Cíl: Cílem práce je zhodnotit endovaskulární léčbu iatrogenních poranění renálních tepen. Metodika: Od listopadu 2005 do listopadu 2013 jsme na našem pracovišti léčili jedenáct pacientů s iatrogenním poraněním renálních tepen. Jednalo se o pět žen a šest mužů ve věku od 45 do 71 let, věkový průměr byl 57, 8 roků. K iatrogennímu poranění došlo u šesti pacientů při perkutánní extrakci konkrementu, u dvou nemocných při parciální nefrektomii, u jedné nemocné při perkutánní nefrostomii a u dvou pacientů při biopsii transplantované ledviny. U sedmi pacientů bylo příčinou hematurie pseudoaneuryzma, u tří nemocných pseudoaneuryzma s arteriovenózní pištěli a u jednoho nemocného arteriovenózní pištěl. Vždy byly poraněny periferní větve renální tepny. U všech nemocných byly k embolizaci použity spirály. Výsledky: Technická úspěšnost v našem souboru byla 100%. U všech nemocných došlo k zástavě krvácení a u nemocných s transplantovanou ledvinou se zlepšila funkce. Nedošlo k žádné závažné komplikaci. Závěr: Endovaskulární léčba iatrogenních poranění renálních tepen je jednoduchá, bezpečná a velmi účinná., Aim: To evaluate the outcome of endovascular treatment of iatrogenic injury of renal arteries. Method: From November 2005 to November 2013 we treated 11 patients with iatrogenic injury of renal arteries. There were 5 women and 6 men, aged from 45 to 71; the average age was 57.8 years. Cause of injury was percutaneous extraction of concrements in 6 patients, partial nephrectomy in 2 patients and biopsy of transplant kidney in 2 patients. All patients had hematuria. Source of hematuria was pseudoaneurysm in 7 patients, pseudoaenurysm and arteriovenous fistula in 3 patients and arteriovenous fistula in one patient. Peripheral branches were injured in all patients. Renal injury was managed by coil embolization in all cases. Results: Technical success was achieved in 100%. Clinical success (stop hematuria, hemodynamic stability, improved function of transplant kidneys) was 100%. No major complication was found. Conclusion: Endovascular treatment of iatrogenic injury of renal arteries is simple, safe and very effective., Marie Černá, Martin Köcher, Vojtěch Prášil, Stanislav Buřval, David Hradil, František Hruška, Vladimír Študent jr., and Literatura
V našem kazuistickém sdělení je popsán mikroskopicky verifikovaný případ IgG4 asociované pankreatitidy s přidruženým postižením žlučových cest u pacienta léčeného ve Fakultní nemocnici Hradec Králové. IgG4 asociovaná pankreatitida a cholangoitida patří mezi nemoci spojené s IgG4 (1). Tato skupina onemocnění může napodobovat nádorové nebo zánětlivé afekce pankreatu, plic, slinných žláz, ledvin, retroperitonea aj., In our case report there is the histologically verified case of the IgG4 associated pancreatitis and cholangitis described at the patient treated in University hospital Hradec Králové. IgG4 associated pancreatitis and cholangitis belongs to the IgG4 related disease (IgG4-RD). This group of diseases may mimic tumorous or inflamatory affection of pancreas, lungs, salivary glands, kidneys, retroperitoneum atc., Jiří Vaňásek, Petr Hoffmann, Jan Laco, Dimitar Hadži-Nikolov, Rudolf Repák, Tomáš Vaňásek, and Literatura
Intraluminální (mechanický) ileus tenkého střeva může být způsoben také fytobezoárem. V tomto případě se jednalo o fytobe-zoár, který byl zapřený v rozšířeném Meckelově divertiklu. Nález na axiálních CT skenech byl poměrně málo zřetelný, neboť Meckelův divertikl splýval s ostatními distendovanými kličkami ilea. Až provedení kvalitních MPR rekonstrukcí příčinu obtíží zřetelně objasnilo., Intraluminal (mechanical) ileus of small intestine can be caused by phytobezoar. In this case there was phytobezoar clogged up in widened Meckel diverticulum. The finding was in axial CT scans rather less obvious, because Meckel diverticulum merged with other distended loops of ileum. Everything was clear after fine MPR reconstructions were made., Martin Horák, Pavel Beňo, Petra Prokopová, and Literatura 11
Imunostimulace polybakteriálním lyzátem (Urivac®) v prevenci recidivujících infekcí dolních močových cest. Infekce močových cest (IMC) zaujímají v evropských zemích i u nás dlouhodobě druhé místo ve výskytu infekčních onemocnění v populaci a představují tak významný socioekonomický problém. Spolu s respiračními infekty se rozhodující měrou podílejí na preskripci antimikrobiálních přípravků. Extenzivní antimikrobiální léčba je jednou z nejvýznamnějších příčin nárůstu bakteriální rezistence. Určitou možnost prevence recidiv infekcí dolních močových cest a snížení spotřeby antimikrobiálních preparátů představuje imunostimulace. Prospektivní multicentrická studie hodnotila klinický účinek, snášenlivost a přínos k léčbě recidivujících zánětů při podávání imunostimulačního přípravku Urivac®. Počet atak infekcí dolních močových cest se po imunostimulaci významně snížil jak v jejím průběhu, tak po jejím ukončení (p = 2,2x10-16). V průběhu imunostimulace bylo bez příznaků 85 % nemocných a při dalším sledování 70,8 %. Snížil se také počet aplikovaných antimikrobiálních