This work presents an analysis of the analogy between scientific and ethical theories with respect to their testability, explanatory potential and the causal relevance of the entities they postulate. Critics of ethical theories often claim that ethical theories are in fundamental contrast to scientific theories as they cannot be tested by empirical methods. While scientific facts are objective and open to empirical investigation, moral facts are mere expressions of subjective attitudes towards objective facts, and thus fall out of the scope of legitimate, scientific knowledge. We believe that this picture of such a deep contrast between science and ethics is based on a naïve conception of both types of theories. If we accept a more sophisticated view of scientific activity, interesting anal- ogies begin to turn up. This paper attempts to assess critically some of the analogies., Tato práce představuje analýzu analogie mezi vědeckými a etickými teoriemi s ohledem na jejich testovatelnost, vysvětlující potenciál a příčinnou relevanci subjektů, které postulují. Kritici etických teorií často prohlašují, že etické teorie jsou v základním kontrastu k vědeckým teoriím, zatímco oni nemohou být testováni empirickými metodami. Zatímco vědecká fakta jsou objektivní a otevřená empirickému zkoumání, morální fakta jsou pouhým vyjádřením subjektivních postojů k objektivním skutečnostem, a proto nespadají do rozsahu legitimních vědeckých poznatků. Věříme, že tento obraz tak hlubokého kontrastu mezi vědou a etikou je založen na naivní koncepci obou typů teorií. Pokud přijmeme sofistikovanější pohled na vědeckou činnost, začnou se objevovat zajímavé analýzy., and Radim Bělohrad ; Zdeňka Jastrzembská
Autor stručně představuje české veřejnosti málo známou maďarskou filosofku Ágnes Hellerovou. Po načrtnutí jejího filosoficko-politického vývoje (i jako významné představitelky středoevropské kritické teorie společnosti) zasazuje problematiku morálních konfliktů do širších souvislostí, v nichž autorka promýšlí svou eticko-morální koncepci a její předpoklady v teorii spravedlnosti. Zdůrazňuje význam plurality v etické oblasti, vyplývající z toho, že v posttradičních společnostech není možno vycházet z nějaké substanciální koncepce dobra a s ní souvisejících představ daného souboru mravů ve smyslu hegelovské „Sittlichkeit“. Morální a hodnotové orientace lidí musí být v těchto společnostech vždy znovu testovány a prověřovány, neboť člověk realizuje svou představu „dobrého“, resp. řádného života rozmanitým způsobem. Pluralizace se dotýká i oblasti ctností a jejich vztahu k hodnotám; autor oceňuje zvláště analýzy sociálních ctností v podmínkách nesvobody individua, kde se podle Hellerové běžné ctnosti stávají „vojenskými“, neboť jsou ohroženy základní hodnoty svobody a života. Pluralita etického univerza se promítá do oblasti morálních konfliktů, kde se jedná povýtce o „silné“ konflikty mezi různými pozitivními možnostmi mravního jednání. Autor oceňuje minuciózní analýzy, jejichž prostřednictvím Hellerová prezentuje různé způsoby užití rozumu v těchto konfliktech, především roli soudnosti („fronésis“). Za přínosnou považuje i interpretaci ambivalentní pozice konsekvencialismu a utilitarismu v mravním rozhodování. Zároveň se kriticky vyslovuje k interpretaci instrumentálně-finálního modelu, k níž Hellerorvá dospívá při rozboru Kantovy aplikace kategorického imperativu. Tuto interpretaci autor považuje za „pointilistickou“. Á. Hellerovou autor oceňuje jako významnou kritickou stoupenkyni humanistického projektu osvícenství., The author briefly introduces to the Czech public the little known Hungarian philosopher Ágnes Heller. After sketching her philosophical and political development (including her role as a significant figure in central European critical social theory), the author puts the question of moral conflicts into the wider contexts in which Heller developed her ethico-moral conception and her assumptions in a theory of justice. She emphasises the meaning of plurality in the ethical sphere, stemming from the fact that in post-traditional societies one cannot be guided by a substantial conception of good, nor by the connected ideas of a given collection of morals in the sense of Hegelian “Sittlichkeit”. The moral and evaluative orientation of people here must be always examined anew and checked, since man realises his idea of the good, or rather a life of integrity, in many different ways. This pluralisation also affects the area of virtues and their relation to values; the author especially appreciates Heller’s analyses of the social virtues under the conditions of non-freedom of the individual where normal virtues become “military”, as the basic values of freedom and life are threatened. The plurality of the ethical universe is transmitted into the area of moral conflicts where, for the most part, concern is with “powerful” conflicts between various positive possibilities of moral conduct. The author appreciates Heller’s minute analyses of the various ways of using reason in these conflicts, the role of judgement (phronésis) above all. He also treats as important the interpretation of the ambivalent position of consequentialism and utilitarianism in moral decision-making. At the same time a critical attitude is expressed towards Heller’s interpretation of the instrumentalist-teleological model in analysing Kant’s application of the categorical imperative, which is treated as “pointillistic”. The author looks upon Heller as a significant, critical representative of the humanistic project of the enlightenment., and Vlastimil Hála.
Much of the recent debate over the moral permissibility of abortion focuses on the question of whether the foetus is or is not a person, i.e. the only entity endowed with moral rights including the right to life. The article traces this line of thought in several key figures in the debate (Thomson, Tooley, Warren and Brody). However, I consider this way of argumentation as both inappropriate and misleading; in the second half of the article I offer arguments against using the concept of person in this debate., Jakub Jirsa., and Obsahuje poznámky a bibliografii
This article deals with the issue of the regulation of biomedical research. The article first discusses the term biomedical research in general, including its subsets and methods of classification. The historical context, which had a fundamental influence on the development of regulation, is also elaborated. Furthermore, the article deals with ways of regulating biomedical research. It deals with non-legal regulation, ie ethical regulation and regulation in the form of technical-organizational standards. Finally, the legal regulation is discussed, at the international, European and national levels. and Tento článek se zabývá problematikou regulace biomedicínského výzkumu. V článku je nejprve pojednáno obecně o termínu biomedicínského výzkumu, včetně jeho podmnožin a způsobů členění. Rozvedeny jsou také historické souvislosti, které měly na vývoj regulace zásadní vliv. Dále se článek věnuje způsobům regulace biomedicínského výzkumu, je zde rozebrána regulace mimoprávní, tedy etická regulace a regulace ve formě odvětvových a profesních standardů. V závěru je pak pojednáno o regulaci právní, a to na úrovni mezinárodní, evropské i národní.
Our article focuses on the late philosophy of Levinas, which can be characterized as an ethics of radical passivity, and on its limits (especially in the relationship between ethics/society). The aim is not, however, to overcome the dichotomy of passiv-ity/activity as other phenomenological authors attempt to do, but to deepen this differentiation to such an abysmal level that any sort of philosophy of action is eliminated from this late project of the ethics of passivity. Such a thorough separation of the ethics of responsibility from the entirety of the philosophy of action, one of the main aspects of Levinas’s late works, also has its limitations in Levinas’s thought itself. These limitations are associated with the entrance of the so-called “third party” into the sphere of the infinite responsibility for the Other. We attempt to interpret this contradiction of infinite ethics and finite Justice with the help of Foucault’s concepts of decisions, division, and exclusion.
The paper is a reflection on the role of practical wisdom in ethics. By explaining and trying to understand the essence of practical wisdom, the author has endeavoured to determine whether it can be treated as a central ethical category, and if so, then why. In these analyses, author has referred to the concept of Aristotle, universally acknowledged as the classical one. Characterizing and describing that concept, she tries to answer three questions: 1) What is practical wisdom? 2) What function does it perform in ethics? 3) What is the relationship between practical wisdom and other ethical categories? The article is divided into four parts. Each of them concerns different aspects of the analysis of practical wisdom. As a result, the author has come to several important conclusions: Practical wisdom 1) enables appropriate action, i.e. success in action; 2) refers not only to the means-to-ends relationship, but refers to the end itself; 3) is imperative, because it tells what to do; 4) referring to the unusual situation, it allows to understand that every general principle is limited; 5) it is the intellectual ability to recognize how to achieve happiness., Příspěvek je úvahou o úloze praktické moudrosti v etice. Vysvětlením a pokusem o pochopení podstaty praktické moudrosti se autor snažil určit, zda může být považován za centrální etickou kategorii, a pokud ano, pak proč. V těchto analýzách se autor zmiňuje o pojetí Aristotela, všeobecně uznávaném jako klasický. Charakterizuje a popisuje tento koncept a snaží se odpovědět na tři otázky: 1) Co je praktická moudrost? 2) Jakou funkci plní v etice? 3) Jaký je vztah mezi praktickou moudrostí a ostatními etickými kategoriemi? Článek je rozdělen do čtyř částí. Každá z nich se týká různých aspektů analýzy praktické moudrosti. V důsledku toho autor dospěl k několika důležitým závěrům: Praktická moudrost 1) umožňuje vhodné kroky, tj úspěch v akci; 2) odkazuje nejen na vztah mezi prostředky, ale odkazuje na samotný konec; 3) je nezbytné, protože říká, co má dělat; 4) s odkazem na neobvyklou situaci umožňuje pochopit, že každý obecný princip je omezen; 5) je to intelektuální schopnost rozpoznat, jak dosáhnout štěstí., and Karolina Rozmarynowska
This article examines the dimension of the tragic experience in Levinas’s ethics. This dimension seems at odds with this ethics’ claim to define justice in a new way – no longer as a relation of reciprocity between members of a community, but newly according to the individual and asymmetrical relation to the Other. On several occa-sions, Levinas expresses the intention to overcome the fatality of being and to break with the totalitarian effects of the State logic by revealing the ethical meaning beyond being. His philosophy has therefore been interpreted as an ethics of transcendence, based upon the reference to the idea of the Good, but which is unable to account for the tragic dimension of conflicting values and for the finitude of the subjectivity’s capabilities for doing good. In this article, however, I argue that Levinas does not ignore a dimension of the tragic in the ethical relation to the other. Reconsidering the notion of the “there is” (the il y a) within the relation to the other, I show in the first part of this paper how Levinas’s ethics of transcendence enables us to consider a new sense of the tragic experience, given with the responsibility for the other. In the second part, I examine how this sense of the tragic experience relates to Levinas’s understanding of justice. Confronting Levinas with Ricœur’s approach to tragic action in One-self as another, I point to a gap between Levinas’s ethical concept of justice and the political realisation of justice, the articulation of which also reveals several major problems in Levinas’s understanding of justice.