Celiakie je spojena s vysokým rizikem rozvoje sekundární osteoporózy. Osteoporóza nebo osteopenie jsou typicky přítomny u neléčených celiakálních pacientů se zjevným malabsorpčním syndromem, jsou však prokazatelné i u neoptimálně léčených pacientů či u jedinců se subklinickou a asymptomatickou formou celiakie. Etiologie kostních změn u celiakie je multifaktoriální, zahrnuje však 2 hlavní patofyziologické mechanizmy: střevní malabsorpci a chronický zánět. Vyhodnocení kostního minerálového metabolizmu (vyšetření poměru sérové hladiny celkového kalcia a albuminu, sérové hladiny 25-OH D3 vitaminu a parathormonu) a denzitometrické vyšetření se u celiakálních pacientů doporučuje jako součást klinické péče nutné k nastavení optimální terapie. Řada studií ukázala, že u dospělých celiaků dochází ke zlepšení kostní minerálové denzity zejména v časném období po zavedení striktní bezlepkové diety, v dalším průběhu však není její efekt ve všech případech dostatečný, a tak by se měla v indikovaných případech zvážit i medikamentózní léčba osteoporózy. Z klinické praxe však víme, že péče o kostní zdraví celiakálních pacientů není vždy optimální., Both celiac disease and osteoporosis are common diseases which are considered an emerging problem in medicine. Celiac disease is a condition at high risk for secondary osteoporosis. Osteoporosis or osteopenia are typically present in untreated adult symptomatic celiac disease with an overt malabsorption syndrome, but is found in about 50 % in suboptimally treated celiac patients, subclinical patients and asymptomatic adult celiac patients, too. Etiology of pathologic bone alteration in celiac disease is multifactorial; however, two main mechanisms are involved: intestinal malabsorption and chronic inflammation. The evaluation of bone mineral metabolism (total calcium/albumin, 25-OH vitamin D3 and parathormone levels in serum) and bone mineral density (densitometry) is recommended in the clinical management of celiac patients. Many studies have demonstrated that bone mineral density values in adults show a good improvement in the first period after the institution of gluten-free diet, the improvement is then unsatisfactory and treatment with a mineral-active drug should probably be considered., and Iva Hoffmanová, Michal Anděl
Na osteoporózu, průvodní problém postmenopauzálního období je třeba pohlížet spíše jako na „perignózu“ a chápat ji komplexněji v souvislosti se sarkopenií jako projev stárnutí organizmu. Tuto skutečnost se snaží postihnout nový termín „syndrom dysmobility“. Hlavním léčebným opatřením musí být vedle suplementace kalciem a vitaminem D a podávání antiosteoporotik především zajištění vhodné a dostatečné fyzické aktivity., Osteoporosis, an accompanying problem of the postmenopausal period, needs to be rather considered as “perignosis“ and understood more broadly in relation to sarcopenia as a symptom of ageing of the organism. A new term “dysmobility syndrome“ attempts to reflect this factor. The main therapeutic measure, apart from supplementing vitamin D and administering osteoporotic preparations, must be the provision of appropriate and sufficient physical exercise., and Jiří Jenšovský
Osteosarkom (OS) je nejčastější zhoubný nádor skeletu, představuje asi 35 % primárních kostních nádorů. Úspěšná léčba osteosarkomu vyžaduje úzkou spolupráci odborníků multidisciplinárního týmu, kam patří onkolog, chirurg, patolog a radiolog. Nejlepší péči zajišťují specializovaná centra s odpovídajícími zkušenostmi a možností komplexní péče. Léčebný režim musí zahrnovat radikální odstranění primárního nádoru, případně metastáz v kombinaci se systémovou chemoterapií. Z cytostatik je to zejména doxorubicin, vysoko-dávkovaný metotrexát, cisplatina a ifosfamid. Cílem rozdělení chemoterapie na část předoperační a pooperační je redukce nádorové masy a lepší ohraničení tumoru vůči okolním strukturám. Tím je usnadněna chirurgická radikalita s možností náhrady postižené části skeletu bez mutilujícího výkonu. Důležitá je také znalost histopatologické odpovědi na předoperační chemoterapii, která ovlivňuje intenzitu pooperační léčby. Dosud není dostatečně vyřešena léčba metastatického onemocnění a případné