"Post-Liberalism", Anti-Clericalism And Yugoslav Nationalism. Slovene Progressive Political Camp in the Interwar Period and Contemporary Czech politics.
Berlinova dichotomie pozitivní a negativní svobody je v akademickém prostředí natolik diskutovanou problematikou, že jakékoli pokusy o její novou interpretaci čelí notnému riziku rozvíjení již řečeného, a tím i možnosti ztráty argumentační síly. Cíl tohoto článku však nespočívá v přispění k debatě týkající se funkčnosti Berlinova rozdělení, ale ve zpochybnění stereotypně přijímaných ideových zdrojů, jimiž se Berlin údajně inspiroval. V rámci linie tradic liberálního myšlení, kterou identifikuje mimo jiné sám Berlin, je totiž jeho rozlišení dvou pojmů svobody běžně ztotožňováno s principy a ideovým poselstvím klasifikace francouzského osvícence Benjamina Constanta. Směšování Berlinovy polarity pozitivní – negativní s Constantovým schématem antická – moderní je pravděpodobně důsledkem četných styčných bodů obou koncepcí, jež však vedou k automatickému vnímání souladu i u těch principů, u nichž je míra koherence problematická. Za hlavní cíl této studie lze tudíž označit jednak prokázání skutečnosti, že pro důslednou komparaci Berlinovy a Constantovy dichotomie je kromě běžně analyzované příbuznosti negativní svobody se svobodou moderní nezbytné vzít v úvahu i provázanost opačných pólů spektra, a především pak obhajobu teze, že v podstatných momentech Constantovo myšlení opouští meze liberální tradice a konotuje Pettitovy republikánské principy svobody jako ne-dominance. Takový závěr vede v konečném důsledku k tomu, že Berlinovo a Constantovo dělení nelze vnímat jako homogenní., Berlin’s dichotomy of positive and negative freedom is, in academic quarters, such a well-discussed problem that any kind of attempt at a fresh interpretation confronts the real risk of developing what has already been said and, in that way, of losing argumentational strength. The aim of this article does not, however, consist in contributing to the debate about the viability of Berlin’s distinction, but in calling into question the stereotypical reception of the intellectual sources that Berlin was inspired by. In the framework of the line of traditions of liberal thinking, which, among others, Berlin himself identifies, is his distinction between two concepts of freedom, usually identified with the principles and intellectual meaning of the classification by the French enlightenment thinker Benjamin Constant. The mixing up of Berlin’s polarity positive–negative with Constant’s scheme of ancient–modern is probably a consequence of the numerous common points in the two conceptions. These, however, lead to the automatic perception of agreement even in those principles for which the level of coherence is questionable. The main aim of this study is, therefore, to indicate, firstly, the proven fact that for a consistent comparison of Berlin’s and Constant’s dichotomy one must examine, in addition to the commonly analysed relationship of negative freedom with modern freedom, the connectedness of the opposite poles in the two cases. Secondly, and more importantly, the thesis is advanced that, in its fundamental properties, Constant’s thinking goes beyond the liberal tradition and points towards Pettit’s republican principles of freedom as non-dominance. This conclusion ultimately leads to the recognition that Berlin’s and Constant’s division cannot be seen as homogenous., Jan Květina., and Obsahuje seznam literatury