Recenzent komplexně pojaté monografie o způsobech trávení volného času v české poststalinské společnosti, jež navazuje na dvoudílného Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948-1967 svých autorů (Praha, Academia 2011), představuje a diskutuje některé obecné závěry této publikace. Rozšíření prostoru volného času v české společnosti druhé poloviny padesátých let minulého století Knapík s Francem pojímají jako výsledek dvou procesů, totiž modernizačního úsilí komunistického vedení a celoevropského modernizačního trendu. Jejich tvrzení, že tento obecnější civilizační trend přispíval k odcizování občanů od politického vedení země, je však dle recenzenta v rozporu s bohatým empirickým materiálem předloženým autory, který ukazuje spíš na to, že na ideologizaci volného času se podílely mnohé společenské organizace a kulturní či osvětové instituce. Také navazující tezi o dohlížitelském a výchovném charakteru poststalinského socialismu autoři podle něj svými konkrétními rozbory částečně zpochybňují. Nejednoznačných odpovědí se pak autoři dobírají na svou ústřední otázku, jakou účinnost měly snahy vládnoucí moci ovlivňovat privátní život občanů. Recenzent se také domnívá, že autoři měli zdůvodnit neobvyklé časové vymezení práce a geografické omezení na prostor českých zemí, respektive jeho odlišnost od Slovenska., The reviewer presents this complexly conceived monograph about the ways of spending one’s free time in post-Stalinist Czech society, which follows on from the same authors’ two-volume Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948-1967 (A guide to cultural events and lifestyle in the Bohemian Lands, 1948-67; Prague: Academia, 2011), and he discusses some of the general conclusions of the publication. The growth of leisure possibilities in Czech society in the second half of the 1950s is explained by the authors, Knapík and Franc, as the result of the modernization efforts of the Communist leadership and also of the modernizing trend in Europe. According to the reviewer, however, their claim that this more or less general trend of civilization helped to alienate the public from the political leadership of the country is contradicted by the abundant empirical material they themselves present. That material, instead, provides evidence that many social organizations and institutions of the arts and education participated in the ideologization of leisure. With their analyses, the authors, according to the reviewer, also partly cast into doubt their own subsequent argument about the supervisory and educational nature of post-Stalinist Socialism. The authors then come up with ambiguous answers to their central question of the effectiveness of the rulers’ efforts to influence private life in Czechoslovakia. The reviewer also thinks that the authors should have explained the unusual time span of their work and why they have restricted themselves geographically to the Bohemian Lands; he claims that they should have stated how the Bohemian Lands were in this respect different from Slovakia., [autor recenze] Zdeněk Nebřenský., and Obsahuje bibliografii
Článek pojednává o českých kandidátech na vědecké Nobelovy ceny do roku 1959. Celkem bylo na tyto ceny nominováno šest českých vědců. Je obecně známo, že jedinou získal za chemii Jaroslav Heyrovský za objev a vývoj polarografie., The article discusses the Czech candidates for the scientific Nobel Prizes till 1959. In the period 1901-1959 six Czech candidates were proposed: E. Votoček and J. Heyrovský for chemistry, J. Heyrovský for physics, and J. Horbaczewski, F. K. Studnička, J. Wolf, K. Šulc and J. Heyrovský for physiology and medicine. Only J. Heyrovský received the Nobel Prize for chemistry (for discovery and development polarographic analytical method) in 1959, 25 years after the first nomination., Jiří Jindra., and Obsahuje bibliografii
a1_Po roce 1989 došlo ke změně v normativních vyjádřeních o společenském konfliktu ve východní Evropě. Paradigma společenských věd včetně historiografie se rovněž změnilo. Bráno s rezervou, lze tuto změnu nazvat ''obratem k identitě''. Obsah pojmu ''identita'' byl inspirován dějinami, avšak měnil se do aktuálních podob. Stať analyzuje třecí plochy, na nichž docházelo ke kontaktu většinového českého prostředí s kulturní identitou, historickou pamětí a historiografickou sebereflexí českých židů po roce 1989 (do roku 2012). Cílem pojednání je analyzovat základní strukturu vyjádření o židovských dějinách v daném lokálním a časovém rámci a zjistit, jakou roli v nich hraje narativ obětí. Autor dovozuje hypotézu o nezanedbatelném vlivu ''plačtivého pojetí židovských dějin'' v polistopadové české historiografii. Rozlišuje přitom mezi třemi paradigmatickými schématy, která pak vymezuje a vyhodnocuje na základě jejich funkcí: metodologický nacionalismus, metodologický totalitarismus a metodologický kulturalismus. Dále popisuje, v jakých konstelacích se vyskytují, a to jak ve vědě, tak ve veřejné diskusi, zvláště pokud ovlivňují politiku identity českých židů. Zároveň se snaží ukázat, proč daná schémata znesnadňují chápání moderních dějin českých židů., a2_Dějiny židů podle mínění autora zabředly do výkladu založeného výhradně na tezi o ''věčném antisemitismu'' a jeho obětech. Slouží tak jako dobrý příklad dějin, respektive paměti, tvořících neodmyslitelnou součást ideologie. Jako takové fungují v celistvém prostoru vědy a politiky a vytvářejí etnocentrickou identitu židovského národa. To vede ke schematizujícímu rozdělení společenských vztahů na konfliktní národní i kulturní (rasové) tábory, které jako by existovaly od nepaměti a "přirozeně", k postupné izolaci židovské komunity a jejímu vymezování vůči ostatním skupinám. O tom může svědčit nejen vztah českých židů vůči Arabům (muslimům), ale rovněž prosazování diskurzu o bezpečnosti v jejich politice identity i v oblastech tak specifických, jako je architektura a sociální péče., a1_After the Changes of 1989 a change also took place in normative points of articulation of social conflict in eastern Europe. The paradigm of the social sciences, including historiography, changed as well. It is on the whole fair to call this the ''identity turn''. The meaning of the term ''identity'' was inspired by history but changed into up-to-date forms. The article analyses points of friction where contact took place between majority Czech society and cultural identity, historical memory, and historiographical self-reflections of Czech Jews after the Changes of 1989 to 2012. In this article, the author seeks to analyse the basic structure of statements about Jewish history in the Bohemian Lands in this period, and to determine what role the narrative of the victim plays in them. The author presents his hypothesis of the considerable influence of the "lachrymose conception of Jewish history" in Czech historiography after the Changes of 1989. In this, he distinguishes between three paradigms, which he then further defines and assesses according to their functions: methodological nationalism, methodological totalitarianism, and methodological culturalism. He then identifies the constellations in which they appear both in academic and in public discources, especially those influencing the politics of identity of the Czech Jews. At the same time, he seeks to explain why the schemes make it difficult to understand the modern history of the Jews of the Bohemian Lands., a2_The history of the Jews, according to the author, became locked in an interpretation based solely on the idea of ''eternal antisemitism and its victims''. This is therefore a good example of history/memory as an inherent component of ideology. As such, it has been operating in the undifferentiated space between scholarship and politics, and has been constructing the ethnocentric identity of the Jewish nation. This has led to a schematizing division of social relationships into adverse national and cultural (racial) camps, which have seemed to exist ''since time immemorial'' and ''naturally'', and to the gradual seclusion of the Jewish community and its defining itself or being defined against other groups. This is evident not only in the approach of Czech Jews towards the Arabs (Muslims) but also in the assertion of the security discourse in their politics of identity in fields as specialized as architecture and social care., Vít Strobach., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autor rekapituluje životní a profesní dráhu docentky Lenky Kalinové, která byla dlouhou dobu přední odbornicí na sociální dějiny Československa, zejména jeho poválečného období. V šedesátých letech vytvořila a vedla výzkumný tým pro analýzu vývoje sociální struktury československé společnosti od roku 1918. V roce 1970 byla propuštěna ze zaměstnání, v dalších letech však spolupracovala s odbornými institucemi v Československu a Maďarsku a postupně také v obou zemích intenzivně publikovala. Nové možnosti se jí otevřely od počátku devadesátých let, kdy začala úzce spolupracovat s Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a jako výsledek své mnohaleté teoretické práce vydala dvě syntetické monografie, v nichž na bohatém faktografickém materiálu postihla základní trendy sociálně-politického vývoje české společnosti v letech 1945 až 1993., The author sums up the life and career of Lenka Kalinová (1924-2014), who was for a long time a leading authority on the social history of Czechoslovakia, particularly of the years after the Second World War. In the 1960s she established and led a team of scholars to analyse the social structure of Czechoslovakia as it had developed from 1918 onward. In 1970 she lost her job, but in the following years worked with specialized institutions in Czechoslovakia and Hungary, and eventually also published intensively in both countries. New opportunities opened up for her in the early 1990s, when she began to work closely with the Institute of Contemporary History, part of the Czech Academy of Sciences. In consequence of her years of work in the field of theory, she published two syntheses in which she made good use of a great deal of facts in order to identify and explain basic trends in Czech society and politics from 1945 to 1993., Václav Průcha., and Obsahuje bibliografii
Autor připomíná klíčové momenty v životní a profesní dráze význačného kulturního historika Roberta Saka. V šedesátých letech měl jako šéfredaktor nakladatelství Růže v Českých Budějovicích velkou zásluhu na přeměně tohoto krajského nakladatelství v ojedinělý vydavatelský podnik své doby, v němž vycházela náročná literatura a knihy donedávna umlčovaných katolických spisovatelů souběžně se sešitovými edicemi dobrodružné četby, které zajistily nakladatelství širokou popularitu i finanční samostanost. Po výměně redakce Růže počátkem sedmdesátých let byl Sak nucen živit se dvě dekády jako slévárenský dělník, a přitom psal „do šuplíku“ historické práce, které mohly vyjít až po změně politického režimu. V devadesátých letech zakládal Historický ústav Jihočeské univerzity, který se stal důležitým centrem pěstování kulturní historie. Vedle dosud nepřekonaného zpracování anabáze československých legionářů v Rusku se jeho živlem stal žánr historické biografie, v němž zachytil osudy významných českých osobností 19. a 20. století., The author recalls the key moments in the life and career of a leading Czech cultural historian, Robert Sak (1933-2014), the author of Rieger (1993, 2003) and Anabáze (1996). In the 1960s, as Editor-in-Chief of the Růže publishing house, České Budějovice, he was largely responsible for transforming this regional enterprise into a publishing house that was unique in its day. Růže published intellectually challenging literature, including books by Catholic writers who had hitherto been silenced, together with paperback editions of adventure stories. This ensured the publishing house popularity and financial autonomy. After the Růže editors were dismissed in the early 1970s, Sak was forced for the next twenty years to make his living as a worker in a foundry, but wrote works of history on the side, which could only come out after the Changes in late 1989. In the 1990s, he established the History Institute at the University of South Bohemia, Budějovice, which became an important centre for research on cultural history. In addition to a still unsurpassed history of the ‘anabasis’ of the Czechoslovak legionaries in Russia, historical biography became his main genre, and he depicted the lives of important Czechs of the nineteenth and twentieth centuries., and Dalibor Vácha.
(Statement of Responsibility) Jan Zborovský, (Ownership) Budějovický seminář S. Nicolaum B. Budweis, typis Z. Vodička, CZ-CbJVK, and (Version Identification) bez značek CZ-CbJVK