Článek se zabývá vývojem veřejného zdravotnictví jako oboru od jeho počátků koncem 18.století až po současnost. Jsou zmíněny některé důležité trendy a faktory, které teorii i praxi oboru ovlivnily, včetně zmínky o některých významných, našich i zahraničních protagonistech, kteří se o rozvoj veřejného zdravotnictví zasloužili. Je stručně zmíněn celoevropský kontext, s důrazem na skutečnosti, které současnou podobu veřejného zdravotnictví u nás nejvíce poznamenaly., The article is dealing with a development of the public health from its beginning at the end of the 18th century to the present. Some of the most important trends and factors influencing theory and practice of public health are briefly outlined. Some of the international and local protagonists which contributed the most are mentioned. Relevant European context of the public health development is also shortly discussed., Helena Hnilicová, and Lit.: 21
Diskuse o vlivu antiepileptik (AE) na homeostázu hormonů štítné žlázy (ŠŽ) začala na počátku 60. let 20. století. Ukazuje se, že pouze AE, která patří mezi enzymatické induktory (AE-IND), jmenovitě fenobarbital, primidon, fenytoin, karbamazepin a oxkarbazepin, mají charakteristický vliv na homeostázu hormonů ŠŽ, který spočívá v poklesu jejich hladin. Nemocní, kteří nejsou léčeni pro onemocnění ŠŽ, zůstávají během medikace AE-IND eutyroidní a nevyžadují T4-substituční léčbu. Nemocní s hypofunkční/afunkční ŠŽ jsou po expozici AE-IND ohroženi významným rizikem dekompenzace hypotyreózy mechanizmem farmakokinetické interakce AE-IND s T4(T3) substituční terapií. Maximum tohoto rizika lze očekávat přibližně v období prvních 2 měsíců po zahájení medikace AE-IND; jsou zmíněna specifika klinického přístupu k těmto nemocným. V případě ostatních antiepileptik je vliv na homeostázu hormonů ŠŽ nevýrazný, popřípadě práce na toto téma chybí, či jsou pouze ve formě kazuistických sdělení., Julius Šimko, J. Horáček, and Lit.: 64
Hlavním cílem práce bylo ověřit v klinické praxi dlouhodobou (7?8leté sledování) účinnost a bezpečnost léčby inzulinovou pumpou u pacientů s diabetes mellitus 1. typu a porovnat výsledky kompenzace diabetu u nemocných léčených inzulinovou pumpou s kontrolní skupinou nemocných léčených intenzifikovanou inzulinovou terapií metodou MDI (multiple daily injection). Soubor nemocných a metody: Sledovali jsme 35 osob léčených inzulinovou pumpou a 35 osob v kontrolní skupině. U obou skupin nemocných jsme vyhodnotili sledované parametry na počátku a konci sledování, u glykovaného hemoglobinu jsme hodnotili výsledky ročně a hodnotili imeziroční změny, výskyt hypoglykemií v obou skupinách jsme porovnávali každoročně. Pro zjištění statistické hladiny významnosti u jednotlivých parametrů jsme vycházeli z těchto hledisek: 1. porovnávali jsme výchozí počáteční stav se stavem na konci sledování, 2. analyzovali jsme meziroční změny u glykovaného hemoglobinu, 3. srovnali jsme pacienty léčené inzulinovou pumpou s kontrolní skupinou. Kompenzace diabetu byla hodnocena na základě měření glykovaného hemoglobinu a výpočtu průměrné glykemie. Porovnání výskytu hypoglykemických příhod jsme provedli zvlášť pro všechny hypoglykemické příhody a zvlášť pro závažné hypoglykemie, hodnotili jsme změny hmotnosti a také změny dávek inzulinu za 24 hodin. Výsledky: Ve skupině nemocných léčených inzulinovou pumpou došlo v průběhu sledování ke statisticky významnému poklesu glykovaného hemoglobinu, p < 0,001 i průměrné glykemie, p < 0,001. V kontrolní skupině došlo jen k přechodnému signifikantnímu snížení HbA1c, p < 0,05, a to jen v 1. a 2. roce sledování , později byl výsledek v porovnání s počátečním stavem nesignifikantní, p > 0,05. V této skupině nemocných nedošlo také na konci sledování při porovnání s výchozím stavem k signifikantnímu zlepšení v průměrné glykemii, p > 0,05. Při porovnání obou skupin nemocných byl na počátku sledování statisticky významně horší HbA1c, p < 0,001 i průměrná glykemie, p < 0,001 ve skupině nemocných léčených pumpou. Na konci sledování při porovnání obou skupin nemocných