a1_Polistopadový český environmentalismus je myšlenkově v mnoha směrech kompatibilní s ekologickou modernizací, která je od osmdesátých let určujícím diskurzem o životním prostředí na Západě. Autoři tvrdí a v článku dovozují, že tato kompatibilita není jen výsledkem importu těchto idejí do českého prostředí po roce 1989 a že základy pro přijetí paradigmatu ekologické modernizace položila svébytná forma environmentalismu, která se v Československu rozvinula v období socialismu. Jejím jádrem bylo propojení dvou zdánlivě neslučitelných složek: působila zde jednak meziválečná romantická tradice výchovy jednotlivce k environmentálně citlivému jednání prostřednictvím znalosti a pobytu v přírodě, jejíž kořeny vedou do prostředí severoamerických hnutí ,,lesní moudrosti'' (woodcraft) a trampingu, jednak přírodovědecky a technokraticky racionální pohled na životní prostředí v odborných kruzích, od sedmdesátých let silně ovlivněný sovětskou školou krajinné ekologie. Jeho předností bylo pevné vědecké analytické ukotvení, nedostatkem nemožnost uplatnění poznatků do praktické roviny veřejné politiky a rozhodování z důvodu nepřijatelnosti společenské kritiky v tehdejším režimu. Východiskem byl prohloubený důraz na uvědomělé jednání jednotlivce jako odpověď na ekologické výzvy v iniciativách, jako byl Tis - Svaz pro ochranu přírody a krajiny, Český svaz ochránců přírody a hnutí Brontosaurus., a2_Klíčové pro pochopení souběžného působení romantické a vědecké složky v českém environmentalismu je jejich propojení v rovině osobní zkušenosti mnoha protagonistů (včetně pronásledování některých ekologických aktivit v období socialismu). Díky kombinaci odporu k etatistickému řešení problémů životního prostředí a úsilí o změnu vztahu společnosti k přírodě formou individuální zážitkové výchovy dospěl český environmentalismus intelektuálně do stejného bodu a ve stejnou dobu jako západoevropská ekologická modernizace, i když velmi odlišnou cestou. Zároveň však takto zformovaný český environmentalismus nebyl podle autorů vybaven k tomu, aby se po návratu země ke kapitalismu zapojil jako vyzrálý kritický aktér do řešení širších strukturálních aspektů krize životního prostředí, která neskončila spolu s bývalým režimem., a1_In terms of its mindset and mental setup, the post-November Czech environmentalism is in many respects compatible with the ecological modernization which has been the determining environmental discourse in the West since the 1980s. The authors claim, and attempt to infer so in their article, that the acompatibility is not just a result of imports of these ideas into the Czech environment since 1989, but rather that the groundwork for the acceptance of the ecological modernization paradigm was laid by a specific form of environmentalism which developed in Czechoslovakia during the socialist era. Its core was a combination of two seemingly incongruous elements; the inter-war romantic tradition of individual education toward environmentally concientious behavior through knowledge of and time spent in nature, rooted in the environment of North American ''woodcraft'' movements and in the Czech tramping movement, and the natural scientific and technocratic, rational attitude to the living environment haboured by the professional community, strongly influenced by the Soviet school of landscape ecology. The latter element´s strenght was its firm scientific ancoring; its weakness the impossibility to apply knowledge at the practical level of public policy and decision-making, as any social criticism of the then ruling regime was unacceptable. The solution was an increased emphasis on conscientious behavior of an individual reacting to ecological challenges, promoted by initiatives such as The Yew - The Union for the Protection of nature and landscape (TIS - Svaz pro ochranu přírody a krajiny), Czech Union for Nature Conservation (Český svaz ochránců přírody), or Brontosaurus Movement ( hnutí Brontosaurus)., a2_The key to understanding the parallel coexistence of the romantic and the scientific components in the Czech environmentalism is their connection at the level of personal experience of many of its protagonists (including persecution of some ecological initiatives during the socialist era). Thanks to a combination of resistance against etatistic solutions of environmental problems and efforts aimed at changing the society´s attitude to nature through individual experience-based eduction, the Czech environmentalism reached the same intellectual point