Jedním z fenoménů spojujících po několik set let okolo roku 4000 př. Kr. široké oblasti od Atlantiku po střední Evropu jsou různé formy vícenásobně přerušovaných příkopových ohrazení. Čechy tvoří východní periferii jejich rozšíření, publikačně dosud nedostatečně uchopenou. Předmětem předloženého příspěvku je prezentace jednoho z nich, ohrazení v Trubíně, okr. Beroun. Práce přináší kromě zevrubného vyhodnocení nálezové situace a všech získaných pramenů první soubor radiouhlíkových dat, zahrnujících i příslušné analýzy z dalších českých vícenásobně přerušovaných ohrazení. V návaznosti na ně je řešena jejich chronologická pozice, kulturní příslušnost a původ fenoménu v Čechách, a v neposlední řadě postavení trubínského objektu v jejich rámci. and One of the phenomena linking the broad area from the Atlantic to central Europe for several centuries around the year 4000 BC is various forms of causewayed enclosures, which are multiply interrupted. Bohemia forms the eastern periphery of their expansion, though few works have been published on this topic to date. The subject of the submitted article is the presentation of one of these causewayed enclosures found in the town of Trubín in the Beroun district. In addition to a detailed evaluation of the find situation and all of the obtained sources, the work provides the first set of radiocarbon dates and the relevant analyses from other Bohemian causewayed enclosures. In connection with them, the article establishes their chronological position, cultural affiliation, the origin of the phenomenon in Bohemia and, last but not least, the standing of the Trubín enclosures in their framework.
K málo prozkoumaným výrobním odvětvím v protohistorii Moravy patří činnosti spojené s hutněním železa. V Olomouci-Neředíně bylo spolu s časně laténskou keramikou nalezeno více než 80 kg strusek, úlomky rud a velké množství tepelně postižené hlíny. Ani v jednom případě se ale nepodařilo spojit jejich výskyt s výrobním zařízením. Hutněna byla především ruda typu Lahn-Dill, která musela být transportována ze vzdálenosti 20–25 km. Radiokarbonová data ze zuhelnatělého dřeva pocházejícího ze strusek odkazují do počátku doby halštatské, lze však předpokládat, že výroba probíhala v pozdní době halštatské či spíše v časné době laténské a v radiokarbonových datech se odrazil „old-wood effect“. Vzhledem k rozsáhlému odlesňování krajiny v okolí Olomouce v mladším pravěku je zvažováno zásobování produkčního místa dřevěným uhlím z širšího okruhu 15–20 km. Nálezy strusek z Olomouce-Neředína představují nejstarší doložené stopy hutnění na Moravě. and Among the little-investigated specialised production in Moravian Iron Age are activities related to iron metallurgy. Together with La Tène pottery, more than 80 kg of slag, fragments of ore and a large amount of heat-affected clay was found at Olomouc-Neředín, however, it was not possible to link their occurrence with production installations. Lahn-Dill-type ore was mainly processed, which had to be transported from a distance of 20–25 km. Radiocarbon dating of carbonised wood that came from slag points to the beginning of the Hallstatt period; it can however be assumed that production took place in the Late Hallstatt period or, rather, Early La Tène, and that the ‘old-wood’effect was reflected in the radiocarbon dating. Due to extensive deforestation of the landscape around Olomouc in later prehistoric times, the function of a supply area for wood coal from the vicinity of 15–20 km is under consideration. Finds of slag from Olomouc-Neředín are the earliest documented traces of bloomery smelting in Moravia.