nebyl shledán signifikantní rozdíl v glykovaném hemoglobinu, p > 0,05, ale byl shledán statisticky významný rozdíl v průměrné glykemii, p < 0,001, ve prospěch skupiny nemocných léčených inzulinovou pumpou. Využití inzulinové pumpy vedlo k statisticky významně nižšímu výskytu závažných hypoglykemií ve skupině nemocných léčených inzulinovou pumpou oproti kontrolní skupině, p = 0,010, které se projevovalo od 3. roku do konce sledování, jinak na počátku a v prvém a druhém roce sledování statisticky významný rozdíl ve výskytu závažných hypoglykemií mezi oběma skupinami nebyl, p > 0,05. Ve výskytu všech hypoglykemií nebyl pozorován statisticky významný rozdíl mezi oběma skupinami od počátku sledování až do jeho konce, p > 0,05. V obou skupinách nemocných jsme prokázali statisticky významný vzestup hmotnosti při porovnání stavu na počátku a na konci sledování, tento však měl menší statistickou významnost (p < 0,05) ve skupině nemocných léčených inzulinovou pumpou než ve skupině kontrolní (p < 0,001). Ve skupině nemocných léčených inzulinovou pumpou jsme prokázali statisticky významný pokles denní dávky inzulinu (p < 0,001), zatímco ve skupině kontrolní se dávka statisticky významně nezměnila (p > 0,05). Závěr: V průběhu našeho sledování jsme prokázali skutečný benefit léčby inzulinovou pumpou u diabetiků 1. typu oproti léčbě MDI. Tento se projevil jednak v lepší kompenzaci diabetu i nižším výskytu závažných hypoglykemií., Jindřich Olšovský, Michal Beránek, and Lit.: 37
Naše studie prokázala, že nemocní s metabolickým syndromem a typickou dyslipidemií léčení v ambulancích praktických lékařů nebo specialistů jsou nemocní s ICHS anebo diabetem v anamnéze a jsou indikováni velmi často ke kombinované terapii statinem a fibrátem. Léčba fenofibrátem spolu s jednorázovou intervencí životního stylu ve formě individuálního pohovoru vedla ke zlepšení rizikového profilu těchto nemocných: došlo k významnému poklesu hmotnosti i obvodu pasu, poklesu TK i glykemie na lačno; typická dyslipidemie se zlepšila u 90 % nemocných, ale pouze 30 % nemocných dosáhlo cílových hladin TG pod 1,7 mmol/l a HDL-cholesterolu nad 1,3 mmol/l u žen a nad 1 mmol/l u mužů. Celkem 60 % nemocných po 6 měsících již nesplňovalo kritéria pro MS. Nemocní s ICHS anebo s diabetem však měli současně velmi neuspokojivé hodnoty LDL-cholesterolu a celkového cholesterolu; pouze 6 % nemocných dosahovalo doporučený cílový LDL-cholesterol pod 2,5 mmol/l před zahájením naší intervence, tj. 94 % souboru bylo indikováno k léčbě statiny. V našem souboru zůstalo po provedené nefarmakologické i farmakologické intervenci fibráty ještě 86 % nemocných s LDL-cholesterolem nad 2,5 mmol/l. Naše výsledky potvrzují, že kombinovaná terapie statinem a fibrátem by byla nejvhodnější léčbou pro nemocné s ICHS anebo s diabetem, kteří splňují kritéria MS a mají vyjádřenou typickou dyslipidemii., Hana Rosolová, Vladimír Bláha, Richard Češka, and Lit. 8
Cíl: Retrospektivně zhodnotit efekt sekundárního zavedení ePTFE potahovaného stentu v léčbě dysfunkce TIPS ve srovnání s dalšími běžnými možnostmi (prostá angioplastika, zavedení dalšího nepotahovaného stentu). Soubor nemocných a metodika: Od začátku roku 2000 do konce roku 2004 byla na našem pracovišti provedena intervence pro dysfunkci TIPS ve 121 případech, kdy byl v době intervence zkrat tvořen pouze nepotahovaným stentem. Dle způsobu intervence byl soubor rozdělen do 4 skupin, a to na intervence s prostou angioplastikou (52 případů, 43,0 %), intervence se zavedením nepotahovaného stentu (35 případů, 28,9 %), intervence se zavedením nededikovaného ePTFE potahovaného stentu (15 případů, 12,4 %) a na intervence se zavedením dedikovaného ePTFE potahovaného stentu (19 případů, 15,7 %). U všech pacientů byla po dané intervenci v pravidelných intervalech sledována další průchodnost zkratu pomocí klinického vyšetření a dopplerovské ultrasonografie, případně i portální venografie. Ve všech 4 skupinách byla zhodnocena primární průchodnost zkratu po dané intervenci pomocí Kaplanovy-Meierovy analýzy. Tyto výsledky primární