Kniha přináší syntézu přírodovědných a archeologických dat a pramenů při řešení historických otázek spojených se vznikem vrcholně středověké sídelní struktury, s počátky exploatace zlata a později i stříbronosných rud v zájmovém území. V ucelené formě předkládá strukturované informace o středověkém vývoji oblasti, která objektivně přímými archeologickými doklady příliš neoplývá. Práci z velké části tvoří archeobotanické, geochemické a archeometalurgické analýzy sedimentárních výplní potočních niv. ,This book provides a synthesis of science and archaeological data and historical sources in addressing issues associated with the development of high medieval settlement structure, with the beginnings of the exploitation of gold and later silver-mining in the area of interest. It presents structured information about the medieval development of the area, which objectively direct archaeological evidence aren't too plentiful. Study largely consists archeobotanical, geochemical and archeometalurgical analysis of sediments in the stream floodplains.
Předmětem předkládané studie jsou dvě vyřezávané slonovinové desky uložené v pokladnici katedrály v Miláně známé jako "Diptych z pěti částí". Na základě použité zlatnické techniky cloisonné je bylo možné zařadit do kontextu umělecké produkce Ravenny a určit jejich přesnější dataci. Tou je období vlády jednoho z posledních císařů Západořímské říše Majoriana (457–461) a pontifikátu biskupa Neona (450–473). Z detailní ikonologické analýzy navíc vyplývá, že by milánský Diptych mohl být dán do souvislosti s osobou papeže Lva I. Velikého a jeho snahou o prosazování výsledků koncilu v Chalcedonu konaného v roce 451. Objasněním vztahů Ravenna–Řím bylo nakonec možné za pravděpodobného objednavatele diptychu označit ravennského biskupa Neona I., jenž se svou objednávkou mohl veřejně přihlásit k hlavním cílům Lvovy politiky, k boji s monofyzitskou herezí a k udržení pevné hierarchie v církvi, jejíž jednota byla v této době vážně narušena. ,The ivory Diptych of Five Parts, deposited today in the cathedral treasury in Milan, occupies an exceptional position in the context of the Early Christian art. The book does not set its aim to merely subject the proposed hypotheses to critical thought. It is primarily an attempt to answer other questions such as the clarification of the artistic models, identifying the possible commissioner of the work, determining the reason for its creation as well as its art historical and cultural historical significance. The book is bilingual – Czech and English – and contains extensive visual supplement.
Kniha se zabývá srovnáním recepce autorů Beat Generation v USA a v Česku, a to ve dvou časových obdobích – v 50. a 60. letech 20. století a poté od 90. let až do současnosti. Zatímco samotné publikace Beat Generation autorů zůstaly nezměněné, kontexty těchto publikací byly zásadně odlišné: v USA byla díla autorů Beat Generation často redukována senzacechtivými kritiky na nevyzrálé vychvalování drog, sexu i násilí, v Československu naopak tito autoři získali přízeň čtenářů díky neobvyklosti svého literárního jazyka, kterou jejich próza a poezie představovaly na literárním trhu značně pokřiveném tezemi socialistického realismu. Tato studie tedy dokládá, jak mohou odlišné kontexty ovlivnit přístup čtenářů k literárnímu textu a jejich autorům, což ve výsledku pomáhá přeměnit daný text na odlišné umělecké dílo. ,The book compares the reception of the Beat Generation authors in the United States and the Czech lands in two different time periods: in the 1950s and 1960s of the 20th century and then from 1990s until today. While the works of the Beat Generation authors remained the same, the contexts of the Beat publications could not have been more different: American critics frequently reduced the works of the Beats to a juvenile promotion of sex, drugs, and even violence; for Czechoslovak readers, the works of the Beats sharply contrasted with the official literature which followed the doctrine of socialist realism. Therefore, this study comments on how different contexts shape the readers' approaches to a literary text and their author, which then in turn help transform said text into a different work of art.
