It is clear that Levinas’s critique of the dominance within Western philosophy of the concept of totality in Totality and Infinity was intended as a response to totalitarian-ism, but the extent to which this determines the organization of the book and the way in which this takes place has been largely misconceived. This is because of the failure to take seriously the opening question of whether or not we are duped by morality. The ethical resistance of the face of the Other does not adequately address that question until morality is secured against the challenge issued by a philosophy that equates being with war and that takes place only through the account of the infinite time of fecundity. Fecundity concretized in the family is the site of resistance to the totalitarian tendencies of any state that seeks for the sake of its preservation to legislate procreation. Hence fecundity and Eros are “beyond the face.” This reading draws on the important role given to fecundity in Time and the Other as well as the texts newly available in the first three volumes of Levinas’s Oeuvres.
Studie recenzuje následující díla: Maurice HALBWACHS, Kolektivní paměť. Praha: SLON 2009, 289 s. (La mémoire collective, 1950, přeložili Yasar Abu Ghosh a kol.); Françoise MAYER, Češi a jejich komunismus: paměť a politická identita. Praha: Argo 2009, 273 s. (Lés Tchèques et leur communisme: Mémoire et identités politiques, 2003, přeložila Helena Beguivinová); Zdeněk VAŠÍČEK - Françoise MAYER, Minulost a současnost, paměť a dějiny. Brno - Praha: CDK - Triáda 2008, 199 s. Studie konstatuje, že v češtině začíná být k dispozici dostatečné množství publikací o sociální paměti, aby teoreticky zabezpečily širší pojetí výzkumů paměti. Zároveň by však tyto výzkumy neměly být podřizovány historiografii, a především je v nich zapotřebí pracovat nejen s koncepty identity a sociálních svazků, ale i moci a konfliktu, The article reviews following books: Maurice HALBWACHS, Kolektivní paměť. Praha: SLON 2009, 289 pp. (La mémoire collective, 1950, translated by Yasar Abu Ghosh et al.); Françoise MAYER, Češi a jejich komunismus: paměť a politická identita. Praha: Argo 2009, 273 pp. (Lés Tchèques et leur communisme: Mémoire et identités politiques, 2003, translated by Helena Beguivinová); Zdeněk VAŠÍČEK - Françoise MAYER, Minulost a současnost, paměť a dějiny. [The Past and the Present, Memory and History.] Brno - Praha: CDK - Triáda 2008, 199 pp. The article affirms that a reasonable number of works have been published recently in Czech language, which should theoretically underpin a wider conception of memory studies. At the same time, these studies should not be subsumed under historiography, and above all, they should not employ solely the concepts of identity and social bonds, but also of power and conflict., and Radim Hladík.
a1_Tento recenzní článek se zabývá nejdůležitějšími monografiemi z poslední doby věnovanými životu a dílu Václava Havla (1936-2011) jako klíčové osobnosti československých a českých dějin v minulém půlstoletí: jde o knihy Edy Kriseové Václav Havel: Jediný autorizovaný životopis (Praha, Práh 2014), Martina C. Putny Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (Praha, Knihovna Václava Havla 2011), Daniela Kaisera Disident: Václav Havel 1936-1989 (Praha - Litomyšl, Paseka 2009) a Prezident: Václav Havel (Praha - Litomyšl, Paseka 2014), Jiřího Suka Politika jako absurdní drama: Václav Havel v letech 1975-1989 (Praha - Litomyšl, Paseka 2013) a Michaela Žantovského Havel (Praha, Argo 2014). Havelka usiluje poukázat nejen na přednosti i nedostatky zmíněných publikací, ale také na diskontinuity v kontinuitách jeho myšlení, na úspěchy i neúspěchy jeho politiky a rovněž na vícedimenzionalitu jeho osobnosti, kterou se autorům podařilo zprostředkovat v různé míře. Nejprve sumarizujícím způsobem zasazuje zmíněné publikace do kontextu kritik Havlova myšlení a politiky od šedesátých, a zejména od devadesátých let, které jsou vedeny z různých, často protichůdných ideových a politických pozic. Poté přechází ke zmíněným publikacím. Knihu spisovatelky, disidentky a pozdější Havlovy spolupracovnice na Pražském hradě Edy Kriseové, která je v podstatě reedicí práce vydané již v roce 1991, označuje autor jako „disidentskou romanci“. Autorka líčí Havla jako kladného hrdinu doby minulé a vzor pro přítomnost, a jestliže počátkem devadesátých let podle Havelky její životopis vcelku splnil svůj účel rychle přiblížit Havlovu osobnost a myšlenky s ohledem na potřeby doby, dnes působí už příliš osobně a povrchně., a2_Literární historik Martin C. Putna, který byl jistou dobu také ředitelem pražské Knihovny Václava Havla, důsledně a někdy nápaditě zkoumá duchovní kořeny, inspirace a souvislosti Havlova myšlení a postojů, což mu umožňuje zajímavě propojovat rodinné tradice a národní kulturu stejně jako čistě individuální obzory a snahy s vlivem na velkou část společnosti. Své výklady buduje velkoryse a podává čtivě, jeho obraz však podle autora zůstává až příliš jednostranně založený a neukazuje Havlovu osobnost v jejím celku, z nějž by teprve bylo možné přesvědčivě vysvětlit řadu aspektů jeho rozhodování a jednání. Dva díly biografie novináře Daniela Kaisera jsou dohromady ve srovnání s ostatními texty nejrozsáhlejší, co do zpracování ale podle autora nejméně jednoznačné. Kaiser se prvoplánově soustředí na politiku, což působí poněkud jednorozměrně, a jeho úsilí o objektivní úplnost a nadhled, snaha nepominout nic důležitého a zajímavého se sráží s jeho vlastním nevysloveným politickým přesvědčením. Události přitom spíše jen zachycuje a mechanicky seřazuje, rušivě působí také opakování některých žurnalistických klišé, na druhé straně přínosně využívá i dosud nezpracované a neznámé materiály. Kniha historika Jiřího Suka není v pravém slova smyslu biografií, ale pronikavou historicko-politickou studií, která nezjednodušuje, nýbrž předvádí výstižný a přesvědčivý obraz politika ve víru dějin. K přednostem jeho výkladů patří, že je významově strukturuje, často s pomocí vlastních metahistorických konceptů. Svá zjištění vřazuje do nových kontextů a účelně zohledňuje dříve nezpracovaný materiál o disentu pocházející z dílny Státní bezpečnosti., a3_Bývalý politik a diplomat, překladatel a nyní ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský ve své biografii, která vyšla zároveň anglicky (Havel: a Life. London, Atlantic Books 2014), zachycuje podle autora Havlovu osobnost mnohem vrstevnatěji a vyváženěji než předešlí autoři. S využitím původní profese psychologa i důvěrné znalosti Havla se Žantovskému podařilo, oč jeho předchůdci, zaujatí spíše politikou, příliš neusilovali: ve vzájemném vztahování konkrétních společenských a politických situací na jedné straně a základních Havlových životních a uměleckých přesvědčení i intelektuálních dispozic na straně druhé nabídnout biografické vysvětlení programu Havlovy politiky., b1_This review article is concerned with the most important recent books about the life and works of Václav Havel (1936-2011) as a key figure of Czechoslovak and Czech history in the last fifty or so years. The books under review are Eda Kriseová, Václav Havel: Jediný autorizovaný životopis (Prague: Práh, 2014; published in English as Vaclav Havel: The Authorized Biography, trans. Caleb Crain), Martin C. Putna, Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (V. H.: A spiritual portrait in the context of twentieth-century Czech culture. Prague: Knihovna Václava Havla, 2011), Daniel Kaiser, Disident: Václav Havel 1936-1989 (Prague and Litomyšl: Paseka, 2009) and Prezident: Václav Havel (Prague and Litomyšl: Paseka, 2014), Jiří Suk, Politika jako absurdní drama: Václav Havel v letech 1975-1989 (Politics as theatre of the absurd: V. H. from 1975 to 1989. Prague and Litomyšl: Paseka, 2013), and Michael Žantovský, Havel (Prague: Argo, 2014). Havelka seeks to identify not only the strength and weaknesses of these biographies, but also the discontinuities and continuities of Havel’s thinking, the successes and failures of his politics, and the many dimensions of his personality, which the authors have to various degrees succeeded in conveying. First of all, he summarizes the publications and puts them into the context of criticism of Havel’s thinking and politics since the 1960s, and especially from the 1990s onward, which has been articulated from different, often contradictory, intellectual and political positions. He then moves on to the books under review. Eda Kriseová, a writer, dissident, and later a colleague of Havel’s at Prague Castle, calls her biography (essentially a re-edition of the 1991 publication) a ‘dissident romance’. She portrays Havel as a positive hero of times past and as a model for the present., b2_ Whereas in the early 1990s, according to Havelka, her biography largely fulfilled its purpose, which was quickly to familiarize the reader with Havel and his ideas, considering the needs of the times, it now seems too personal and superficial. In his biography of Havel, the literary historian Martin C. Putna, who for some time was also the director of the Václav Havel Library in Prague, thoroughly and sometimes inventively explores the spiritual roots, inspirations, and connections of Havel’s thinking and attitudes. This enables Putna to make some interesting links between family tradition and national culture, and between purely individual horizons and efforts and influence on a large part of society. He builds grand interpretations in his interpretations, and presents them in a readable way, but his portrait, according to the reviewer, remains too one-sided and fails to show Havel’s personality in something at least approaching its entirety, from which it be would then be possible to convincingly explain a number of aspects of his decision-making and conduct. The two volumes of the biography by the journalist Daniel Kaiser are, in comparison with the other works, the largest, in terms of what they cover, but, according to the reviewer, they are the least straightforward. Kaiser primarily concentrates on politics, which seems rather one dimensional, and his efforts to achieve objective completeness and be above the fray, together with his endeavour not to omit anything important or interesting, collide with his own implicit political convictions. In