So-called quantificational accounts explicate logical consequence or validity as truth-preservation in all cases, cases being construed as admissible substitutional variants or as admissible interpretations with respect to non-logical terms. In the present study, which is the first from three successive studies devoted to quantification accounts, I focus on the beginning of systematic theorizing of consequence in Aristotle‘s work, which contains the rudiments of both modal and formal accounts of consequence. I argue, inter alia, that there is no evidence for the claim that Aristotle propounded a quantificational account, and that for a full-fledged quantificational approach in a modern style we need to turn to Bolzano’s substitutional approach, whose motivation, structure and problems are explained in the second part of this study., Takzvané kvantifikační účty vysvětlují logický důsledek nebo platnost jako zachování pravdy ve všech případech, případy jsou vykládány jako přípustné substituční varianty nebo jako přípustné interpretace s ohledem na nelogické pojmy. V této studii, která je první ze tří po sobě jdoucích studií věnovaných kvantifikačním účtům, se zaměřuji na začátek systematické teorizace důsledků v Aristotelově díle, která obsahuje základy modálních i formálních popisů důsledků. Mimo jiné tvrdím, že neexistuje žádný důkaz pro tvrzení, že Aristotelés navrhl kvantifikační účet, a že pro plnohodnotný kvantifikační přístup v moderním stylu se musíme obrátit k Bolzanovu substitučnímu přístupu, jehož motivace, struktura a problémy jsou vysvětleno ve druhé části této studie., and Ladislav Koreň
Quantificational accounts of logical consequence account for it in terms of truth-preservation in all cases - be it admissible substitutional variants or interpretations with respect to non-logical terms. In this second of my three connected studies devoted to the quantificational tradition I set out to reconstruct the seminal contributions of Russell, Carnap, Tarski and Quine and evaluate them vis-à-vis some of the most pressing objections. This study also prepares the ground for my discussion of the standard model-theoretic account of consequence to be found in the concluding study., Kvantifikační popisy logických důsledků z toho vyplývají z hlediska zachování pravdy ve všech případech - ať už jde o přípustné substituční varianty nebo interpretace s ohledem na nelogické pojmy. V této druhé ze svých třech propojených studií věnovaných kvantifikační tradici jsem se rozhodl rekonstruovat klíčové příspěvky Russella, Carnapa, Tarskiho a Quina a hodnotit je ve vztahu k některým z nejnaléhavějších námitek. Tato studie také připravuje půdu pro diskusi o standardním teoreticko-teoretickém výkladu důsledků, které lze nalézt v závěrečné studii., and Ladislav Koreň
This concluding study devoted to quantificational accounts of consequence and related logical properties deals with the model-theoretic account (MTA). In response to objections questioning its intuitive adequacy, it is argued that MTA does not aim to analyse ''the'' alleged intuitive notion of consequence, but aims to formally reconstruct one specific semantic account, according to which valid arguments preserve truth in virtue of their logico-semantic structure and irrespectively of particular semantic values of the non-logical vocabulary. So conceived, MTA is arguably superior to any other quantificational account, being based on a principled account of the semantic structure and the specific contribution of logical elements to it., Tato závěrečná studie věnovaná kvantifikačním účtům důsledků a souvisejících logických vlastností se zabývá modelovým teoretickým popisem (MTA). V odezvě na námitky zpochybňující jeho intuitivní přiměřenost se tvrdí, že MTA nemá za cíl analyzovat ,,údajný'' intuitivní pojem důsledků, ale má za cíl formálně rekonstruovat jeden specifický sémantický účet, podle kterého platné argumenty zachovávají pravdu na základě svého logika. -semantická struktura a bez ohledu na jednotlivé sémantické hodnoty nelogické slovní zásoby. Tak koncipovaný, MTA je pravděpodobně nadřazený nějakému jinému kvantifikačnímu účtu, být založený na principiálním popisu sémantické struktury a specifickém příspěvku logických elementů k tomu., and Ladislav Koreň