Inscribing Difference and Resistance: Indigenous Women's Personal Non-fiction and Life Writing in Australia and North America examines the ways in which Indigenous women’s non-fiction published in the 1990s contributed to theoretical articulations of Indigenous feminism and to a historiographic counter-discourse which has intervened into the dominant narratives of nation-building in settler colonies. Personal non-fiction and life writing by Native American authors Paula Gunn Allen and Anna Lee Walters (USA), by First Nations authors Lee Maracle and Shirley Sterling (Canada), and by Aboriginal authors Jackie Huggins and Doris Pilkington Garimara (Australia) are analyzed in detail to demonstrate how a hybrid writing style, combining scholarly criticism with auto/biography and fictionalized storytelling, is used to inscribe Indigenous women's cultural difference, subjugated knowledges, transgenerational trauma from colonization, and resistance to forced assimilation. ,Kniha zkoumá, jak literárně-esejistická tvorba domorodých obyvatelek v USA, Kanadě a Austrálii, publikovaná v 90. letech 20. století, přispěla k formování teoretických východisek tzv. Indigenous feminism (indigenní či domorodý feminismus) a zároveň přispěla k přepsání dominantní historiografie v kontextu těchto osadnických kolonií. Rozbor textů Paully Gunn Allen a Anny Lee Walters z USA, Lee Maracle a Shirley Sterling z Kanady a Jackie Huggins a Doris Pilkington Garimara z Austrálie ukazuje, jak tyto autorky využívají hybridní, multi-žánrový styl, kombinující literární kritiku, historiografii, auto/biografické psaní a fikčně laděné příběhy, k literárnímu vyjádření své odlišné kulturní identity, transgeneračního traumatu z kolonizace a resistence vůči násilné asimilaci.
The book brings an original presentation of unique materials from the mid-1970s, which have not been published in an English-language monograph. The visual analysis works both with historical photographs from Buryatia and Tibet, and with the author's field observations and recordings of interviews with participants. The origination of a new form of Buddhism within the traditional Buryat sangha dates back to the middle of the 20th century. After World War II, the so-called first restoration emerges, consisting in the effort to rescue religious life following a decade of reprisals. In the 1930s, all monasteries were closed down, a part of monks were executed, a part imprisoned and the rest had to disrobe. In the mid-1960s, during the period of the first criticism of Stalin’s cult, a small, nevertheless important Buddhist community originated in Ulan-Ude. An unofficial or clandestine micro-sangha formed around Bidia D. Dandaron (1914–1974), a Buryat Buddhist scholar, which existed until 1972, the year of Dandaron’s imprisonment. Subsequently he was sentenced to five years in the gulag. One of his first disciples was A. I. Zheleznov, a painter who painted Vajrabhairava mandala. His innovative way of depiction did not conform to the rooted tradition and the painting exceeded all the standards. The aim of the book is to show by means of the painting the formation of a new religious group, its perception of the outside world and incorporation of such a vision into the mandala. ,Kniha přináší originální zpracování unikátního materiálu, který vznikl v polovině sedmdesátých let 20. století a v angličtině nebyl dosud monograficky publikován. Původní vizuální analýza pracuje jak s historickými fotografiemi z Burjatska a Tibetu, tak i vlastními autorovými terénními pozorováními a záznamy rozhovorů s aktéry. Vznik nové formy buddhismu v rámci tradiční burjatské sanghy lze datovat do poloviny 20. století. Po druhé světové válce se v rámci tzv. první obnovy náboženství objevilo úsilí zachránit z represáliemi sužovaného tibetského buddhismu alespoň základní věci. Ve třicátých letech byly kláštery pobořeny, některé zcela zničeny, mniši vyhnáni, někteří popraveni, část z duchovenstva byla zavřená do gulagu a zbytek se musel vzdát mnišského stavu. V polovině šedesátých let, v období prvních kritik Stalinova kultu vznikla v Ulan-Ude malá, ale významná skupina, buddhistická komunita. Neoficiální, tajná mikro-sangha se formovala pod vedením B. B. Dandarona, burjatského buddhisty a buddhologa a existovala až do jeho uvěznění v roce 1972. Byl odsouzen na pět let nucených prací a ve věku šedesáti let v roce 1947 v pracovním táboře umírá. Jeden z jeho nejpřednějších žáků A. I. Železnov namaloval thangku, věnovanou svému učiteli; jednalo se o mandalu Vadžrabhajravy. Namaloval ji jako inovaci starobylé tradice a thangka tak představuje unikátní zobrazení v rámci burjatské buddhistické tradice, neboť začleňuje i prvky z vnějšího světa. Je až překvapivé jak mnoho lze z thangky vyčíst s využitím religionistického přístupu. Tato metodologie se odlišuje od způsobu, jak obrazu rozumí sami vyznavači rodícího se Dandaronova kultu.
