Studie reaguje na nedávné debaty o odporu vůči státnímu socialismu v Československu a zabývá se metodologickými přístupy ke studiu rezistence ve vztahu k současnému českému bádání o „třetím odboji“. Autor nejdříve nastiňuje vývoj výzkumu rezistence v historiografii a dalších společenských vědách. Zabývá se zejména pracemi britských marxistických historiků z padesátých a šedesátých let minulého století, konceptem „každodenních forem rezistence“ (James C. Scott) či přístupy indické školy „subalterních studií“ (Subaltern Studies) v následujících dvou desetiletích a uvádí některé vlivné typologie rezistence. Zvláštní pozornost věnuje německým výzkumům rezistence vůči nacismu a státnímu socialismu, americkému bádání o odporu v éře stalinismu a souvisejícím odborným kontroverzím. Z perspektivy mezinárodního bádání o rezistenci pak autor kriticky analyzuje český výzkum „třetího odboje“ a v závěru studie nabízí možná východiska ze současného neradostného stavu bádání na tomto poli se záměrem podnítit historiografickou diskusi., This article is a response to a recent debate on resistance to state socialism in Czechoslovakia. It focuses on the methods used in contemporary Czech research on the ‘Third Resistance’. The author begins by outlining developments in historical and other research on resistance. He considers in particular works by British Marxist historians in the 1950s and 1960s, James C. Scott’s concept of ‘everyday forms of resistance’, and the Indian school of ‘Subaltern Studies’ over the next two decades. He also presents some influential typologies of resistance, with special attention paid to German research on resistance to Nazism and state socialism, American research on resistance in the Stalinist era, and controversies that emerged amongst scholars in these areas. From the perspective of this international research, he then analyzes Czech scholarship on the ‘Third Resistance’. In his conclusion, the author offers possible ways out of what he sees as the currently desolate state of research on the topic, hoping thereby to provide an impulse to the historiographical debate., and Vítězslav Sommer.
a1_Východiskem článku je pojem ''národní cesty k socialismu'' ve svých dvou základních významech, tedy politickotaktickém i teoretickém. Jeho cílem je ukázat na českém příkladu komplikovaný a dynamický vývoj ústředních témat ''ideologických vichřic'' dvacátého století kondenzovaných v pojmech ''revoluce'' a ''národní emancipace''. Autor se zaměřuje na dva významné české komunistické politické myslitele a aktivisty - historika, muzikologa a ministra v československých poválečných vládách Zdeňka Nejedlého (1878-1962) a na filozofa a esejistu Karla Kosíka (1926-2003) - kteří reprezentují dvě odlišné existenční, generační a intelektuální reakce české radikální levice na výzvy své doby. Oba se pokusili svým vlastním, osobitým způsobem formulovat předpoklady a koncepční rámce české či československé "národní cesty" k socialismu, ale též varovat před jejími úskalími. Zatímco Zdeněk Nejedlý svou těsně poválečnou koncepcí československých komunistů jako dědiců pokrokových národních tradic aktualizoval především odkaz husitské revoluce a národního obrození 19. století v kontextu komunistické kulturní politiky, vcelku úspěšně jej propojil se snahami komunistické strany o historickou legitimizaci své vlády a vytvořil tak oficiální osnovu výkladu českých dějin autoritativně platnou po celá padesátá léta minulého století,, a2_Karel Kosík se nejprve pokusil z radikálně levicových pozic o vypracování alternativní, implicitně polemické koncepce národní revoluční kontinuity, která hledala inspiraci u českých radikálních demokratů a v jejich revolučním vystoupení z roku 1848, aby se od konce padesátých let stal jedním z představitelů marxistického revizionismu v Československu, filozofickým kritikem stalinismu a dehumanizace moderního člověka pod tlakem abstraktních ideologií a mocensko-byrokratických aparátů a nakonec si získal pověst filozofa pražského jara 1968. Autor neusiluje o vyčerpávající portrét obou těchto osobností, nýbrž o charakteristiku základních kontur jejich řešení dilematu mezi národně partikulárním a revolučně univerzálním, jemuž čelili a s nímž se museli tak či onak vyrovnávat všichni komunističtí a radikálněsocialističtí myslitelé jejich doby. Myšlenkový a tvůrčí vývoj obou osobností je přitom zasazen do širších politických souvislostí doby od konce druhé světové války do pražského jara 1968., a1_In this article the author starts from the notion of ''national road to Socialism'' in its two fundamental meanings - the political-tactical and the theoretical. He seeks to demonstrate, usig the Czech example, the complicated dynamic development of the central themes of the ''ideological whirlwinds'' of the twentieth century which are concentrated in the terms ''revolution'' and ''national emancipation''. To this end he focuses on two important Czech Communist political thinkers and activists - the historian, musicologist, and minister in post-war Czechoslovak governments, Zdeněk Nejedlý (1878-1962), and the philosopher and essayist KIarel Kosík (1926-2003) - each of whom, with regard to their generation and their lives in general, represents a different Czech radical left-wing intellectual approach to the challenges of his times. Each man, in his own distinctive way, sought to formulate the prerequisites and conceptual framework of the Czechoslovak, or Czech "national road" to Socialism, but also to warn about pirfalls. With his early post-Second World War conception of Czechoslovak Communists as the heirs of progressive national traditions, Nejedlý sought to show how the legacy of the Hussite revolution of the fifteenth century and the National Awakening of the nineteenth century was currently relevant to Communist policy. Indeed, on the whole he succeeded in linking it with Communist Party efforts to achieve the historical legitimation of their government and thus create the official framework of the interpretation of Czech history which remained authoritatively valid throughout the 1950s., a2_Kosík, by contrast, first attempted, from radically left-wing positions, to work out alternative, implicitly polemical conceptions of national revolutionary continuity, which sought inspiration amongst Czech radical democrats and their revolutionary expression in 1848, and he thus became, from the late 1950s, one of the chief representatives of Marxist revisionism in Czechoslovakia, a philosopher-critic of Stalinism and the dehumanization of modern man and woman under the pressure of abstract ideologies and the apparatus of power and the bureaucracy, eventually earning the reputation of the philosopher of the Prague Spring of 1968. The author does not seek to portray these two figures exhaustively, instead, his aim is to provide the basic contours of how each tried to solve the dilemma between tne nationally particular and the revolutionarily universal, which all Communist and radical Socialist thinkers of their time faced and somehow had to come to terms with. The author sets the intellectual and creative development of these two figures into the wider political context from the end of the Second World War to the Prague Spring., Michal Kopeček., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autorovi jsou vlastní přístupy „nové filmové historie“, které oprošťují psaní o filmu od tradičních kategorií a periodizací a obracejí badatelskou pozornost k ekonomickým aspektům filmového průmyslu nebo k problematice distribučních mechanismů a diváctví. To obnáší interdisciplinární přesahy a nutnost pracovat s velice rozmanitým materiálem. Autor podnikl rozsáhlý průzkum v archivech šesti zemí a jeho výsledky kriticky a organicky propojuje s poznatky z dalších zdrojů včetně svědectví pamětníků. První část metodologicky vzorně koncipované publikace je věnována kulturním transferům v rámci severního trojúhelníku, s dalšími zeměmi sovětského bloku i s kapitalistickými státy. Ve druhé části autor v kontextu stalinismu a následného „tání“ mapuje úlohu filmové distribuce, s jejíž pomocí se režim snažil o sociální integraci občanů. Mimořádně přínosná je podle recenzentky třetí část, věnovaná divácké recepci filmů a podepřená lokální případovou studií o chování a postojích publika v poválečném Brně, Lipsku a Poznani., The author of the book under review uses the approaches of the "new film history", which frees him from writing about film using traditional categories and periodizations, and allows him to turn his attention to economic aspects of the film industry or to distribution mechanisms and audiences. That approach entails overlaps with other disciplines and work with a wide range of material, The author has undertaken extensive research in the archives of six countries, and has critically and organically linked this research together with information from other sources, including eyewitness accounts. The first part of this methodologically exemplary publication is devoted to cultural transfers in the "Northern Triangle" (Czechoslovakia, East Germany, and Poland) with other Soviet bloc countries and also with capitalist states. In the second part, in the context of Stalinism and the subsequent Thaw the author looks at the role of film distribution which the régime sought use to integrate its citizens into society. An exceptional contribution of the publication, according to the reviewer, is the third part, which focuses on film-audience reception, supported by local case studies on the behaviour and attitudes of Brno, Leipzig and Poznan audiences after the Second World War., [autor recenze] Alena Šlingerová., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