In this paper I discuss two objections raised against von Fintel’s (1994) and Stanley and Szabó’s (2000a) hidden variable approach to quantifier domain restriction (QDR). One of them concerns utterances of sentences involving quantifiers for which no contextual domain restriction is needed, and the other concerns multiple quantified contexts. I look at various ways in which the approaches could be amended to avoid these problems, and I argue that they fail. I conclude that we need a more flexible account of QDR, one that allows for the hidden variables in the LF responsible for QDR to vary in number. Recanati’s (2002; 2004) approach to QDR, which makes use of the apparatus of ''variadic functions'', is flexible enough to account successfully for the two phenomena discussed. I end with a few comments on what I take to be the most promising way to construe variadic functions., V tomto článku se zabývám dvěma námitkami vznesenými proti von Fintel (1994) a Stanleymu a Szabóovi (2000a) skrytému proměnnému přístupu k omezení kvantifikátoru domény (QDR). Jedna z nich se týká výpovědí vět zahrnujících kvantifikátory, pro které není nutné kontextové omezení domény, a druhá se týká více kvantifikovaných kontextů. Podívám se na různé způsoby, jak by tyto přístupy mohly být změněny, aby se těmto problémům vyhnuly, a tvrdím, že selhávají. Z toho vyvozuji, že potřebujeme flexibilnější účet QDR, který umožňuje, aby se skryté proměnné v LF zodpovědném za QDR lišily v počtu. Recanatiho (2002; 2004) přístup k QDR, který využívá aparátu ,,variadických funkcí'', je dostatečně pružný, aby úspěšně odpovídal za dva diskutované jevy., and Andrei Moldovan
According to a classic position in analytic philosophy of mind, we must interpret agents as largely rational in order to be able to attribute intentional mental states to them. However, adopting this position requires clarifying in what way and by which criteria agents can still be irrational. In this paper I will offer one such criterion. More specifically, I argue that the kind of rationality methodologically required by intentional interpretation is to be specified in terms of psychological efficacy. Thereby, this notion can be distinguished from a more commonly used notion of rationality and hence cannot be shown to be undermined by the potential prevalence of a corresponding kind of irrationality. and Podle klasické pozice v analytické filozofii mysli musíme interpretovat agenty jako velmi racionální, aby jim bylo možno přiřadit úmyslné duševní stavy. Přijetí tohoto postoje však vyžaduje vyjasnění toho, jakým způsobem a jakými kritérii mohou být agenti stále iracionální. V tomto článku nabídnu jedno takové kritérium. Konkrétněji argumentuji, že druh racionality, který je metodologicky vyžadován záměrným výkladem, musí být specifikován z hlediska psychologické účinnosti. Tímto způsobem lze tento pojem odlišit od běžně používaného pojetí racionality, a proto nemůže být prokázán, že je podkopán potenciální prevalencí odpovídajícího druhu iracionality.
Ramsay-Huntov syndróm je výsledkom reaktivácie varicella-zoster vírusu na úrovni ganglion geniculatum. Syndróm je charakterizovaný kombináciou periférnej tvárovej paralýzy, výsevom herpetiformnej vyrážky v oblasti tváre, najčastejšie v oblasti zvukovodu a ušnice, a možným pridružením kochleo-vestibulárnych symptómov. Zlatým štandardom v liečbe Ramsay-Huntovho syndrómu je aj naďalej dľa dostupných údajov kombinácia antivírusovej terapie s kortikosteroidmi a adekvátnou analgetickou terapiou. V kazuistike je prezentovaný prípad 55-ročnej pacientky., The Ramsay-Hunt syndrome results from reactivation of the varicella-zoster virus at the geniculate ganglion level. The syndrome is characterized by a combination of peripheral facial paralysis and a herpes-like rash occurring on the face, most commonly in the ear canal and the skin of the external ear, and the possible association with the cochlea-vestibular symptoms. According to the available data, combination of an antiviral therapy with corticosteroids and adequate analgesic therapy remains the gold standard of the treatment of the Ramsay-Hunt sydrome. We present a case of a 55-year-old patient. Key words: Ramsay-Hunt syndrome – varicella-zoster virus – facial paralysis The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and R. Rosoľanka, K. Šimeková
Úvod: Infekčná endokarditída u pacienta po transplantácii obličky je závažná infekčná komplikácia, ktorá zvyšuje riziko straty štepu ako aj mortalitu pacientov. Najdôležitejším predisponujúcim faktorom je imunosupresívna liečba – predovšetkým indukčná imunosupresia. Materiál a popis prípadu: V transplantačnom centre Martin podstúpilo v období 12 rokov transplantáciu obličky 250 pacientov. Z tohto súboru pacientov bolo 5 pacientov (2 %) po náhrade chlopne. Prezentujeme prípad pacienta po transplantácii obličky s rozvojom endokarditídy bioprotézy aortálnej chlopne mesiac po úspešnej transplantácii obličky. Diagnostika endokarditídy štandardnými postupmi (transtorakálne echokardiografické vyšetrenie, transezofageálne echokardiografické vyšetrenie, hemokultúry) bola