the process, he tends simply to describe events and arrange them, disrupting the narrative with the repetition of some worn-out journalistic platitudes. Nevertheless, he makes good use of some hitherto neglected or unknown material. The book by the historian Jiří Suk is not a biography in the true sense of the word., b3_ Rather, it is a penetrating work of history and political science, which does not over simplify, but instead presents a telling and compelling picture of a politician in the maelstrom of history. Among the strong points of Suk’s interpretations is the fact that he structures meanings, often with the help of his own meta-historical concepts. He puts his findings into new contexts, and usefully takes into account previously neglected material about the dissidents, which he has found in the files of the State Security Services (Státní bezpečnosti - StB). In his biography, published in Czech, English (Havel: A Life. London: Atlantic Books, 2014), and other languages, the former translator, politician, diplomat, and now director of the Václav Havel Library, Michael Žantovský depicts, according to the reviewer, Havel’s personality in much more contoured and balanced way than the previously discussed authors have done. Drawing on his previous experience as a psychologist, together with an intimate personal knowledge of Havel, Žantovský has achieved what his predecessors, who were by and large more interested in politics, did not even really attempt to do - namely, to relate concrete social and political situations to Havel’s fundamental convictions about life and art and his intellectual disposition, in order to offer a biographical explanation of Havel’s political programme., and Miloš Havelka.
The aim of this review is to summarize main aspects of the book Eutanázie: definice, historie, legislativa, etika. and Tento příspěvek je recenzí publikace Eutanázie: definice, historie, legislativa, etika, která vyšla v roce 2019.
Autor se zamýšlí nad knihou Vítězslava Sommera Angažované dějepisectví: Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970) (Praha, Nakladatelství Lidové noviny - Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2011). Předně oceňuje, že Sommerova monografie bere takzvané stranické dějepisectví vážně, a nikoli jako pouhý politický či propagandistický nástroj. Díky tomu je možné ji číst minimálně ve dvou rovinách, a to jako studii o důležitém segmentu české poválečné historiografie s přesahem do dějin dalších humanitních věd ve stalinském a poststalinském období a současně jako příběh komunistických intelektuálů angažujících se postupně při vytváření socialistické diktatury, její omezené kritice a pokusu o její reformování. V celkově velmi pozitivním hodnocení zaznívá i pochybnost, zda lze postupné opoutávání české historiografie od stalinských dogmat opravdu přičítat proměně vědeckého paradigmatu, jak to interpretuje Sommer v návaznosti na koncepci Thomase Samuela Kuhna, anebo spíše proměně politických postojů historiků. Autor tvrdí, že komunističtí historici byli v počátcích destalinizace celkově mnohem konformnější než například filozofové nebo spisovatelé, a vyslovuje hypotézu, že se v tom projevovala jejich intenzivnější příslušnost ke strukturám stranického aparátu., Jan Mervart., and Tři hlasy k jedné knize
Stať převážně empirického charakteru čerpá z archivních dat, ze zdrojů Centra pro výzkum veřejného mínění a z první fáze realizace projektu Grantové agentury ČR s názvem „Sociologický výzkum historického vědomí obyvatel České republiky”. Teoretická část textu vychází z konceptu kolektivní paměti, zejména z myšlenky selektivity a proměnlivosti obsahů uložených v paměti. Článek dále prezentuje kvantitativní data týkající se veřejného mínění o české historii a kvalitativní zjištění výzkumu o historickém vědomí získaná prostřednictvím metody focus groups., The article of a mostly empirical character is drawn from archive data, from the sources of the Centre for Public Opinion Research, and from the first phase of the undertaking of a project of the Grant Agency of the Czech Republic entit - led „The Sociological Research of the Historical Consciousness of Inhabitants of the Czech Republic“. The theoretical part of the text is based on the concept of collective memory, especially on the idea of the selectivity and changeability of contents saved in the memory. This article also presents quantitative data concerning the perspective held by public opinion on Czech history, and qualitative perspectives on historical consciousness attained through the use of focus groups., and Jiří Šubrt, Štěpánka Pfeiferová.
In this issue, we feature two articles on the 120th anniversary of the Czech Academy of Sciences and the Arts. The first, written by Luboš Velek, director of the Masaryk Institute and Archives, describes several predecessors of the ASCR. In his article, Antonín Kostlán of the Institute of the Contemporary History focuses on the origin and development of the Czechoslovak Academy of Sciences (1952-1992), which comprised research institutes, a learned society and a body of academicians and corresponding members. and Antonín Kostlán.