a1_Po roce 1989 došlo ke změně v normativních vyjádřeních o společenském konfliktu ve východní Evropě. Paradigma společenských věd včetně historiografie se rovněž změnilo. Bráno s rezervou, lze tuto změnu nazvat ''obratem k identitě''. Obsah pojmu ''identita'' byl inspirován dějinami, avšak měnil se do aktuálních podob. Stať analyzuje třecí plochy, na nichž docházelo ke kontaktu většinového českého prostředí s kulturní identitou, historickou pamětí a historiografickou sebereflexí českých židů po roce 1989 (do roku 2012). Cílem pojednání je analyzovat základní strukturu vyjádření o židovských dějinách v daném lokálním a časovém rámci a zjistit, jakou roli v nich hraje narativ obětí. Autor dovozuje hypotézu o nezanedbatelném vlivu ''plačtivého pojetí židovských dějin'' v polistopadové české historiografii. Rozlišuje přitom mezi třemi paradigmatickými schématy, která pak vymezuje a vyhodnocuje na základě jejich funkcí: metodologický nacionalismus, metodologický totalitarismus a metodologický kulturalismus. Dále popisuje, v jakých konstelacích se vyskytují, a to jak ve vědě, tak ve veřejné diskusi, zvláště pokud ovlivňují politiku identity českých židů. Zároveň se snaží ukázat, proč daná schémata znesnadňují chápání moderních dějin českých židů., a2_Dějiny židů podle mínění autora zabředly do výkladu založeného výhradně na tezi o ''věčném antisemitismu'' a jeho obětech. Slouží tak jako dobrý příklad dějin, respektive paměti, tvořících neodmyslitelnou součást ideologie. Jako takové fungují v celistvém prostoru vědy a politiky a vytvářejí etnocentrickou identitu židovského národa. To vede ke schematizujícímu rozdělení společenských vztahů na konfliktní národní i kulturní (rasové) tábory, které jako by existovaly od nepaměti a "přirozeně", k postupné izolaci židovské komunity a jejímu vymezování vůči ostatním skupinám. O tom může svědčit nejen vztah českých židů vůči Arabům (muslimům), ale rovněž prosazování diskurzu o bezpečnosti v jejich politice identity i v oblastech tak specifických, jako je architektura a sociální péče., a1_After the Changes of 1989 a change also took place in normative points of articulation of social conflict in eastern Europe. The paradigm of the social sciences, including historiography, changed as well. It is on the whole fair to call this the ''identity turn''. The meaning of the term ''identity'' was inspired by history but changed into up-to-date forms. The article analyses points of friction where contact took place between majority Czech society and cultural identity, historical memory, and historiographical self-reflections of Czech Jews after the Changes of 1989 to 2012. In this article, the author seeks to analyse the basic structure of statements about Jewish history in the Bohemian Lands in this period, and to determine what role the narrative of the victim plays in them. The author presents his hypothesis of the considerable influence of the "lachrymose conception of Jewish history" in Czech historiography after the Changes of 1989. In this, he distinguishes between three paradigms, which he then further defines and assesses according to their functions: methodological nationalism, methodological totalitarianism, and methodological culturalism. He then identifies the constellations in which they appear both in academic and in public discources, especially those influencing the politics of identity of the Czech Jews. At the same time, he seeks to explain why the schemes make it difficult to understand the modern history of the Jews of the Bohemian Lands., a2_The history of the Jews, according to the author, became locked in an interpretation based solely on the idea of ''eternal antisemitism and its victims''. This is therefore a good example of history/memory as an inherent component of ideology. As such, it has been operating in the undifferentiated space between scholarship and politics, and has been constructing the ethnocentric identity of the Jewish nation. This has led to a schematizing division of social relationships into adverse national and cultural (racial) camps, which have seemed to exist ''since time immemorial'' and ''naturally'', and to the gradual seclusion of the Jewish community and its defining itself or being defined against other groups. This is evident not only in the approach of Czech Jews towards the Arabs (Muslims) but also in the assertion of the security discourse in their politics of identity in fields as specialized as architecture and social care., Vít Strobach., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autor reaguje na předešlou stať Víta Strobacha ''Dějiny obětí: K historiografii a politice identity českých židů'', která je pojata jako kritická polemika s nejnovějšími (nejen českými) diskusemi o dějinách Židů. Považuje za přínosné, že Strobach jde za pouhé