přípravků. Subjektivní zlepšení přetrvávalo ve více než 57 % i po ukončení léčby. Mikrobiologická odpověď dosáhla 77 %, v odstupu od ukončení léčby se snižuje. U exacerbací byla uropatogenní flóra detekována v 61 %. Nežádoucí účinky u dvou nemocných vedly k předčasnému ukončení terapeutického režimu., In European countries, including the Czech Republic, urinary tract infections (UTIs) have long occupied the second place in the incidence of infectious diseases in the population, thus representing a major socioeconomic problem. Along with respiratory infections, they are the major contributors to the prescription of antimicrobial agents. Extensive antimicrobial therapy is one of the most important causes of increased bacterial resistance. Immunostimulation is a possible way of preventing recurrent lower urinary tract infections and reducing the consumption of antimicrobial agents. A prospective multicentre study evaluated the clinical effi cacy, tolerability, and benefi t to treatment of recurrent infections with the immunostimulatory drug Urivac®. The number of attacks of lower urinary tract infections following immunostimulation reduced signifi cantly both during its course and after its cessation (p = 2.2 x 10–16). During immunostimulation, 85 % of patients were symptom-free, and during subsequent follow-up it was 70.8 %. There was associated with a reduction in the number of the antimicrobial agents administered. Subjective improvement persisted in more than 57 % even after treatment cessation. Microbiological response reached 77 %; it decreases with increased time from treatment cessation. In the case of exacerbations, uropathogenic fl ora was detected in 61 %. Adverse eff ects in two patients led to early termination of the therapeutic regimen., Miroslav Hanuš, Michaela Matoušková, Vlasta Králová, Jan Hiblbauer jr., Jakub Szewczyk, Radek Sýkora, Riad Sabra, Peter Tomaštík, Jiří Paseka, and Literatura
Karcinom prostaty patří mezi nejčastější nádorová onemocnění u mužů. V časném a lokalizovaném stadiu je léčitelný, určité procento pacientů však relabuje nebo se diagnóza stanoví až v pokročilejších stadiích, kde jsou léčebné možnosti limitované. Imunoterapie je kromě klasické hormonální terapie, radioterapie a chemoterapie další perspektivní léčebnou modalitou v těchto stadiích. Vznik nádorového onemocnění je mnohastupňový proces komplexní povahy, v němž samotné nádorové buňky představují heterogenní populaci zasazenou do kontextu mikroprostředí nenádorový ch buněk a tkání tvořících složitý nádorový „ekosystém“. Imunitní systém je schopen kontrolovat růst nádorových buněk v raných stadiích vzniku nádoru. S pokročilým růstem nádoru jsou imunitní mechanizmy víceméně paralyzovány a mnohdy na proliferaci nádorových buněk mají paradoxně podpůrný účinek. Aby byla protinádorová terapie úspěšná, musí zohledňovat všechny komplexní aspekty interakce imunitního systému a nádorových buněk včetně mikroprostředí. V článku jsou probrány současné možnosti imunoterapie karcinomu prostaty preparáty, které postoupily do III. fáze klinických studií., Prostate cancer is among the most common cancers in men. It is treatable in the early and localized stage; however, a proportion of patients relapse or the diagnosis is made only in more advanced stages when the therapeutic options are limited. In addition to classic hormonal therapy, radiotherapy, and chemotherapy, immunotherapy is another promising treatment modality in these stages. The development of cancer disease is a multistage process of a comprehensive nature wherein the tumour cells themselves represent a very heterogeneous population put into the context of a microenvironment of non-tumour cells and tissues, thus forming a complex tumour "ecosystem". The immune system is capable of controlling tumour cell growth in the early stages of tumour development. With advanced tumour growth, immune mechanisms become more or less paralysed and, in fact, not infrequently have a promoting effect on tumour cell proliferation. In order to be successful, anticancer therapy must take into consideration all the comprehensive aspects of interaction of the immune system and tumour cells, including the microenvironment. The article deals with the current options of immunotherapy for prostate cancer with agents that have advanced into phase III clinical trials., Jiřina Bartůňková, Radek Špíšek, Michal Podrazil, Rostislav Kuklík, and Literatura
