a1_Článek je obsáhlou prezentací a posouzením knihy autorské dvojice Evy a Hanse Henninga Hahnových Vyhnání v německé paměti: Legendy, mýty, dějiny. Na úvod jsou oba představeni jako renomovaní historici i jako intelektuálové, kteří se publicistikou a jinými občanskými aktivitami zapojují do současných debat o nuceném vysídlení Němců ze střední a východní Evropy po druhé světové válce. Dále pisatel uvádí hlavní zjištění jejich monografie a zasazuje je do kontextu historického výzkumu i širší politické a společenské reflexe daného fenoménu v Německu a České republice. Za leitmotiv knihy manželů Hahnových přitom pokládá vyargumentovanou tezi, že státem podporovaná oficiální politika paměti týkající se nuceného vysídlení Němců neodpovídá ve Spolkové republice odbornému poznání. S uznáním přibližuje nevšedně široký záběr záběr monografie, jenž zahrnuje jak historickou fakticitu migrací německého obyvatelstva ze střední a východní Evropy v jejich komplexitě (tedy nejen poválečného vysidlování a vyhánění, ale i dřívějších útěků a přesunů organizovaných nacistickými orgány), tak především genezi kolektivní paměti těchto událostí v západoněmecké politice, historiografii a médiích, speciálně pak ve vyhnaneckém prostředí. Rozborem vyhnaneckého diskurzu čerpaného z široké množiny textů autoři shledávají, že v německé kolektivní paměti se často reprodukují a přetrvávají stereotypní náhledy, které mají svůj původ v národovecké (völkisch), nebo dokonce i nacistické rétorice. Při celkově vysoce kladném ocenění nachází autor v knize i některé slabiny. U pasáží týkajících se problematiky vyrovnávání s minulostí postrádá větší zohlednění mezinárodněprávních otázek nuceného vysídlení Němců., a2_Nad kritickými pasážemi, v nichž se manželé Hahnovi zabývají revizionistickými výroky západoněmeckých politiků, vznáší otazník, nakolik byla tato rétorika ovlivněna konkrétními fóry a příležitostmi, při nichž zaznívala. Kritiku, kterou Hahnovi směřují k terminologii, s níž se v Německu pojednává o nuceném vysídlení Němců, pisatel obrací vůči samotné autorské dvojici. V závěru Petr Šafařík věnuje pozornost dosavadnímu přijetí monografie v Německu. Nachází převážně kladné ohlasy, celkově ale recepci knihy ve Spolkové republice hodnotí jako nevýraznou. Kniha má podle jeho názoru potenciál inspirovat širší diskusi, mohla by ale sloužit i jako kompendium. Užitek by přinesla také českým čtenářům, protože analyzuje mnohé fenomény, které jsou přítomné i ve zdejších reflexích soudobých dějin, a to nejen v souvislosti s vyhnáním a nuceným vysídlením Němců., and Petr Šafařík.
Lukešova velmi čtivá, avšak odborně nevyrovnaná kniha Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948 (Praha, Prostor 2014) přináší podle Smetany řadu přesvědčivých závěrů, ale současně též dlouhé pasáže líčící senzační příběhy okrajového významu, jakož i řadu chyb při popisování událostí, které se často odehrály jindy či za zcela odlišných okolností, než autor uvádí. Jak se recenzent snaží konkrétně doložit, tato pochybení vyvěrají z Lukešovy mnohdy nedostatečné kritiky pramenů, z opomíjení další důležité dokumentace a také z ignorování velké části odborné literatury, jež byla již dříve k danému tématu publikována. Ačkoli souhlasí s autorem, že poválečné působení amerického velvyslance v Praze Laurence A. Steinhardta mělo své slabé stránky, vnímá jeho kritiku jako příliš zaujatou. Na druhé straně oceňuje, že Lukeš se jako první historik pokusil o soustavnější zpracování amerických zpravodajských aktivit v Československu bezprostředně po válce a že jeho líčení je zalidněno osobními příběhy agentů a diplomatů. Autorova schopnost mimořádně poutavého podání a zároveň sklon k nepodloženým fabulacím ho vedou k otázce, zdali by raději neměl napřít své úsilí do psaní historických románů., Igor Lukeš’s highly readable but academically uneven On the Edge of the Cold War: American Diplomats and Spies in Postwar Prague (2012), published in Czech as Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948 (Prague: Prostor, 2014), according to the reviewer, offers a number of compelling conclusions, but also contains long passages depicting sensational stories of marginal importance, as well as a number of mistakes in its description of events that often took place elsewhere or in circumstances completely different from those the author relates. The reviewer seeks to demonstrate that these errors stem from Lukeš’s often insufficiently critical approach to the sources, his neglecting other important documents, and his ignoring a large part of the scholarly literature that has already been published about this topic. Though the reviewer agrees with the author that the post-war work of the US ambassador to Czechoslovakia, Laurence A. Steinhardt, had its weak aspects, the reviewer sees Lukeš’s criticism as unfounded. On the other hand, he appreciates that Lukeš is the first historian to try to deal more systematically with American intelligence activities in Czechoslovakia immediately after the war and that he brings his depiction to life using personal stories about secret agents and diplomats. The author’s skill at presenting the material in a gripping way, but also his tendency to indulge in unsubstantiated story-telling, lead the reviewer to ask whether Lukeš should not perhaps direct his efforts to writing historical novels., and Vít Smetana.
Recenzent zasazuje knihu do kontextu současného bádání o dějinách Rádia Svobodná Evropa i Tomkovy vlastní historické práce, v níž představuje syntetické vyústění jeho dosavadního zájmu o dané téma. Přínos knihy podle recenzenta spočívá především ve shromáždění a přehledném utřídění bohaté faktografie, v menší míře také v jejích dílčích analýzách. Autor chronologicky sleduje vývoj rozhlasové stanice Svobodná Evropa, zejména její československé redakce, a zjišťuje také účinky jejího vysílání a vzájemnou interakci s domácím publikem za železnou oponou i reakce zdejších politických špiček. Svou prací tak zaplnil citelnou mezeru v české historiografii exilových médií a vytvořil důležitý základ pro další výzkum., The book under review, whose title translates as "The Czechoslovak Service of Radio Free Europe: Its Development and Influence on Czechoslovak History" is considered here in the context of current research on the history of Radio Free Europe and Tomek´s own work in which he presents a synthesis of his long-standing interest in the topic. The reviewer sees the contribution of the book chiefly in its briging rogerger and clearly soriting out a wide range of facts, and, to a lesser extent, its preliminary analyses. The author chronologically traces the development of Radio Free Europe, especially the Czechoslovak service, and also determines the effects of its broadcasts and the interaction with its audience at home behind the Iron Curtain as will aw amongst the top-level Czechoslovak politicians of the time. With this work, he has filled a palpable gap in the Czech historiography of mass media in exile, and has established an important basis for further research., [autor recenze] Petr Orság., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Tento esej je mírně dopracovanou verzí textu, který zazněl jako závěrečná přednáška velké mezinárodní konference „Evropa mezi válkou a mírem 1914-2004: Základní mezníky evropské historie 20. století“, uspořádané ve dnech 9. až 11. dubna 2014 v Praze. Belgický historik se v něm kriticky zamýšlí nad současným fenoménem, který by se dal označit jako hypertrofie historické paměti. Podle něj je dnes typické, že se zájem o minulost zdůvodňuje jejím významem pro současnost. Autor oceňuje přínos historiků, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století v zemích západní Evropy sváděli boj o to, aby historie, uzurpovaná vládnoucími elitami a jejich politikou oficiální paměti, byla navrácena zpět k demokratické diskusi. Historické kontroverze, které zde dříve politicky rozdělovaly společnost, však dnes namnoze ztratily svůj osten a nahradil je konsenzus, sloužící k sebeujišťování o dosaženém morálním pokroku. Dále autor přechází ke vztahu národních rámců historické paměti a nadnárodní evropské politiky. Evropská integrace bývá často vydávána za univerzální lék na její tragické historické konflikty a problémy, přestože se jedná primárně o ekonomický proces spjatý s budováním sociálního státu a spojovat jej přímo s prosazováním míru a lidských práv je mylné. Sebeoslavný a samolibý tón provázel i západní vzpomínání na události roku 1989 po pětadvaceti letech, třebaže je k tomu povolaní odborníci vůbec nepředpokládali. Autor si klade otázku po důvodech tak bezprecedentního selhání sociálních věd a v souvislosti s rokem 1989 vybízí k tomu, aby si historie opět uvědomila svůj kritický náboj., a2_S ním by se měla přičinit, aby se z evropského vzpomínání na dvacáté století stal politicky relevantní diskurz, který by nebyl jen všeobecně přijatelnou a sebeutvrzující oslavou v duchu nadřazenosti světlé současnosti nad temnou minulostí., b1_This essay is a slightly revised version of the closing lecture given at the international conference ‘Europe between War and Peace, 1914-2004: Turning Points in 20th Century European History’, which was held in Prague from 9 to 11 April 2014. In this essay, the author, a professor of history at the Université Libre de Bruxelles, critically considers a contemporary phenomenon that may reasonably be called the hypertrophy of historical memory. According to the author, it is today typical that an interest in the past is justified by its significance for the present. The author appreciates the contributions of the West European historians who, in the 1970s and 1980s, struggled so that history, which had been usurped by the ruling elites and their policy of official memory, would be returned to democratic debate. Historical controversies had previously divided society here, but many of them have now lost their sting and have been superseded by consensus, serving to provide self-assurance about the moral progress that has been achieved. The author then considers the relationship between the national frameworks of historical memory and supranational European politics. European integration is often presented as a panacea for the disastrous historic conflicts and other problems that have beset Europe, even though this integration is primarily an economic process connected with the building of the welfare state, and it is therefore erroneous to link this process directly to the promotion of peace and human rights. A self-praising, self-satisfied tone has also been present in Western recollections of the events of 1989 twenty-five years later, though the experts on the topic did not expect the great changes at all. The author asks what the reasons were for the social scientists’ unprecedented failure, and, in connection with 1989, he calls upon thinkers to recall the critical role of history., b2_They should thereby seek to make European recollections of the twentieth century part of a politically relevant discourse, which would be more than merely a generally acceptable self-confirming celebration in the spirit of the superiority of the bright present over the dark past., Pieter Lagrou, Oldřich Tůma ; z angličtiny přeložila Marzia Patonová., and Obsahuje bibliografii
Srovnávací studie konfrontuje situaci německy mluvících Židů v Československu a v Polsku v prvních letech po druhé světové válce. Zabývá se jejich právním postavením a problémy s občanstvím, překážkami jejich začlenění do československé a polské společnosti, obtížemi při restitucích jejich majetku a tlaky na jejich odchod za hranice, což dokládá na vybraných konkrétních příkladech. Konstatuje, že v obou zemích německy hovořící Židé nezapadali do uměle vytvořených černobílých kategorií národních nepřátel na jedné straně a vlastenců („národně spolehlivých“) na straně druhé. Tento neurčitý status se projevil i v jejich nevyjasněném právním postavení. Zvláště v Československu se museli (často marně) domáhat (znovu)získání československého občanství, které po válce ztratily automaticky všechny osoby německé a maďarské národnosti. V Polsku měli na polské občanství nárok německy mluvící Židé, kteří byli do roku 1939 polskými občany, složitější byla situace Židů ze znovunabytých území Polska a osob ze smíšených manželství. Autorka upozorňuje na každodenní problémy těchto osob, které byly v obou zemích podobné: nemožnost užívání německého jazyka a problémy s komunikací, sociální diskriminace, nedostatečná finanční podpora, problémy se sháněním práce a s restitucí majetku. Většina německy mluvících Židů se proto snažila z Polska i Československa vycestovat. V závěru si autorka klade otázku, zda se Židé, zejména pokud mluvili Německy, nedostali po válce do pozice nechtěných obětí nacistické zvůle, které sice přežily holokaust, ale ve své vlasti se pro většinové obyvatelstvo staly cizinci., This article compares the situation of the German-speaking Jews both of Czechoslovakia and of Poland in the early years after the Second World War. The author considers their legal status and problems with citizenship, the obstacles to their being re-included in Czechoslovak and Polish societies, the diffi culties they faced in seeking the restitution of their property, and the pressures on them to leave their countries. She demonstrates this with specifi c cases, and concludes that the German-speaking Jews in both countries did not fall into artifi cially created black- -and-white categories of national enemies on the one hand and patriots (''nationally reliable'') on the other. This uncertain status was also manifested in their unclear legal status. Particularly in Czechoslovakia, the Jews were required to struggle (ultimately often in vain) to re-acquire their citizenship, which all people of German or Hungarian ethnicity (národnost) had automatically lost after the war. In Poland, German-speaking Jews who were Polish citizens up to 1939 had a right to Polish citizenship, but the situation was more complicated for Jews from the newly acquired territories of Poland and for people from mixed marriages. The author points out that the everyday problems faced by these people were similar in both countries: the impossibility of using German and the problems with communication, social discrimination, insuffi cient fi nancial support, fi nding work, and the restitution of their property. Most of the German-speaking Jews therefore tried to leave Poland and Czechoslovakia. The author concludes her article by asking whether after the war the Jews, particularly those whose everyday language was German, did not fi nd themselves in the position of unwanted victims of Nazi arbitrary rule, having survived the Shoah, but remaining, for majority society, aliens in their own countries., and Kateřina Čapková.
Recenzent oceňuje tento pokus zvládnout rozsáhlou materii a sepsat v pouhé autorské dvojici první vysokoškolskou učebnici československých dějin v letech 1948 až 1989. Shledává v ní však co do rozsahu výkladu citelné disproporce chronologické, územní i tematické, když nejpodrobněji je zpracováno období pražského jara 1968–1969, mnohem stručněji pak doba kolem přelomu padesátých a šedesátých let i dvacetiletí takzvané normalizace (1970–1989) a zcela upozaděna je slovenská problematika. Dále recenzent polemizuje s některými tvrzeními obou autorů a upozorňuje na faktografické chyby. and [autor recenze] Martin Franc.
Milan Otáhal (1928-2017) byl předním historikem soudobých dějin Československa. V šedesátých letech byl vedoucím oddělení nejnovějších dějin v Historickém ústavu ČSAV, na začátku sedmdesátých let byl z ústavu propuštěn a vyloučen z KSČ. Patřil k prvním signatářům Charty 77 a působil v historickém samizdatu jako nezávislý historik. Od devadesátých let byla jeho vědecká činnost spjata s nově založeným akademickým Ústavem pro soudobé dějiny. Soustředil se v ní především na dějiny protirežimní opozice a společnosti v období 1969 až 1989 a na úlohu studentů a inteligence při změně politických poměrů na konci osmdesátých let. Těmto tématům věnoval řadu faktograficky bohatých a interpretačně osobitých publikací. Autor nekrologu připomíná hlavní badatelské přínosy Milana Otáhala pro poznání a pochopení nejnovějších československých dějin a zdůrazňuje, že patřil k těm historikům, kteří svou dobu nejen intelektuálně reflektovali, ale také intenzivně prožívali a spoluvytvářeli., Milan Otáhal (1928-2017) was a leading historian studying the contemporary history of Czechoslovakia. In the 1960s, he was the head of the Department of Modern History of the Historical Institute of the Czechoslovak Academy of Sciences; in the early 1970s, he lost his job at the institute and was expelled from the Communist Party of Czechoslovakia. He was one of the first signatories of Charter 77 and was active in the historical samizdat as an independent historian. Since 1990 his scientific activity was connected with the newly established Institute for Contemporary History. His main focus was the history of the anti-regime opposition and of the society between 1969 and 1989, and the role if students and intelligentsia in the change of the political situation in the end of the 1980s. He wrote a number of factographically rich and interpretationally distinctive publications on these topics. The author of the obituary mentions principal contributions of Milan Otáhal to the knowledge and understanding of Czechoslovakia´s most recent history, emphasizing that he was a historian who was not only intellectually reflecting the period he was living in, but who was also intensively experiencing and co-creating it., Oldřich Tůma., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autor vyzvedává dvě zřetelné přednosti Křesťanovy rozsáhlé biografie, a to samotné úsilí věnovat se maximálně zevrubně důležité a dosud málo vyložené postavě českých moderních dějin, jíž Zdeněk Nejedlý byl, a snahu dostávat se Nejedlému „pod kůži“ s využitím mnoha často neznámých dokumentů osobní povahy. V jeho posouzení knihy však převažuje kritika, především teoretického a metodologického charakteru. Polemizuje s Křesťanovým rozhodnutím sledovat spíše Nejedlého jednání v různých situacích a vztazích než vývoj jeho názorů, neboť tím podle něj rezignoval na postižení hlubších souvislostí a kontextů tohoto jednání a ulpěl většinou na popisném výčtu faktů a detailů, pro jejichž hierarchizaci mu chybí formulace autorského hlediska významu a důležitosti. Ve svém podání tak podle Havelky