Stať představuje autora proslulé Analýzy událostí 17. listopadu, nejznámější spiklenecké interpretace československé demokratické revoluce z listopadu 1989, z málo známé stránky – jako nadaného člověka a politického vězně komunistického režimu, který strávil za mřížemi celkem osmnáct a půl roku. Miroslav Dolejší (1931–2001) byl poprvé zatčen v roce 1951 a obviněn, že ve spojení s americkým agentem zakládal ilegální mládežnické organizace za účelem provedení státního převratu. Podle autora šlo pravděpodobně o akci vyprovokovanou Státní bezpečností. Dolejší byl odsouzen na třiadvacet let, z čehož si ve vězení odseděl devět, než byl v roce 1960 propuštěn na amnestii. Poté projevil své vcelku mimořádné schopnosti: přestože nedokončil střední školu, stal se odborníkem v oboru systémového inženýrství a automatizovaných systémů řízení a členem několika vědeckých společností. Za „pražského jara“ byl aktivní ve sdružení bývalých politických vězňů K 231. V polovině sedmdesátých let se pokusil prostřednictvím bývalého novináře Eugena Vrby, který byl však sledován Státní bezpečností jako „nepřátelská osoba“, dodávat na Západ za honorář odborné články o Československu. V létě 1976 byli oba muži zatčeni. Přestože úřední posudky nebyly jednoznačné, zda inkriminované zprávy obsahovaly utajované informace, byli obžalováni z vyzvědačství a odsouzeni: Vrba na deset let a Dolejší na jedenáct let. Propuštěn byl v roce 1985, dvacet měsíců před vypršením trestu. Autor článku tvrdí, že vznik Dolejšího konstrukce, vysvětlující listopad 1989 jako spiknutí disidentů, části komunistů a zahraničních tajných služeb, byl psychologicky podmíněn tragickým osudem pisatele a dá se pochopit jako svérázné gesto satisfakce. Pro vězně z padesátých let, kteří před sebou neměli žádnou budoucnost, bylo bolestné přihlížet, jak se bývalí komunisté z Charty 77, kteří se v nejednom případě podíleli na jejich perzekuci, ujímají vysokých funkcí.V případě Miroslava Dolejšího tuto neblahou roli sehrál Vladimír Kolmistr, člen reformněkomunistického disidentského klubu Obroda a v devadesátých letech poslanec parlamentu, který jako předsesa Okresního výboru Českého svazu mládeže v Kladně v roce 1950 inicioval vyloučení Dolejšího ze studia na střední škole. Tuto událost dokládá záznam z oné vylučovací schůze, otištěný v příloze k článku, a do širších souvislostí ji uvádí historik Jaroslav Cuhra v úvodním komentáři., This article presents Miroslav Dolejší (1931–2001), the author of Analýza událostí 17. listopadu (Analysis of the Events of 17 November), the best-known conspiratorial interpretation of the democratic Czechoslovak revolution of November 1989. It does so, however, from a little known side of Dolejší, that is, as a talented man and political prisoner of the Communist régime, who spent a total of eighteen and half years behind bars. Dolejší was first arrested in 1951, and accused of working with an American agent to found an underground youth organization that would carry out a coup d’état. According to the author of the article this was probably an operation provoked by the Czechoslovak secret police. Dolejší was sentenced to twenty-three years in prison, of which he served nine before being released in the presidential amnesty of 1960. Afterwards he showed his exceptional abilities: though he had not finished secondary school, he became an expert in the field of systems engineering and automated systems of control and a member of several academic societies. During the ‘Prague Spring’ he was active in K 231 (or Klub 231, Klub bývalých politických vězňů, the Association of Former Political Prisoners). In the mid-1970s, with the help of the former journalist Eugen Vrba (1918–2004), who was under secret-police surveillance, Dolejší attempted to send academic articles about Czechoslovakia to the West, for which he would receive payment. In 1976 both men were arrested. Although the official dossiers did not state clearly whether Dolejší’s and Vrba’s reports contained sensitive intelligence, the two men were accused of spying and Vrba was sentenced to ten years in prison, Dolejší to eleven. Dolejší was released in 1985, twenty months before his sentence would have ended. The author claims that Dolejší’s analysis, which seeks to explain the events of November 1989 as a conspiracy of dissidents, Communists, and foreign secret services, was psychologically determined by the tragic fate of its author and that it is fair to see it as a particular way of seeking satisfaction for wrongs done. For men imprisoned in the 1950s, and who had thus been robbed of their futures, it was painful to see former Communists, albeit signatories of Charter 77, who had in several cases been involved in their persecution, taking up senior posts in public life. For Dolejší one such person was Vladimír Kolmistr (born 1930), a member of Obroda (Rebirth), the club of dissident reform-Communists, and then a member of the Czech Parliament (Czech National Council) in the 1990s. In 1950, as, Chairman of the Kladno District Committee of the Czech Youth Association (Český svaz mládeže), Kolmistr had instigated Dolejší’s expulsion from secondary school. Evidence of this is provided by the minutes of the meeting about the expulsion, which are also published here with an introduction by the historian Jaroslav Cuhra, putting them in the broader context., and Materiály
This article examines the dimension of the tragic experience in Levinas’s ethics. This dimension seems at odds with this ethics’ claim to define justice in a new way – no longer as a relation of reciprocity between members of a community, but newly according to the individual and asymmetrical relation to the Other. On several occa-sions, Levinas expresses the intention to overcome the fatality of being and to break with the totalitarian effects of the State logic by revealing the ethical meaning beyond being. His philosophy has therefore been interpreted as an ethics of transcendence, based upon the reference to the idea of the Good, but which is unable to account for the tragic dimension of conflicting values and for the finitude of the subjectivity’s capabilities for doing good. In this article, however, I argue that Levinas does not ignore a dimension of the tragic in the ethical relation to the other. Reconsidering the notion of the “there is” (the il y a) within the relation to the other, I show in the first part of this paper how Levinas’s ethics of transcendence enables us to consider a new sense of the tragic experience, given with the responsibility for the other. In the second part, I examine how this sense of the tragic experience relates to Levinas’s understanding of justice. Confronting Levinas with Ricœur’s approach to tragic action in One-self as another, I point to a gap between Levinas’s ethical concept of justice and the political realisation of justice, the articulation of which also reveals several major problems in Levinas’s understanding of justice.