neúspešná. Endokarditídu sme diagnostikovali raritne až pomocou PET-CT vyšetrenia s následnou zmenou antibiotickej liečby a úspešným zvládnutím tejto potransplantačnej komplikácie. Záver: Endokarditída po transplantácii obličky je vážna komplikácia, ktorá výrazne zhoršuje mortalitu príjemcov. Riziko rozvoja infekčnej endokarditídy po transplantácii zvyšuje aj indukcia, a to predovšetkým antitymocytárny globulín. Diagnostika iba pomocou PET-CT vyšetrenia je raritná, ale v prípade nášho popísaného prípadu, zásadne zmenila prístup k pacientovi a viedla k úspešnej liečbe. Kľúčové slová: endokarditída – indukcia – PET-CT – transplantácia obličky, Introduction: Infective endocarditis in a patient after kidney transplantation is a serious infective complication which increases the risk of loss of the graft and also the mortality of patients. The most important predisposing factor is the immunosuppressive therapy – mainly induction immunosuppression. Material and case description: 250 patients underwent kidney transplantation throughout the period of 12 years in the Transplant Center Martin. This set of patients included 5 patients (2 %) after heart valve replacement. We present the case of a patient after kidney transplantation with development of endocarditis of the bioprosthesis of the aortic valve one month after successful kidney transplantation. Diagnostics of endocarditis by standard procedures (examination by transthoracic echocardiogram, transesophageal echocardiography, hemocultures) was unsuccessful. We rarely diagnosed endocarditis only by PET-CT examination with a consequent change of the antibiotic treatment and successful managing of this post-transplant complication. Conclusion: Endocarditis after kidney transplantation is a serious complication which significantly worsens the mortality of patients. The risk of development of infective endocarditis after transplantation is also increased by induction, mainly by antithymocyte globulin. Diagnostics only by PET-CT examination is rare; however, in this case it fundamentally changed the approach to the patient and led to a successful treatment. Key words: endocarditis – induction – kidney transplantation – PET-CT, and Ivana Dedinská, Petra Skalová, Michal Mokáň, Katarína Martiaková, Denisa Osinová, Miroslav Pindura, Blažej Palkoci, Marián Vojtko, Janka Hubová, Denisa Kadlecová, Ivona Lendová, Radovan Zacharovský, Filip Pekar, Lucia Kaliská
It is commonly thought that one is irrationally akratic when one believes one ought to F but does not intend to F. However, some philosophers, following Robert Audi, have argued that it is sometimes rational to have this combination of attitudes. I here consider the question of whether rational akrasia is possible. I argue that those arguments for the possibility of rational akrasia advanced by Audi and others do not succeed. Specifically, I argue that cases in which an akratic agent acts as he has most reason to act, and cases in which an akratic agent achieves a kind of global coherence he wouldn’t have achieved had he instead formed intentions in line with his best judgment, do not establish the possibility of rational akrasia. However, I do think that rational akrasia is possible, and I present two arguments for this thesis. The first argument involves a case in which one is incapable of revising one’s belief about what one ought to do, where one also acknowledges this belief to be insufficiently supported by the evidence. The second argument involves a case in which one rationally believes that one ought to have an akratic combination of attitudes., To je obyčejně si myslel, že jeden je nesmyslně akratic když někdo věří, jeden mít F , ale nemá v úmyslu F . Nicméně, někteří filozofové, následovat Roberta Audi, argumentovali, že to je někdy rozumné mít tuto kombinaci postojů. Zvažuji otázku, zda je možná racionální akrasie . Tvrdím, že tyto argumenty týkající se možnosti racionální akrasie, kterou Audi a další předložili, nejsou úspěšné. Konkrétně tvrdím, že případy, ve kterých akratický agent jedná, když má nejvíc důvodů jednat, a případy, ve kterých akratický agent dosahuje určitého druhu globální soudržnosti, kterého by nedosáhl, kdyby místo toho vytvořil úmysly v souladu s jeho nejlepším úsudkem , nezavádějí možnost racionálníakrasia . Myslím si však, že racionální akrasie je možná a předkládám dva argumenty pro tuto práci. První argument se týká případu, kdy člověk není schopen revidovat svou víru v to, co by měl člověk dělat, a zároveň uznává, že tato víra není dostatečně podložena důkazy. Druhý argument se týká případu, ve kterém se člověk racionálně domnívá, že člověk by měl mít akrativní kombinaci postojů., and John Brunero