a1_Tento esej je mírně dopracovanou verzí textu, který zazněl jako závěrečná přednáška velké mezinárodní konference „Evropa mezi válkou a mírem 1914-2004: Základní mezníky evropské historie 20. století“, uspořádané ve dnech 9. až 11. dubna 2014 v Praze. Belgický historik se v něm kriticky zamýšlí nad současným fenoménem, který by se dal označit jako hypertrofie historické paměti. Podle něj je dnes typické, že se zájem o minulost zdůvodňuje jejím významem pro současnost. Autor oceňuje přínos historiků, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století v zemích západní Evropy sváděli boj o to, aby historie, uzurpovaná vládnoucími elitami a jejich politikou oficiální paměti, byla navrácena zpět k demokratické diskusi. Historické kontroverze, které zde dříve politicky rozdělovaly společnost, však dnes namnoze ztratily svůj osten a nahradil je konsenzus, sloužící k sebeujišťování o dosaženém morálním pokroku. Dále autor přechází ke vztahu národních rámců historické paměti a nadnárodní evropské politiky. Evropská integrace bývá často vydávána za univerzální lék na její tragické historické konflikty a problémy, přestože se jedná primárně o ekonomický proces spjatý s budováním sociálního státu a spojovat jej přímo s prosazováním míru a lidských práv je mylné. Sebeoslavný a samolibý tón provázel i západní vzpomínání na události roku 1989 po pětadvaceti letech, třebaže je k tomu povolaní odborníci vůbec nepředpokládali. Autor si klade otázku po důvodech tak bezprecedentního selhání sociálních věd a v souvislosti s rokem 1989 vybízí k tomu, aby si historie opět uvědomila svůj kritický náboj., a2_S ním by se měla přičinit, aby se z evropského vzpomínání na dvacáté století stal politicky relevantní diskurz, který by nebyl jen všeobecně přijatelnou a sebeutvrzující oslavou v duchu nadřazenosti světlé současnosti nad temnou minulostí., b1_This essay is a slightly revised version of the closing lecture given at the international conference ‘Europe between War and Peace, 1914-2004: Turning Points in 20th Century European History’, which was held in Prague from 9 to 11 April 2014. In this essay, the author, a professor of history at the Université Libre de Bruxelles, critically considers a contemporary phenomenon that may reasonably be called the hypertrophy of historical memory. According to the author, it is today typical that an interest in the past is justified by its significance for the present. The author appreciates the contributions of the West European historians who, in the 1970s and 1980s, struggled so that history, which had been usurped by the ruling elites and their policy of official memory, would be returned to democratic debate. Historical controversies had previously divided society here, but many of them have now lost their sting and have been superseded by consensus, serving to provide self-assurance about the moral progress that has been achieved. The author then considers the relationship between the national frameworks of historical memory and supranational European politics. European integration is often presented as a panacea for the disastrous historic conflicts and other problems that have beset Europe, even though this integration is primarily an economic process connected with the building of the welfare state, and it is therefore erroneous to link this process directly to the promotion of peace and human rights. A self-praising, self-satisfied tone has also been present in Western recollections of the events of 1989 twenty-five years later, though the experts on the topic did not expect the great changes at all. The author asks what the reasons were for the social scientists’ unprecedented failure, and, in connection with 1989, he calls upon thinkers to recall the critical role of history., b2_They should thereby seek to make European recollections of the twentieth century part of a politically relevant discourse, which would be more than merely a generally acceptable self-confirming celebration in the spirit of the superiority of the bright present over the dark past., Pieter Lagrou, Oldřich Tůma ; z angličtiny přeložila Marzia Patonová., and Obsahuje bibliografii
