Vousatý muž v košili s ohrnutými rukávy, dlouhým pláštěm přehozeným přes hlavu a se sandály na nohou přistupuje k "hermovce". Muž drží v rukou látku (okraj zdobený stejným způsobem jako mužův plášť) a chystá se do ní zahalit "hermovku", která připomíná antické vzory absencí paží, nejedná se však o hlavu na sloupku, ale o vousatou mužskou hlavu s čepicí z listí, svalnatým torsem a dvěma dolů se zužujícíma "nohama". Napravo je strom, nalevo je strom s useknutou korunou. and Bažant 2006#.
Faunka (Oreada) se šátkem na hlavě sedí a levicí zeširoka otevírá plášť. Pravou rukou k sobě tiskne malého fauna (Faunigena), který saje z jejího pravého prsu a nataženou rukou se dotýká jejího levého prsu. Před nimi koza stojící na zadních a okusující listy stromu. Stromy na obou stranách. and Bažant 2006#.
Jezdec v antické zbroji s přilbou na hlavě a s kopím ve svěšené pravé paži jede doprava, za ním řada přilb a řada hlav koní naznačující jezdecký oddíl (?). V popředí na zemi hromada zbraní (štíty, oštěpy, šavle), na ní leží na zádech kůň, kterému se do břicha zakusuje lev. Nalevo strom, napravo palma., Bažant 2006#., and Výjev lva zakusujícího koně byl variací na antické římské sousoší ze třetího století před Kristem, které bylo spolu s kapitolskou vlčicí jedním z nejstarších a nejznámnějších atributů Říma. Sousoší bylo vystaveno na Campidogliu přinejmenším od pol. 13. století, a protože u něj byly vyhlašovány rozsudky smrti, bylo interpretováno jako symbol spravedlnosti. Přinejmenším od čtrnáctého století stálo na levé straně schodiště ("scale al leone") vedoucího k justičnímu paláci, v roce 1549 bylo přesunuto k opěrné zdi pod kostelem S. Maria in Aracoeli. V renesanci bylo sousoší slavné nejen pro svůj symbolický význam, ale též jako estetický objekt obdivovaný Rafaelem i Michelangelem.
Meleagros (opět bez přilby, v antické zbroji s vysokými koženými botami) se chystá stáhnout kalydónského kance šavlí, kterou právě vytahuje z pochvy. Stromy na obou stranách., Bažant 2006#., and Meleagros dobil kalydónského kance, kterého zranila Atalanta. Na reliéfu se právě chystá zvíře porcovat, což byl začátek sporu, kterým hon skončil. Meleagros se totiž při lovu do Atalanty zamiloval a věnoval jí nejvzácnější trofej, kančí hlavu.
Nahý Merkur sedí na plášti a dívá se skrz píšťalu siryngy. Stromy na obou stranách mají usekané větvě, k levému stromu je připevněna draperie., Bažant 2006#., and Syrinx na soklu třináctého sloupu východní fasády v každém případě tento výjev spojuje s reliéfem nalevo, kde je stejný nástroj zobrazen zavěšený na oltáři, z něhož bere Apollón nůž, aby stáhl Marsya z kůže. Poté, co Merkur vynalezl lyru a věnoval ji svému bratru Apollónovi, sestrojil také syringu. Tentokrát ji věnoval Athéně, ta však nástroj zahodila, protože jí znetvořil ústa. Tehdy si odhozené syringy všiml Marsyás, čímž započal příběh, který skončil na soklu dvanáctého sloupu faunovou smrtí. Časově by v tomto případě výjev na třináctém soklu předcházel ději vyprávěnému na soklu dvanáctém, což mohl být záměr. Podle výše zmíněných instrukcí, které divákovi poskytují putti zdobící balustrádové sloupky tím, kam kráčí, máme západní fasádu Belvedéru číst vždy směrem ke vchodové arkádě, což znamená, že na jižním konci musíme postupovat zprava doleva. Merkur byl v renesanci ctěn jako patron moudrosti a vědy, byl poslem předávajícím božské vědění lidem. Byl ochráncem řemeslníků, umělců, ale i matematiků, astronomů, a jako "Hermés Trismegistos" především patronem astrologů, alchymistů a tajných nauk obecně. Na takovou interpretaci ukazuje skutečnost, že reliéf s Merkurem je umístěn mezi zobrazení s Apollónem a Marsyem, jehož mystický výklad byl všeobecně rozšířen, a výjev s Herkulem a Antaiem, jímž vrcholila hrdinova cesta ke ctnosti, díky níž byl vzat na nebesa.