Infekce močových cest patří u dospělých k nejčastějším bakteriálním infekcím, v naprosté většině je způsobena Escherichia coli. Přestože jsou k dispozici doporučené postupy k diagnostice a terapii uroinfektů, neexistuje jednotný přístup založený na důkazech. Diagnóza je často postavena klinicky. U predisponovaných jedinců mohou infekce močových cest vést k postižení horních cest močových nebo až k urosepsi. Základem léčby je antibiotická terapie, k dispozici jsou i profylaktické postupy a alternativní strategie. Závažný problém představuje rezistence na antibiotika. Ke zpřesnění diagnostiky IMC je zapotřebí dalších studií. V tomto přehledném článku diskutujeme prevalenci, diagnostiku včetně jejích úskalí, léčbu a prevenci infekcí močových cest a asymptomatické bakteriurie u dospělých., Urinary tract infections are one of the most frequent clinical bacterial infections in adults. Escherichia coli is the organism that causes urinary tract infections in most patients. Consensus guidelines have been published to assist clinicians with diagnosis and treatment of urinary tract infection; however, a single evidence‑based approach to diagnosis of urinary tract infection does not exist. There is no gold-standard definition of urinary tract infection that clinicians agree upon. In a subgroup of individuals with coexisting morbid conditions, complicated urinary tract infections can lead to upper tract infections or urosepsis. Although the initial treatment is antimicrobial therapy, use of different prophylactic regimens and alternative strategies are available to reduce exposure to antibiotics. Future studies improving the diagnostic accuracy of urinary tract infections are needed. This review will cover the prevalence, diagnosis and diagnostic challenges, management, and prevention of urinary tract infection and asymptomatic bacteriuria in adults., and Vachek J., Zakiyanov O., Adámková V., Tesař V.
Cíl: Zjistit průměrnou incidenci infekční endokarditidy (IE) v okrese Tábor za sledované období a srovnat získané údaje s dříve publikovanou celorepublikovou studií. Metodika: Retrospektivní monocentrická observační studie sledující výskyt a charakteristiky infekční endokarditidy v definované spádové oblasti za roky 2009–2013. Zařazeni byli pouze pacienti s prokázanou a léčenou infekční endokarditidou a pacienti, u nichž byla diagnóza stanovena až pitvou. Výsledky: Ve sledovaném období bylo zachyceno celkem 39 případů infekční endokarditidy, což odpovídá průměrné incidenci 7,8 případů na 100 000 obyvatel ročně. Medián věku pacientů v době diagnózy byl 67 let. V souboru nemocných výrazně převažovali muži, kteří byli postiženi 3krát častěji než ženy. Přibližně stejně četně byla postižena mitrální (36 %) a aortální (33 %) chlopeň a elektroda kardiostimulačního systému (31 %). Ve srovnání s referenční prací bylo zachyceno více infekcí u pacientů s kardiostimulátory. Dvě třetiny infekcí byly způsobeny stafylokoky, což je proti pilotní studii výrazný nárůst. Naopak mortalita se podstatně neměnila. Závěr: Charakteristiky infekční endokarditidy se vyvíjejí, hospitalizační mortalita pacientů s IE je vysoká, kolem 30 %. Samo onemocnění IE je z hlediska roční úmrtnosti špatným prognostickým faktorem. Klíčová slova: incidence – infekční endokarditida, Aim: To find out an average incidence of infective endocarditis (IE) in Tabor district in a monitored period of time and compare the obtained data with previously published national study. Methods: Retrospective monocentric observational study monitoring occurence and characteristics of infective endocarditis in a defined region in years 2009–2013. Only patients with proved and treated infective endocarditis and patients whose diagnosis was revealed by autopsy were involved. Results: In the monitored time 39 cases of infective endocarditis occured, which means that the average incidence was 7.8 cases on 100 000 people per year. Median age in the time of diagnosis was 67. The group of patients was strongly dominated by men, who were affected three times more often than women. Almost the same rates of infective endocarditis were localized on mitral (36 %) and aortic (33 %) valve and electrode of a pacemaker (31 %). In comparison with the reference study there were more pacemaker-related infections detected. Two thirds of infections were caused by staphylococci. That means a prominent growth when compared to the pilot study. On the contrary, there was no significant change in mortality. Conclusion: Characteristic features of infective endocarditis are evolving, patients’ in-hospital mortality rate is high, about 30 %. The disease by itself is a poor prognostic factor in a one-year mortality rate. Key words: incidence infective – infective endocarditis, and Rudolf Koubek
Cílem práce je vyhodnocení výsledků MESA/TESE (MESA – microsurgical sperm aspiration, TESE – testicular sperm extraction) u pacientů s azoospermií v průběhu devíti let spolupráce Urologické kliniky a Centra asistované reprodukce FN Brno a dopad na gravidity, kterých jsme dosáhli. Celkem bylo provedeno 70 operačních výkonů. Výsledkem bylo dosaženo 17 gravidit vlastními spermiemi, z toho byly dva aborty, dále osm pacientů bez embryotransferu., The objective of this study is to evaluate the results of microsurgical sperm aspiration and testicular sperm extraction in patients with azoospermia during nine years of cooperation of Urological Department and Center for Assisted Reproduction University Hospital Brno and its impact on the obtained gravidity. In total 70 surgical interventions were performed, which resulted in 17 cases of gravidity using own sperm, including two abortions, and eight patients without embryo transfer., and Sanalla T., Lousová E.
Úvod: Kombinace monoklonální antiCD20 protilátky rituximabu s chemoterapií je vysoce účinná v léčbě chronické lymfocytární leukemie (CLL). Hlavním nežádoucím účinkem rituximabu jsou infuzní reakce, např. syndrom uvolnění cytokinů (cytokine release syndrome – CRS), který zpravidla doprovází první podání rituximabu. Cílem naší retrospektivní analýzy bylo zhodnotit četnost výskytu infuzních reakcí v rutinní klinické praxi, jejich vztah k parametrům nádorové nálože a zjistit možnou spojitost infuzních reakcí s účinností léčby. Dále byla posouzena bezpečnost rychlé infuze s rituximabem u nemocných s CLL. Charakteristika souboru: Hodnoceno bylo 108 nemocných s CLL léčených chemoimunoterapií s rituximabem od května roku 2005 do března roku 2011 v našem centru. V rámci 1. linie (n = 66, 71 % mužů, věkový medián 63 let) byly použity tyto léčebné režimy: fludarabin, cyklofosfamid, rituximab – FCR (n = 43) a nízkodávkovaný FCR (n = 13); 10 nemocných bylo léčeno jinými protokoly. 42 nemocných (76 % mužů, věkový medián 65 let) podstoupilo 2. linii: rituximab-dexametazon (n = 18), FCR/nízkodávkované FCR (n = 14) a 10 nemocných jiný režim. Součástí premedikace před infuzí rituximabu byl metylprednisolon 80 mg i.v., paracetamol 1 000 mg p. o. a bisulepin 1 mg i. v., všichni nemocní měli nitrožilní hydrataci minimálně 2 000 ml/den a alopurinol 300–600 mg/den. V 1. cyklu byl rituximab podáván frakcionovaně v celkové dávce 375 mg/m2 a od 2. cyklu formou rychlé infuze v dávce 500 mg/m2. Výsledky: K rozvoji infuzní reakce po rituximabu došlo u 32 % nemocných v 1. linii a 19 % v 2. linii. Jednalo se převážně o mírné reakce a k závažné toxicitě (stupeň III/IV dle NCI CTCAE – National Cancer Institute – The Common Terminology Criteria for Adverse Events) došlo výjimečně (3 % nemocných v 1. linii a 2 % v 2. linii). Reakce se nejčastěji projevila třesavkou, zimnicí, dušností, horečkou či hypotenzí. U všech nemocných bylo možné dokončit infuzi rituximabu v plánované dávce ve stejný den. Hodnocení léčebné odezvy (overall response rate – ORR) neprokázalo statisticky významné rozdíly mezi nemocnými s reakcí či bez infuzní reakce. Nemocní s infuzní toxicitou měli vyšší absolutní počet lymfocytů (1. linie, 87 vs 56 × 109/l, p = 0,21; 2. linie, 101 vs 14 × 109/l, p = 0,043). Při mediánu sledování 36 měsíců nebyl prokázán statisticky významný rozdíl v PFS (doba přežití bez progrese – progression-free survival) a OS (celkové přežití – overall survival) mezi oběma skupinami. Závěry: Výskyt infuzních reakcí u nemocných s CLL léčených rituximabem je poměrně běžný (32 %), avšak při pečlivé premedikaci jsou reakce velmi dobře zvladatelné a těžká forma je vzácná. Potvrdili jsme velmi dobrou snášenlivost rychlé infuze rituximabu. Naše data neprokázala statisticky významnou souvislost mezi výskytem infuzních reakcí a efektem léčby., Background and Aims: Rituximab in combination with chemotherapy is an effective treatment of patients (pts) with chronic lymphocytic leukemia (CLL). The most frequent adverse event of rituximab is infusion-related toxicity, e.g. cytokine-release syndrome that occurs usually during the first infusion. However, there is scarce data on feasibility and tolerability of rituximab infusions in CLL outside clinical trials. Therefore, we performed a single-center retrospective analysis of the frequency of rituximab infusion-related adverse events during the first- and the second line CLL treatment administered in the routine practice. We also analyzed its relation to parameters of tumor load and possible association with treatment efficacy. The safety of rapid infusion of rituximab in CLL pts was also evaluated. Patients and Methods: We analyzed 108 pts with CLL treated with rituximab-containing regimens between March 2005 and May 2011 at our institution. The most common first-line