Srovnávací studie konfrontuje situaci německy mluvících Židů v Československu a v Polsku v prvních letech po druhé světové válce. Zabývá se jejich právním postavením a problémy s občanstvím, překážkami jejich začlenění do československé a polské společnosti, obtížemi při restitucích jejich majetku a tlaky na jejich odchod za hranice, což dokládá na vybraných konkrétních příkladech. Konstatuje, že v obou zemích německy hovořící Židé nezapadali do uměle vytvořených černobílých kategorií národních nepřátel na jedné straně a vlastenců („národně spolehlivých“) na straně druhé. Tento neurčitý status se projevil i v jejich nevyjasněném právním postavení. Zvláště v Československu se museli (často marně) domáhat (znovu)získání československého občanství, které po válce ztratily automaticky všechny osoby německé a maďarské národnosti. V Polsku měli na polské občanství nárok německy mluvící Židé, kteří byli do roku 1939 polskými občany, složitější byla situace Židů ze znovunabytých území Polska a osob ze smíšených manželství. Autorka upozorňuje na každodenní problémy těchto osob, které byly v obou zemích podobné: nemožnost užívání německého jazyka a problémy s komunikací, sociální diskriminace, nedostatečná finanční podpora, problémy se sháněním práce a s restitucí majetku. Většina německy mluvících Židů se proto snažila z Polska i Československa vycestovat. V závěru si autorka klade otázku, zda se Židé, zejména pokud mluvili Německy, nedostali po válce do pozice nechtěných obětí nacistické zvůle, které sice přežily holokaust, ale ve své vlasti se pro většinové obyvatelstvo staly cizinci., This article compares the situation of the German-speaking Jews both of Czechoslovakia and of Poland in the early years after the Second World War. The author considers their legal status and problems with citizenship, the obstacles to their being re-included in Czechoslovak and Polish societies, the diffi culties they faced in seeking the restitution of their property, and the pressures on them to leave their countries. She demonstrates this with specifi c cases, and concludes that the German-speaking Jews in both countries did not fall into artifi cially created black- -and-white categories of national enemies on the one hand and patriots (''nationally reliable'') on the other. This uncertain status was also manifested in their unclear legal status. Particularly in Czechoslovakia, the Jews were required to struggle (ultimately often in vain) to re-acquire their citizenship, which all people of German or Hungarian ethnicity (národnost) had automatically lost after the war. In Poland, German-speaking Jews who were Polish citizens up to 1939 had a right to Polish citizenship, but the situation was more complicated for Jews from the newly acquired territories of Poland and for people from mixed marriages. The author points out that the everyday problems faced by these people were similar in both countries: the impossibility of using German and the problems with communication, social discrimination, insuffi cient fi nancial support, fi nding work, and the restitution of their property. Most of the German-speaking Jews therefore tried to leave Poland and Czechoslovakia. The author concludes her article by asking whether after the war the Jews, particularly those whose everyday language was German, did not fi nd themselves in the position of unwanted victims of Nazi arbitrary rule, having survived the Shoah, but remaining, for majority society, aliens in their own countries., and Kateřina Čapková.
Recenzent oceňuje tento pokus zvládnout rozsáhlou materii a sepsat v pouhé autorské dvojici první vysokoškolskou učebnici československých dějin v letech 1948 až 1989. Shledává v ní však co do rozsahu výkladu citelné disproporce chronologické, územní i tematické, když nejpodrobněji je zpracováno období pražského jara 1968–1969, mnohem stručněji pak doba kolem přelomu padesátých a šedesátých let i dvacetiletí takzvané normalizace (1970–1989) a zcela upozaděna je slovenská problematika. Dále recenzent polemizuje s některými tvrzeními obou autorů a upozorňuje na faktografické chyby. and [autor recenze] Martin Franc.
Sborník obsahuje čtyřiadvacet příspěvků z konference „Moskva a východní Evropa: Neklidná léta šedesátá. Ekonomika, politika, kultura“, kterou v dubnu 2012 v Moskvě uspořádalo Centrum pro studium sociálních procesů ve východní Evropě po druhé světové válce, jež je součástí Ústavu slavistiky Ruské akademie věd. Zastoupeni jsou zde historici, ekonomové, politologové a literární vědci z dalších ústavů Ruské akademie věd, i z Maďarska Srbska. Zpřístupnění archivních dokumentů zde dle recenzentky umožnilo v řadě případů i novou interpretaci událostí, k nimž došlo v období od polských a maďarských společenských revolt roku 1956 do potlačení pražského jara v roce 1968. Ve sborníku je reflektováno politické i kulturní dění v sovětském centru i v dalších zemích „socialistického tábora“ a také jeho ohlasy v politice Západu. and [autor recenze] Květa Jechová.