Dvě skupiny putti na mořských nestvůrách spolu bojují trojzubci a Jupiterovým bleskem., Bažant 2006#., and Mořský thiasos je variací velice slavného a často zobrazovaného výjevu z "Teatro Maritimo", proslulé dominanty vily císaře Hadriana v Tivoli. Mohlo se jednat o vědomý citát, protože ve stejné době tento antický vlys cituje Pirro Ligorio ve výzdobě "La Casina" budované papežem Piem IV. ve vatikánských zahradách. Patrně to nebyla jen náhoda, že se na pražském Belvedéru setkáme s citátem památek spojených s císařem Hadrianem. Pro jeho hispánský původ se s tímto císařem identifikoval Karel V. a Ferdinand I. se k němu mohl rovněž hlásit, protože byl ve Španělsku vychován.
Mucius Scaevola si pálí ruku. Mucius Scaevola v antické zbroji kombinované se špičatou (etruskou?) přilbou drží pravici nad ohněm zapáleným na oltáři. Rohy oltáře zdobí beraní hlavy, na něž je pověšena draperie, mezi beraními hlavami je lidský obličej zepředu s doširoka otevřenými ústy a dlouhými vlasy. Nalevo je strom, napravo palma, Bažant 2006#., and Muž kladoucí ruku do ohně hořícím na oltáři je Mucius Scaevola známý čtenářům Livia. Vedlejší výjev napravo zobrazuje Curtiův skok do propasti, který byl často zobrazován společně s Muciem. Oba výjevy byly považovány za typické pro Liviovy dějiny, a proto je nalezneme i na titulním listu z roku 1568 s dřevoryty Josta Ammana, které se těsně drží dřevorytů z prvního ilustrovaného vydání Livia publikovaného Johannem Schöfferem v roce 1531. Curtiova oběť je ve vydání z roku 1568 v centrálním medailonu a Muciův příkladný čin je vlevo dole.
Nahý vousatý muž vede prase za stuhu omotanou okolo jejího krku, v pravé ruce nese sele. Stromy na obou stranách, některé větve odsekány., Bažant 2006#., and Antický reliéf, který posloužil jako vzor pro pražské zobrazení, byl na začátku šestnáctého století v Římě k vidění jednak ve vile Madama, na mramorových reliéfech s Horami, bohyněmi času a ročních období, zdobícími bázi antického kandelábru, ale především ve slavné římské sbírce de'Rosi. Její součástí byl soubor tří antických svatebních reliéfů z terakoty. Jejich ohlasy najdeme na různých místech pražského Belvedéru. Sbírka de'Rosi vznikla již před rokem 1454 a je nejstarší římskou kolekcí antických starožitností (byla rozpuštěna v roce 1517). Pražský reliéf byl patrně inspirován druhým reliéfem ze sbírky de'Rosi, na němž byla Hora zimy, která v pravé ruce držela za sebou podsvinče. Antický reliéf s Horou zimy byl často kreslen a napodobován, přičemž se vědělo, že se jedná o obětní scénu - jednak je tak charakterizována v inventáři z roku 1517, jednak je v parafrázi tohoto výjevu od Giovanni da Udine rituální charakter explicitně zdůrazněn. Tuto parafrázi da Udine začlenil do štukové výzdoby ve Villa Lante v Římě, muž a žena tu nejdou za sebou jako na antickém vzoru, ale přistupují z obou stran k oltáři se zapáleným obětním ohněm. Pražský sochař umístil motivy antického obětního reliéfu ze sbírky de'Rosi na několik desek, díky čemuž se můžeme právem domnívat, že reliéfy soklů sloupů jižní a východní fasády Belvedéru byly ve své době interpretovány jako obětní průvod.