the growing antisemitic feeling in the Protecorate. It was therefore a sensitive topic from the stand point of the politicians in exile, and this led the politicians at the top to make only wary and infrequent references to the tragedy of the Jews. In his analysis, the author focuses on political commentaries, which he considers to provide the best material for his topic. He finds them to be clear, informative and humanitarian, with a dual accent, intended both as a warnfellow citizens. He points to the different strategies used in the transmission of programmes to the Protectorate of Bohemia and Moravia and those to Slovakia. The transmissions to the Protectorate sometimes contained detailed reports about the persecution of the Jews, but they were linked to the suffering of the Czech nation, to whose interests the provision of information was fully subordinated., a2_The moral and democratic qualities of the Czechs were also emphasized, which were allegedly manifested in the Czechs´ distancing themselves from antisemitism and showing instead their solidarity with the victims of violence, whereby the Czechs were to win the sympathy and support of the civilized world. By contrast, the chief aim of broadcasts to Slovakia was to clear the local population of the well-founded suspicion of their sympathizing with the local pro-German regime and its role in the Soah., Jan Láníček ; Z angličtiny přeložil Vít Smetana., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autor ve čtyřech částech knihy pojednává o genealogii československých spartakiád v německém turnerském a českém sokolském hnutí, o rozdílné vizuální symbolice spartakiád v letech padesátých, sedmdesátých a osmdesátých, o jejich organizaci a vztahu společnosti ke spartakiádám. Obsáhlá recenze představuje náplň a hlavní teze knihy, její prameny a teoretická východiska a formuluje některé polemické soudy. Klíčem k interpretaci fenoménu masových gymnastických vystoupení různých věkových, sociálních a profesních, genderově rozdělených skupin obyvatelstva na stadionech v českých zemích a Československu od druhé poloviny 19. století do devadesátých let století dvacátého je pro autora mnohotvárná analýza politické symboliky těla a jeho pohybu, reprezentujícího ideály jednoty národního společenství či socialistické společnosti. Pečlivě doložená faktografie, erudované využití různých teoretických konceptů, argumentační přesvědčivost a jasný styl vytvářejí podle recenzenta kompaktní, komplexní, podnětnou a poutavou monografii. Recenzent pouze lituje, že nezohlednil široký kontext podobných masových rituálů v dalších zemích sovětského bloku, ale i jinde, z nějž by jasněji vyplynula světová jedinečnost československých spartakiád. Vede také polemiku s jeho přesvědčením, že komunistický režim v Československu nebyl totalitní, a shledává argumenty pro opačné tvrzení v jiném pohledu na roli a působení politických rituálů typu spartakiády ve vztahu ke společnosti., In his four-part book Czechoslovak spartakiads, the author deals with the genenalogy of Czechoslovak spartakiads in the German Turner and Czech Sokol movements, different visual symbolism of the spartakiads in the 1950s, 1970s, and 1980s, the organization of spartakiads, and the relation of the society to them. The extensive review presents the content and leading principles of the book, as well as its sources and theoretical foundations, and formulates some polemic arguments. The key of the author´s interpretation ot the phenomenon of the mass gymnastics event of different age, social and professional, gender-differentiated groups of population in arenas in the Czech Lands and Czechoslovakia since the second half of the 19th century until the 1990s is a multifaceted analysis of the political symbolism of the body and its movements as a representation of ideals of the unity of the nation and the socialist society. In the reviewer´s opinion the book´s meticulously documented factography, erudite use of different theoretical concepts, convincing argumentation and clear style have resulted in a compact, comprehensive inspiring and attractive monograph. The reviewer only regrets that the author did not reflect a broad context of similar mass rituals in other countries of the Soviet Bloc and elsewhere to show the globally unique character of the Czechoslovak spartakiads.The reviewer also argues against the author´s conviction that the Communist regime in