obsahové shrnutí a že přitom nevede jasnou dělicí linku mezi historiografií a politikou, když historiky chápe nejen jako vědecké, ale zároveň jako společenské a politické aktéry. Výsledek této snahy však podle autora příliš nepřesvědčuje, protože Strobachovy kategorizace typu ''dějiny obětí'' nevzešly z důkladné analýzy pramenného materiálu, ale jsou spíše apriorním soudem, který ho vedl při výběru textů. V důsledku tohoto programově selektivního přístupu vzbuzuje Strobach zkreslený dojem o povaze celé diskuse, neboť v současné české historiografické produkci o minulosti Židů a holokaustu nehrají normativní koncepty ,,dějin obětí'' větší roli, stejně jako sotva platí tvrzení, že dějiny Židů jsou v ní často ztotožňovány s historií antisemitismu. Pokud jde o ''politiku identity'' českých Židů, je zavádějící tvrdit, že se v ní prosazují takto vyhraněné podoby jejich historické kolektivní paměti, aniž Strobach označí jejich konkrétní nositele. Navíc ani nedefinuje základní používané pojmy, které tak postrádají analytické ostří. Celkově se Strobach spokojuje s příliš jednoduchou a nikterak novou kritikou a nevyužívá příležitosti posunout diskusi konstruktivně kupředu., In this contribution, the author responds to Vít Strobach´s ''The history of the victim: Concerning the historiography and politics of identity of the Czech Jews'', which is conceived as a polemic with the altest discussing about the history of the Jews, and not only those written by Czechs. The author considers it useful that Strobach is concerned only to summarize the content of the discussions, without drawing a clear line between historiography and politics, because he understands historians not only as academic actors but also as social and political actors. But, according to the author of this article, the results of the effort are not particularly convincing: Strobach´s categorizations of the ''history of the victim'' type is not based on a thorough analysis of the sources, but are instead a judgement based on assumptions, which have guided him in his selection of texts. In consequence of this intentionally selective approach,. Strobach creates a distorted impression of the nature of the whole discussion, because in current Czech historiography about the Jews and the Holocaust normative concepts on the ''history of the victim'' does not play much of a role. Similarly, it can hardly be claimed that the history of the Jews is often said to be identical with the history of antisemitism. Concerning the ''identity politics'' of the Jews of the Bohemian Lands, it is misleading of Strobach to claim that a form of the historical collective memory clearly defined in this way is asserted in historiography, without naming who exactly is the bearer of this memory. Moreover, he fails to define his basic terms, which thus lack an analytical keenness. On the whole, Strobach is satisfied with a simplistic, unoriginal critique, and fails to use the opportunity to constructively move the discussion forward., Peter Halama ; Z němčiny přeložil Petr Dvořáček., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
This study analyses images of antisemitism in the interwar prose works Ghetto v nich (The Ghetto in Them, 1928), Případ profesora Körnera (The Case of Professor Körner, 1932) and Dům bez pána (House Without a Master, 1937), focusing on Hostovský’s representation of antisemitism at various levels (social, cultural and psychological), which is present to various degrees of explicitness in his works. It is generally the case in these prose works that Hostovský’s characters recognize and live out their Jewish identity whenever they experience exclusion and face hatred. Racial stereotypes and antisemitic prejudices go through the minds of non-Jews and Jews alike, and have a fundamental importance in the creation of the contradictory identity and selfunderstanding of Hostovský’s characters. The novels Případ profesora Körnera and Dům bez pána in particular show that the affirmation of Jewish tradition and identity may in certain situations be an indication of escape from responsibility and the dilemmas of human existence. In these prose works, assimilation, a return to the traditions of the ancestors or an attempt at individual emancipation are not adequate responses to antisemitism and the problems of life in a modern society. The only possible solution proves to be mutual solidarity among people who overcome their socially and culturally determined status by combining their strengths and strenuously endeavouring to achieve mutual comprehension. and Studie rozebírá obrazy antisemitismu v meziválečných prózách Ghetto v nich (1928), Případ profesora Körnera (1932) a Dům bez pána (1937). Je zacílena na Hostovského reprezentaci antisemitismu na různých úrovních (sociální, kulturní, psychologické), která