Mikrosvět elementárních částic, atomů a procesů odehrávajících se mezi nimi je plný podivností. Částice může projít naráz dvěma různými štěrbinami, fotony mohou být navzájem provázané na obrovské vzdálenosti, kočka (alespoň ona pověstná Schrödingerova) může být zároveň živá i mrtvá... Může pozoruhodný kvantový svqt dovolit i stav, kdy by nějaká látka bya sočasně pevná a supratekutá? A mohou kvantové supratekuté systémy pomoci osvětlit jeden z posledních nevyřešených problémů klasické fyziky - turoblenci? Vědci, včetně českých, intenzivné hledají odpovědi. and Jana Olivová.
Ještěrky dokážou v nouzi odhodit svůj ocas a ten jim naroste. Axolotl mexický je schopen regenerovat celé orgány. Přeborníky jsou však ploštěnci - nejen že libovolné části jejich těl dorůstají, ale z odděleného kousku jejich organismu dokáže vyrůst celý nový jedinec. Takové regegnerační schopnosti lidský organismus nemá. Věda a medicína ale umí nahradit, či dokonce vylepšit stále více a více... and VIktor Černoch, Gabriela Adamková.
Since the early 20th century underdetermination has been one of the most contentious problems in the philosophy of science. In this article I relate the underdetermination problem to models in biology and defend two main lines of argument: First, the use of models in this discipline lends strong support to the underdetermination thesis. Second, models and theories in biology are not determined strictly by the logic of representation of the studied phenomena, but also by other constraints such as research traditions, backgrounds of the scientists, aims of the research and available technology. Convincing evidence for the existence of underdetermination in biology, where models abound, comes both from the fact that for a natural phenomenon we can create a number of candidate models but also from the fact that we do not have a universal rule that would adjudicate among them. This all makes a strong case for the general validity of the underdetermination thesis., Nedourčenost je jedním ze zásadních problémů filosofie vědy od počátku 20. století. Ve svém příspěvku vztahuju tezi o nedourčenosti k biologickým modelům a obhajuju následující dva argumenty: Za prvé, použití modelů v této disciplíně dodává silnou váhu tezi o nedourčenosti. Za druhé, modely a teorie v biologii nejsou determinovány striktně logikou reprezentace studovaného jevu, ale také dalšími faktory, jako jsou výzkumné tradice, background vědců, cíle výzkumu a dostupné technologie. Přesvědčivý důkaz o existenci nedourčenosti v biologii, která modelů v hojné míře využívá, pramení nejenom z faktu, že pro každý přírodní jev můžeme vytvořit velký počet alternativních modelů, ale také z faktu, že nedisponujeme univerzálním pravidlem pro výběr mezi nimi. To vše mluví ve prospěch platnosti teze o nedourčenosti., Petr Jedlička., and Obsahuje bibliografii