jako by podlehl nectnostem pozitivistického přístupu historických prací právě Zdeňka Nejedlého. Křesťan sice řadu životopisných údajů o něm upřesnil či prohloubil, zůstal ale většinou v zajetí citovaných svědectví, aniž by cítil potřebu dešifrovat kontexty jejich vzniku. Ve svém sympatizujícím pohledu se přitom zastavuje před rozborem následků Nejedlého vlivu a rozhodnutí, takže portrét jeho osobnosti vyznívá nekriticky a omluvně. Navíc v něm citelně chybí postižení Nejedlého role ve vývoji české vědy. Jako zásadní nedostatek pak Havelka autorovi vytýká absenci prosopografické perspektivy, která by Nejedlého činy a dílo ukázala jako součást nebo reprezentaci obecnějších českých, případně i evropských kolektivních charakteristik a postojů své doby., b1_The author emphasizes two obvious strengths of Křesťan’s large biography of Zdeněk Nejedlý - namely, the mere effort it takes to devote oneself to as thorough a treatment as possible of this important and still little discussed figure of modern Czech history, which Nejedlý certainly was, and, second, the endeavour ‘to get to the heart of Nejedlý’ by using many often unknown documents of a personal nature. In his assessment of the biography, however, the author is mainly critical, particularly about the lack of theoretical basis and method. He takes issue with Křesťan’s decision to discuss Nejedlý’s behaviour in various situations and relationships rather than to trace the development of Nejedlý’s views, because, according to Havelka, the author has thereby abandoned any ambitions to identify the deeper connections and contexts of this behaviour, and has clung mostly to a descriptive enumeration of facts and details, and cannot put them into a hierarchy because he has failed to formulate his own standpoint on Nejedlý’s meaning and importance. In his treatment, according to Havelka, Křesťan thus seems to have given in to the vices of the positivistic approach of Nejedlý’s own writings on history. Though Křesťan has made more precise much biographical information about him, or has at least provided more detail, he has, mostly remained prisoner to quoted testimonies, without feeling a need to decipher the contexts of their origin. In his sympathizing look he fails to analyse the consequences of Nejedlý’s influence and decisions, so that his portrait seems uncritical, apologetic. Moreover, the portrait palpably fails to identify Nejedlý’s role in the development of Czech scholarship., b2_Havelka sees the absence of a prosopographical perspective as a fundamental shortcoming, for that would have shown Nejedlý’s works and deeds as part of, or as a representation of, more general collective Czech and, sometimes, European characteristics and attitudes of the times., [autor recenze] Miloš Havelka., Obsahuje bibliografii, and Tři hlasy k jedné knize
Sborník obsahuje čtyřiadvacet příspěvků z konference „Moskva a východní Evropa: Neklidná léta šedesátá. Ekonomika, politika, kultura“, kterou v dubnu 2012 v Moskvě uspořádalo Centrum pro studium sociálních procesů ve východní Evropě po druhé světové válce, jež je součástí Ústavu slavistiky Ruské akademie věd. Zastoupeni jsou zde historici, ekonomové, politologové a literární vědci z dalších ústavů Ruské akademie věd, i z Maďarska Srbska. Zpřístupnění archivních dokumentů zde dle recenzentky umožnilo v řadě případů i novou interpretaci událostí, k nimž došlo v období od polských a maďarských společenských revolt roku 1956 do potlačení pražského jara v roce 1968. Ve sborníku je reflektováno politické i kulturní dění v sovětském centru i v dalších zemích „socialistického tábora“ a také jeho ohlasy v politice Západu. and [autor recenze] Květa Jechová.