recidivy. Zlepšení výsledků je možno očekávat až po zavedení nových léčebných přípravků a modalit., Osteosarcoma (OS) is the most common malignant tumour of the skeleton accounting for approximately 35 % of primary bone tumours. Successful treatment of osteosarcoma requires a close cooperation between the specialists of a multidisciplinary team consisting of an oncologist, surgeon, pathologist and radiologist. The best care is provided by specialized centres with appropriate experience in which comprehensive care is available. The therapeutic regimen must include radical removal of the primary tumour and/or metastases in combination with systemic chemotherapy. The cytostatic drugs primarily used include doxorubicin, high-dose methotrexate, cisplatin and ifosfamide. The goal of dividing chemotherapy into preoperative and postoperative parts is a reduction in the tumour mass and improved delineation of the tumour from the surrounding structures. This improves the surgical radicality with the affected part of the skeleton being replaced without the need for a mutilating procedure. Also of importance is the knowledge of the histopathological response to preoperative chemotherapy which affects the intensity of postoperative treatment. The management of metastatic disease and possible recurrence has not been addressed adequately as yet. Improved results can be expected with the introduction of novel therapeutic agents and modalities., Hubert Mottl, Jarmila Kruseová, Jiří Schovanec, and Lit.: 55
Radius je kritická kost pro funkci předloktí, a proto musí být jeho rekonstrukce v případě diafyzární zlomeniny anatomická ve všech rovinách a osách. Metodu volby představuje dlahová osteosyntéza, u které se však stále setkáváme s řadou zbytečných komplikací. Situaci nevyřešilo ani zavedení zamykacích dlah, ale spíše naopak. Proto je udivující, jak je diskuze anatomických a biomechanických principů dlahové osteosyntézy radia v současné literatuře redukována na minimum, nebo dokonce opomíjena. To se týká volby přístupu, typu dlahy, místa přiložení dlahy a jejího tvarování, pracovní délky dlahy, počtu šroubů a jejich rozložení na dlaze. Přitom je třeba si uvědomit, že dlahová fixace na radiu je namáhána nejen v ohybu, ale i v torzi. Na základě 30letých zkušeností i analýzy literatury prezentujeme naše názory na dlahovou osteosyntézu zlomenin diafýzy radia: Vždy preferujeme volární Henryho přístup, neboť umožňuje obnažit radius téměř v celé jeho délce a riziko poranění r. profundus n. radialis je minimální. Dosavadní studie nezjistily zásadní výhodu LCP dlah ve srovnání s 3.5 DCP nebo 3.5 LC DCP dlahami, spíše naopak. Důvodem je značná rigidita zamykacích dlah, determinovaný, a proto často nevyhovující směr zamykacích šroubů, zejména u dlah přiložených na volární plochu diafýzy a nerespektování fyziologického zakřivení radia při jejich aplikaci. Proto na základě vlastních zkušeností preferujeme použití „klasických“ DCP dlah 3.5 mm. Volární aplikace dlahy, zejména LCP dlahy, je spojena s řadou problémů. Tuto plochu, krytou prakticky v celém rozsahu svaly, je nutné nejdříve celou obnažit, což má negativní vliv na cévní zásobení kosti. Rovná dlaha v případě větší délky buď leží svým středem částečně mimo kost a překrývá margo interosseus, anebo její konce přečnívají přes kost zevně. Při použití zamykací dlahy s pevně determinovanou trajektorií šroubů procházejí tyto zamykací šrouby ve střední části dlahy mimo střed diafýzy pouze tenkou mezikostní hranou (mediální pozice) nebo jsou excentricky zavedeny krajní šrouby (laterální pozice). Obojí snižuje stabilitu osteosyntézy. Pokud dlaha překrývá margo interosseus, je obtížné kontrolovat vzájemný rotační vztah obou hlavních fragmentů. Použití kratší LCP dlahy zvyšuje rigiditu fixace, potlačuje tvorbu svalku a vede často k pakloubu. Laterální aplikace dlahy je z hlediska jejího ohybového i torzního namáhání výhodnější. Laterální plocha radia je plocha tahová, její distální polovina není kryta žádnými svaly, takže odpadá uvolnění svalů, margo interosseus není dlahou zakryto, a je tak možná bezpečná kontrola rotačního postavení úlomků. Správně předehnutá dlaha kopíruje fyziologické zakřivení laterální plochy radia. Dotažením normálních šroubů se oba hlavní úlomky přitáhnou do vrcholu konkavity dlahy a tím zvýší stabilitu osteosyntézy. Vzhledem k tvaru průřezu diafýzy radia je při laterálním přiložení dlahy dráha šroubů nejdelší. To zvyšuje rotační stabilitu. Dlahu přikládáme vždy v minimální délce tří otvorů na každém hlavním fragmentu. Příčné dvoufragmentové zlomeniny lze fixovat 2+2, tj. dvěma šrouby na každém hlavním fragmentu. Zlomeniny s interfragmentem nebo kominutivní zónou fixujeme v modu 3+3. U rozsáhlejších kominucí, defektů či segmentálních zlomenin jsou nutné 4 otvory dlahy na každém hlavním fragmentu, ne však více. Při vrtání otvorů pro šrouby je třeba vrták směřovat přímo proti margo interosseus. Šroub tak má nejdelší dráhu a nejlepší fixaci v kosti. Perforace volární či dorzální plochy radia významně zkracuje dráhu šroubu a tím snižuje stabilitu osteosyntézy., Radius is a critical bone for functioning of the forearm and therefore its reconstruction following fracture of its shaft must be anatomical in all planes and along all axes. The method of choice is plate fixation. However, it is still associated with a number of unnecessary complications that were not resolved even by introduction of locking plates, but rather the opposite. All the more it is surprising that discussions about anatomical and biomechanical principles of plate fixation have been reduced to minimum or even neglected in the current literature. This applies primarily to the choice of the surgical approach, type of plate, site of its placement and contouring, its working length, number of screws and their distribution in the plate. At the same time it has to be taken into account that a plate used to fix radius is exposed to both bending and torsion stress. Based on our 30-year experience and analysis of literature we present our opinions on plate fixation of radial shaft fractures: We always prefer the volar Henry approach as it allows expose almost the whole of radius, with a minimal risk of injury to the deep branch of the radial nerve. The available studies have not so far found any substantial advantage of LCP plates as compared to 3.5mm DCP or 3.5mm LC DCP plates, quite the contrary. The reason is high rigidity of the locking plates, a determined trajectory of locking screws which is often unsuitable, mainly in plates placed on the anterior surface of the shaft, and failure to respect the physiological curvature of the radius. Therefore based on our experience we prefer “classical” 3.5mm DCP plates. Volar placement of the plate, LCP in particular, is associated with a number of problems. The volar surface covered almost entirely by muscles, must be fully exposed which negatively affects blood supply to the bone. A straight plate, if longer, either lies with its central part partially off the bone and overlaps the interosseous border, or its ends overhang the bone laterally. In a locking plate with a fixed determined trajectory of screws, the locking screws in the central holes of the plate pass off the shaft centre only through a thin interosseous border (medial position), or screws at the ends of the plate are inserted eccentrically (lateral position). Both these techniques reduce stability of internal fixation. Where the plate overlaps the interosseous border, it is difficult to control the mutual rotation of the two main fragments. A shorter LCP plate increases rigidity of fixation, suppresses bone healing and often leads to non-union. Placement of the plate on the lateral surface of the radius is more beneficial from the viewpoint of the bending and torsion stress. Lateral surface of the radius is a tension site, its distal half is not covered by muscles which eliminates the necessity to release them, the interosseous border is not obscured by plate and all this allows a safe control of rotational position of fragments. A properly pre-bent plate follows the physiological curvature of the lateral surface of the radius. Full tightening of standard screws will fix both main fragments firmly to the apex of plate concavity and increase stability of the internal fixation. Due to the shape of the cross-section of the radial shaft, the trajectory