V roce 1966 byl vydán český překlad výboru z knihy Simone de Beauvoir Druhé pohlaví. Nad tímto vydáním se na stranách Literárních novin takřka okamžitě rozběhla debata, jejímiž účastníky byli kromě čtenářů Jan Patočka, Ivan Sviták, Irena Dubská a Helena Klímová. Článek se zabývá právě touto debatou, přičemž z předložené argumentace vyplývá, že se v ní objevily dva základní přístupy k otázce prosazování genderové rovnosti. Tyto přístupy bychom mohli zhruba definovat na základě protikladu „stejnost versus rozdílnost“. Článek zároveň zasazuje jednotlivé debatní příspěvky do dobového expertního diskurzu šedesátých let minulého století, zabývajícího se genderovou rovností ve vztahu k genderové politice socialistického státu, pro nějž byla genderová agenda jednou z jeho hlavních ideových opor., The article addresses the debate that took place on the pages of Literární noviny during 1967 and whose subject was the Czech translation of Simone de Beauvoir’s The Second Sex (1966). The participants in the debate were Jan Patočka, Ivan Sviták, Irena Dubská and Helena Klímová. From the argumentation in the article we can see that two basic approaches to the advancement of gender equality emerge from the debate, which we could roughly define on the basis of the antithesis of “sameness versus difference”. At the same time, the article situates the individual contributions to the debate in the context of the specialist discourse of the 1960s that dealt with the issue of gender equality in relation to the gender policy of the socialist state, for whom the gender agenda was one of its main ideological pillars., and Gegenstand des Artikels ist die Debatte, die im Jahr 1967 im Literaturmagazin Literární noviny stattfand, und deren Thema die tschechische Übersetzung (1966) des Buchs Das andere Geschlecht von Simone de Beauvoir war. An der Debatte nahmen Jan Patočka, Ivan Sviták, Irena Dubská und Helena Klímová teil. Aus der Argumentation im vorliegenden Artikel ergeben sich für diese Debatte zwei grundlegende Ansätze zur Frage der Gendergleichstellung, die wir in etwa als Gegensatzpaar „Gleichheit – Unterschiedlichkeit“ definieren könnten. Im Artikel werden die einzelnen Beiträge zur Debatte gleichfalls in die Fachdiskussion der 60. Jahres des vergangenen Jahrhunderts in Bezug auf die Genderpolitik des sozialistischen Staates eingeordnet, für den die Gender-Agenda eine der wichtigen ideologischen Stützen war.
Významný politik Československé strany národněsocialistické Prokop Drtina (1900–1980), syn filozofa a politika Františka Drtiny, patřil dosud k četným politickým osobnostem Československa, které čekaly na svůj životopis. Debutující historik Ondřej Koutek podle recenzenta napsal zdařilou, pozitivisticky laděnou standardní politickou biografii, v níž zachycuje Drtinovy osudy především jako veřejného činitele, přičemž největší pozornost věnuje jeho působení ve funkci ministra spravedlnosti v poválečné vládě Národní fronty. Jeho kniha je argumentačně vyvážená a opírá se o reprezentativní soubor pramenů a literatury., The important politician and member of the Czechoslovak National Social Party, Prokop Drtina (1900–1980), the son of a politician and philosopher, Professor František Drtina (1867–1925), had hitherto been one of the eminent figures of Czechoslovak politics who was still without a biography. Making his publishing début, the historian Ondřej Koutek has, according to the reviewer, achieved a successful, positivist, standard political biography in which he portrays Drtina’s life, chiefly as a public figure, while paying most of his attention to Drtina’s work as Minister of Justice in the post-war government of the National Front. The argumentation of Koutek’s book is well balanced, based on a representative selection of primary sources and secondary literature., and [autor recenze] Jakub Rákosník.
Studie se zabývá krizí vládnoucích elit na konci období takzvané normalizace v Československu (1970–1989). Dokládá jejich neschopnost formulovat společné zájmy a najít průnik jejich postupně se rozcházejících hodnot, cílů a strategických postupů. Po načrtnutí mezinárodních souvislostí (zejména sovětského kontextu) přistupuje autor k pokusu vysvětlit, proč byly pozdně komunistické elity v Československu tváří v tvář politicko-ekonomickému projektu přestavby tak bezradné. Proces rozpadu jejich sebevědomí sleduje autor na příkladu diskuse k zákonu o státním podniku z roku 1987, v níž se asi poprvé odhalily různé zájmy jednotlivých skupin pozdně komunistického establishmentu, a na tematizaci „vnitřního nepřítele“, dokládající klesající schopnost účinně stigmatizovat opoziční skupiny a zdůvodnit jejich perzekuci. Autor se v článku snaží obhájit tezi, že postupný rozpad oficiálního komunistického jazyka spolu s prosazováním hodnot založených na individuálním výkonu a efektivitě měl své specifické vyústění. Jelikož představitelům vládnoucích elit, uvyklým přijímat předem hotová autoritativní rozhodnutí, chyběly schopnosti reagovat na nenadálé situace, přestavbová destabilizace ideologie i moci v nich vzbuzovala pocity nejistoty, „zklamání“ či „nepřipravenosti“. Článek nechce vyvozovat zhroucení komunistické diktatury z dezintegrace elitních skupin. Nabízí však historickou genezi této dezintegrace, která hrála ve zhroucení diktatury významnou roli, neboť bránila elitám „starého režimu“ semknout síly v situaci významných geopolitických změn roku 1989. and Michal Pullmann.
Za nejvýraznější přínos biografie Josefa kardinála Berana (1888-1969) pokládá recenzent zjištění nových či upřesněných životopisných poznatků na základě dosud nedostupných archivních materiálů. Těžiště publikace spočívá ve vylíčení Beranova konfliktu s komunistickým režimem po roce 1948 a poté jeho dlouholetého věznění, ukončeného roku 1965 odchodem do exilu v Římě. Četbu však podle recenzenta ruší stylová nejednotnost, nepříliš zdařilé je propojení biografické perspektivy s širším kontextem a v knize se vyskytují také nepřesnosti z oblasti katolické teologie a církevních reálií., The most pronounced contribution of this biography of Cardinal Josef Beran (1888-1969), according to the reviewer, consists in the facts the author has discovered and in his making biographical information more precise on the basis of previously inaccessible archive records. The main part of the publication is a discussion of Beran’s conflict with the Communist régime from the beginning of its establishment in 1948 and his long imprisonment, which ended in 1965, followed by his going into exile in Rome. But, according to the reviewer, the uneven writing style mars the work, as does the largely unsuccessful linking of the biographical perspective together with the wider context. Moreover, the publication contains inaccuracies in the area of Roman Catholic theology and Church life and institutions., [autor recenze] Michal Sklenář., and Obsahuje bibliografii
Studie se zabývá formováním konkrétní expertní kultury, která hrála významnou úlohu v procesu utváření institucí a mechanismů vládnutí v Československu v padesátých letech dvacátého století. Autor zkoumá, jak českoslovenští právní vědci zasahovali do procesu ''budování socialismu''. V úvodní části textu se věnuje vývoji institucionálního zázemí právní vědy ve struktuře Československé akademie věd (ČSAV). Na příkladu Ústavu státu a práva ČSAV ukazuje, jak vznikaly společenskovědní instituce, které měly odpovídat nárokům nové socialistické vědy, a současně dokládá vzrůstající význam expertního vědění pro státněsocialistické vládnutí. Ve druhé části článku se věnuje diskusi o "československé revoluci" a ''lidové demokracii'', přičemž dává nahlédnout do teoretického zázemí socialistické vědy o státu a právu. Několik let trvající polemika ukázala, že jednou z oblastí sporu byla otázka možností přizpůsobení marxisticko-leninské teorie československým podmínkám a československé historické zkušenosti. Z diskuse také vyplynulo, že nejdůležitější formou socialistického vládnutí byl pro diskutující teoretiky socialistický stát jako institucionální výsledek revolučních proměn a nezpochybnitelný organizační rámec lidové demokracie. Závěrečná část článku představuje právní vědce jako experty a zkoumá jejich podíl na vzniku takzvané socialistické ústavy z roku 1960., This article is concerned with the formataion of the culture of experts, wich played an important role in the process of shaping institutions and mechanisms of government in Czechoslovakia in the 1950s. The author explores how Czechoslovak legal theorists continuously intervened in the process of ''building Socialism''. He begins by considering the development of the institutional basis of jurisprudence in the structure of the Czechoslovak Academy of Sciences. Using the example of the Institute of State and Law at the Academy, he demonstrates how social-science institutions were created to meet the demands of new, socialist scholarship, and also to demonstrate the growing importance that expert knowledge had for State Socialist government. In the second part of the article, he considers debates about the ''Czechoslovak revolution'' and ''people democracy'' providing insight on the theoretical basis of Socialist scholarship on the State and law. The debates, which lasted several years, demonstrate that a key area of disagreement was the question of adapting Marxist-Leninist theory to Czechoslovak conditions and Czechoslovak historical experience. It was also clear from the debates that the most important form of Socialist government was, in the theorists´ view, the Socialist State as an institutional consequence of revolutionary transformation and the indubitable organizational framework of people´s democracy. The last part discusses legal theorists as experts and considers their role in the framing of the ''Socialist Constitution'' of 1960., Vítězslav Sommer., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
In this article we present some of the problems connected with the formation of the First Czechoslovak Republic from the legal point of view. Our aim is to point out that the First Czechoslovak Republic could not arise for the Slovaks on the 28th of October, 1918. Our argumentation is firstly based on the historical discussion (descriptive level) which was held in the past, but at the same time we try to formulate conclusions applicable on other similar cases within nowadays discussion (prescriptive level). In the beginning of the article we analyse the thesis according to which the First Czechoslovak Republic was created on the 28th of October, 1918, while trying to come to terms with the arguments that support this legal fiction. Consequently we analyze the thesis that the First Czechoslovak Republic could not be legally created for the Slovaks on the 28th of October, 1918, because at that time the Czechoslovak Republic did not execute its effective power on the Slovak territory. To support this thesis we use also the stable practice of the Supreme Administration Court. At the end of the article, we try to summarize all the previous arguments and draw the attention to the lack of explanatory power of the legal fiction claiming that the Czechoslovak Republic was created on the 28th of October, 1918., Štefan Siskovič, Miriam Laclavíková., and Obsahuje bibliografické odkazy