The book presents a history of the Department of English and American studies at Masaryk University (Faculty of Arts) in Brno. The narrative is based on the methodology of "oral history". The narrator is Don Sparling, long associated with the department and a former Head. The first chapter covers the foundation by Professor František Chudoba in 1920 and the interwar period. The following chapters deal with three periods: 1945 to 1977 (Don Sparling's arrival in the department); 1977-1989; and the subsequent period down to 2000. The last chapter sums up the history of an important part of life at the department, the Gypsywood Players theatre group. ,Publikace vypráví o historii Katedry anglistiky a amerikanistiky FF MU. Vyprávění je strukturované a je založeno na metodě orální historie. Vypravěčem je Don Sparling, osobnost dlouhodobě spjatá s životem katedry a její bývalý vedoucí. První kapitola líčí vznik Anglického semináře v roce 1920 pod vedením profesora Františka Chudoby a pokračuje popisem meziválečných událostí. Další kapitoly se věnují poválečnému období až do roku 1977 (příchod Dona Sparlinga na katedru), následně osmdesátým létům a době porevoluční do roku 2000. Poslední kapitola shrnuje dějiny významné součásti života katedry, divadelního spolku The Gypsywood Players.
Reprezentace přírodních katastrof v diskurzu denního tisku Monografie je výzkumnou studií zabývající se znázorněním přírodních katastrof v novinách vydaných v západních anglicky mluvících zemích. Výzkum se snaží zodpovědět, komu je v novinovém diskurzu dávána vina za škody a zkázu (ptá se, jestli je katastrofa popsána jako výsledek jak přírodního jevu, tak sociálních faktorů), zjišťuje, jak se diskurz vypořádává s rozporem mezi přírodními katastrofami a osvícenskou ideologií nadřazenosti člověka nad přírodou, a zkoumá, jaké jsou nejběžnější diskurzivní strategie, které vedou k dramatizaci událostí. Zvolenou metodologií je kritická analýza diskurzu, která se zaměřuje na zkoumání hlavních témat článků, na lexikální a syntaktický rozbor a na analýzu narativní struktury příběhů obětí. ,The monograph is a research on the representation of natural catastrophes in newspapers published in Western Englishspeaking countries. It aims to reveal whom the newspaper discourse puts the blame on for the damage and destruction (whether the catastrophe is portrayed as a joint outcome of the natural phenomenon and social factors), how the discourse deals with the tension between natural disasters and the Enlightenment ideology of superiority of humankind over nature, and what are common discursive strategies dramatizing the events. The methodology of the research is critical discourse analysis, with the focus on the exploration of semantic macrostructures of the articles, lexical and syntactical analysis, and investigation of the narrative structure of victim stories.
Jedním z nejprobádanějších a nejčastěji citovaných problémů egejské doby bronzové je otázka absolutní datace výbuchu santorinské sopky, potažmo celé pozdní doby bronzové ve velmi širokém regionu od Egypta přes Přední východ po střední Evropu. Názory a výsledky přírodních věd a tradiční archeologie se neshodují a jejich argumentace umísťují událost od poloviny 17. století až po konec 16. století před Kr., výjimečně i později. Práce analyzuje jednotlivé argumenty i metodologické přístupy a snaží se odpovědět na otázku neshody jednotlivých přístupů. Tzv. mínojská erupce (nebo santorinská katastrofa) ovlivnila nejenom životy lidí ve velmi širokém regionu, ale také globální klima. Jedná se tedy o klíčovou událost pozdní doby bronzové. Její přesné datování umožní synchronizaci regionálních chronologických systémů mediteránních a evropských regionů a tvorbu přesného časového rámce, který je nutností pro další řešení kauzálních otázek historie doby bronzové. ,One of the most frequently discussed and highly researched questions of the Aegean Bronze Age is the timing of the Santorini eruption and its relationship with the absolute chronology of the Late Bronze Age across a broad region encompassing Egypt, the Near East and central Europe. Neither the assumptions used nor the conclusions reached by the natural sciences and the humanities are in agreement and the outcome is that the event can only be placed within the wide interval between the mid-17th century and the end of the 16th century BC or, exceptionally, even later. The author analyses the individual arguments and the methodological approaches and tries to define the reasons for these disagreements. The so-called Minoan eruption, or Santorini catastrophe, not only had a massive impact on the people within the region which sustained the immediate impact but affected the global climate as well. It is therefore a key event of the Late Bronze Age. Its accurate dating would allow the synchronism of the Mediterranean and European regional chronological systems and the creation of the realistic time frame, which is essential for the solution of causal historical questions.