a1_Studie chronologicky navazuje na předešlou a usiluje o zachycení hlavních vývojových linií sociální politiky v Československu mezi roky 1956 a 1989. Žánrově v sobě spojuje naraci historicko-analytickou a pamětnickou, neboť autor se již od konce padesátých let minulého století kontinuálně podílel na teoretickém i praktickém utváření sociální politiky v mezinárodních institucích a Československu (třebaže v období takzvané normalizace se nemohl exponovat veřejně). Díky tomu, že především ve druhé polovině šedesátých let působil v akademické sféře a aktivně participoval na řadě akcí směřujících k zásadním reformám československého sociálního modelu, poskytuje zde cenný vhled „insidera“ do tehdejšího intelektuálního kvasu. Autor přehledně registruje důležitá sociálněpolitická opatření v napětí mezi dvojí tendencí, kdy na jedné straně se sociální stát stal nástrojem populistické politiky komunistické strany a vlády, současně byl však vystaven tlaku ekonomické reality. Zatímco po období přebírání sovětského modelu sociálního státu se s počátkem destalinizace začaly projevovat snahy o jeho rozvolnění a liberalizaci, které akcelerovaly v čase pražského jara 1968, v následujících dvou dekádách takzvané normalizace byly opět likvidovány a vystřídány návratem k napodobování sovětského vzoru. Za dominantní rys „normalizační“ sociální politiky (zvláště v sedmdesátých letech) přitom autor označuje takzvanou korporativizaci – tedy přenášení řady sociálních úkolů z beder státu na podniky, což ovšem ve svých důsledcích osudově podvazovalo efektivitu a rentabilitu výroby., a2_V závěru statě pak upozorňuje na projekty vznikající ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí ve druhé polovině osmdesátých let, které se v mnohém uplatnily při transformaci sociální politiky po pádu komunistického režimu., b1_This article follows on chronologically from the preceding article published in the current issue of Soudobé dějiny, and seeks to identify and explain the main lines in the development of social policy in Czechoslovakia from 1956 to the end of the Communist régime in late 1989. It combines historical analytical narration and eye-witness recollections – for the author was continuously involved, at international institutes and in Czechoslovakia from the late 1950s onwards, in the theory and practical implementation of social policy (although in the period of re-established hard-line Communism, called ‘normalization’, beginning in 1969, he was unable to be publicly involved). Since he worked in academia, mostly in the second half of the 1960s, and actively participated in efforts to achieve a fundamental reform of the Czechoslovak social model, he can provide valuable insight into the intellectual ferment of the times. In this article he provides a clear overview of the important social-policy measures that were developed and implemented between two tendencies, in which the welfare state became an instrument of the populist politics of the Communist Party and the Government, while faced with the pressures of economic reality. Throughout the period of adopting the Soviet model of the welfare state, efforts began, with the beginning of de-Stalinization, to develop and liberalize it, and these picked up pace in the months of the Prague Spring of 1968. In the next two decades, however, these efforts were again eliminated with normalization and the return to the Soviet model., b2_The author calls the main feature of normalization social policy (particularly in the 1970s) ‘corporatization’ – that is, the transfer of a whole range of social tasks from the State to the state-owned enterprises, which, however, had the effect of fatally hampering the efficiency and the profitability of production. In conclusion, the author points to projects created in the Labour and Social Affairs Research Institute in the second half of the 1980s, which were subsequently useful in many aspects of the transformation of social policy following the collapse of the Communist régime in late 1989., Igor Tomeš., and Obsahuje bibliografii