průchodnosti zkratu po dané intervenci byly vzájemně porovnány pomocí Coxova F-testu a logrank testu. Výsledky: Intervence byla úspěšná ve 120 případech (celková technická úspěšnost všech intervencí byla 99,2 %). Primární průchodnost zkratu po intervenci samotnou angioplastikou byla 49,7 % po 12 měsících a 25,3 % po 24 měsících, po intervenci se zavedením nepotahovaného stentu byla 74,9 % po 12 a 64,9 % po 24 měsících, po intervenci se zavedením nededikovaného ePTFE potahovaného stentu byla 75,2 % po 12 a 64,5 % po 24 měsících a po intervenci se zavedením dedikovaného ePTFE potahovaného stentu byla 88,1 % po 12 a 80,8 % po24 měsících. Statisticky významně lepší průchodnosti zkratu bylo dosaženo ve skupině intervencí se zavedením dedikovaného ePTFE potahovaného stentu a ve skupině se zavedením nepotahovaného stentu oproti skupině intervencí s prostou angioplastikou (p < 0,01). Závěr: Ze všech běžně používaných metod léčebné intervence pro dysfunkci TIPS bylo dosaženo nejlepší následné průchodnosti TIPS po intervenci se zavedením dedikovaného ePTFE potahovaného stentu., Václav Jirkovský, T. Fejfar, V. Šafka, and Lit. 20
Rozšířené užívání statinů v primární i sekundární prevenci ischemické choroby srdeční vedlo v posledních letech ke zjištění jejich mnohých dalších, tak zvaných pleiotropních účinků. Jedním z nich je vliv na kostní metabolizmus. Cílem práce bylo sledování kostní denzity, markerů kostního obratu a základních biochemických parametrů u skupiny postmenopauzálních žen v pravidelných intervalech po dobu celkově 2 let. Sledování umožnilo hodnocení vlivu terapie statiny na tyto parametry. Současně byla sledována také bezpečnost terapie statiny. Dle očekávání došlo v aktivně léčené skupině k poklesu hladiny celkového cholesterolu i LDL-cholesterolu, mírně i hladiny triacylglycerolů. Při porovnávání vývoje kostních denzit v obou skupinách však nebyl zjištěn signifikantní rozdíl v kostní denzitě v žádné z měřených lokalit (NECK, TROCH, SHAFT), rovněž nedošlo k signifikantním změnám příslušných T-skóre. Markery kostní novotvorby ani markery kostní resorpce se signifikantně nelišily v žádném sledovaném období mezi aktivně léčenou a kontrolní skupinou. Výsledky odpovídají nekonzistentním datům provedených a citovaných retrospektivních i prospektivních studií., Petr Švejda, Vladimír Soška, Miroslav Souček, and Lit. 37
Vyšetření poruch senzorických funkcí může být obtížné jak pro lékaře, tak pro pacienta, protože subjektivní pocity jsou zavádějící a neodrážejí závažnost neurologického postižení. Senzorické testy poskytují objektivní výsledky měření, které mohou být srovnány s normálními hodnotami a umožňují určit stupeň závažnosti neuropatie. Vyšetření senzorických funkcí na nohou u diabetiků je nezbytné, protože jejich ztráta je hlavním rizikovým faktorem pro ulcerace. Toto vyšetření zahrnuje testování vibračního čití ladičkou nebo biothesiometrem a testování povrchového čití monofilamenty. Podrobnějším vyšetřením je testování prahu citlivosti na proud pomocí různých modelů neurometru, který umožňuje vyšetření všech 3 hlavních skupin senzorických nervových vláken ? A? (velkých myelinizovaných), A? (malých myelinizovaných) a C (nemyelinizovaných). V naší studii jsme hodnotili rozdíly mezi rutinní diagnostikou polyneuropatie v diabetologických ambulancích a vyšetřením biothesiometrem a monofilamenty a zjistili jsme, že pacienti s těžkou polyneuropatií diagnostikovanou neinvazivním semikvantitativním vyšetřením měli diagnostikovanou neuropatii v ambulancích pouze v 54 %, což prokazuje nutnost rozšíření neinvazivních vyšetření v ambulancích. Neuropathis Disability Score (NDS) hodnotí celkově neurologické funkce, je ale časově náročnější než jednoduché senzorické testy. Perspektivní se jeví selfmonitoring neuropatie s rizikem diabetické nohy pacientem specielním diagnostickým testem (Neuropad). Diabetolog se obrací na neurologa především při diferenciální diagnostice neuropatie, při léčbě bolestivých forem a klasifikaci závažnosti postižení., Alexandra Jirkovská, Petr Bouček, and Lit. 30