Kniha Etienna Bimbeneta „L‘animal que je ne suis plus“ je ambiciózním pokusem o vymezení lidství ve vztahu k animalitě, přičemž tento projekt se vepisuje do tradice tzv. fenomenologie života. Autor v mnohém navazuje na filosofii Maurice Merleau-Pontyho, ale zároveň jeho myšlení doplňuje zejména tím, že se konfrontuje s novými poznatky v oblasti psychologie a lingvistiky. Základem jeho výkladu vztahu člověka a zvířete je filosofická interpretace fenoménu tzv. sdílené pozornosti, tj. schopnosti lidského jedince vnímat jinou lidskou bytost jako bytost intencionální, schopnosti, která je podle některých lingvistů nepostradatelnou podmínkou osvojení si řeči. Z tohoto východiska potom Bimbenet interpretuje vztah člověka ke světu, který se podle něho výrazně liší od vztahu, který se světem udržuje zvíře. Předkládaná recenzní studie jednak shrnuje závěry, k nimž Bimbenetova kniha dospívá, a jednak jeho dílo zařazuje do širšího kontextu fenomenologie života a některých lingvistických teorií., The book by Étienne Bimbenet L’animal que je ne suis plus is an ambitious attempt to define humanity in relation to animality, a project that considers itself a part of the tradition of the “phenomenology of life”. The author displays a manifold debt to the philosophy of Maurice Merleau-Ponty, but at the same time he adds to Merleau-Ponty’s thought, especially by tackling new findings in the area of psychology and linguistics. The basis of this account of the relation between man and animal is a philosophical interpretation of the phenomenon of “shared space”, i.e. the ability of the human individual to perceive another human being as an intentional being—an ability that is, according some linguists, an indispensable condition for the acquisition of language. From this viewpoint Bimbenet then inprets the relation of man to the world which, he argues, is in sharp contrast to the relation which an animal maintains with the world. This review not only summarises the conclusions that Bimbenet’s book comes to, but also puts the work into the broader context of the phenomenology of life, and of certain linguistic theories., and Josef Fulka.
Toto je kritická studie Kolmanovy filosofie vyjádřené v uvedené knize. Autor se zabývá jednotlivými místy v knize, které pokládá za důležité z hlediska celkové koncepce, a dospívá k dvěma závěrům, z nichž jeden je kritický a druhý vyzdvihuje kladné rysy., This is a critical study of Kolman’s philosophy as it is expressed in the book specified in the text. The author concerns himself with specific places in the book which he takes to be important in the overall standpoint, and he comes to two conclusions one of which is critical while the second emphasises positive points., and Pavel Materna.
Předložený text je recenzní studií Rortyho knihy Filosofie a zrcadlo přírody, jež byla nedávno převedena do českého jazyka. V první části recenzent porovnává slovenský a český překlad a upozorňuje na kvality toho českého. V druhé části přibližuje hlavní strukturní momenty Rortyho argumentu – od genealogického zvýraznění nahodilosti novověké představy reprezentace a vysvětlení důvodů k nadřazení epistemologie nad ontologii až ke kritické dekonstrukci této myšlenky a k Rortyho návrhu na nové pojetí a novou funkci filosofie. V následující části prostřednictvím odpovědi T. Marvanovi poukazuje na nekonzistentnost v Rortyho díle – na jeho přetrvávající příslušnost k novověké tradici myšlení, jež devalvuje jeho důsledný antireprezentacionalismus. V poslední části textu vyjadřuje naději, že se četba Zrcadla stane inspirací k četbě dalších – méně módních, ale přesto stejně ostrakizovaných – děl a autorů., This article is a review study of Rorty’s book Philosophy and the Mirror of Nature, which was recently translated into Czech. In the first part, the reviewer compares the Slovak and Czech translations and draws attention to the qualities of the Czech. In the second part, the main structural points in Rorty’s argument are described – from the genealogical stress on the arbitrariness of modern conceptions of representation and the explanation of the reasons for the primacy of epistemology above ontology, to the critical deconstruction of this thought and to Rorty’s proposal of a new conception and new function of philosophy. In the following part, by the way of a response to T. Marvan, an inconsistency in Rorty’s work is drawn attention to – that is its continuing attachment to the modern tradition of thinking, something which detracts from the consistency of his anti-representationalism. In the final part of the article, a hope is expressed that the reading of the Mirror will be an inspiration for further reading of less fashionable, but rather ostracised, works and authors., and Radim Šíp.