A Roman-Period bloomery smelting site had been excavated in the Lahn valley at Wetzlar-Dalheim in central Germany during 2006–2012. The production unit consisted of a big rectangular workshop pit with 13 slag pit-furnaces, two waste dumps and a small sunken hut. The stratigraphical sequence, along with abundant pottery and small finds, allows the dating of short-lived smelting activity to a time slot around the third quarter of the first century AD. As a first series of radiocarbon measurements from in-slag charcoal samples resulted in a bewildering date range from the Iron Age right back into the Neolithic, a second dating series has been undertaken. This time exclusively charcoal samples taken from the bottom of the furnace pits have been analysed. The resulting dates fit to the archaeologically derived dating. It is clear that the 14C content of the in-slag charcoal samples must have been altered already during the process in antiquity. With none of the analysed dates younger than the archaeologically fixed date of the bloomery production unit, it is obvious that a contamination with fossil carbon must have taken place. The wide and inconsistent date range suggests that fossil carbon has entered the metallurgical system within the furnace in an uncontrollable manner. The observed phenomenon has wide implications for other metallurgical sites with high temperature processes under strongly reducing conditions. Charcoal samples from such sites, especially from inside slags, might be contaminated to an unpredictable degree and produce seemingly older dates. A first review of previously published data series calls for a reconsideration of the reliability of radiocarbon dates from metallurgical slags. and V průběhu let 2006 až 2012 byla v údolí řeky Lahn ve Wetzlar-Dalheimu ve středním Německu odkryta lokalita s doklady výroby železa z doby římské. Výrobní jednotka sestávala z velké dílenské jámy obdélníkového půdorysu se třinácti pecemi se zahloubenou nístějí, dvěma odpadními haldami a malou polozemnicí. Stratigrafická posloupnost spolu s hojně přítomnou keramikou a drobnými nálezy umožňují datovat krátkodobou výrobní činnosti do zhruba 3. čtvrtiny 1. stol. n. l. Jelikož první série radiokarbonových měření provedená na kouscích dřevěného uhlí, které uvízlo ve strusce, vymezila ohromující časový úsek od doby železné až po neolit, byla provedena druhá datovací série. Tentokrát byly analyzovány výlučně vzorky dřevěného uhlí, které byly odebrány z nístějí pecí. Výsledné datování vykazovalo shodu s datováním archeologickým. Vzhledem k tomu, že kontaminaci po exkavaci můžeme vyloučit, je zřejmé, že obsah 14C ve vzorcích dřevěného uhlí musel být změněn už při výrobním procesu v průběhu starověku. Široký a nekonzistentní časový interval naznačuje, že fosilní uhlík vstupuje do metalurgického systému v peci nekontrolovaně. Pozorovaný fenomén má velký dopad na další lokality s doklady metalurgických aktivit, při kterých vysokoteplotní procesy probíhaly za silně redukčních podmínek. Vzorky dřevěného uhlí z takových lokalit, zejména pak uhlíků ze strusek, mohou být kontaminovány nepředvídatelným způsobem a zapříčinit zdánlivě starší datování. První přezkoumání dříve publikovaných datových řad vyzývá k přehodnocení spolehlivosti údajů z radiokarbonového datování metalurgických strusek.
Článek se zabývá chronologií eneolitických inhumací z prostoru Moravy na základě radiokarbonového datování. Datováno bylo celkem 17 jedinců pomocí 20 radiokarbonových dat, přičemž se jedná především o jedince bez hrobové výbavy, či jedince pocházející z problematických kontextů. Studie pokrývá zejména období starého eneolitu, méně pak střední a pozdní eneolit. K většině pojednávaných pohřbů jsou nově publikovány nálezové okolnosti a antropologické posudky. Na základě chronologické analýzy hrobů datovaných radiokarbonovým datováním lze přibližně definovat časový rozptyl jednotlivých způsobů pohřbívání na Moravě. Nejspolehlivěji lze datovat ploché hroby s jedinci v natažené poloze bez hrobových přídavků do ca 3800–3600 BC. and The article addresses the chronology of Eneolithic inhumation burials in Moravia based on radiocarbon dating. A total of 17 individuals were dated using 20 radiocarbon dates, primarily individuals without grave goods or individuals from problematic contexts. The study mainly covers the period of the Early Eneolithic, to a lesser extent the Middle and Late Eneolithic. The find contexts and anthropological assessments are newly published for most of the burials in question. Based on the chronological analysis of graves dated by radiocarbon dating, it is possible to approximately define the time dispersion of individual burial methods in Moravia. Flat graves with individuals in a stretched position without grave goods can be most reliably dated to about 3800–3600 BC.
The object of the paper is to update the current concept of the chronology of the Neolithic (c. 5400–3300 BC) of the Czech Republic and northern Lower Austria by comparing the typo-chronological development of been perceived in Central Europe as “basic indicators” of archaeological cultures or pottery traditions, which are then further divided into chronological stages and phases. And yet, an analysis of the relation-ships of all three levels of these entities in the context of four types of models of radiocarbon dates indicates that changes in the original material culture do not necessarily occur on a time axis. While it is true that archaeological cultures have proven to be the robust materialisation of primarily chronological trends valid in larger geographic areas, at the level of general and more detailed pottery groups, development can be manifested in other ways (regionally, socially or in a way that is difficult to interpret). and Cílem práce je revidovat současnou koncepci chronologie neolitu v České republice a na severu Dolního Rakouska (ca 5400–3300 BC), a to na základě konfrontace typo-chronologického vývoje keramiky a modelace odpovídajících radiokarbonových dat. Ve střední Evropě jsou dosud keramika a její styl často vnímány jako základní indikátory archeologických kultur, které jsou dále členěny na chronologické stupně a fáze. Analýzou vztahů všech tří úrovní těchto entit v kontextu čtyř druhů modelů 14C dat však vychází najevo, že proměny původní hmotné kultury neprobíhají nutně jen na časové ose. Je pravdou, že archeologické kultury se ukazují být robustní materializací primárně chronologických trendů platných v širokém geografickém prostoru. Avšak v rovině obecných, a tím spíše detailních keramických stupňů a fází se vývoj může projevovat i jinak (regionálně, sociálně či způsobem, který je obtížné interpretovat).
Depot měděných žeber objevený v r. 2012 v Kučeři na Písecku umožnil díky odborně dokumentovaným nálezovým okolnostem položení několika významných otázek. Vedle typologického rozboru artefaktů z depotu v kontextu zachyceného rozdělení jednotlivých žeber do celkem čtyř svazků byly provedeny archeobotanické analýzy i radiokarbonové datování. Za důležitou považujeme otázku vztahu depotu k sídlišti, jehož existence byla potvrzena v několika drobných sondách a které nabízí možnosti analýzy vztahu hromadných nálezů starší doby bronzové k soudobým rovinným sídlištím v širším středoevropském prostoru. Palynologická analýza a analýza rostlinných makrozbytků nabízejí zamyšlení nad charakterem lidských aktivit v sídelním areálu. Komparace archeobotanických a radiokarbonových dat z depotu a z kulturní vrstvy pak umožňuje rozvahu nad vzájemným vztahem obou těchto komponent. and Thanks to a professionally documented find context, a hoard of ribs discovered in 2012 in Kučeř in the Písek region (Czech Republic) allowed several important questions to be raised. Besides a typological analysis of artefacts from the hoard in a context in which individual ribs were divided into a total of four groups, archaeobotanical analyses and radiocarbon dating were also performed. One important question is the relationship between the hoard and the settlement whose existence was confirmed in several small trenches, making it possible to analyse the relationship between Early Bronze Age mass finds and contemporary flatland settlements in the broader territory of eastern Europe. Palynological analysis and an analysis of plant macro-remains allow for thought on the character of human activities in the settlement area. A comparison of archaeobotanical and radiocarbon data from the hoard and the occupation layer then enable deliberation on the mutual relationship between these two components.
Klasická typochronologická schémata (nejen) starší doby bronzové jsou založena na detailním dělení znaků, kterým jsou přisuzovány chronologické vlastnosti. Jedná se nejen o vlastnosti artefaktů, ale také o podoby pohřebních zvyklostí a sídel. Současný výzkum oproti tomu směřuje spíše k definici robustnějších stupňů a sledování průběžnosti jevů. Systematické evidence a záchranné výzkumy umožňují vytvořit si představu o početnosti a podobě archeologických pramenů, ať už sídlišť či pohřebišť, ale i o obdobích, kdy se jejich archeologická evidence vytrácí. Zřejmé jsou tyto trendy v oblasti pohřebních zvyklostí, kde vedou k minimální archeologické zachytitelnosti pohřbů závěru starší doby bronzové kontrastující se zřejmou kontinuitou sídlišť. Tento příspěvek se zabývá otázkou konce únětických pohřebišť na Moravě spojenou s přesunem pohřbů na úroveň povrchu pod mohylový násep, a zaměřuje se na znaky považované za chronologicky citlivé, které mají ovšem zřetelně dlouhodobější výskyt. Pro zpracování jsou vybrány absolutně datované hroby a depozita lidských těl v jámách ze závěru starší a počátku střední doby bronzové, kterými můžeme tyto trendy podložit. and The classic typochronological schemes of the Early Bronze Age (and other periods) are based on a detailed separation of traits to which chronological qualities are attributed. These qualities involve both artefacts and the nature of burial customs and settlements. In contrast, current research is focussed instead on the definition of more robust stages and the tracking of the continuity of phenomena. Systematic records and rescue excavations have made it possible to create an impression of the frequency and form of archaeological sources, both settlements and burial grounds, as well as of the periods in which their archaeological records disappear. These trends are clear in the area of burial customs, where they lead to a minimal archaeological discernment of burials at the end of Early Bronze Age contrasting with the apparent continuity of settlements. This article addresses the issue of the end of Únětice cemeteries in Moravia connected with the movement of burials to the surface level beneath barrows and focuses on traits regarded as chronologically sensitive, which naturally have a clearly longer-term occurrence. Chosen for processing are graves with absolute dates and deposits of human bodies in pits from the end of the Early Bronze Age and the beginning of the Middle Bronze Age which can be used to document these trends.
The Moravian Painted Ware Culture settlement in Slavíkovice “Ostánce“ represents one of the most elaborately excavated sites in the peripheral area of western Moravia. The microregion is situated in the foothills of the Czech-Moravian Highlands at a relatively high altitude. More than forty MPW Culture sites have been recorded, mostly corresponding to its younger phase. The current study presents the results of recent surface surveys as well as minor detective and rescue probing. Apart from the large number of finds, a radiocarbon date has assisted in placing the site within the absolute chronology framework of the Moravian MPW Culture (Kuča et al. 2012). A detailed analysis of the archaeological findings allowed comparisons to other similarly dated sites in the area of interest and with the other peripheral regions in south-western Moravia (Bartík 2014a, 22, fig. 6). An attempt at reconstructing the paleoclimate forms an integral part of this study., Jaroslav Bartík, Milan Vokáč, Martin Kuča, Alžběta Čerevková, Lubomír Prokeš, Miriam Nývltová Fišáková., and Obsahuje seznam literatury
V diskusním příspěvku polemizujeme s nově navrženou chronologií kultury s nálevkovitými poháry na základě modelace radiokarbonových dat z především pohřebních lokalit, kterou představili M. Šmíd et al. (2021). V kritice se zabýváme jednak teoretickým přístupem ke studiu pravěkých společností, způsobem výběru radiokarbonových dat, metodou modelace radiokarbonových dat a absencí diskuse v situaci, která ji snadno umožňuje. Na závěr představujeme vlastní pojetí chronologie keramických skupin spojených s nálevkovitými poháry, ve kterém definujeme dva chronologické stupně – baalberský a bolerázský, zatímco „předbaalberský“ stupeň má více společenský než chronologický rozměr. and The article offers a discussion of the new Funnel Beaker chronology proposed by M. Šmíd et al. (2021) based on the modelling of radiocarbon dates coming mainly from burial sites. The review deals with both the theoretical approach to the study of prehistoric societies, the method of selecting radiocarbon data, the method of modelling radiocarbon data and the absence of discussion in a situation that easily fosters it. The conclusion presents the actual concept of the chronology of pottery groups connected with the Funnel Beakers, with two chronological stages being defined – the Baalberge and Boleráz, whereas the ‘pre-Baalberge’ stage has more of a social than chronological dimension.
Poznání vývoje moravského pravěku ve fázi přechodu z časného do starého eneolitu naráží na řadu problémů, zejména však na omezený počet spolehlivých nálezových celků. Typo-chronologie není, stejně jako radiokarbonová data a genetika, samospasitelná. Je jen jednou z mnoha součástí komplexního pohledu, nicméně součástí, bez níž se v archeologii neobejdeme. Avšak řešení založená na nesprávné práci s radiokarbonovými daty posouvají diskusi mimo mantinely důvěryhodných formulací představ o minulosti. Tento článek diskutuje oba aspekty a na příkladech odhalujících chyby F. Trampoty a P. Květiny v postupu zpracování 14C dat a v interpretaci modelovaných dat ukazuje, že některé jejich závěry nelze považovat za podložené. and Gaining an understanding of the history of Moravian prehistory in the phase of the transition from the proto-Eneolithic to the Early Eneolithic runs headlong into a range of problems, not least of which is the limited number of reliable find units. Like radiocarbon dating and genetics, typo-chronology is no end-all in this situation, merely one of many parts of a complex view, albeit one that it critical to archaeology. An interpretation based on incorrect work with radiocarbon dates pushes the discussion beyond the threshold of credible picture of the past. This article discusses both aspects and, based on examples exposing errors made by F. Trampota and P. Květina in the course of processing 14C dates and interpreting modelled data, demonstrates that some of their conclusions cannot be regarded as sufficiently supported.