Předkládaný text pojednává o vztahu zla a tragična v rámci filosofické koncepce Karla Jasperse, a to zejména v kontextu jeho knihy Von der Wahrheit (1947). První část práce se zaměřuje na Jaspersovo pojetí zla, jež je výrazně odlišné od Kantova etického zla. Na rozdíl od Kanta Jaspers spojuje zlo s nepravdou a vidí jeho původ v nejednotě všech způsobů objímajícího bytí. V kapitole „Über das Tragische“, v níž Jaspers pojednává o tragičnu, lze rozpoznat dvojí zlo – vůli ke zlu a skryté zlo. Druhá část studie podrobněji analyzuje Jaspersovu tezi, že „všechno zlé není tragické“. Smrt a utrpení jsou nedílnou součástí života, přičemž tragédie je zakotvena v transcendenci. Tragický hrdina i za cenu svého vlastního života bojuje za pravdu a ztělesňuje nové ideje svým jednáním. Podle Jasperse křesťanské náboženství znemožňuje opravdové tragično, neboť spása vylučuje možnost tragické smrti jako absolutně a radikálně tragické. Stať představuje Jaspersovo specifické chápání konceptu tragična jakožto základní reality světa, jež ukazuje pomíjivost lidského života a také univerzálního řádu., This text concentrates on the relationship of evil and tragedy in context of the book Von der Wahrheit (1947; On the Truth) by Karl Jaspers. In its first part, the essay describes a distinct way of understanding Kant’s ethical evil. In contrast, Jaspers associates evil with untruth and sees its origin in the divergence of all ways of embracing. In the “Über das Tragische” chapter, two concepts of evil may be observed – the will to evil and the hidden evil. Individuals are responsible for both of these evils, although they are not the cause. Nevertheless, evil is not tragedy. The second part of the essay presents a closer look at an argument of Jaspers that “all that is evil is not tragic” to prove that death and suffering are an integral part of the life. Tragedy is anchored in a transcendence. A tragic hero, even at the cost of his own life, fights for the truth and embodies new ideas by his demeanour. The essay further shows Jaspers’ argument that religion is antagonistic to tragedy, because salvation, as portrayed in the religions, precludes the possibility of the tragic death, as being absolutely and radically tragic. The essay demonstrates Jaspers’ specific conceptual grasp of the tragedy as the basic reality of life, which shows the transience of human life and universal order., and Dieser Text konzentriert sich auf das Verhältnis von Bösem und Tragischem im Kontext von Karl Jaspers’ Buch Von der Wahrheit (1947). Im ersten Teil beschreibt dieser Aufsatz eine andere Art, Kants ethisches Übel zu verstehen. Im Gegensatz dazu assoziiert Jaspers das Böse mit Lüge und sieht seinen Ursprung in der Inkonsistenz aller Umarmungsweisen. Im Kapitel „Über das Tragische“ lassen sich zwei Konzepte des Bösen – der Wille zum Bösen und das verborgene Böse – unterscheiden. Sie sind für beide Übel verantwortlich, obwohl sie nicht die Ursache sind. Aber das Böse ist nicht tragisch. Der zweite Teil des Artikels befasst sich eingehender mit Jaspers Argumentation, dass „Alles Böse ist nicht tragisch“ sei, um zu beweisen, dass Tod und Leiden ein wesentlicher Bestandteil des Lebens sind. Das Tragische ist in der Transzendenz verankert. Ein tragischer Held kämpft auch auf Kosten seines eigenen Lebens, für die Wahrheit und verkörpert mit seiner Haltung neue Ideen. Der Artikel zeigt auch Jaspers Argument, dass Religion dem Tragischen zuwiderläuft, weil die Rettung, wie sie in den Religionen dargestellt wird, den tragischen Tod unmöglich macht, als absolut und radikal tragisch. Der ganze Text zeigt also Jaspers‘ spezifisches Konzept des Tragischen als Grundwirklichkeit des Lebens, das die Vergänglichkeit des menschlichen Lebens und der universellen Ordnung zeigt.