je v dílech přítomná v různé míře explicitnosti. Obecně v těchto prózách platí, že Hostovského postavy zakoušejí a rozpoznávají svou židovskou identitu ve zkušenosti vyloučení a ve chvílích zakoušení nenávisti. Rasové stereotypy a antisemitské předsudky prostupují mysl jak nežidů, tak Židů a mají zcela zásadní význam pro utváření rozporuplné identity a sebeporozumění Hostovského postav. Zejména na románech Případ profesora Körnera a Dům bez pána se dále ukazuje, že afirmace židovské tradice a identity může být v určitých situacích projevem útěku před odpovědnosti a dilematy lidské existence. Asimilace, návrat k tradici předků, ani pokus o individuální emancipaci nejsou v těchto prózách adekvátní odpovědí na antisemitismus a problémy života v moderní společnosti. Jako jediné možné východisko se ukazuje vzájemná solidarita lidí, kteří své sociálně a kulturně determinované postavení překonají společnými silami a náročným usilováním o vzájemné porozumění.
Studie se zabývá sborníkem Prameny víry z roku 1943, jenž obsahuje patnáct povídek, vítězů literární soutěže nazvané Nový zítřek. Cílem bylo publikovat texty, které měly zobrazovat život v protektorátu v duchu nacistické propagandy. Inicioval ji aktivistický novinář Rudolf Novák, dosazený do nakladatelství Leopold Mazáč nacistickými úřady, v létě roku 1942. Soutěž obeslali převážně mladší autoři, kteří dosud nepublikovali, anebo vydávali nekomplikované prózy z oblasti populární literatury. Jediným známějším přispěvatelem byl Vojtěch Rozner. Přestože povídky měly umělecké ambice, žádná z nich nedosáhla vyšších uměleckých kvalit. Studie se věnuje zejména popisu a interpretaci motivů a témat nacistické propagandy, které se v těchto textech více či méně skrytě objevují. Téměř všudypřítomné je téma tzv. nové Evropy a jejího budování. V povídkách se často objevuje motiv dítěte jakožto budovatele nového světa, ve dvou textech je přítomné také antisemitské téma, charakterizující rasově čistou nacistickou Evropu., Budování je spojeno s tématem dělnické práce a sociální spravedlnosti: dělníci se mají v Nové Evropě lépe, radostně pracují v kamarádském kolektivu a jejich práce je spravedlivě oceněna. Několik povídek se snažilo také v aktivistickém duchu interpretovat nedávné události: sociální rozpory první republiky, její rozpad a vznik protektorátu. Nejasná byla otázka tzv. nového českého vlastenectví. Zatímco aktivističtí žurnalisté a propagandisté si pod ním představovali identifikaci s jednotnou nacistickou Evropou, autoři analyzovaných povídek zdůrazňovali motiv pragmatické záchrany národa a touhu dočkat se lepší budoucnosti. Podobnou soutěž se v následujících letech již nepodařilo zopakovat, a tak Prameny víry zůstávají ojedinělým pokusem stvořit českou aktivistickou literaturu., This study deals with the Sources of Faith anthology dating from 1943, which contains fifteen short stories that came out top in a competition titled New Tomorrow. The aim was to publish texts that were meant to depict life in the Protectorate in the spirit of Nazi propaganda. It was initiated by activist journalist Rudolf Novák, who had been assigned to the Leopold Mazáč publishers by the Nazi authorities in the summer of 1942. The competition was entered primarily by younger authors who had not previously published, or who had only published unsophisticated prose works of popular fiction. The only fairly well-known contributor was Vojtěch Rozner. Although these stories had literary ambitions, none of them achieved a very high literary standard. This study focuses in particular on describing and interpreting the motifs and subjects of Nazi propaganda which occur more or less implicitly in these texts., and Almost omnipresent is the subject of the „New Europe“ and its construction. These stories often present the motif of children as the builders of the new world. Two texts also include an anti-Semitic element characterizing a racially pure Nazi Europe. This construction also involves the subject of workers’ labour and social justice: workers are better off in the New Europe, they work happily in a comradely collective and their work is valued appropriately. Several stories also attempt to interpret recent events in an activist spirit: the social contradictions of the First Republic, its collapse and the creation of the Protectorate. The issue of what was known as the new Czech patriotism remained vague. While activist journalists and propagandists conceived it to be identification with a united Nazi Europe, the authors of the stories under analysis stressed the motif of pragmatic defence of the nation and the longing to live to see a better future. No competition of this kind was ever repeated in subsequent years, so Sources of Faith remains a unique attempt to create a Czech activist literature.
Protižidovské násilí na poválečném Slovensku, především pogrom v Topolčanech v září 1945, představuje dnes relativně probádané téma. Vícero autorů a autorek detailně popsalo průběh a spektrum násilí vůči Židům na osvobozeném Slovensku. Některé novější práce pak protižidovské demonstrace, výtržnosti a pogromy proti Židům na Slovensku, kteří přežili holokaust, zkoumaly v širším kontextu přetrvávajícího antisemitismu v poválečné Evropě. A přestože nejednou přitom poukazují na spojitost části slovenské společnosti s tamním válečným režimem a její častou neochotu vrátit přivlastněný židovský majetek jako na dva důležité tehdejší faktory, nálady a postoje obyvatel vůči Židům v poválečném období zůstávají většinou stranou pozornosti historiků. Protižidovské násilí proto autorce v této studii slouží zejména jako východisko k analýze smýšlení a postojů slovenské společnosti ke zbytku židovské menšiny. Ukazuje v ní, že Židé byli ve slovenském veřejném mínění té doby stále vnímáni jako ''cizí'' element, jako Maďaři a maďarizátoři, jejichž zájmy se rozcházejí se ''slovenskou věcí''. K zažitým stereotypům patřilo přesvědčení, že profitují z ''černého obchodu'' a žijí si nad poměry, když využívají úředně jim poskytované výhody. Zároveň se údajně vyhýbají práci na obnově Slovenska, stejně jako se za války prý vyhýbali účasti na povstání. Naopak v tehdejších úředních zprávách i tisku na Slovensku, pokud se týkaly Židů, se téměř nevyskytují zmínky o holokaustu a kolaboraci většinového obyvatelstva s Tisovým režimem, který na něm participoval., Anti-Jewish violence in post-war Slovakia, in particular the pogrom in Topoĺčany in September 1945. has by now been quite will researched by scholars. Several have considered the course and the scope of the violence against Jews in liberated Slovakia. More recent works consider the anti-Jewish demonstrations, provocations, and pogroms in Slovakia against Jewish Shoah survivors in Slovakia in the wider context of persistent antisemitism in post-war Europe. Though several scholars have pointed out the link between part of Slovak society and the local wartime regime and its frequent post-war reluctance to return confiscated Jewish property as two important factors, public moods and attitudes toward the Jews in the post-war period have mostly been ignored by historians. Anti-Jewish violence is therefore the author´s starting point for her her analysis of Slovak society´s thinking and attitudes towards the remainder of the Jewish minority. She demonstrates that the perception of the Jews in Slovak public opinion at the time was still that of a ''foreign'' element (as it was regarding the Magyars and Magyarizers) whose interests differed from those of the ''Slovak cause''. Among the well-established stereotypes was the belief that the Jews profited from black marketeering and lived beyond their means, taking advantage of the officially provided benefits. They also allegedly shunned work on the reconstruction of Slovakia, as they had also allegedly avoided taking part in the Uprising during the war. By contrast, Slovak official reports and the Slovak press from this period, when they mention the Jews at all, almost never address the Shoah, local antisemitism, or majority-society collaboration with the Tiso regime (1938-45)., Hana Kubátová., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy