Olejomalba na mědi (22 x 32, 5 cm): nalevo sedí nahá Venuše s šípem v ruce, u jejích nohou Amor (toulec), napíná luk, za bohyní sedí napravo Mars (přilba), v ruce objímající Venuši číši vína, a nalevo mladý Bakchus (úponka s hrozny vína), pod Bakchem sedí Bohatství (roh hojnosti). Naproti Venuši stojí Minerva (odhalená ňadra, na prsou gorgoneion) se sférickým astrolábem v ruce, za ní Múzy (viola) v pozadí Diana (luk). Před Minervou na zemi uhašené pochodně a torso sochy nahé ženy. Výjev je zasazen do krajiny, za Venuší ruina antické stavby, za Venuší kruhová pevnostní věž., Konečný 1982#., Kaufmann 1988#, I.12, Jacoby 2000#, č. 51 s. 159-161., and Lubomír Konečný interpretoval výjev jako ohlas Lúkianova dialogu mezi Afrodítou a Erótem v Rozhovorech bohů (19). K obrazu existuje kresba, na níž je místo mladého Bakcha s úponkou vinné révy putto s pochodní (Münster, Dialog mezi Venuší a Minervou 1).
"Paetus" se dívá nahoru a zabíjí se dýkou, levici má na ruce ženy zhroucené u jeho nohou, manželky "Arrie." and Antický sochařský typ zobrazující sebevraždu Gala a jeho ženy je kopií z trajánské epochy podle pergamského originálu ze druhé poloviny 3. století př. Kr. Sousoší je poprvé zaznamenáno v roce 1623 ve sbírce Ludovisi v Římě, v majetku rodiny Ludovisi sousoší zůstalo až do začátku 19. století, dnes je v Museo Nazionale v Římě, vystaveno v Palazzo Altemps, inv. 8608 ( srov. Palma, Lachenal 1983, č. 64). Socha byla v interpretována nejprve jako Sextius Marius (inventář sbírky Ludovisi z roku 1636) či Pyramus a Thisbe (Perrier 1638, č. 32), Sandrart navrhl dvojici interpretovat jako jako Paetus a Arria (Sandrart 1675-1679, 1, 2, s. 39). Arria vešla do dějin výrokem "Paete, non dolet" (Paete, nebolí to), kterým jej vybídla k sebevraždě, Paetus byl roku 42 odsouzen k smrti, protože se zapletl do spiknutí proti císaři Claudiovi, které organizoval Camillus Scribonianus. Správná identifikace jakožto sebevražda galského zajatce a jeho ženy se prosadila díky Viscontimu (Visconti 1831, 325-326).
Aeneas prchá z hořící Tróje: Aeneas nese na zádech Anchísa, dorpovází ho manželka Kreusa se synem Ascaniem. and Zobrazení bylo inspirováno jak příslušnou pasáží ve Vergiliově Aeneidě (2, 707-720), tak obrazovou tradicí - syn nese otce na zádech v doprovudu ženy s dítětem. Anchíses držel "svátosti a penáty předků", kteří chránily Trójany, ale jichž se Aeneas mohl dotknout až poté, co ze sebe smyl krev z bojiště. To byl hlavní důvod, proč v Aeneidě nesl svého otce na zádech. V italském umění se od 15. století objevují výjevy (Codice Vaticano Urbinate 350 cf. Ussani, Suttina 1930, s. 36), na nichž Aeneas nese otce na zádech, což nemá kořeny v antice, kde je Anchíses nesen buď v dopředu napřažené ruce nebo na rameni.
Římská kopie řecké sochy vytvořené v Římě v 1. století. podle originálu z dílny Praxitelovy, 4. stol. př. Kr. Socha zobrazovala odpočívajícího Herma charakterizovaného atributy (caduceus v levé ruce, okřídlené boty) a pláštěm přehozeným nedbale přes rameno, čímž bylo naznačeno, že má velice naspěch. Tento typ nahého mladíka se skloněnou hlavou stojícího u kmene stromu, pravou ruku založenou v bok, drapérii přehozenou na levém rameni, se opakoval v nepatrných obměnách vícekrát, obdobně je zachycen například Hermés ve sbírkách Mnichovské Glyptotéky, nebo ve Vatikánských sbírkách (tzv. Hermes del Belvedere). Plastika tohoto typu známá jako Hermes Farnese (dnes ve sbírkách Britského muzea v Londýně inv. London BM 1219) stála v 16. století u vchodu do Palazzo Farnese v Římě a byla od té doby obecně známá a velmi obdivovaná, což znamená i často kopírovaná., Haskell, Penny 1981#, č. 7., and Spinola 1996#, str. 86.
V antickém výtvarném umění Apollón nikdy osobně Marsyu neztahoval z kůže, tato zobrazení se objevují až v italské renesanci, vůbec poprvé na ilustraci k Bonsignoriho proměnám z roku 1497 (Bonsignori 1497, fol. 49v). Vůbec nejpopulárnější bylo téma stahování Marsya z kůže v Benátkách okolo poloviny šestnáctého století, kde zdůrazňovalo, že zachování kosmického řádu vyžaduje striktní dodržování i těch nejtriviálnějších pravidel. Výjev s potrestáním Marsya byl oslavou stávající politické situace a výstraha všem, kdo by ji chtěli narušit a stavět se z jakéhokoli důvodu proti autoritě., Wyss 1996#., and V italské renesanci byl mýtus znám především Ovidiových Proměn (Ov. met. 06, 383-387) a z Kalendáře (Ov. fast. 06, 697-708), kde je zmíněna skutečnost, že Apollón pověsil Satyra na strom. Ovidius v Proměnách popisuje jak hudební soutěž mezi Apollónem a Marsyou, tak mezi Apollónem a Pánem (Ov. met. 11, 151-179), všeobecně se má za to, že se jednalo o jednu soutěž.