a1_Autorka představuje a hodnotí tři vydané svazky rozsáhlého edičního projektu Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951, který je převážně dílem švýcarského historika Adriana von Arburga a jeho českého kolegy Tomáše Staňka, a zasazuje tento badatelský a publikační počin do širokého pole soudobého diskurzu o masových migracích (odsunech, vysídleních, vyhnáních) obyvatelstva v Evropě po druhé světové válce. V této souvislosti kritizuje koncept etnických čistek, tak jak jej vyložil a zpopularizoval zejména americký historik Norman M. Naimark. Uvedený koncept podle ní nevěnuje pozornost empirickému výzkumu specifických historických situací, a zejména politických aspektů různých forem migrací, a namísto toho konstruuje na základě povrchních podobností migrací zevšeobecňující obraz univerzálního pomýlení Evropanů ve dvacátém století. V této optice pak někteří autoři užívají i zavádějící analogie represivních praktik v nacistickém režimu a poválečném Československu, v personifikované podobě mezi Adolfem Hitlerem a Edvardem Benešem. Podle zjištění Evy Hahnové tyto přístupy často jen oživují legendy a stereotypy tradované v německých interpretacích vysídlení Němců z Československa a předešlých událostí, což autorka ilustruje na tezích poválečných propagandistických spisů vůdce německých sociálních demokratů v exilu Wenzela Jaksche a jeho stoupenců určených pro mezinárodní veřejnost. Dále autorka podává přehled dosavadních edicí historických pramenů k vysídlení Němců z Československa a zdůrazňuje nový přístup Tomáše Staňka a Adriana von Arburga. Reflektují sice stejné historické události, narozdíl od jiných edicí však neužívají emocionálně zabarvenou rétoriku a nesledují politické cíle., a2_Nesoudí, ale osvětlují, a díky tomu nabízejí přesvědčivější důkazy o těžkých zkušenostech německých obyvatel než propagandistické výklady. Kromě toho poprvé systematicky zpřístupňují dosud opomíjené dokumenty k tématu z desítek českých archivů a výpovědi pamětníků kriticky porovnávají s jinými dostupnými informacemi. Další podstatný rozdíl spočívá v tom, že uplatňují teritoriální pohled na migrace v poválečném Československu oproti dosud běžnému, historicky ale již překonanému pohledu etnickému. To jim umožňuje uchopit vysidlování Němců a nové osidlování jimi obývaného území jako dva propojené, komplementární procesy a podat celostní obraz poměrů v tehdejším československém pohraničí. Autorka rekapituluje nové poznatky v dosud vydaných svazcích, které podle ní proměňují zažitý obraz poválečného Československa, a závěrem upozorňuje na vážné překážky v dokončení celé edice., b1_This is a review of the three volumes published so far in a large project called The Expulsion of the Germans and Changes in the Czech Borderlands, 1945-51, the work mainly of the Swiss historian Adrian von Arburg and his Czech colleague Tomáš Staněk. The reviewer discusses their research and the resulting publications in the context of the wider discourse on mass migrations (including the transfers and expulsions) of peoples of Europe after the Second World War. She criticizes the concept of ethnic cleansing as it has been interpreted and explained to the general readership particularly by the American historian Norman M. Naimark (b. 1944, Professor of Eastern European Studies at Stanford). This concept, she argues, ignores the empirical research on the special aspects of the historic situations, particularly the political factors of various forms of migration, and it instead constructs, on the basis of superficial similarities between the migrations, a generalizing picture of the overall misguideness of Europeans in the twentieth century. Through this lens, some authors have then also used the misleading comparison of the repressive practices of the Nazi regime and the post-war Czechoslovak regime, as personified by Adolf Hitler and the Czechoslovak President Edvard Beneš. From what she has discovered in her own research, the reviewer argues that these scholarly approaches often merely revive, or keep alive, legends and stereotypes that have been passed on in German interpretations of the expulsion of the Czechoslovak Germans and the events leading up to them. She illustrates this with examples from the propagandistic post-war writings of the head of the Sudeten German Social Democrats, Wenzel Jaksch (1896-1966), and his adherents, which were formulated for the international public., b2_The reviewer also provides an overview of published editions of historical sources on the expulsion of the Czechoslovak Germans, and she emphasizes the newness of Staněk and von Arburg’s approach. Though they consider the same historical events, the works by these two scholars do not, unlike other editions, use emotionally coloured rhetoric, nor do they pursue political ends; rather than judge, they explain, and thanks to that, offer evidence on the arduous experiences of the Czechoslovak Germans which is more persuasive than propagandistic interpretations. In addition to systematically making hitherto forgotten documents from dozens of Czech archives and eyewitness statements accessible for the first time, Staněk and von Arburg critically compare them with other available information. One more essential difference between the publications in this series and other works on the topic is that that they look at migration in post-war Czechoslovakia geographically unlike the hitherto usually historical but outmoded ethnic view. This enables them to explain the expulsion of the Germans and the resettlement of the lands they had occupied as two complementary, interconnected processes, and to offer a comprehensive picture of relations in the Czechoslovak borderlands at that time. The reviewer provides a summary of the new information contained in these volumes, which, she argues, changes the established picture of post-war Czechoslovakia. In conclusion, she points to serious obstacles standing in the way of completing the series., [autor recenze] Eva Hahnová., and Obsahuje bibliografii