of screws is the longest in case of lateral placement of the plate, which increases rotational stability. We place the plate always in a minimal three-hole length on each main fragment. Transverse two-fragment fractures may be fixed with a 2+2 configuration, i.e. with two screws on each main fragment. Fractures with an inter-fragment or comminuted zone are fixed in the 3+3 mode. More extensive comminutions, defects or segmental fractures require 4 plate holes on each fragment, but not more. When drilling screw holes the drill must be directed into the interosseous border. As a result, the screw has the longest trajectory and the best fixation in the bone. Perforation of the anterior or posterior surface of the radius considerably shortens the trajectory of the screw and thus reduces stability of internal fixation., and J. Bartoníček, O. Naňka, M. Tuček
Karcinom prsu je morfologicky a geneticky velmi heterogenní onemocnění a k jeho léčbě je nutno přistupovat přísně individuálně. Jednou z možných léčebných strategií je zahájení terapie neoadjuvantní systémovou léčbou. Ta byla původně vyhrazena jen pro lokálně pokročilé formy onemocnění, u kterých byl primární chirurgický výkon kontraindikován, nicméně v posledních letech je možné ji s výhodou použít též u rizikových pacientek s časnějším stadiem onemocnění. Cílem této léčby byla změna inoperabilních tumorů na operabilní, event. konverze radikálních výkonů na výkony prs šetřící a dále předpoklad likvidace mikrometastáz a snaha dosažení lepšího přežití u žen s pokročilejší formou onemocnění. Tato hypotéza však nebyla dosud potvrzena (výsledky NSABP B18 studie). S podáním iniciační systémové léčby a jejím efektem na tumor (zejména primárně operabilní) je však spjata i řada otazníků, které se týkají především výběru vhodných pacientek k tomuto typu léčby, vhodných režimů a indikací následné adjuvantní terapie. V závěru práce jsou shrnuty výhody a nevýhody primárního podání systémové terapie a lze konstatovat, že u správně indikovaných nemocných převyšují benefity nad možnými riziky., Being both morphologically and genetically very heterogenous disease, breast cancer requires strictly individulal treatment approach. One of possible treatment strategies is to start the therapy with neoadjuvant systemic treatment. This was originally designated only for locally advanced disease, in which primary surgery was excluded, it has been possible to use it also in high risk patients with early stage disease recently. The goal of this treatment was to turn inoperable tumors into operable or convert radical operation into breast saving surgery, to eliminate micrometastases and also to achieve longer survival in women with more advanced disease. This hypothesis hasn´t been confirmed yet (NSABP B18 study). There are nevertheless many question marks connected with the administration of initial systemic therapy and its effect on the tumour (mostly primarilly operable), dealing with the selection of suitable patients, appropriate chemotherapy regimen and the indication of subsequent adjuvant chemotherapy. At the end of the work there are summarised both advantages and disadvantages of primary systemic treatment administration and it is possible to conclude that in correctly indicated patients the benefits exceed possible risks. in adjuvant chemotherapy., Renata Neumanová, and Literatura
Východiska: Příspěvek předkládá výsledky retrospektivní studie zaměřené na screening otoakustických emisí u novorozenců. Cíl: Hlavním cílem výzkumného šetření bylo zjistit incidenci sluchových vad u fyziologických a rizikových novorozenců ve vybraném období. Metodika: V rámci kvantitativního výzkumu byla použita metoda retrospektivní studie prostřednictvím záznamového archu, které autorům poskytlo novorozenecké oddělení. Pro sledování průběhu těhotenství, porodu, osobní a rodinné anamnézy byl využit informační portál vybraného zdravotnického zařízení. Výběrový soubor zahrnoval novorozence, u nichž bylo ve stanovém období provedeno vyšetření sluchových vad. Výsledná data byla vyhodnocena deskriptivní statistikou a prostřednictvím Pearsonova chí-kvadrátového testu. Výsledky: V roce 2014 bylo ve zdravotnickém zařízení hospitalizováno 1 516 novorozenců, screening otoakustických emisí byl proveden u 1 510 novorozenců. Vyšetřeno bylo 1 258 fyziologických novorozenců, přičemž sluchová vada byla odhalena u 5 (0,4 %) novorozenců. Ze skupiny novorozenců rizikových byla vada diagnostikována u 7 (2,78 %) novorozenců z 252. Byl statisticky potvrzen častější výskyt sluchových vad u této skupiny respondentů. Nejčastějším společným faktorem uváděným v anamnéze matky u novorozence se sluchovou vadou bylo onemocnění diabetes mellitus. 