at the same time as the Western European ecological modernization although each used a very different route to get there. However, the authors claim that the Czech environmentalism that had formed in the manner outlined above was not adequately equipped or prepared to participate in solving broader structural aspects of the environmental crisis (which did not end with the demise of the previous regime) after the return of the country to capitalism., Petr Jehlička, Joe Smith., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autor představuje biografii generála a vojenského diplomata Čeňka Kudláčka (1896-1967), který prošel za první světové války československými legiemi v Rusku a Francii, za druhé světové války domácím a zahraničním odbojem (v jeho rámci byl vyslán získávat podporu krajanů v Kanadě a Brazílii) a po komunistickém převratu v roce 1948 se zpravodajsky angažoval v západním exilu. Recenzent se zastavuje zvláště u jeho roční diplomatické mise v polovině třicátých let v Bolívii, kterou Československo vojensky podporovalo ve válce s Paraguayí, a oceňuje, že čtenářská atraktivita se v knize spojuje s odbornou kvalitou., The book under review is a biography of Čeněk Kudláček (1896-1967), a general and military attaché, who fought in the First World War as a member of the Czechoslovak Legions in Russia and France, was in the resistance at home and abroad during the Second World War (sent to gain the support of Czechs and Slovaks living in Canada and Brazil), and was involved in intelligence work as an exile following the Communist takeover in February 1948. The reviewer focuses on Kudláček´s year on a diplomatic mission to Bolivia in the mid-1930s, a country that Czechoslovakia supported militarily in the war against Paraguay. On the whole, he appreciates that the book is both highly readable and truly scholarly., [autor recenze] Pavel Kreisinger., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Tento recenzní článek se zabývá nejdůležitějšími monografiemi z poslední doby věnovanými životu a dílu Václava Havla (1936-2011) jako klíčové osobnosti československých a českých dějin v minulém půlstoletí: jde o knihy Edy Kriseové Václav Havel: Jediný autorizovaný životopis (Praha, Práh 2014), Martina C. Putny Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (Praha, Knihovna Václava Havla 2011), Daniela Kaisera Disident: Václav Havel 1936-1989 (Praha - Litomyšl, Paseka 2009) a Prezident: Václav Havel (Praha - Litomyšl, Paseka 2014), Jiřího Suka Politika jako absurdní drama: Václav Havel v letech 1975-1989 (Praha - Litomyšl, Paseka 2013) a Michaela Žantovského Havel (Praha, Argo 2014). Havelka usiluje poukázat nejen na přednosti i nedostatky zmíněných publikací, ale také na diskontinuity v kontinuitách jeho myšlení, na úspěchy i neúspěchy jeho politiky a rovněž na vícedimenzionalitu jeho osobnosti, kterou se autorům podařilo zprostředkovat v různé míře. Nejprve sumarizujícím způsobem zasazuje zmíněné publikace do kontextu kritik Havlova myšlení a politiky od šedesátých, a zejména od devadesátých let, které jsou vedeny z různých, často protichůdných ideových a politických pozic. Poté přechází ke zmíněným publikacím. Knihu spisovatelky, disidentky a pozdější Havlovy spolupracovnice na Pražském hradě Edy Kriseové, která je v podstatě reedicí práce vydané již v roce 1991, označuje autor jako „disidentskou romanci“. Autorka líčí Havla jako kladného hrdinu doby minulé a vzor pro přítomnost, a jestliže počátkem devadesátých let podle Havelky její životopis vcelku splnil svůj účel rychle přiblížit Havlovu osobnost a myšlenky s ohledem na potřeby doby, dnes působí už příliš osobně a povrchně., a2_Literární historik Martin C. Putna, který byl jistou dobu také ředitelem pražské Knihovny Václava Havla, důsledně a někdy nápaditě zkoumá duchovní kořeny, inspirace a souvislosti Havlova myšlení a postojů, což mu umožňuje zajímavě propojovat rodinné tradice a národní kulturu stejně jako čistě individuální obzory a snahy s vlivem na velkou část společnosti. Své výklady buduje velkoryse a podává čtivě, jeho obraz však podle autora zůstává až příliš jednostranně založený a neukazuje Havlovu osobnost v jejím celku, z nějž by teprve bylo možné přesvědčivě vysvětlit řadu aspektů jeho rozhodování a jednání. Dva díly biografie novináře Daniela Kaisera jsou dohromady ve srovnání s ostatními texty nejrozsáhlejší, co do zpracování ale podle autora nejméně jednoznačné. Kaiser se prvoplánově soustředí na politiku, což působí poněkud jednorozměrně, a jeho úsilí o objektivní úplnost a nadhled, snaha nepominout nic důležitého a zajímavého se sráží s jeho vlastním nevysloveným politickým přesvědčením. Události přitom spíše jen zachycuje a mechanicky seřazuje, rušivě působí také opakování některých žurnalistických klišé, na druhé straně přínosně využívá i dosud nezpracované a neznámé materiály. Kniha historika Jiřího Suka není v pravém slova smyslu biografií, ale pronikavou historicko-politickou studií, která nezjednodušuje, nýbrž předvádí výstižný a přesvědčivý obraz politika ve víru dějin. K přednostem jeho výkladů patří, že je významově strukturuje, často s pomocí vlastních metahistorických konceptů. Svá zjištění vřazuje do nových kontextů a účelně zohledňuje dříve nezpracovaný materiál o disentu pocházející z dílny Státní bezpečnosti., a3_Bývalý politik a diplomat, překladatel a nyní ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský ve své biografii, která vyšla zároveň anglicky (Havel: a Life. London, Atlantic Books 2014), zachycuje podle autora Havlovu osobnost mnohem vrstevnatěji a vyváženěji než předešlí autoři. S využitím původní profese psychologa i důvěrné znalosti Havla se Žantovskému podařilo, oč jeho předchůdci, zaujatí spíše politikou, příliš neusilovali: ve vzájemném vztahování konkrétních společenských a politických situací na jedné straně a základních Havlových životních a uměleckých přesvědčení i intelektuálních dispozic na straně druhé nabídnout biografické vysvětlení programu Havlovy politiky., b1_This review article is concerned with the most important recent books about the life and works of Václav Havel (1936-2011) as a key figure of Czechoslovak and Czech history in the last fifty or so years. The books under review are Eda Kriseová, Václav Havel: Jediný autorizovaný životopis (Prague: Práh, 2014; published in English as Vaclav Havel: The Authorized Biography, trans. Caleb Crain), Martin C. Putna, Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (V. H.: A spiritual portrait in the context of twentieth-century Czech culture. Prague: Knihovna Václava Havla, 2011), Daniel Kaiser, Disident: Václav Havel 1936-1989 (Prague and Litomyšl: Paseka, 2009) and Prezident: Václav Havel (Prague and Litomyšl: Paseka, 2014), Jiří Suk, Politika jako absurdní drama: Václav Havel v letech 1975-1989 (Politics as theatre of the absurd: V. H. from 1975 to 1989. Prague and Litomyšl: Paseka, 2013), and Michael Žantovský, Havel (Prague: Argo, 2014). Havelka seeks to identify not only the strength and weaknesses of these biographies, but also the discontinuities and continuities of Havel’s thinking, the successes and failures of his politics, and the many dimensions of his personality, which the authors have to various degrees succeeded in conveying. First of all, he summarizes the publications and puts them into the context of criticism of Havel’s thinking and politics since the 1960s, and especially from the 1990s onward, which has been articulated from different, often contradictory, intellectual and political positions. He then moves on to the books under review. Eda Kriseová, a writer, dissident, and later a colleague of Havel’s at Prague Castle, calls her biography (essentially a re-edition of the 1991 publication) a ‘dissident romance’. She portrays Havel as a positive hero of times past and as a model for the present., b2_ Whereas in the early 1990s, according to Havelka, her biography largely fulfilled its purpose, which was quickly to familiarize the reader with Havel and his ideas, considering the needs of the times, it now seems too personal and superficial. In his biography of Havel, the literary historian Martin C. Putna, who for some time was also the director of the Václav Havel Library in Prague, thoroughly and sometimes inventively explores the spiritual roots, inspirations, and connections of Havel’s thinking and attitudes. This enables Putna to make some interesting links between family tradition and national culture, and between purely individual horizons and efforts and influence on a large part of society. He builds grand interpretations in his interpretations, and presents them in a readable way, but his portrait, according to the reviewer, remains too one-sided and fails to show Havel’s personality in something at least approaching its entirety, from which it be would then be possible to convincingly explain a number of aspects of his decision-making and conduct. The two volumes of the biography by the journalist Daniel Kaiser are, in comparison with the other works, the largest, in terms of what they cover, but, according to the reviewer, they are the least straightforward. Kaiser primarily concentrates on politics, which seems rather one dimensional, and his efforts to achieve objective completeness and be above the fray, together with his endeavour not to omit anything important or interesting, collide with his own implicit political convictions. In the process, he tends simply to describe events and arrange them, disrupting the narrative with the repetition of some worn-out journalistic platitudes. Nevertheless, he makes good use of some hitherto neglected or unknown material. The book by the historian Jiří Suk is not a biography in the true sense of the word., b3_ Rather, it is a penetrating work of history and political science, which does not over simplify, but instead presents a telling and compelling picture of a politician in the maelstrom of history. Among the strong points of Suk’s interpretations is the fact that he structures meanings, often with the help of his own meta-historical concepts. He puts his findings into new contexts, and usefully takes into account previously neglected material about the dissidents, which he has found in the files of the State Security Services (Státní bezpečnosti - StB). In his biography, published in Czech, English (Havel: A Life. London: Atlantic Books, 2014), and other languages, the former translator, politician, diplomat, and now director of the Václav Havel Library, Michael Žantovský depicts, according to the reviewer, Havel’s personality in much more contoured and balanced way than the previously discussed authors have done. Drawing on his previous experience as a psychologist, together with an intimate personal knowledge of Havel, Žantovský has achieved what his predecessors, who were by and large more interested in politics, did not even really attempt to do - namely, to relate concrete social and political situations to Havel’s fundamental convictions about life and art and his intellectual disposition, in order to offer a biographical explanation of Havel’s political programme., and Miloš Havelka.
Zpráva přibližuje mezinárodní konferenci „Mobilizace do wehrmachtu v zemích okupovaných třetí říší“ (Mobilisation into the Wehrmacht in the occupied lands of the Third Reich), kterou ve dnech 18. a 19. října 2012 uspořádalo Muzeum soudobých dějin Slovinska (Muzej Novejše zgodovine Slovenije) v Lublani. Konference představovala vyvrcholení několikaletého výzkumu této problematiky ve Slovinsku a zároveň pokus rozšířit projekt o širší mezinárodní souvislosti a provést komparaci v evropském měřítku. and Zdenko Maršálek.
Autor se zastavuje u archetypálního půdorysu „komedie“, který si Jiří Suk vypůjčil od literárního teoretika Northropa Fryeho jako výkladový rámec své knihy, a zamýšlí se nad tím, nakolik se dá použít i pro porozumění Havlovým dramatizací absurdity a absurdní povahy politiky. Podle jeho soudu je lépe vystihuje žánr grotesky, spočívající na napětí mezi nesmiřitelnými protiklady a paradoxy. Právě jejich existenci a působení v životě a činnosti Václava Havla ve sledovaném období dokázal Jíří Suk velice plasticky ukázat. Z jeho knihy lze usuzovat, že Havel nevěřil na historický happy end, dějiny pro něj byly naopak otevřeným, neukončeným a nenaplánovatelným děním. Tento způsob intelektuálního vztahování ke světu zůstal podle autora Havlovi vlastní i v prezidentské roli po změně režimu v listopadu 1989. Sloužil mu k distanci od stávající reality i k ironické distanci od sebe sama a tematizován byl například v antinomiích morálky a politiky nebo občanské společnosti a stranické demokracie. Patří k přednostem Sukovy práce, jak účelně významově strukturuje bohatý pramenný materiál s použitím vlastních metahistorických pojmů i převzatých metafor typu „obnovení pořádku“ nebo „šedá zóna“. Suk ukazuje Havla přesvědčivě jako centrální osobnost Charty 77 a politického převratu, jeho výklady jsou vysoce poučené a představují dosud nejhlubší vhled do dané problematiky., The author focuses on the archetypal plan of ‘comedy’ which Jiří Suk has borrowed from the literary theorist Northrop Frye as the interpretational framework for his book about Václav Havel. Moreover, the author questions the extent to which it can properly be used to understand Havel’s dramatizations of absurdity and the absurd nature of politics. In the author’s judgement, these would have been better classified under the genre of the grotesque, which consists in the tension between irreconcilable opposites and paradoxes. It is their existence and operation in Havel’s life and work in the period covered by the book, which Suk has so vividly demonstrated. From this book, one can reasonably conclude that Havel did not believe in a historical happy ending; indeed, history for him comprised open-ended and unplanned events. This way of intellectually relating to the world remained, according to the author, true of Havel also in his role as President after the Changes beginning in November 1989. It helped him to maintain his distance from reality at that time, and also to maintain ironic distance from himself; it is thematized, for example, in the antinomies of morals and politics or civil society and the multi-party system. Among the strong points of Suk’s work is how he has structured the wide range of primary sources according to their meaning and for his own purposes, by using his own meta-historical terms and also adopting metaphors such as the ‘restoration of order’ or the ‘grey zone’. Suk persuasively shows Havel as the central figure of Charter 77 and the Changes. His interpretations are well informed, and constitute the deepest probe into the topic so far., [autor recenze] Miloš Havelka., Obsahuje bibliografii, and Tři hlasy k jedné knize
Tento pokus konfrontovat představy o poválečném uspořádání československých poměrů v různých oblastech s pozdější realitou hodnotí recenzent jako nepříliš zdařilý. Uznává zejména faktografický přínos některých kapitol, celkově však podle jeho soudu práce trpí selektivním zpracováním problematiky, fragmentárním využitím pramenů, žánrovou konfuzí mezi odborným pojednáním a esejistikou, sklonem k vágnímu podání a neurovnanou stylistikou., The work under review, whose title translates as ‘The Struggle for a New Czechoslovakia, 1939–46: Wartime Plans and Post-war Reality’, seeks to compare the plans for the post-war organization of Czechoslovakia in various areas with the way things actually turned out after the liberation. The reviewer, however, sees this attempt as not particularly successful. Though he finds that some of the chapters do contribute new facts, on the whole he feels that the work suffers from an overly selective treatment, fragmentary use of the sources, indecision about whether to be a scholarly work or an essay, a tendency to vagueness, and an uneven style., and [autor recenze] Aleš Binar.
Stať se věnuje násilným praktikám, které představovaly ústřední prvek občanské války v Bosně a Hercegovině v devadesátých letech minulého století: etnickým čistkám. Jejím cílem je poukázat na fatální důsledky vojenských akcí, které byly vedeny za účelem etnické homogenizace jednotlivých území a které vyplývaly ze souvztažnosti mezi rozdílným demografickým vývojem konstitutivních národů Bosny a Hercegoviny (Srbů, Chorvatů a Muslimů - Bosňáků) před vypuknutím konfliktu a jeho dopadem na proměny národnostního složení jednotlivých regionů. Po teoretickém vymezení termínů „etnická čistka“ a „genocida“ autor analyzuje charakter a rozsah násilné homogenizace na lokální úrovni, jež vyvolala největší uprchlickou vlnu v Evropě od skončení druhé světové války. Příspěvek na základě souhrnného výčtu jednotlivých etap etnických čistek během válečných let 1992 až 1995 ukazuje, že občanská válka v Bosně a Hercegovině se na počátku rozhořela převážně v místech, která v posledních dvou dekádách před rozpadem Jugoslávie vykazovala nejvýraznější proměny etnického zastoupení konstitutivních národů (především Srbů a Muslimů). V druhé části autor soustředí pozornost na rozbor strategických zájmů národnostních elit Srbů, Chorvatů i Bosňáků a forem, jichž nabyly během násilné realizace etnické homogenizace území pod jejich vojenskou kontrolou., The article is concerned with ethnic cleansing, that is, the violent methods that constituted the central element of the civil war in Bosnia and Herzegovina in the 1990s. The article aims to show the fatal consequences of the military operations that were conducted with the aim of the ethnic homogenization of the individual territories, and were rooted in the differences in the demographic development of the constituent peoples (the Serbs, Croatians, and Muslim Bosniaks) of Bosnia and Herzegovina before the outbreak of the conflict and the impact of this development on the transformation of the ethnic composition of the individual regions. After defining the terms ‘ethnic cleansing’ and ‘genocide’, the author analyses the character and extent of the violent local homogenization that led to the greatest refugee crisis in Europe since the end of the Second World War. On the basis of a summary of the individual stages of the ethnic cleansing during the war from 1992 to 1995, the author seeks to demonstrate that the civil war in Bosnia and Herzegovina at first erupted mainly in places that had, during the last two decades before the breakup of Yugoslavia, manifested the most striking changes in the ethnic representation of the constituent nations (chiefly the Eastern Orthodox Serbs and the Muslims). In the second part, the author focuses on analysing the strategic interests of the elites of the Serbs, Croats, and Bosniaks and the forms these interests took during the violent ethnic homogenization of the territory under their military control., Ondřej Žíla., and Obsahuje bibliografii
Tématem studie jsou vnitrostranické čistky, která se odehrály v krajských organizacích Komunistické strany Československa v Ostravě a v Českých Budějovicích v roce 1951. Obě čistky autor prezentuje jako nedílnou součást stalinských kampaní a politických procesů, které se na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století odehrály v komunistickém bloku. Ukazuje přitom, jak se stupňovala argumentační rétorika od kritiky ,,diktátorství'' funkcionářů po jejich obvinění jako ,,spiklenců'' a ,,zrádců'' uvnitř strany. Autor detailně popisuje průběh těchto čistek a změny personálního obsazení vedoucích stranických funkcí v obou krajích a zkoumá přitom, nakolik byly čistky výsledkem tlaku z centra, anebo lokálních konfliktů, a jak se v nich uplatňoval generační faktor. Zjišťuje, že jejich dynamiku určovala jednak činnost Státní bezpečnosti a Komise stranické kontroly, které se snažily odhalit nepřátele v řadách komunistické strany, jednak také aktivita regionálních funkcionářů, kteří se neváhali do čistky zapojit a prosazovat za fasádou ideologické kritiky vlastní mocenské zájmy. Podíl těchto faktorů byl ovšem v obou krajích rozdílný a v Ostravě se na rozdíl od Českých Budějovic odehrála první fáze čistky v přímé režii činitelů z ústředního aparátu KSČ. Studie také konstatuje, že obě vnitrostranické čistky měly znaky generačního konfliktu. Původní krajská vedení KSČ byla tvořena především předválečnými členy strany, kteří se ve velké míře zapojili do protinacistického odboje. V mocenském souboji však tato starší garnitura neobstála a během roku 1951 byla ve vedení krajských organizací KSČ na severní Moravě a v jižních Čechách nahrazena nejmladší generací aparátníků, kteří vstoupili do strany až po roce 1945., The topic of the study are the intra-party purges which took place in the regional organizations of the CPCz in Ostrava and České Budějovice in 1951. The author presents both as an integral part of Stalinist campaigns and political trials that were taking place in countries of the Communist bloc at the turn of the 1940s and 1950s. He shows how the argumentation rhetoric was escalating, starting with criticism of ''dictator-like behavior'' of party officials and ending with their indictment as ''conspirators'' and ''traitors'' within the party. The author describes the purges and changes of persons holding top party positions in both regions, examining whether the purges were a result of pressures from the centre or of local conflicts, and whether a generation factor was reflected in them. He has found out that their dynamism was determined both by activities of the State Security and Commission of Party Control which were trying to identify enemies in the ranks of the CPCz and by activities of regional functionaries who did not hesitate to participate in the purges, promoting their own power interests behind the facade of ideological criticism. However, the proportion of these two factors was different in each region; unlike in České Budějovice, the first stage of the purges in Ostrava was under direct control of members of central bodies of the CPCz. The study also concludes that the two intra-party purges showed signs of a generation conflict. The previous regional party committees consisted mainly of pre-war party members many of whom had been involved in anti-Nazi resistance. However, the older crew lost the battle for power, and during 1951 was replaced in the leadership of the regional party organizations in northern Moravia and southern Bohemia by the youngest generation of apparatchiks who had joined the CPCz only after 1945., Tomáš Hemza., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy