The first part of this study is devoted to analysing the prevailing western ethical systems and to a comparison of them with a conception of a new environmental ethics. The author here, with reference to J. Passmore, divides the western approach into a “dominant tradition”, in which man conducts himself with regard to the things of nature, and to nature itself, as a tyrannical ruler, and the less widespread tradition of man as superintendent (or supervisor), and man as perfecter. According to Sylvan, environmental ethics is in conflict with each of these conceptions. The second part of Sylvan’s text introduces thought-experiments which demonstrate the inconsistency of the environmental tradition of western ethics based on (human) chauvinism. First of he introduces the thought-experiment of “the last man” and then the thought-experiment of “the last people”, “the great businessman” and “the disappearing species”. The third part of Sylvan’s text then briefly considers the possible consequences connected with the acceptance of an environmentally-ethical attitude. This brings with it, in Sylvan’s view, changes to one’s ethical conception and changes to meta-ethics. New concepts are needed to treat old and new realities; a fundamental change in perspective is required., Richard Sylvan., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Článek se zabývá interpretací filosofie Richarda Rortyho z pohledu postmoderní filosofie náboženství. V první části se autor blíže věnuje kontextu, v němž se Rortyho filosofie vyvíjela, a mapuje základní epistemologická a filosoficko-sociální východiska jeho tvorby. Argumentační linie části druhé naproti tomu směřuje k prokázání skutečnosti, že byť může být Rortyho filosofie interpretována jako veskrze sekulární, až ateistická, je uveditelná do souladu s některými koncepcemi postmoderního křesťanství. Na pozadí analýzy některých (zejména pozdějších) Rortyho textů a myšlenek lze totiž dokázat, že je jeho pohled na předmětnou problematiku nejen slučitelný s určitým, stále výrazněji se prosazujícím pojetím religiozity, ale že se jedná o perspektivu, kterou můžeme nahlížet jako další rortyovské stavění mostů mezi kulturními a intelektuálními tradicemi. Autor se snaží prokázat, že Rortyho konečná vize společnosti, v jejímž konceptuálním rámci sehrávají centrální úlohu takové pojmy, jako jsou solidarita, romance či naděje, se v nosných momentech podobá té, kterou prezentují autoři jako Gianni Vattimo či John D. Caputo., The article concerns itself with an interpretation of the philosophy of R. Rorty from the point of view of post-modern philosophy of religion. In the first part the author gives a detailed account of the context in which Rorty’s philosophy developed, and describes the groundplan of the basic epistemological and philosophico-social sources of his writings. In part two it is argued that, despite the fact that Rorty’s philosophy can be interpreted as thoroughly secular, or even atheistic, it can be brought into harmony with some conceptions of post-modern Christianity. On the basis of an analysis of some of Rorty’s (especially later) texts and thoughts, it can be shown that his view of the problematic of objectivity is not only in keeping with a certain, increasingly prominent, conception of religiosity, but that we are presented with a perspective which we can treat as a further building of bridges between the cultural and intellectual traditions, so typical of Rorty’s thought. The author attempts to demonstrate that Rorty’s final vision of society – in the conceptual framework of which a central role is played by such concepts as solidarity, romance and hope – is in certain important respects similar to the vision presented by such authors as G. Vattimo and J. D. Caputo., and Roman Madzia.
Text sleduje motív prehodnotenia zmyslu poznania a myslenia na základe funkcie omylu spočívajúceho v nároku na podstatu/pravdu v poznaní. Problém podrobne interpretujem v úzkom rozmedzí dvoch Nietzscheho textov, Lidské, příliš lidské (prvá hlava„O prvních a posledních věcech“) a Radostná věda (piata kapitola „My nebojácní“). Analýza omylu ústi do prehodnotenia zmyslu poznania, ktoré následne môžeme rozlíšiť na pozitívne a negatívne. Negatívne poznanie je chápané ako základné, zmysel majúce, ale zmysel nehľadajúce poznanie, ktoré nemá poznatok ako predpokladaný cieľ, jeho zmysel spočíva v jeho činnosti. Poznanie pozitívne je konceptuálne poznanie, ktoré po nahliadnutí jeho základnej nefunkčnosti v oblasti pravdy nadobúda funkciu orientácie. Myslenie prestáva byť na produkt zameranou činnosťou vymedzeného úseku času, je súčasťou žitia a pohybovania sa vo svete. Toto sa v druhej časti prehlbuje na analýzach vedomia a poznania z Radostné vědy, ktoré zdôrazňujú význam netematizovanosti v myslení a poznaní, zvlášť obrazom vedomia ako zrkadla. Tu je poznanie chápané ako pojmová konštrukcia bázy, ktorou je individuálne zažitá, netematizovaná skúsenosť. Omylom je tu potreba premeny neznámeho na známe na základe strachu. Táto potreba poukazuje na neznáme ako na činiteľa vykazujúceho problém, ktorý je nutný pre udržanie poznania., The text traces the motif of the re-evaluation of the sense of knowing and thinking based on the function of error consisting in the claim to ground/truth in knowledge. I interpret the problem in detail in the narrow confines of Nietzsche’s two texts, Human, All Too Human (the first heading “On First and Last Things”) and the The