7 (58,33 %) novorozenců s poruchou sluchu mělo rodinnou anamnézu nezatíženou. Závěr: Incidence sluchových vad je u novorozenců rizikových i fyziologických. Pro správný vývoj dítěte je žá- doucí tyto vady odhalit v časném stádiu. V České republice však nadále chybí legislativní podpora ukládající zdravotnickým zařízením povinnost provádět novorozenecký screening sluchu celoplošně., Background: The article presents the results of retrospective study which is focused on otoacoustic emission screening of newborns. Aim: To analyse and compare physiological and risk newborns examinated of otoacoustic emission. Method: There was used the method of retrospective study through the record sheet and information portal in a chosen medical institution within quantitative research. File selection contained all newborns hospitalized in the medical institution in the year of 2014 and babies who took an examination of hearing impairments. Results: In the year of 2014 in the medical institution was born 1 516 newborns. The examination of otoacoustic emission was done of 1 510 newborns. From the number of 1 258 physiological newborns there were 5 (0,4 %) of them with hearing impairment. From the number of 252 risk newborns there were diagnosed 7 (2,78 %) newborns with hearing impairment.The conclusion is that the hearing impairment is more often in risk newborns. Diabetes mellitus was the risk factor in the hearing impairment. Conclusion: The incidence of hearing impairments occurs in risk newborns as well as physiological. It is necessary to discover hearing impairment in early stage for right child evolution. We still miss legislative support in the Czech Republic which should order the duty to carry out general screening of hearing of newborns in medical institutions., and Lucie Tobiášková, Helena Petržílková
Ve třech kazuistikách je demonstrován dnešní pohled na diagnostiku a léčbu nitrolebních komplikací vznikajících v průběhu akutního či chronického středoušního zánětu. Jde o závažná onemocnění, která vyžadují přesnou diagnózu a rychle nasazenou odpovídající terapii. Mezi nitrolební zánětlivé otogenní komplikace patří: ohraničená pachymeningitida, periflebitida esovitého splavu, epidurální a perisinuózní absces, trombóza a tromboflebitida nitrolebních splavů, difuzní hnisavý zánět mozkových obalů, subdurální empyém, mozkový a mozečkový absces. Základní úlohu v diagnostice nitrolebních otogenních zánětlivých komplikací hrají zobrazovací metody, hlavně počítačová tomografie (CT) a magnetická rezonance (MR). Léčba nitrolebních otogenních komplikací je založena na podávání antibiotik a chirurgické sanaci zánětu spánkové kosti., In these three case reports is demonstrated today's perspective on the diagnosis and treatment of intracranial complications arising during an acute or chronic otitis media. These are serious diseases, that require the accurate diagnosis and rapid deployment of appropriate therapy. Among the intracranial complications are included the bordered otogenic inflammatory pachymeningitis, sigmoid sinus periflebititis, epidural and perisunusoidal abscess, thrombosis and thrombophlebitis of intracranial sinuses, diffuse suppurative inflammation of the brain round, subdural empyema, brain and cerebellar abscess. The basic role in the diagnosis of otogenic inflammatory intracranial complications plays the imaging , especially computed tomography (CT) and magnetic resonance imaging (MRI).The treatment of otogenic intracranial complications is based on the use of antibiotics and surgical rehabilitation of the temporal bone inflammation., Jana Dědková, Viktor Chrobok, Pavel Eliáš, Jan Žižka, Zdeněk Bělobrádek, and Literatura 9