This study examines the taxation policy of Maria Theresa as evidenced by the situation in Bohemia. A fundamental measure that opened the way for subsequent developments was the passing of the ten-year compact (or "Rezess", as it was known), by the Bohemian parliament in 1748. This law guaranteed a fixed total tax contribution (5,488,155 gulders, 58 crowns) in return for a guarantee that the empress would not demand extra levies, even in the event of war. With the outbreak of the Seven Years’ War, however, the situation changed and in 1756 demands were made for exceptional taxes, military recruits, loans to the state budget, etc. Meanwhile the guarantee of a fixed total tax under the ten-year compact continued to apply. The Treaty of Hubertusburg (1763) brought no relief, as Maria Theresa asked parliament to approve not only an extension of the compact for the following military year, but new exceptional taxes and the reimposition of certain existing indirect taxes. These obligations, together with an increased tax burden in rural communities, remained in place until 1775, when a new ten-year compact was negotiated that lasted until 1789., Jan Lhoták., and Obsahuje bibliografické odkazy
a1_Původní podoba této studie byla zveřejněna italsky pod názvem „Listy: Tra emigrazione, contestazione interna e opinione pubblica internazionale“ v internetovém časopise eSamizdat: Rivista di culture dei paesi slavi (2010-2011, s. 281-301); uvedené dvojčíslo je sborníkem z konference „Samizdat mezi pamětí a utopií: Nezávislá kultura v Československu a v Sovětském svazu v druhé polovině 20. století“, kterou uspořádala na přelomu května a června 2011 univerzita v Padově, a je volně přístupné na webové stránce časopisu. Autor přibližuje exilový časopis Listy, který vycházel jako dvouměsíčník československé socialistické opozice v Římě v letech 1971 až 1989. Soustředí se přitom na politické projekty koncipované skupinou exulantů, kteří opustili Československo po okupaci v srpnu 1968 a sdružili se kolem tohoto časopisu, a na jejich vztahy s domácí opozicí. Představuje Jiřího Pelikána (1923-1999), bývalého ředitele Československé televize a stoupence reformního kurzu pražského jara, který se stal zakladatelem a duší Listů po celou dobu jejich trvání a v roce 1979 byl za Italskou socialistickou stranu zvolen do Evropského parlamentu. Seznamuje s okolnostmi založení časopisu, nastiňuje jeho ideový profil, informuje o organizačních záležitostech a dotýká se i financování časopisu nebo jeho vztahu k demokratickému exilu vzniklému po únoru 1948. Tvůrci časopisu měli především v úmyslu informovat mezinárodní veřejnost o poměrech v Československu, rozvíjet kontakty s ideově spřízněnými proudy a osobnostmi západní levice a pěstovat teoretickou a publicistickou reflexi vycházející z myšlenek reformního komunismu či demokratického socialismu v duchu pražského jara. V tomto směru si Listy podle autora zachovávaly pozoruhodnou názorovou pluralitu., a2_Dále autor sleduje impulzy, které pro okruh Listů znamenalo ustavení Charty 77, vystoupení Solidarity v Polsku a později „perestrojka“ Michaila Gorbačova. Listy se ujaly úkolu publikovat dokumenty Charty a prezentovat debaty v disentu, v polských událostech hledaly podobnosti s pražským jarem a se sovětskými reformami spojovaly naděje na obrodu socialismu. V souladu s tím spatřovaly perspektivu změn v Československu v postupných pokojných reformách, zatímco z masových protestů měly spíš obavy. Příval událostí ve druhé polovině roku 1989 pohřbil sice jejich představy o obnově socialismu, Jiří Pelikán nicméně odmítl ukončit vydávání časopisu a přenesl jej do Prahy, aby zde v nových poměrech působil jako tribuna kritických názorů a obhajoval zásluhy československé socialistické opozice v boji proti komunistickému režimu., and Francesco Caccamo. Z italštiny přeložila Alice Flemrová
a1_Autor na české publicistice z dvacátých let dvacátého století zkoumá, jaké představy a obrazy si tehdy vytvářeli Češi o Podkarpatské Rusi jako nejvýchodnější části Československé republiky a o jejích obyvatelích. Na dané téma uplatňuje koncept orientalismu, vzešlý z postkoloniálních studií, a prostřednictvím analýzy zvolených pramenů představuje Podkarpatskou Rus v dobovém českém vnímání jako československý Orient, s charakteristickými rysy exotičnosti, malebnosti, divokosti, zaostalosti nebo odlišného plynutí času. Pro Čechy (a v menší míře Slováky), kteří přicházeli po roce 1918 na Podkarpatskou Rus jako úředníci, učitelé nebo policisté v roli nových správců nebo jako turisté, se jednalo zpočátku o téměř neznámé prostředí. Potřeba orientovat se v něm, integrovat je do nového státního celku a legitimizovat novou vládu vedla Čechy k tomu, aby zdejší rusínské obyvatele pojímali buď jako slovanské bratry, kteří trpěli pod staletým útiskem Maďarů, nebo jako prostoduché domorodce, které je nutné civilizovat. Líčení Rusínů jako ''v jádru dobrého lidu'' se ovšem podle autora mísilo s jejich popisy jako indolentních a iracionálních bytostí, náchylných k alkoholu a ohrožovaných ve své naivitě účelovou komunistickou či ukrajinskou nacionální agitací., a2_Další dvě zdejší etnické skupiny, Maďary a Židy, naproti tomu Češi zobrazovali převážně negativně, jako orientálce protikladné Evropanům, jejichž vliv je nutné marginalizovat. Podobně záporné hodnocení platilo také pro podkarpatské komunisty, ukrajinské emigranty a řeckokatolickou církev. Sami Češi se podle autora často charakterizovali jako racionální a efektivní nositelé západní civilizace, avšak někdy též jako příliš mírní nebo idealističtí. Zcela odlišný obraz Podkarpatské Rusi, jak ukazuje autor, nabízela publicistika československých komunistů. Ti zde byli ve dvacátých letech nejsilnější politickou stranou a jejich diskurz nastoloval především narativ české buržoazní diktatury, okupace a koloniálních praktik. V závěrečných kapitolách studie podává autor přehled o tom, jak byla od třicátých do současnosti Podkarpatská Rus přítomná v české kulturní paměti a jak je Československo přítomno v kulturní paměti a historii Zakarpatí., a1_The author examines Czech journalism of the 1920s to find out what ideas and images Czechs had at that time about Carpathian Ruthenia, the easternmost part of their new country, the Czechoslovak Republic. In his research on this topic, the author employs Orientalism, a concept that originates in postcolonial studies, and, after analyzing his sources, he presents Carpathian Ruthenia as it appeared to Czechs at that time, that is, as the Czechoslovak Orient, with the characteristic features of the exotic, the picturesque, the wild, the backward, and with a different sense of time. For Czechs (and to a lesser extent Slovaks too) who came to Carpathian Ruthenia after 1918 as clerks, teachers, and police, in the role of the new administrators, or as tourists, this was initially an almost unknown environment. The need to get one´s bearings in it, to integrate it into the new republic, and to legitimate the new government led the Czechs to conceive of the local Rusyns either as fellow Slavs who had for centuries suffered under Magyar oppression or as simple-minded natives who need civilizing. According to the author, the depiction of the Rusyns as ''good folk and heart'' was, however mixed with descriptions of them as indolent and irrational beings, with an inclination to drink and, in their naiveté, susceptible to Communist or Ukrainian nationalist propaganda. By contrast, the other local ethnic groups, the Magyars and the Jews, were depicted by Czechs in a mainly negative way, as Orientals, the opposite of Europeans, whose influence had to be minimalized. A similarly negative assessment applied also to the Communists of Carpathian Ruthenia, Ukrainian immigrants, and the Ukrainian Greek Orthodox Church., a2_Czechs, according to the author, often described themselves as rational and efficient bearers of Western Civilization, but were, they felt, sometimes excesively lenient or idealistic. A quite different picture of Carpathian Ruthenia, the author argues, was offered by the journalism of the Czechoslovak Communists. In the 1920s, the Communists were the strongest political party here and it was mainly their discourse that established the narrative about a Czech bourgeois dictatorship, occupation, and colonial practices. In the concluding sections of the article, the author presents a summary of how, from the 1930 to the present, Carpathian Ruthenia was present in Czech cultural memory and Czechoslovakia was present in the cultural memory and history of Carpathian Ruthenia., Stanislav Holubec., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Oficiální reakce francouzských komunistů na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 bývá považována za první případ v dějinách, kdy se Francouzská komunistická strana rozhodla veřejně nepodpořit mezinárodní akci Sovětského svazu. Jak autorka ukazuje na rozboru dokumentů z Archivu Francouzské komunistické strany a z československých centrálních archivů, podpora československého reformního hnutí ze strany francouzských komunistů však nebyla zcela jednoznačná a konzistentní nezůstalo ani následné odsouzení srpnové invaze. Postoj vedení FKS k Alexanderu Dubčekovi (1921-1992) a pražskému jaru lze podle ní charakterizovat jako limitovanou podporu, která nesměla překročit hranice přátelství se Sovětským svazem. Z tohoto přesvědčení vycházely i diplomatické aktivity generálního tajemníka francouzských komunistů Waldecka Rocheta (1905-1983), když se v červenci 1968 neúspěšně snažil vystupovat jako prostředník mezi Prahou a Moskvou a odvrátit tak vojenskou intervenci. Naopak mezi francouzskými komunistickými intelektuály (Roger Garaudy, Louis Aragon) byly sympatie k pražského jaru mnohem viditelnější. S nadšením, s nímž československý „socialismus s lidskou tváří“ tito intelektuálové vítali, však kontrastovaly dojmy řadových členů FKS, kteří pražské jaro zažili na vlastní kůži - vnímali je jako ohrožení socialismu a byli nepříjemně překvapeni zdejšími projevy idealizace Západu. Intervenci vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa vedení Francouzské komunistické strany sice nejprve „odsoudilo“ a o den později svůj odmítavý postoj zmírnilo na „nesouhlas“, na jeho vztahy se Sovětským svazem však tato pozice neměla zásadní vliv., a2_Naopak mezi francouzskými komunistickými intelektuály (Roger Garaudy, Louis Aragon) byly sympatie k pražského jaru mnohem viditelnější. S nadšením, s nímž československý „socialismus s lidskou tváří“ tito intelektuálové vítali, však kontrastovaly dojmy řadových členů FKS, kteří pražské jaro zažili na vlastní kůži – vnímali je jako ohrožení socialismu a byli nepříjemně překvapeni zdejšími projevy idealizace Západu. Intervenci vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa vedení Francouzské komunistické strany sice nejprve „odsoudilo“ a o den později svůj odmítavý postoj zmírnilo na „nesouhlas“, na jeho vztahy se Sovětským svazem však tato pozice neměla zásadní vliv. Naopak se podle autorky dá spíše hovořit o určitém upevnění těchto vztahů, neboť se ukázalo, že je lze nadále rozvíjet navzdory nesouhlasu francouzské strany s intervencí. Postoj vedení FKS tak byl po srpnu 1968 dvojaký: deklaratorně strana setrvávala na své původní pozici (nesouhlasu s intervencí), to se však v její reálné politice příliš neprojevovalo, neboť udržovala přátelské vztahy jak se sovětskými komunisty, tak s „normalizovanou“ KSČ. Ne všichni francouzští komunisté však s tímto postojem souhlasili. Pro řadu francouzských komunistických intelektuálů nebylo oficiální odsouzení dostatečné a apelovali na větší solidaritu s okupovaným Československem. Ani v řadách „obyčejných“ členů FKS nebyly názory jednoznačné a pravděpodobně bylo mezi nimi mnoho těch, kteří s intervencí do Československa souhlasili., b1_The French Communists’ official reactions to the Soviet-led military intervention by five Warsaw Pact countries in Czechoslovakia in August 1968 are generally considered to mark the first time in history that the French Communist Party decided not to show public support for an international operation by the Soviet Union. As the author demonstrates with an analysis of records from the Archive of the French Communist Party and the central Czechoslovak archives, French Communist support for the Czechoslovak reform movement was not exactly straightforward; nor was subsequent French Communist condemnation of the August military intervention consistent. The French Communist Party leaders’ attitude to Alexander Dubček (1921-1992) and the Prague Spring can, according to the author, be reasonably described as limited support, which did not go beyond the limits of friendship with the Soviet Union. The diplomatic activity of the General Secretary of the French Communist Party, Waldeck Rochet (1905-1983), also stemmed from this attitude: in July 1968, he tried, unsuccessfully, to act as a broker between Prague and Moscow and thus prevent the military intervention. By contrast, amongst French Communist intellectuals, like Roger Garaudy (1913-2012) and Louis Aragon (1897-1982), sympathies for the Prague Spring were much more visible. In contrast to the enthusiasm with which these intellectuals welcomed ‘Socialism with a human face’ in Czechoslovak, however, were the impressions of the French Communist Party rank-and-file who had experienced the Prague Spring in person - they perceived it as a threat to Socialism and were unpleasantly surprised by manifestations of Czech and Slovak idealization of the West., b2_Although the French Communist Party initially ‘condemned’ the intervention in Czechoslovakia, the next day its leaders moderated their negative response, expressing ‘disagreement’. Ultimately, this position had no real influence on the French Party’s relations with the Soviet Union. Indeed, according to the author, it would be more accurate to talk of a certain buttressing of those relations, since it turned out that they could be further developed regardless of the French Party’s not agreeing with the intervention. The attitude of the French Communist Party leadership after August 1968 was therefore of a dual nature: the Party declared that it stuck to its original position of disagreement with the intervention, but that was not really manifested in their politics in practice: in fact, they maintained friendly relations with both the Soviet Communists and the ‘normalized’ Czechoslovak Communist Party. But not all French Communists agreed with this stance. For many French Communist intellectuals, the official condemnation was insufficient, and they appealed for greater solidarity with occupied Czechoslovakia. Nor amongst the rank-and-file of the French Communist Party was opinion unanimous; probably many members agreed with the intervention in Czechoslovakia., Michaela Kůželová., and Obsahuje bibliografii
Under Maria Theresa, the provincial courts in Moravia continued to operate along the lines set out in the judicial reforms of 1620-1650. Although the reform efforts of the Theresian system had little direct effect on them, the character of these courts did gradually change. By the early 1740s they were inundated with a backlog of unresolved cases that rendered them slow and unwieldy. Following the cancellation of inactive disputes, however, the number of open cases started to drop rapidly, and by the 1760s the provincial court was accepting an absolute minimum of new lawsuits. This was due less to any restrictions imposed by the state than to a lack of interest among the nobility in pursuing claims in the court. The provincial court continued to sit twice a year, but the reduction in the number of cases meant that the number of sessions in each judicial period also fell considerably. The nearly fifty cases heard by the provincial court in the reign of Maria Theresa were, however, similar in scope to those we are familiar with from the preceding period - property-related lawsuits among the nobility, disputes between monasteries and towns, criminal cases and claims by subject communities against their own landlords. Significant changes can also be discerned in the makeup of the courts, with judges being appointed on the basis of their legal training rather than their social standing or other "merits" and, generally, a far closer correspondence to other types of Theresian court, particularly the royal tribunal. There thus ceased to be a meaningful distinction between the royal and provincial judicial systems in the Theresian period., Jiří David., and Obsahuje bibliografické odkazy
Autorka v této své první monografii zkoumá společné rysy a proměny různých druhů veřejných festivit, jako jsou přehlídky, pochody, manifestace, oslavy nebo sportovní podniky, v meziválečném Německu. Propojuje přitom ve svém pohledu tyto veřejné kulturní prezentace s tehdejší politikou a ideologií. Podle recenzenta přináší její práce k dosavadnímu neobyčejně rozsáhlému výzkumu nové poznatky a metodologické podněty, zvláště pokud se týká určitých prvků kontinuity výmarské republiky a nacistického režimu. and [autor recenze] Dalibor Vácha.
The author has conducted surface surveys within the Příbor cadastral territory over the last 35 years. This has resulted in a discovery of dozens of surface artifact clusters. Morphological characteristics of these artifacts suggest that some of them represent remnants of Mesolithic sites and possibly also Late Paleolithic sites., Jan Diviš., and Obsahuje seznam literatury