In February 2007, The Institute of the Contemporary History of the ASCR co-organized a seminar which was the finale of a Bohemian-German project which began in 1999. A comparison of European law and rules valid during the post-war period and linked to German minorities was the aim. Law and regulations in Poland, Hungary, France, Denmark, Belgium, Yugoslavia and Italy were also analyzed. and Oldřich Tůma.
Přemysl Houda sice podle Opekara zpracoval obrovské množství pramenů, přesto ale fenomén folku za takzvané normalizace komplexně nepostihl. Recenzentovi chybí zejména pozornost věnovaná neoficiálnímu šíření hudebních nahrávek. Jednotlivé kapitoly na něj působí spíš jako samostatné studie a nesvědčí jim přetížení poznámkovým aparátem. Přesto je podle něj Houdova práce velmi záslužná, neboť vytěžil z pramenů spoustu poznatků, které uvádí do vzájemné souvislosti i širšího kontextu, a do značné míry osvětluje, jak fungovala folková scéna v dané době. Houdova knížka tak poslouží jako vysoce užitečný zdroj poznání a skvělý materiál k další aplikaci., Although Přemysl Houda, according to the reviewer, has dealt with a vast number of sources, he fails here to capture the phenomenon of Czech folk music in the Normalization period in its full complexity. According to the reviewer, the book fails in particular to consider the illicit (that is, not sanctioned by the State) spread of recorded music. The individual chapters strike the reviewer as somehow being individual essays, and they are overburdened with footnotes. Nevertheless, the reviewer fi nds the work praiseworthy, because Houda has found a lot of information in the sources, which he links together and puts into the broader context. To some extent, moreover, he explains how the folk scene operated in this period. Houda’s book thus serves as a highly useful source of information and superb material for further use., and Aleš Opekar.
O neúspěšných kandidátech na Nobelovu cenu za fyziku (NCF) v letech 1901-1956 byl publikován článek v roce 2008 [1]. Zpřístupněním materiálů Nobelova archivu ve Stockholmu o NCF do roku 1965 lze tudíž referovat o kandidátech NCF z let 1951-1965, což je obsahem tohoto příspěvku., Six unsuccessful candidates, i. e., G. E. Uhlenbeck, S. A. Goudsmit, G. P. S. Occhialini, B. B. Rossi, B. F. Lyot and G. I. Taylor, nominated for the Nobel Prize in Physics from 1951 to 1965, are briefly introduced in this article. The number of nominations was chosen as a criterion of their selection. All the above mentioned researchers were outstanding physicist with numerous great scientific achievements. It clearly indicates, that also other factors than just a scientific excellence influence winning the Nobel Prize., Jiří Jindra., and Obsahuje bibliografii
Předmětem studie je zmapování snah o posílení Federálního shromáždění jako nejvyššího československého zákonodárného sboru během takzvané sametové revoluce na konci roku 1989 a vysvětlení příčin jejich nezdaru. Autoři se hlásí k takzvanému novému institucionalismu, který obrací svou pozornost na méně viditelné aktéry a procesy, jako jsou nedeklarované zvyky, hodnoty, procedury a mýty, které si instituce předávají. V komunistickém Československu hrál parlament podružnou roli a také během přelomového roku 1989 se mu klíčové politické diskuse a jednání vyhýbaly, nestal se jevištěm politiky ani arénou měření sil. To se začalo měnit koncem listopadu 1989 po pádu starého komunistického vedení a během změny politického režimu. Autoři vysvětlují principy fungování a politické složení Federálního shromáždění a ukazují, jak se v osobě svého mluvčího Antona Blažeje (1927-2013) začala aktivizovat komunistická většina v něm, která se přihlásila k principům demokracie, plnoprávné roli parlamentu a posléze se stala eventuální překážkou pro zvolení Václava Havla (1936-2011) prezidentem republiky. Vývoj však šel jinudy. Jako nové mocenské centrum se prosadilo Občanské fórum, které získalo rozhodující postavení i ve „vládě národního porozumění“, vytvořené mimo půdu parlamentu a bez účasti poslanců. Parlament se znovu rychle dostal do závislosti na exekutivě a jeho