Ferdinand na honu na kance. Jede na koni, korunu na hlavě, na krku řád zlatého rouna na řetěze, šaty s krátkou suknicí, vysoké jezdecké boty. Za ním jede na koni vousatý muž. Před Ferdinandem pes napadá kance utíkajícího doprava a otáčejícího dozadu hlavu. Za kancem mladý muž s oštěpem na koni, za ním další mladík na koni. Stromy na obou stranách a v pozadí uprostřed výjevu., Bažant 2006#., and Po formální stránce je reliéf variací na Hadriánův lov na Konstantinově oblouku v Římě, kde najdeme obdobně pojaté dva jezdce vyjíždějící zpoza stromu, takže lze uvažovat o identifikaci Ferdinanda s tímto antickým císařem. Pro jeho hispánský původ se s tímto císařem identifikoval Karel V. a Ferdinand I. se k němu mohl rovněž hlásit, protože byl ve Španělsku vychován. Rafael byl první, kdo si všiml, že Konstantin nechal do svého oblouku začlenit starší reliéfy, které velký Urbiňan velice obdivoval, a také se jimi ve vlastní tvorbě inspiroval. Nějaké kopie kreseb z jeho dílny mohly být inspirací i pro pražské zobrazení. Kanec byl již od antiky opakem uspořádaného a kultivovaného světa, a proto se na pražském Belvedéru objevuje šestkrát. Kanec bylo zvíře zasvěcené v antickém Římu Martovi, symbolizovalo válečníky a válku a s ním bojující Ferdinand byl patrně oslavou mírového vladaře.
Obrazy s fiktivními podobiznami Karlových předchůdců, tzv. Lucemburská portrétní galerie (nedochovaná), zdobila stěny velkého sálu Pražského Hradu, který na místě Vladislavského sálu dal Karel IV. zbudovat kolem roku 1355., Bažant 2003#, 134-138., and Malby byly mezi lety 1422 až 1575 zničeny a autentičnost dochovaných renesančních kopií byla zpochybněna. Doprovodné nápisy byly zčásti publikovány roku 1534, při archeologickém průzkumu byly však nalezeny pouze dva nápisy k obrazům Karlových předchůdců na císařském trůně - č. 68 (byzantský císař Lev IV) a č. 81. (císař Karel IV. Tlustý). Cyklus římských císařů, řada fiktivních podobizen, zde začínal Noem, dále byl zobrazen Priamos, Aeneas a další panovníci až po Karla IV. Galerie obsahující stovku podobizen začínala portréty vládců čtyř světových monarchií: babylónského Nina (východ), makedonského Alexandra Velikého (sever), kartaginského Toly (jih) a Romula (západ), potom následovali římští panovníci od Caesara (nebo od Oktaviana Augusta) až po Konstantina Velikého, dále třicetpět byzantských císařů a západní císaři od Karla Velikého až do současnosti. Hlavním posláním galerie bylo zdůraznit kontinuitu středověkého císařství římského a antické říše římské vycházející z teze o "přenosu císařství" ("translatio imperii"). Brabantský vyslanec Edmund de Dynter popisuje, jak u příležitosti jeho přijetí na Pražském hradě nebo na Karlštejně mu Václav IV. osobně ukázal malby se svým rodokmenem sahajícím až do antické Tróje.
Portrétní galerie je známá pouze z perokreseb, které nechal pořídit Jan Zajíc z Hasenburka (codex Hasenburgicus, Vídeň rkp. 8043). Kresby vykazují znaky Cranachova portrétního stylu. and Pešina 1950#, s. 89.
Reliéf, složený ze tří částí, původně tympanon. Na prostřední obdélné desce trůnící P. Marie s dítětem, obklopena anděly, u jejích nohou abatyše Mlada a Berta. Postranní segmentové desky s klečícími postavami - donátoři, po levici Madony Přemysl Otakar I., po pravici jeho sestra Anežka., Bažant 2003#, 107-112., and Přemyslovský pár je individualizován, ovšem v rámci typů - Anežka je půvabná a pokorná, Přemysl je a fyzicky zdatný a autoritativní, oba jsou mladí. Podobně jako obrazy Přemysla a abatyší odkazují na konkrétní osoby, tak i ústřední motiv svatojiřského reliéfu patrně odkazoval na skutečnou památku, mariánskou sochu uctívanou tehdy nejen v Praze, ale i v celém království. Nějaká kultovní socha Madony na Pražském hradě s největší pravděpodobností existovala. Je pravděpodobné, že i na Pražském hradě byla "pravá" podoba nebeské královny, tedy byzantský typ Hodegeteria, hlavní mariánská kultovní socha odvozovaná bezprostředně od sv. Lukáše. Jestliže by tato hypotéza byla správná, svatojiřský reliéf by zobrazoval nejen historické osobnosti spjaté se svatojiřským klášterem, ale i zde uctívanou kultovní sochu. Absence byzantských ikon či byzantinizujících soch z 13. století mezi památkami dochovanými v českých zemích nepřekvapuje, neboť v průběhu husitských válek bylo zničeno ohromné množství kultovních děl. Byzantské ikony však byly v českých zemích prokazatelně existovaly od konce 11. století - jak již výše zmíněno, biskup Altmann z Pasova, jenž zemřel roku 1091, dostal od českého knížete vzácnou desku s obrazem P. Marie zobrazené po řeckém způsobu (greco opere), tedy ikonu.
Poprsí muže v mělce zahloubené nice - autoportrét architekta chrámu sv. Víta, Petra Parléře., Merhautová 1994#, 80-90., Bažant 2003#, 148n., and Pískovcová busta Petra Parléře je považována za první monumentální autoportrét v sochařství pozdní gotiky.
Portrétní galerie v arkádovém sloupovém ochozu katedrály. Kolem chrámu je umístěno 21 bust členů rodiny Karla IV., arcibiskupů, ředitelů stavby chrámu., Stejskal 1970#, s. 39-60., and Potrétní galerie napadobuje pozdně římské busty, stejně jako reliéfní portréty na tumbě sv. Václava.
Merhautová 1994#, 80-90., Bažant 2003#, 148n., and Příklad oficiálního "státního" portrétu císaře Karla IV. Autor má zájem na individuálně výstižně zobrazené podobě portrétované osoby, nicméně s rysy typizace - portrét vladaře.
Opis díla sv. Augustina "De civitate dei". Na jeho konci je výjev z malířovy pracovny, Hildebert (autor malby) sedí u psacího pultu, pod ním pracuje jeho pomocník Everwinus sedící na stoličce. Hildebert se otáčí nazpět a hrozí myši na jeho jídelním stole ("mensa Hildeberti"), jeho slova jsou v knize, na které pracuje: "Bídná myši, příliš často mne doháníš k hněvu, Bůh tě zatrať" ("Pessime mus sepius me provocas ad iram ut te deus perdat")., Bažant 2000#, 101, 48., and V umění českých zemí se za Vladislava II. poprvé objevují malířské žánry typické pro antickou epochu - alegorie, "historické" náměty a "portrét". Autoportrét jako takový je doložen již v předchozím tisíciletí, jeho vývoj probíhal paralelně s vývojem portrétů donátorů, přičemž nejčastěji byli zobrazováni umělci při práci. Malíř Hildebert a jeho pomocník Everwinus jsou první "Boemenses" z masa a krve ve výtvarném umění českých zemí. Autor ilustrace začlenil do výjevu svůj autoportrét, ale nezobrazuje jen konkrétní osobu, ale zasazuje ji i do konkrétního prostředí a zcela banální situace, dokonce s humorem charakterizuje momentální duševní rozpoložení zobrazeného. Humoristické výjevy, jako je ten Hildebertův jsou však velmi výjimečné a navíc pouze umělci mohli být zobrazováni s individualizovanými portrétními rysy, což byla v Hildebertově případě počínající pleš. Pouze u umělců mohlo být naznačeno jejich životní prostředí i s jejich osobním komentářem, pouze v jejich případě nemusel mít portrét jiný smysl než pobavit.
Olej na plátně (110 x 89 cm): jako Paris a Helena jsou zobrazeni Aloisie Lodovica Anna de Montecuccoli a František Antonín Berka hrabě Hovora z Dubé (přilba zdobená válečným výjevem, antikizující brnění, plášť sepnutý na rameni, meč s rukojetí v podobě lva). Drží se za ruce a kráčejí doprava, za nimi architektura, napravo v průhledu antikizující lodě. Za dvojicí jde služka se psem., Vlnas 2002#, 280 č. II/1.14., Stolárová, Vlnas 2010#, III.30, and Historizující portrét byl oblíben na vídeňském císařském dvoře za Leopolda I. (pod vlivem oper a slavností). Portrét vznikl při příležitosti svatby zobrazeného páru roku 1672. Inspirací byl Škrétovi obraz Únos Heleny od Quida Reniho, (1631, Louvre), z něhož převzal i služku se psem.
Terakotová busta Lorenza de'Medici., Chlíbec 2006#, 222-226, č. 106., and Busta byla od roku 1859 součástí velkovévodových sbírek v Brandýse nad Labem, ve sbírce Národní galerie je od roku 1959. Doklad obnovy antického fyziognomického portrétu, při tvorbě busty bylo s největší pravděpodobností po antickém vzoru použito sádrového odlitku tváře.