regimens (n = 66, 47 males, median age 63 years) were FCR (43 pts) and low-dose FCR (13 pts); 10 pts were treated by other protocols. Forty-two pts (32 males, median age, 65 years) underwent second line treatment: 18 pts rituximab-dexamethasone, 7 pts FCR, 7 pts low-dose FCR and 10 pts other regimens. Intravenous hydration (2 000 ml daily on days 0 and 1 of cycle), allopurinol 300–600 mg p. o. daily and premedication with methylprednisolone 80 mg i. v., acetaminophen 1 000 mg p. o. and bisulepine 1 mg i. v. were administered before rituximab infusion. Rituximab was given by fractionated infusion (100 mg for 2 hours, then if tolerated well, the rest of the dose with infusion rate escalation from 100 mg/hour up to 400 mg/hour) at the dose of 375 mg/m2 in the first cycle. Subsequent doses (500 mg/m2) were administered by rapid-infusion protocol. Results: Rituximab infusion-related toxicity occurred in 32 % pts (n = 21) during the first line treatment and 19% pts (n = 8) during the second line treatment. Adverse events were predominantly mild and NCI CTCAE grade III/IV occurred rarely (3% in the first line, 2% in the second line). Infusion toxicity manifested predominantly as rigors, chills, fever and hypotension. All patients with adverse events could finish rituximab infusion as initially planned on the same day. Treatment response analysis did not demonstrate statistically significant differences between patients with and without rituximab infusion toxicity. Patients who developed rituximab infusion toxicity had higher absolute lymphocyte count (first line, 87 vs 56 × 109/l, p = 0.21; second line, 101 vs 14 × 109/l, p = 0.043). At the median follow-up of 36 months, there were no statistically significant differences in PFS or OS in both cohorts. Conclusions: Rituximab infusion-related toxicity in pts with CLL is relatively frequent (32%). However, occurrence of infusion-related symptoms can be reduced by proper premedication and severe adverse events are uncommon. In our experience, all patients were able to receive the planned dose of rituximab. Subsequent doses of rituximab could be safely administered by rapid-infusion protocol. We did not find statistically significant association between rituximab infusion toxicity and effectiveness of treatment., and Martin Šimkovič, Pavel Vodárek, Monika Motyčková, Pavel Žák, Lukáš Smolej
Inkontinence moči patří ve skupině geriatrických pacientů spolu s polymorbiditou, snížením mobility a zhoršením funkd centrálního nervového systému k nejčastějším problémům. Vzhledem k vysoké prevalenci se jedná nejen o problém medicínský, ale i o problém socio-ekonomický. v současné době se k této problematice v mnoha ohledech mění příitup. Klíčový význam mají nové poznatky v oblasti neurofyziologie řízení mikce na pontinní a suprapontinní úrovni a z toho vyplývající poznatky o etiologii poruch kontinence ve stáří. Autor shrnuje současný pohled na etiopatogenezi onemocnění, diagnostiku a léčebné konsekvence s důrazem na využitelnost v denní klinické praxi., Urinary incontinence together with polymorbidity, the decrease of mobility andthe aggravation of central neural system functions is one of the most frequent problems in the group of geriatric patients. Considering the high prevalence it is not only a medical problem, but also a socio-economic problem. Currently, the approach to the problem is changing in many aspects. The new knowledge in the area of miction control neurophysiology at the pontine and suprapontine levels and consequent knowledge of age-related incontinence disorder ethiology are of key importance. The authors summarise the contemporary view of ethiopathogenesis of the disease, the diagnostics and therapeutic consequences with the stress on the availability in daily clinical practice., Jan Krhut, Lit: 37, and Souhrn: eng