Vyplývá z bezvadně provedeného důkazu také závazek počítat ve svém dalším rozvažování a jednání s jeho závěrem? V předložené studii se zabývám Hobbesovým Leviathanem coby "literární technologií", která čtenáře staví do role autora v Leviathanu rozvíjené argumentace. V tomto smyslu kriticky navazuji jednak na interpretaci Hobbesova vědeckého stylu, kterou nabízejí S. Shapin a S. Schaffer, jednak na výklad Q. Skinnera, který se podrobně zabývá Hobbesovou rétorickou praxí. Nabízím tezi, podle níž se Hobbes v kontaktu se svým publikem nespokojuje s předvedením vědeckého důkazu, nýbrž své čtenáře nechává na vytváření vědecké argumentace a jejím závěru osobně participovat., Does a perfectly established proof also imply, for its beholder, a commitment to account for the proof’s conclusion in further reasoning and action? In the herein presented study, I treat Thomas Hobbes’s Leviathan as a “literary technology” that seeks to position the reader into the role of the author of Leviathan’s argumentation. The interpretations of Hobbes’s scientific style offered by S. Shapin and S. Schaffer are thus critically developed alongside Q. Skinner’s analysis of Hobbes’s rhetorical practice. It is suggested that, with regard to his readers, Hobbes does not content himself with merely demonstrating a scientific proof, but strives to involve his readers in his argumentation and make them participate in the creation of scientific arguments and their conclusions., Jan Maršálek., and Obsahuje bibliografii
Článek se zaměřuje na teorie kulturní mezery, jež ve svém díle rozpracovali Thorstein Veblen a William F. Ogburn. Sleduje přitom zejména dva motivy: jak se v přístupech těchto autorů tematizuje vztah sociální vědy a jejího publika a jak je argument mezery využit k prosazování specifického pojetí "účelu" sociální vědy. Je zde předvedeno, jak se ve dvou různých stylech psaní a ve dvou různých argumentačních strategiích v podstatě identická teorie proměňuje a současně zužitkovává k prosazení distinktivního (kritického a instrumentálního) pojetí sociální vědy. Veblenův klíčový motiv "sebe-konfrontace" společnosti je srovnán s Ogburnovým motivem "využitelnosti" vědění ve vztahu k úvahám o literárních technologiích vědy., The article analyses the theories of cultural lag elaborated by Thorstein Veblen and William F. Ogburn. In particular, it pursues two motives: how the relation between social science and its audience had been implied in their respective approaches, and how the “lag” argument had been employed in their view of the “purpose” of social science. It is demonstrated here that the essentially identical theory had been transformed in their “argumentative strategies” and “styles of writing” to fit their distinctive (critical and instrumental) concepts of social science. Veblen’s key motif of “selfconfrontation” of society is contrasted with Ogburn’s motif of “applicability” of knowledge with regard to reflections on literary technologies of science., Jan Balon., and Obsahuje bibliografii
Since the early 20th century underdetermination has been one of the most contentious problems in the philosophy of science. In this article I relate the underdetermination problem to models in biology and defend two main lines of argument: First, the use of models in this discipline lends strong support to the underdetermination thesis. Second, models and theories in biology are not determined strictly by the logic of representation of the studied phenomena, but also by other constraints such as research traditions, backgrounds of the scientists, aims of the research and available technology. Convincing evidence for the existence of underdetermination in biology, where models abound, comes both from the fact that for a natural phenomenon we can create a number of candidate models but also from the fact that we do not have a universal rule that would adjudicate among them. This all makes a strong case for the general validity of the underdetermination thesis., Nedourčenost je jedním ze zásadních problémů filosofie vědy od počátku 20. století. Ve svém příspěvku vztahuju tezi o nedourčenosti k biologickým modelům a obhajuju následující dva argumenty: Za prvé, použití modelů v této disciplíně dodává silnou váhu tezi o nedourčenosti. Za druhé, modely a teorie v biologii nejsou determinovány striktně logikou reprezentace studovaného jevu, ale také dalšími faktory, jako jsou výzkumné tradice, background vědců, cíle výzkumu a dostupné technologie. Přesvědčivý důkaz o existenci nedourčenosti v biologii, která modelů v hojné míře využívá, pramení nejenom z faktu, že pro každý přírodní jev můžeme vytvořit velký počet alternativních modelů, ale také z faktu, že nedisponujeme univerzálním pravidlem pro výběr mezi nimi. To vše mluví ve prospěch platnosti teze o nedourčenosti., Petr Jedlička., and Obsahuje bibliografii
Vzrůstající využívání digitálních technologií ve vědecké práci a komunikaci vyvolává otázku, jaká je epistemologická povaha takto vytvořeného vědění. V tomto eseji využívám pojmový aparát, který vyvinuli Steven Shapin a Simon Schaffer k analýze historického sporu mezi Robertem Boylem a Thomasem Hobbesem o způsob vytváření vědění v přírodní filosofii, a aplikuji jej na problematiku digitálního výzkumu. Jejich koncepty tří technologií vytvářejících vědění - materiální, literární a sociální - se ukazují jako heuristicky užitečné koncepty i pro reflexi digitálních technologií. Ty jsou v eseji představeny nikoliv jako samostatné technologie vytváření faktů, nýbrž jako prvky, kolem nichž se dosavadní vědecké technologie radikálně rekonfigurují. Zvláštní pozornost esej věnuje představě kódu jako literární technologie a roli digitálních technologií v humanitních vědách., The increasing use of digital technologies in scientific work and communication raises the question of the epistemological nature of knowledge thus produced. In this essay, I am employing the conceptual apparatus developed by Steven Shapin and Simon Schaffer for the analysis of the historical dispute between Robert Boyle and Thomas Hobbes over the ways of producing knowledge in natural philosophy, and applying it to digital research. Their concept of three knowledge-making technologies - material, literary and social - appear to be heuristically useful concepts for reflecting on digital technologies as well. The latter are presented in the essay not as a separate facts-producing technology, but as elements around which the existing scientific technologies are radically reconfigured. Particular attention is paid to the concept of code as a literary technology and the role of digital technologies in the humanities., Radim Hladík., and Obsahuje bibliografii