Gay Science (fifth chapter “We the Fearless”). An analysis of error issues in the re-evaluation of the sense of knowledge which, subsequently, we can distinguish into the positive and negative. Negative knowledge is understood as basic, having sense, but not sense-seeking, which does not have knowledge as the assumed aim, but whose sense consists in its activity. Positive knowledge is conceptual knowledge which, once one perceives its basic non-functionality in the area of truth, gains the function of orientation. Thought, when it stops being focused on a product by the directed activity of a demarcated section of time, is a part of living and moving in the world. This, in the second part, is deepened in analyses of consciousness and knowledge from The Gay Science, which stress the meaning of the unthematised in thinking and knowledge, especially the picture of consciousness as a mirror. Here knowledge is understood as a conceptual construction of the ground by which the unthematised experience is individually lived. The error here is the need to transform the unknown into the known on the basis of fear. That need points to the unknown as the agent that reveals the problem which is necessary for the maintenance of knowledge., Daniela Šterbáková., and Obsahuje seznam literatury
This article presents the contemporary conception of “environmental pragmatism” as an alternative strategy, still little known in the Czech context, for the solution of the problem of the relation between nature and culture. The point of departure for this conception are the ideas of the classical pragmatists, especially the naturalism and ethics of John Dewey. This philosophy bears within it an immanent environmental direction and it issues in the “Third Way” in the ecological movement, finding a path between anthropocentrism and non-anthropocentrism; between individualism and holism; between instrumentalism and immanentism; between exploitation and preservation; between the dualisms of value and fact, aims and means, conservation and growth, and so on., Emil Višňovský., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Prague is well known as political, economic and cultural centre of the country. In recent years, cities and regions are regarded and analyzed as knowledge-based economies. This paper tries to summarize selected data allowing the description of Prague as a knowledge-based regional economy and its development as such in the last decade. Presented are various available indicators together with findings of selected recent innovation-related analyses and data on financial support from EU Structural Funds. Furthermore, this paper introduces city development strategies and explains how they aspire to contribute to the development of the city as a knowledge-based economy. and Jakub Pechlát.
Článek podává přehled koncepcí, které v současné, převážně naturalisticky orientované, evoluční biologii rozšiřují či překračují tzv. moderní syntézu (v článku přibližně synonymní k „selekcionismu“), tj. hledisko, podle něhož je přírodní výběr zdaleka nejdůležitější příčinou evolučního procesu. Od 60. let 20. století vyvstal selekcionismu konkurent v tzv. neutrální teorii evoluce, podle níž jsou mnohé genetické mutace adaptivně neutrální a vystupují v genomu s frekvencemi, které jsou způsobovány spíš náhodou (genetickým posunem) než selekcí. Dnešní hlavní proud evoluční biologie směřuje k jistému kompromisu mezi těmito dvěma směry a odkazuje neutralismus na úroveň molekulárně genetickou a působení selekce na mutace, které se projeví na úrovni fenotypu. Možnost sekvenace celých genomů otevřela oblast srovnávací genomiky, která na jedné straně vedla k posílení neutralismu, zvláště u mnohobuněčných organismů (Michael Lynch), na druhé straně však i k poznání rozhodující úlohy horizontálního přenosu genů u mikrobů v tzv. předdarwinovské fázi evoluce (Carl Woese). Tato fáze je vykládána jako převážně neselekční, ne-li „lamarckistická“ a v každém případě znamená konec představy společného předka a evoluce po malých krocích. Další korigující směr zdůrazňuje, že selekce navazuje až na materiál připravený zdvojováním genů nebo celých genomů (Susumu Ohno). Mimo možnosti analytického zpracování v populační genetice zatím zůstává koncepce tzv. regulační evoluce (S. Carroll, E. Davidson), která v určitém bodě vyúsťuje až k popření možnosti evoluce drobnými kroky. Výrazně nové hledisko, často stavěné přímo do protikladu k dosavadnímu hlavnímu proudu evoluční biologie, představuje koncepce, která je vázána na formální teorii dynamických systémů a metodologicky na matematické modelování regulačních sítí, vystupující nejčastěji pod titulem teorie sebeorganizace nebo emergentismus. Aniž by se popírala důležitá úloha selekce, vyhrazují se jí meze (constraints) dané vnitřními organizačními principy živých bytostí, které však koneckonců pramení ze základních fyzikálních zákonitostí. Principy sebeorganizace naznačují jednu z cest, jak by mohlo v evoluci docházet ke zvyšování komplexnosti organismů a jejich komponent. - Selekcionismus je kromě tlaku těchto neortodoxních evolučních směrů konfrontován i s řadou vnitřních nezodpovězených otázek, zdůrazňovaných profesionálními evolucionisty samotnými (mezi jinými Lewontinem a Gouldem). Těžkou daní, která byla zaplacena za vznik teoretické páteře evoluční biologie - populační genetiky -, bylo rozštěpení jednotného organismu na genotyp a fenotyp a následná atomizace obou na izolované geny a jejich alely na jedné straně a izolované znaky fenotypu na straně druhé. Vyjdeme‑li z této výchozí pozice, pak se - podle mínění systémově orientovaných autorů - stává evoluční vznik organické mega-komplexnosti jako takové neřešitelným problémem (nemluvě o vzniku organické proto-subjektivity, která však už vybočuje z rámce tohoto přehledu). Ani dlouhodobé evoluční trendy nejsou podle mínění mnohých autorů uspokojivě vysvětleny. Selekcionismu se vytýká snadné vytváření „evolučních vyprávění“ bez možnosti je ověřovat. ouhrnně řečeno - (naturalistická) evoluční biologie dnes uznává tři hlavní evoluční „mechanismy“: selekci, genetický posun a sebeorganizaci. Tato věda je však v prudkém vývoji a překvapivé „emergence“ v ní samé nejsou v budoucnu vůbec vyloučeny, spíš naopak. Rozhodně nelze doporučit filosofům, kteří tematicky vycházejí z evolučně biologické základny, aby všechno vsadili na přírodní výběr jako na jedinou rozhodující sílu organické evoluce; neodpovídalo by to rozsahu a významu změn, které evoluční biologie v posledních desetiletích prodělává., This article provides a survey of conceptions which, in contemporary, largely naturalistically-orientated, evolutionary biology, broaden or break free of the so-called modern synthesis (here roughly synonymous with “selectionism”) - that is the standpoint according to which natural selection is by far the most important cause of the evolutionary process. Since the 1960’s a competitor has arisen to selectionism in the shape of the so-called “neutral theory” of evolution, according to which many genetic mutations are adaptively neutral and appear in the genome with frequencies that should be put down to chance (genetic drift) rather than to selection. The main stream of evolutionary biology today is coming to a certain compromise between these two approaches: it tends to allow neutralism at the level of molecular evolution, but to recognise the action of selection on mutations evinced at the level of the phenotype. The possibility of the sequencing of whole genomes has opened up the area of comparative genomics which, on one hand, has led to the reinforcement of neutralism especially in multi-celled organisms (Michael Lynch) but, on the other hand, has led to the recognition of the decisive role of the horizontal transfer of genes in microbes in the so-called pre-Darwinian phase of evolution (Carl Woese). This phase is interpreted as mainly non-selective, if not “Lamarckian”, and in each case it certainly entails the demise of the idea of a common ancestor and of evolution by small steps. A further corrective has been the emphasis of the fact that selection draws on material prepared by the duplication of genes or of whole genomes (Susumu Ohno). Beyond any possibility of analytical elaboration in population genetics there still remains the conception of so-called regulatory evolution (S. Carroll, E. Davidson) which, at a certain point, even results in the denial of the possibility of evolution by small steps. A particularly new standpoint, often put forward in direct contradiction to the current mainstream of evolutionary biology, presents a conception which is bound to the formal theory of dynamic systems and methodologically to the mathematical modelling of regulatory networks. It most frequently goes by the name of self-organisation or emergentism. Without denying the important role of selection, it puts constraints on it by pointing to the inner-organisational principles of living beings which, however, ultimately arise from basic physical laws. The principles of self-organisation indicate one path by which greater complexity of organisms and their components may be achieved in evolution. - Selectionism is confronted not only by the pressure of these unorthodox evolutionary approaches, but also by several unanswered internal questions emphasised by professional evolutionists themselves (among them Lewontin and Gould). A heavy penalty has been paid for the constitution of the theoretical basis of evolutionary biology – population genetics, namely the splitting of the individual organism into a genotype and a phenotype and the subsequent atomisation of both into isolated genes and their alleles on the one hand, and the isolated characteristics of the phenotype on the other. From that point of departure - according to the system-oriented authors - the evolutionary emergence of organic mega-complexity as such is rendered an insoluble problem (let alone the emergence of organic proto-subjectivity which, however, is beyond the scope of this survey). Not even long-term evolutionary trends are satisfactorily explained, according to the opinion of many authors. Selectionism is criticised for its facile appeal to “evolutionary just-so stories” which elude all possibility of verification. Overall, (naturalistic) evolutionary biology today recognises three principle evolutionary “mechanisms”: selection, genetic drift and self-organisation. This science is, however, in a state of rapid development and unexpected “emergences” in its own future progress cannot be ruled out - on the contrary. It would be very unwise for philosophers, who thematically draw on an evolutionary-biological base, to put all their faith in natural selection as the single decisive force in organic evolution - that would be to ignore the range and importance of the changes which evolutionary biology has undergone in the last decades., and Jiří Vácha.