role pak začala růst až na jaře 1990, poté co Občanské fórum v něm získalo svou reprezentaci v procesu kooptací nových poslanců., The aim of this article is to chart out the efforts to strengthen the Federal Assembly as the supreme Czechoslovak legislative body during what became known as the Velvet Revolution beginning in late 1989, and to identify and explain the causes of the failure of these efforts. The authors are advocates of the ‘new institutionalism’, an approach that focuses on the less visible actors and processes, such as implicit customs, values, procedures, and myths, which institutions pass on to each other. In Communist Czechoslovakia, the legislature played a secondary role, and during the watershed year of 1989, the key political debates and negotiations also avoided the legislature; it did not become the stage on which politics were played out, nor even an arena in which to demonstrate who was more powerful. That began to change in late November 1989, after the fall of the old Communist leadership and during the change in political régime. The authors explain the principles of the operation of the Federal Assembly and its political composition, and demonstrate how, in the person of its spokesman, Anton Blažej (1927-2013), the Communist majority began to take action in the Federal Assembly, and came out in favour of the principles of democracy and a fully fledged role for the legislature, and eventually became a possible obstacle to the election of Václav Havel (1936-2011) to the Czechoslovak presidency. Events, however, took a different turn. The Civic Forum became the new centre of power, and achieved the decisive position also in the ‘government of national understanding’, which was formed in the Federal Assembly, but without the participation of the deputies to that legislature. The Federal Assembly again quickly became dependent on the executive, and its role did not begin to grow until the spring of 1990, after the Civic Forum was represented there by co-opting new deputies., and Adéla Gjuričová - Tomáš Zahradníček.
Americký historik se podle recenzentky úspěšně vyhnul riziku stavět svou knihu na půdorysu vymezeném současnými interpretačními spory o takzvanou sametovou revoluci a místo toho spojil poctivý archivní výzkum s přístupy takzvané nové kulturní historie. Ve své knize hledá již zastřený obsah ideálů listopadu 1989, jež se zhmotňovaly v tehdejších politických heslech a prohlášeních, analyzuje „revoluční“ pravidla dialogu a věnuje pozornost motivu nenásilí, v němž spatřuje originální rys východoevropských demokratických revolucí. Ukazuje mnohem vyváženější a diferencovanější obraz dobového smýšlení a vztahů mezi elitami a veřejností, než je obvyklé, a ve své knize nabízí zásadní alternativu vůči většině dosavadní literatury o roce 1989. and [autor recenze] Adéla Gjuričová.
Kniha Náměstí Krasnoarmějců 2 je monografickým završením badatelského projektu zaměřeného na dějiny takzvané normalizace na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, který ustavili studenti a doktorandi této instituce na sklonku předchozího desetiletí. Podle recenzenta zde autoři přicházejí se závěry, které překračují hranice vymezené výzkumným polem dějin vysokých po roce 1968, a využili je pro sepsání případové studie otevírající novou perspektivu ve výzkumu sociálních dějin státního socialismu v Československu. Jedná se o mikrohistorii „obnovování pořádku“ po porážce pražského jara, rozvinutou do obecnějších úvah o povaze vládnutí v Československu sedmdesátých osmdesátých let minulého století. Předložená analýza „normalizační“ ideologie, průběhu čistek a podoby postupně zaváděných mechanismů kontroly a dohledu tak představuje zásadní příspěvek k poznání mocenských vztahů v tehdejší společnosti. Svazek S minulostí zúčtujeme přináší edici dvou rozsáhlých klíčových dokumentů k dějinám „normalizace“ na fakultě – „Analýzy FF UK“ z roku 1970, jejímž účelem bylo shrnout „konsolidaci“ fakulty, a „Rehabilitační zprávy“, jež rekapitulovala činnost fakultní rehabilitační komise fungující v letech 1989 až 1992. and [autor recenze] Vítězslav Sommer.