Cílem studie bylo zhodnotit vliv podávání imunoregulačního preparátu Immodin (Sevapharma, CZ) k ovlivnění imunoparalýzy u nemocných na JIP. Metodika: K tomuto účelu byla navržena dvojitě zaslepená randomizovaná klinická studie. Nemocní, u kterých byla během monitorace zjištěna imunoparalýza (CD14+ HLA-DR+ ? 40 %), byli randomizováni k podávání Immodinu (IM) nebo placeba (PL) ? léčba trvala 5 dní. Soubor: Do studie bylo zařazeno 45 nemocných (25 % všech monitorovaných) ? muži/ ženy 29/16, věk 60 (54; 65), z toho 25 z větve IM a 20 z větve PL). Výsledky: Nemocní se nelišili v JIP mortalitě ? ve větvi IM přežili 23 a 2 zemřeli; ve větvi PL 15 přežilo a 5 zemřelo (p = 0,214). Doba hospitalizace na JIP se také nelišila ? větev IM 11,6 dnů (8,2; 14,9) a větev PL 12,6 dnů (9,1; 16,1) ? p = 0,659 ? stejně jako počet nozokomiálních infekcí ? větev IM 4 z 25 nemocných a větev PL 4 z 20 nemocných (p = 0,776). Během 5denního intervenčního intervalu nebyl mezi skupinami pozorován rozdíl ve vývoji SOFA skóre (p = 0,954), dnů SIRS (p = 0,614), sepse a těžké sepse (p = 0,451 a p = 0,250). Nebyl také zaznamenán rozdíl ve vývoji základních imunologických parametrů (CD14+ HLA-DR+ ? p = 0,460, produkce TNF? ? p = 0,802, IL-6 ? p = 0,335 , IL-10 ? p = 0,226). Vývoj zánětlivých parametrů byl také stejný (CRP: p = 0,673, PCT: p = 0,711). Závěr: Efekt 5denního podávání Immodinu nemocným v intenzivní péči, u kterých se objeví známky imunoparalýzy, se neliší od placeba., Vladimír Šrámek, Lukáš Dadák, M. Štouračová, and Lit. 27
Intraabdominální hypertenze je frekventně pozorována jak u chirurgických, tak i nechirurgických pacientů hospitalizovaných na jednotkách intenzivní péče. Tento klinický syndrom multifaktoriální etiologie je charakterizován zvýšením nitrobřišního tlaku s následným rozvojem orgánových dysfunkcí. Projeví se zhoršením kardiovaskulárních, plicních, renálních, splanchnických a neurologických funkcí se zlepšením po provedení abdominální dekomprese. Pacienty s intraabdominální hypertenzí lze poměrně snadno identifikovat měřením tlaku v močovém měchýři, které by mělo především sloužit k časné detekci klinicky méně závažných stadií, ale také k průkazu nejtěžší formy abdominal compartment syndromu. Následná chirurgická nebo konzervativní léčebná intervence slouží k prevenci rozvoje orgánových dysfunkcí a následného multiogánového selhávání., Pavel Szturz, V. Chýlek, R. Kula, and Lit. 39
Jaromír Křemen, J. Bláha, P. Kopecký, L. Bošanská, E. Kotrlíková, T. Roubíček, K. Anderlová, Štěpán Svačina, M. Matias, J. Rulíšek, R. Hovorka, M. Haluzík and Lit.: 26
V práci shrnujeme zkušenosti s aplikací inzulinu pomocí infuzního dávkovače na jednotce intenzivní metabolické péče (JIMP) jednak u nemocných s dekompenzovaným diabetes mellitus, jednak u nemocných přijatých v sepsi nebo jiném život ohrožujícím stavu interní povahy. Pacienti a výsledky: V průběhu 6 měsíců roku 2005 jsme inzulin pomocí dávkovače podali celkem 50 nemocným. 13 z nich mělo známky ketoacidotického nebo hyperosmolárního selhání v průběhu diabetes mellitus. Všichni tito nemocní byli kompenzováni v průběhu 24 hodin a přeloženi do 48 hodin k další léčbě na standardní oddělení. 37 nemocných bylo přijato v kritickém stavu, jehož příčinou byl u 29 jedinců septický stav, u 8 jiné závažné interní onemocnění. V průběhu hospitalizace na JIMP z nich zemřelo 12 nemocných, 8 v průběhu prvních 3 dnů po přijetí. V uvedené skupině nemocných jsme nezjistili významný vztah mezi věkem, přítomností diabetes mellitus a přidruženou kardiovaskulární morbiditou a úmrtím na JIMP, zatímco mortalita na jednotce významně souvisela s úvodní hodnotou C-reaktivního proteinu v krvi (160 mg/l; 32?352 u zemřelých a 111 mg/l; 15?168 u přeživších nemocných), p < 0,01. Vstupní glykemie se významně nelišila mezi nemocnými, kteří zemřeli a přežili, ale průměrná glykemie ze všech měření na JIMP byla významně vyšší u zemřelých (10,4 mmol/l; 6,2?22,4) ve srovnání s přeživšími nemocnými (7,8 mmol/l; 5,8?16,6), p < 0,01. Doba podávání inzulinu byla významně kratší u zemřelých (3,3 dne; 1?6) ve srovnání s přeživšími (5,2 dne; 3?10) nemocnými, p < 0,01. Hodinová dávka inzulinu se mezi zemřelými (2,8 j/hod; 0,6?8,6) a přeživšími (2,6 j/hod; 0,8?7,6) nemocnými významně nelišila. Ve skupině nemocných s průměrnou glykemií méně než 8 mmol/l a/nebo u těch, kdy většina glykemií byla v rozmezí 4,4?8,0 mmol/l, jsme zjistili tendenci k snížené mortalitě, ale rozdíly nedosáhly statistické významnosti. Významně nižší spotřeba inzulinu byla zjištěna u nemocných s průměrnou glykemií nižší než 8 mmol/l a/nebo u těch, u nichž se většina měřených glykemií pohybovala mezi 4,4?8,0 mmol/l. Hypoglykemie definovaná jako glykemie pod 4,4 mmol/l byla přítomna ve 2 % všech měření, celkem u 11 nemocných a její nález nebyl významně asociován s mortalitou na JIMP. Závěr: Mortalita nemocných přijatých v sepsi nebo s jinými život ohrožující stavy interní povahy byla významně vyšší ve skupině nemocných s vyšší průměrnou glykemií ze všech měření na JIMP. U zemřelých nemocných byla celková doba podávání inzulínu významně kratší, ale průměrná hodinová dávka inzulínu se nelišila ve skupině zemřelých a přeživších., Jiří Charvát, S. Pálová, M. Horáčková, and Lit. 16