Czechoslovakia was not totalitarian, presenting arguments for an opposite opinion in a different view of the role and effect of political rituals such as the spartakiads in relation to the society., [autor recenze] Karol Szymański ; Z polštiny přeložila Helena Komárková., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Východiskem článku je pojem ''národní cesty k socialismu'' ve svých dvou základních významech, tedy politickotaktickém i teoretickém. Jeho cílem je ukázat na českém příkladu komplikovaný a dynamický vývoj ústředních témat ''ideologických vichřic'' dvacátého století kondenzovaných v pojmech ''revoluce'' a ''národní emancipace''. Autor se zaměřuje na dva významné české komunistické politické myslitele a aktivisty - historika, muzikologa a ministra v československých poválečných vládách Zdeňka Nejedlého (1878-1962) a na filozofa a esejistu Karla Kosíka (1926-2003) - kteří reprezentují dvě odlišné existenční, generační a intelektuální reakce české radikální levice na výzvy své doby. Oba se pokusili svým vlastním, osobitým způsobem formulovat předpoklady a koncepční rámce české či československé "národní cesty" k socialismu, ale též varovat před jejími úskalími. Zatímco Zdeněk Nejedlý svou těsně poválečnou koncepcí československých komunistů jako dědiců pokrokových národních tradic aktualizoval především odkaz husitské revoluce a národního obrození 19. století v kontextu komunistické kulturní politiky, vcelku úspěšně jej propojil se snahami komunistické strany o historickou legitimizaci své vlády a vytvořil tak oficiální osnovu výkladu českých dějin autoritativně platnou po celá padesátá léta minulého století,, a2_Karel Kosík se nejprve pokusil z radikálně levicových pozic o vypracování alternativní, implicitně polemické koncepce národní revoluční kontinuity, která hledala inspiraci u českých radikálních demokratů a v jejich revolučním vystoupení z roku 1848, aby se od konce padesátých let stal jedním z představitelů marxistického revizionismu v Československu, filozofickým kritikem stalinismu a dehumanizace moderního člověka pod tlakem abstraktních ideologií a mocensko-byrokratických aparátů a nakonec si získal pověst filozofa pražského jara 1968. Autor neusiluje o vyčerpávající portrét obou těchto osobností, nýbrž o charakteristiku základních kontur jejich řešení dilematu mezi národně partikulárním a revolučně univerzálním, jemuž čelili a s nímž se museli tak či onak vyrovnávat všichni komunističtí a radikálněsocialističtí myslitelé jejich doby. Myšlenkový a tvůrčí vývoj obou osobností je přitom zasazen do širších politických souvislostí doby od konce druhé světové války do pražského jara 1968., a1_In this article the author starts from the notion of ''national road to Socialism'' in its two fundamental meanings - the political-tactical and the theoretical. He seeks to demonstrate, usig the Czech example, the complicated dynamic development of the central themes of the ''ideological whirlwinds'' of the twentieth century which are concentrated in the terms ''revolution'' and ''national emancipation''. To this end he focuses on two important Czech Communist political thinkers and activists - the historian, musicologist, and minister in post-war Czechoslovak governments, Zdeněk Nejedlý (1878-1962), and the philosopher and essayist KIarel Kosík (1926-2003) - each of whom, with regard to their generation and their lives in general, represents a different Czech radical left-wing intellectual approach to the challenges of his times. Each man, in his own distinctive way, sought to formulate the prerequisites and conceptual framework of the Czechoslovak, or Czech "national road" to Socialism, but also to warn about pirfalls. With his early post-Second World War conception of Czechoslovak Communists as the heirs of progressive national traditions, Nejedlý sought to show how the legacy of the Hussite revolution of the fifteenth century and the National Awakening of the nineteenth century was currently relevant to Communist policy. Indeed, on the whole he succeeded in linking it with Communist Party efforts to achieve the historical legitimation of their government and thus create the official framework of the interpretation of Czech history which remained authoritatively valid throughout the 1950s., a2_Kosík, by contrast, first attempted, from radically left-wing positions, to work out alternative, implicitly polemical conceptions of national revolutionary continuity, which sought inspiration amongst Czech radical democrats and their revolutionary expression in 1848, and he thus became, from the late 1950s, one of the chief representatives of Marxist revisionism in Czechoslovakia, a philosopher-critic of Stalinism and the dehumanization of modern man and woman under the pressure of abstract ideologies and the apparatus of power and the bureaucracy, eventually earning the reputation of the philosopher of the Prague Spring of 1968. The author does not seek to portray these two figures exhaustively, instead, his aim is to provide the basic contours of how each tried to solve the dilemma between tne nationally particular and the revolutionarily universal, which all Communist and radical Socialist thinkers of their time faced and somehow had to come to terms with. The author sets the intellectual and creative development of these two figures into the wider political context from the end of the Second World War to the Prague Spring., Michal Kopeček., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
The article reviews the research on travelling and tourism in
Czechoslovakia from 1945 till the end of the communist regime in 1989. The attention is paid to three elementary dimensions. The
first part points out some of the limits of existing research which during the last seventy years was formed through the specific discipline of Czech tourism research. Second part is tackling some of the current problems and challenges in the research, particularly the questions connected with relevant sources. The third part
outlines some basic topics, along which the future research on travelling and tourism can be structured. and Článek zahrnuje poznámový aparát pod čarou
Autor využívá recenze knihy srbských historiků Mileho Bjelajace a Gordany Krivokapić-Jovičové Příspěvky k odborné kritice: Srbská historiografie a svět. Vliv jugoslávské krize na zahraniční a domácí historiografii k obecnějšímu zamyšlení nad stavem srbské a postjugoslávské historiografie ve světovém kontextu bádání o nejnovějších dějinách jihoslovanských zemí. Autorská dvojice podle něj zastupuje ten proud v srbském dějepisectví, který se dokázal vymanit z omezení národními dějinami, pozitivistické faktografie a nacionálních stereotypů a patří ve své zemi k úplné špičce. Tematické okruhy jejich knihy tvoří stěžejní problémy srbských a jihoslovanských moderních dějin, jako je vznik, existence a příčiny ztroskotání projektu společného jugoslávského státu. Na nich recenzent ukazuje vývojové trendy národních historiografií bývalé Jugoslávie od státní ideologie jugoslávské jednoty a bratrství přes „novou ortodoxii“ antikomunismu a antijugoslávství po rozpadu společného státu a novou politickou instrumentalizaci za balkánských válek až po současnou pluraliazaci přístupů a otevírání horizontů., In his review of this work, whose title translates as ‘Serbian Historiography and the World: The Influence that the Yugoslav Crisis Has Had on Historiography at Home and Abroad. Contributions to Specialist Criticism’, the reviewer offers more general considerations of the state of Serbian and post-Yugoslav historiography in the international context of research on the contemporary history of the South Slav countries. The two authors of the book, Mile Bjelajac and Gordana Krivokapić-Jović, represent, according to the reviewer, a trend in Serbian historiography, which has been able to free itself from the limitations of national history, positivist assimilation of mere facts, and national stereotypes; they are, in short, among the best historians in their country. The range of topics discussed in this volume cover the key problems of modern Serbian and Yugoslav history, such as the origin, existence, and causes of the demise of the shared state of the South Slavs. The reviewer uses these topic areas to show the trends in the development of the national historiographies of the former Yugoslavia, from the state ideology of Yugoslav unity and brotherhood to the ‘new orthodoxy’ of anti-Communism and anti-Yugoslavism, to the break-up of the shared state and the new instrumentalization of politics during the Yugoslav Wars, to the current pluralization of approaches and the opening up of new horizons., [autor recenze] Ondřej Vojtěchovský., and Obsahuje bibliografii
a1_Po roce 1989 došlo ke změně v normativních vyjádřeních o společenském konfliktu ve východní Evropě. Paradigma společenských věd včetně historiografie se rovněž změnilo. Bráno s rezervou, lze tuto změnu nazvat ''obratem k identitě''. Obsah pojmu ''identita'' byl inspirován dějinami, avšak měnil se do aktuálních podob. Stať analyzuje třecí plochy, na nichž docházelo ke kontaktu většinového českého prostředí s kulturní identitou, historickou pamětí a historiografickou sebereflexí českých židů po roce 1989 (do roku 2012). Cílem pojednání je analyzovat základní strukturu vyjádření o židovských dějinách v daném lokálním a časovém rámci a zjistit, jakou roli v nich hraje narativ obětí. Autor dovozuje hypotézu o nezanedbatelném vlivu ''plačtivého pojetí židovských dějin'' v polistopadové české historiografii. Rozlišuje přitom mezi třemi paradigmatickými schématy, která pak vymezuje a vyhodnocuje na základě jejich funkcí: metodologický nacionalismus, metodologický totalitarismus a metodologický kulturalismus. Dále popisuje, v jakých konstelacích se vyskytují, a to jak ve vědě, tak ve veřejné diskusi, zvláště pokud ovlivňují politiku identity českých židů. Zároveň se snaží ukázat, proč daná schémata znesnadňují chápání moderních dějin českých židů., a2_Dějiny židů podle mínění autora zabředly do výkladu založeného výhradně na tezi o ''věčném antisemitismu'' a jeho obětech. Slouží tak jako dobrý příklad dějin, respektive paměti, tvořících neodmyslitelnou součást ideologie. Jako takové fungují v celistvém prostoru vědy a politiky a vytvářejí etnocentrickou identitu židovského národa. To vede ke schematizujícímu rozdělení společenských vztahů na konfliktní národní i kulturní (rasové) tábory, které jako by existovaly od nepaměti a "přirozeně", k postupné izolaci židovské komunity a jejímu vymezování vůči ostatním skupinám. O tom může svědčit nejen vztah českých židů vůči Arabům (muslimům), ale rovněž prosazování diskurzu o bezpečnosti v jejich politice identity i v oblastech tak specifických, jako je architektura a sociální péče., a1_After the Changes of 1989 a change also took place in normative points of articulation of social conflict in eastern Europe. The paradigm of the social sciences, including historiography, changed as well. It is on the whole fair to call this the ''identity turn''. The meaning of the term ''identity'' was inspired by history but changed into up-to-date forms. The article analyses points of friction where contact took place between majority Czech society and cultural identity, historical memory, and historiographical self-reflections of Czech Jews after the Changes of 1989 to 2012. In this article, the author seeks to analyse the basic structure of statements about Jewish history in the Bohemian Lands in this period, and to determine what role the narrative of the victim plays in them. The author presents his hypothesis of the considerable influence of the "lachrymose conception of Jewish history" in Czech historiography after the Changes of 1989. In this, he distinguishes between three paradigms, which he then further defines and assesses according to their functions: methodological nationalism, methodological totalitarianism, and methodological culturalism. He then identifies the constellations in which they appear both in academic and in public discources, especially those influencing the politics of identity of the Czech Jews. At the same time, he seeks to explain why the schemes make it difficult to understand the modern history of the Jews of the Bohemian Lands., a2_The history of the Jews, according to the author, became locked in an interpretation based solely on the idea of ''eternal antisemitism and its victims''. This is therefore a good example of history/memory as an inherent component of ideology. As such, it has been operating in the undifferentiated space between scholarship and politics, and has been constructing the ethnocentric identity of the Jewish nation. This has led to a schematizing division of social relationships into adverse national and cultural (racial) camps, which have seemed to exist ''since time immemorial'' and ''naturally'', and to the gradual seclusion of the Jewish community and its defining itself or being defined against other groups. This is evident not only in the approach of Czech Jews towards the Arabs (Muslims) but also in the assertion of the security discourse in their politics of identity in fields as specialized as architecture and social care., Vít Strobach., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy