Recenzent rekapituluje historické publikace věnované od roku 1990 Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v době komunistického režimu (1948-1989) a hodnotí Petráňovu rozsahem impozantní knihu jako završení dosavadního výzkumu. Podle něj si autor klade podstatné obecné otázky po důvodech snadného přijetí a dlouhodobého trvání komunistického režimu, rezignace společnosti a izolovanosti disentu za takzvané normalizace, domnívá se ale, že přesvědčivějším odpovědím na ně brání částečné zatížení výkladu „totalitárněhistorickým narativem“, stavícím do protikladu vládnoucí režim a společnost. Oceňuje, že profesor Josef Petráň (1930-2017) jako historik raného novověku, který již od šedesátých let přednášel na pražské filozofické fakultě, propojuje líčení její historie s vlastním příběhem v žánru ego-histoire, nevyhýbá se přitom problematickým momentům a neusiluje o sebeobhajobu. Hlavní teze, v níž Petráň částečně rehabilituje kvalitu odborné produkce Filozofické fakulty UK v komunistickém období, je podle něj podložená a největší přínos knihy vidí v mimořádně bohaté faktografii., The reviewer recaps historical publications since 1990 deducated to the Faculty of Arts of the Charles University in Prague at the time of the Communist regime (1948-1989), assessing Petráň´s impressive book Philosophers making a revolution: Faculty of Arts of the Charles University in Prague during the Communist experiment (1948-1968-1989) as the climax of the author´s research efforts so far. In his opinion, the author is asking himself essential general questions concerning the reasons of easy acceptance and long-term existence of the Commmunist regime, resignation of the society, and isolated nature of the dissent during the so-called normalization; however, he argues the author´s answers could have been more convincing if the book had not been partly burdened by the "totalitarian historical narrative" presenting the ruling regime and the society as opposite entities. He appreciates that Professor Petráň (1930-2017) as an early modern era historian lecturing at the Faculty of Arts in Prague since the 1960s, connects the portrayal of its history with his own ego-histoire story while not avoiding questionable moments and not attempting to defend himself. The main principle of the book, namely Petráň´s partial rehabilitation of the quality of professional production of the Faculty of Arts at the time of the Communist regime, is, in the reviewer´s opinion, substantiated, and the reviewer sees the book greatest contribution in its exceptionally rich factography., [autor recenze] Petr Andreas., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
The article looks at how emotion is represented in Bohemian folk chronicles, i.e. texts of a historiographic character, written by autodidacts - mostly peasants and artisans. At the core of our analysis is the most famous work of this kind, Paměti Františka Jana Vaváka z let 1770-1816 (Memoirs of František Jan Vavák 1770-1816). Other writings from the turn of the 19th century (e.g. those of Václav Jan Mašek, Jan Petr, Ondřej Lukavský) are also considered. Our initial question is: How, and in which contexts, did Czech-speaking authors of the late 18th and early 19th century, having no opportunity to get acquainted with contemporary philosophical theories, express affects? The study shows that the emotions, especially joy and grief, are expressed in a way recommended by early modern rhetoricians (e.g. Cypriano de Soarez or Bernard Lamy): particular figures are associated with particular affects. Though the principle is the same, the figures used by autodidacts differ from those recommended by the rhetoric manuals. Being unable to read Latin, German or French rhetorics, the authors had probably grasped the principles of how to represent affect from their reading, but adapted them according to their own talent and vision. As might be expected given the rural origin and values of the authors, joy is expressed mostly in the context of weather favourable for the harvest, while grief is realised in the context of rising prices and natural disasters., Dmitrij Timofejev., and Obsahuje bibliografické odkazy
Autor se podle recenzenta pokusil o dosud nejkomplexnější analýzu vztahů mezi Varšavskou smlouvou a Rumunskem od poloviny padesátých let téměř do konce let šedesátých. Svou práci zakládá na rumunských, západních a ojediněle i sovětských pramenech. Vychází přitom z národní perspektivy Bukurešti a soustředí se na její politickou a vojenskou strategii vůči této organizaci. Zhodnocuje tak posun od poslušného satelitu ke vzdorujícímu spojenci v rámci širší perspektivy mezinárodních vztahů a reality bipolárně rozděleného studenoválečného světa. Vedle toho objasňuje i četné doposud nedostatečně probádané epizody z celkové historie Varšavské smlouvy. Přes výtky vůči struktuře výkladu a příliš selektivní pramenné základně, která vede k některým nesprávným závěrům, podle recenzenta pozitivní přínos Dumitruovy práce převažuje., The author of the book under review has, according to the reviewer, attempted the most comprehensive analysis of relations so far between the Warsaw Pact and Romania, covering the period from its establishment in May 1955 almost to the time of the Soviet-led military intervention in Czechoslovakia. He has based his work on Romanian, Western, and to a far lesser extent, Soviet sources. His starting point is the national perspective from Bucharest, and he concentrates on its political and military strategies towards this military organizations. He thus assesses the shift from obedient satellite to defiant ally in the broader perspective of international relations and the reality of the bipolar division of the Cold War world. In addition, he also clarifies numerous hitherto insufficiently researched episodes in the overall history of the Warsaw Pact. Despite having reservations about the structure of the intepretation and the overly narrow range of sources, which has led to some incorrect conclusions, the reviewer considers Dumitru´s work to be a positive contribution to our knowledge of the topic., [autor recenze] Matěj Bílý., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Dánský historik Sune Bechmann Pedersen se v této komparativní studii, sepsané původně jako disertace na Lundské univerzitě, zaměřil na vytváření smyslu komunistické minulosti v českých a německých filmech po roce 1989. Za cíl si stanovil popsat vztah mezi komunistickou minulostí, postkomunistickou kinematografií a "historickou kulturou" v Německu a České republice. Recenzent nepovažuje za nejzajímavější na jeho studii analýzu samotných filmů, ale spíše jejich zasazení do kontextu dobových veřejných debat. Přes absenci televizních seriálů v jeho rozboru a neznalost některých důležitých českých publikací k tématu nabídl autor podle jeho soudu zajímavou a funkční komparaci, neotřelý pohled zvnějšku a poměrně komplexní záběr., In this work of comparative history, which was originally written as his dissertation at Lund University, the Danish historian Sune Bechmann Pedersen focuses on the creation of the meaning of the Communist past in Czech and German films since the Changes beginning in late 1989. His stated aim is to explain the relationship between the Communist past, post-Communist cinematography, and "history culture" (Geschichtskultur) in Germany and the Czech Republic. Rather than its analysis of the individual films, what the reviewer finds most interesting about the book is the author´s having placed the films in the context of contemporary debates. Despite the absence of television series in his analysis and his lack of knowledge about some important Czech publications on the topic, the author has, according to the reviewer, produced an interesting and useful comparative work that offers a fresh look from outside with a broad scope., [autor recenze] Cyril Poliačik., and Obsahuje bibliografické odkazy
a1_Studie byla původně publikována pod názvem Contesting the Malyn Massacre: The Legacy of Inter-Ethnic Violence and the Second World War in Eastern Europe v červnu 2016 jako č. 2405 ,,Carl Beck Papers in Russian & East European Studies'', které vydává Centrum pro ruská a východoevropská studia Pittsburské univerzity (Center for Russian & East European Studies, University of Pittsburgh). Text je online dostupný z: https://www.carlbeckpapers.pitt.edu/ojs/index.php/cbp/article/view/203. Ráno 13. července 1943 obklíčila německá protipartyzánská jednotka vesnici Malín na západní Ukrajině a její české a ukrajinské obyvatele. Vojáci shromáždili veškeré obyvatele vesnice na návsi a po kontrole dokumentů je pozavírali do vesnického kostela, školy a dalších budov. Poté vše zapálili a prchající lidi stříleli ze samopalů. Navečer toho dne přestal Malín existovat. Na první pohled se masakr v Malíně jeví jen jako další děsivý zločin brutální okupační správy. Bližší pohled na archivní zdroje, populární diskurz a odbornou literaturu však odhaluje zcela jiný, podstatně méně zřetelný obrázek. Autor uvádí, že existuje patnáct různých verzí událostí v Malíně. Liší se v nich etnická identita jednotek, které Němcům asistovaly, podrobnosti tohoto zločinu, důvody údajně vedoucí k represi, a dokonce i etnicita obětí., a2_Studie se snaží objasnit rozdílné a vzájemně si odporující popisy událostí v Malíně na základě analýzy pramenů z více než deseti archivů v šesti zemích, rozboru čtyř historicko-lingvistických narativů i terénního šetření na Ukrajině a v České republice. Autor vymezuje čtyři kontrastní diskurzy o Malínu - sovětský, ukrajinský, polský a český - a podrobně popisuje, jak a proč si každý z těchto diskurzů vytvořil vlastní verzi (či verze) malínské tragédie ve vztahu k širším narativům druhé světové války na Východě. Tato mikrohistorie také ukazuje, jak dlouhý stín vrhá trauma a dědictví válečného mezietnického násilí na současné porozumění válce, a podtrhuje, jak nesmírně náročné výzvě čelí badatelé, kteří se dějinami této oblasti a tohoto období zabývají., a1_The study was initially published in June 2016 as No. 2405 ''Carl Beck Papers in Russian & and East European Studies'', published by the Center for Russian & East European Studies, University of Pittsburgh. The text is available online at hhtps://www.carlbeckpapers.pitt.edu/ojs/index.php/chp/article/view/203. On the morning of July 13, 1943, a German anti-partisan formation surrounded the small village of Malyn and its Czech and Ukrainian inhabitants. The soldiers gathered the entire village population in the town square and, after a document check, proceeded to lock them inside the town church, school and their homes. The soldiers then set fire to these buildings and shot those trying to escape machine guns. By the end of the day, Malyn ceased to exist. On the surface, the Malyn Massacre appears as just another ghastly crime committed by a brutal occupying force. Yet, a closer look at archival sources, popular discourse, and scholarly literature on Malyn reveals a much different picture - and a murkier one. The author states there are over fifteen different versions of what happened in Malyn that day. The ethnic identities of the units that accompanied the Germans vary from account to account, as do the details of the crime, the justification for the reprisal, and even the ethnicity of the victims. The study attempts to clarify disparate and mutually contradicting accounts of the events in Malyn by analyzing materials from over ten archives in six countries and four historiohraphical-linguistic narratives, in addition to field research in Ukraine and the Czech Republic., a2_The author specifies four discursive landscapes about Malyn (Soviet, Ukrainian, Polish, and Czech) and details how and why each of these has come to construct their own version(s) of Malyn in relation to larger grand narratives about the war in the East. This microhistory also underscores how the trauma and legacy of wartime inter-ethnic violence casts a long shadow over the current understanding of the war and highlights the daunting task scholars face writing the history of this region and time period., Jared McBride ; Z angličtiny přeložila Blanka Medková., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy