In the independent Czechoslovak Republic, President Tomáš Garrigue Masaryk played a profound role in influencing Musil´s important decisions and subsequent actions, even though their political and social opinions differed. Musil, at that time a student of theology, met Masaryk in 1889 in Turčiansky Sväty Martin in Slovakia. He recalled Masaryk´s emphasis on the necessity of having strong personal convictions when studying. Musil gave an inaugural lecture, How did I get to know the Orient, on 11th February 1920.In the auditorium, journalists and politicians were present, headed by Minister of Foreign Affairs, Edvard Beneš. Musil´s plans for Czech Oriental studies were not only scientific and cultural, but also political and economic. Musil believed that for the newborn Czechoslovakian state the Orient could act as a substitues for colonies, since it could supply the country with raw materials in exchange for various products, and it could also offer its countrymen profitable employment opportunities. According to him, the government needed to systematically arouse interest in the Orient in Czechoslovakia and vice-versa, and also to use cultural links as the starting point for the establishment of active economic relations. Therefore, he believed it should be a national aim to establish an Oriental library, a school of living languages and a large Oriental institute. In 1920, based on Masaryk´s wishes, Musil began preparations for a great journey leading from Northern Africa to Southwest Asia, where he hoped to promote the political and economic interests of Czechoslovakia. The journey was postponed on several occasions and, in the end, never took place., Pavel Žďárský., and Obsahuje seznam literatury
Autor provádí shrnující komparaci disentu v Československu a Německé demokratické republice v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, poukazuje na jeho afinity a odlišnosti v obou zemích a nabízí jejich zdůvodnění. Upozorňuje na asymetrie srovnávaných případů, které se týkají rozsahu a povahy pramenného materiálu, stavu a dosažených výsledků historického bádání a užívané terminologie, a upřesňuje pojem disentu, s nímž pracuje. Konstatuje, že disent v českých zemích, zrozený z porážky pražského jara 1968, se diferencoval do reformněkomunistického, křesťanského, liberálního, kulturního a sublkulturního proudu, přičemž tato pluralita byla propojena a zastřešena založením Charty 77 a posléze se rozvíjela i do dalších občanských iniciativ. Na Slovensku, kde Charta 77 nezakotvila, se disent profiloval nábožensky, národně a od poloviny osmdesátých let ekologicky. V NDR zaznívaly v sedmdesátých letech ojedinělé hlasy marxistického disentu a socialistická orientace byla vlastní i nezávislým občanským iniciativám vzniklým v osmdesátých letech, které se vyvíjely v podobě mírového hnutí na půdě evangelické církve. Východoněmecký disent se narozdíl od českého a slovenského vyznačoval relativní generační a ideovou homogenitou, nedisponoval mezinárodně uznávanými intelektuálními autoritami symbolizujícími občanský protest, byl jen slabě programově zakotven a svou legitimizaci neodvozoval z diskurzu lidských práv, ale rétoriky antimilitarismu. Pro odlišnou povahu disentu v NDR byly klíčovými faktory paralelní existence Spolkové republiky a z toho plynoucí masový rozsah emigrace, rozdílné postavení církví a vztah k národní tradici zatížený nacistickým dědictvím, jenž neumožnil názorovou konfrontaci o dějinách, jako tomu bylo v Československu., b1_In this article the author has undertaken a summarizing comparison of dissidents and dissent in Czechoslovakia and East Germany in the 1970s and 1980s, pointing out their similarities and differences, which he endeavours to explain. He points out the asymmetry of the cases he compares, which stems from the nature and scope of the source material, the current state of historical research, and the results that have been achieved, as well as the terminology used. He also offers a more precise definition of dissent and dissidents, which he then employs. He also reminds his reader how dissent and dissidents in the Bohemian Lands, which arose after the defeat of the 1968 Prague Spring reform movement, separated into Reform- -Communist, Christian, liberal, cultural, and sub-culture branches. This pluralism was linked together by the establishment of an umbrella organization, Charter 77, eventually also developing into other groups (občanské iniciativy) of Czechoslovak citizens seeking to act independently of Party and State control. In Slovakia, where Charter 77 never really took root, dissent was expressed in religious, national, and, from the mid-1980s, environmentalist terms. In East Germany in the 1970s, voices of Marxist dissent were sporadically heard and the socialist orientation was also particular to the independent alternative movements (Bürgerinitiative) that emerged in the 1980s and developed as a peace movement in the Protestant Church. East German dissent and dissidents, unlike Czech and Slovak, were characterized by some generational and ideological homogeneity. They did not have at their disposal internationally recognized intellectual authorities who would symbolize civil protest. And they lacked a programme that would help them to put down roots. They derived their legitimacy from the rhetoric of antimilitarism rather than from human-rights discourse., b2_ Of key importance to the different nature of the dissident movement in East Germany were the existence of another German state next door and, related to that, the massive defection to West Germany, the different status of the churches, and the attitude towards a national tradition burdened with the legacy of Nazism, which, unlike in Czechoslovakia, severely hampered the expression of different points of view about the past., and Jan Pauer.
Takzvaná opoziční smlouva, uzavřená v červenci 1998 mezi Občanskou demokratickou stranou pod vedením Václava Klause a Českou stranou sociálnědemokratickou v čele s Milošem Zemanem, patří k nejproblematičtějším a nejspornějším momentům české politiky od konce komunistického režimu. Uzavření smlouvy umožnilo vznik menšinové sociálnědemokratické vlády s garancí hlavní opoziční strany a vytvořilo velmi specifické politické uspořádání. Autor nejprve připomíná hlavní události politického vývoje v zemi od rozpadu Klausova koaličního kabinetu koncem roku 1997 v důsledku skandálu s financováním ODS do předčasných parlamentních voleb v červnu následujícího roku. Poté analyzuje povolební jednání mezi politickými stranami, jež vyústila do podpisu opoziční smlouvy, věnuje pozornost hlavním faktorům, které tato jednání ovlivnily, sleduje roli prezidenta Václava Havla a rozebírá možné alternativy k opoziční smlouvě. Za zcela nereálné označuje vytvoření pravostředové koalice mezi Občanskou demokratickou stranou, Křesťanskodemokratickou unií – Československou stranou lidovou a Unií svobody, které bylo předmětem četných spekulací. Osvětluje také, proč se při vyjednávání ukázaly neprůchodné další dvě uvažované varianty, totiž vláda složená ze sociálních demokratů, lidovců a unionistů, respektive menšinová vláda sociálních demokratů a lidovců s podporou Unie svobody. Vyjednávací strategie obou menších stran podle něj negativně poznamenalo podcenění možnosti dohody mezi občanskými a sociálními demokraty a nadměrné spoléhání na ingerence prezidenta Václava Havla, v případě Unie svobody navíc nejednotnost a váhavost jejího vedení., a1_The so-called ‘opposition agreement’, signed in July 1998 between the Civic Democratic Party led by Václav Klaus and the Czech Social Democratic Party led by Miloš Zeman, has been among the most problematic and contentious factors in Czech politics since the end of the Communist régime in late 1989. The signing of the agreement enabled the emergence of a minority Social Democratic government with a guarantee of support from the main opposition party, and created a very unusual political arrangement. In this article the author first recapitulates the main political events in the Czech Republic from the collapse of Klaus’s coalition government in late 1997, as a result of a scandal concerning Civic Democratic Party funding, to early general elections in June 1998. He then analyzes the post-election negotiations amongst the political parties, which resulted in the signing of the opposition agreement. He pays particular attention to the main factors influencing the talks, considers the role of President Václav Havel, and analyzes possible alternatives to the agreement. He regards as completely unrealistic the formation of the centre-right coalition of the Civic Democratic Party, the Christian Democratic Union–Czechoslovak Populist Party, and the Freedom Union; this coalition was the subject of much speculation. He also explains why the two other variants under consideration – namely, a government of Social Democrats, Populist Party members, and Freedom Union members and a minority government of Social Democrats and Populist Party members with the support of the Freedom Union – turned out during the talks to be unworkable., a2_The negotiating strategy of the two minority parties, in the author’s view, was negatively influenced by underestimating the possibility of an agreement between the Civic Democrats and the Social Democrats and excessive reliance on interventions by President Havel, and the lack of unity of the Freedom Union and the wavering of its leaders., and Lubomír Kopeček.
Autor interpretuje knihu Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939) v kontextu úvah o poměru češství a evropanství, úloze národních mýtů při hledání a utvrzování české kolektivní identity a o napětí mezi individuální existencí, národními dějinami a univerzalistickým historickým rámcem. Právě koncept Medova díla je totiž podle něj vystavěn se zřetelem na dichotomii univerzalistického a partikulárního národního pojetí dějin a kultury, z nichž se odvozovaly normativy pro kulturní, intelektuální a mravní směřování meziválečného Československa. V takto vymezeném prostoru Jaroslav Med pak zkoumá literární život první a druhé republiky, především literární publicistiku, aby v jejích konkrétních projevech vysledoval charakteristické hodnotové orientace a stanoviska hlavních literárních okruhů, situovaných na ideově-politické škále (kulturní levice, středa a pravice), a jejích reprezentativních osobností, zejména katolických literátů, mimo jiné v souvislosti s určujícími událostmi doby. Autor oceňuje Medův literárněhistorický, respektive kulturněhistorický přístup, věcnou erudici, esejistický styl, výrazovou flexibilitu, srozumitelnost sdělení a také jistý morální étos, jenž promlouvá z jeho knihy., Igor Fic., and Čtyři hlasy k jedné knize
a1_Tento článek a další tři texty diskusní rubriky jsou komentáře ke knize literárního historika Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939), kterou v roce 2009 vydalo nakladatelství Academia (kniha obsadila třetí místo v tradiční anketě Lidových novin o nejlepší knihu roku 2010). Podle autora jsou silnými stránkami Medovy knihy nevšedně kultivovaný jazyk a biografické portréty vybraných literárních osobností, jinak však v jeho hodnocení převažuje kritika. Rataj považuje Medovo pojetí literárního života za zavádějící, jelikož namísto uměleckých projevů obsahuje politickou publicistiku, a také za účelové, protože podle jeho názoru označení politických textů jako „literárního“ produktu má vyvinit jejich autory z podílu na legitimizaci a budování autoritativního politického režimu druhé republiky. Jaroslav Med podle něj postrádá potřebnou kompetenci v historii a politologii, aby mohl náležitě vyložit dobové mimoliterární souvislosti, a vede s jeho výkladem polemiku o charakter režimu druhé republiky, který označuje za krajně pravicový autoritářský režim se zřetelnou tendencí k fašizaci, zatímco Med v něm shledává spíše rysy autoritativní či „silné“ demokracie. Jeho normativní národně-konzervativní katolická optika se podle Rataje projevuje i v zaujatě kritickém hodnocení první republiky. Medova kniha je podle něj v jádře pokusem o morální a politické očištění skupiny katolických literátů od jejich druhorepublikového aktivismu, který byl ve skutečnosti vědomý, záměrný a dá se jasně doložit., a2_Svými apologetizujícími interpretacemi nepřispěla k hlubšímu poznání druhé republiky a tehdejšího myšlení katolických intelektuálů, je však svědectvím o naléhavé potřebě upevňování katolických konzervativních mýtů v historickém povědomí dnešní doby., Jan Rataj., and Čtyři hlasy k jedné knize
Autor shledává hlavní rys knihy Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939) ve snaze zachytit kontinuitu ve výkladu literárního života druhé republiky a tehdejších postojů katolických literátů s obdobím první republiky, zvláště v její druhé dekádě, a uvádí tuto snahu do kontextu s přístupy, které v české historiografii poslední doby usilují postihnout podstatné skryté vývojové kontinuity pod povrchem prudkých změn od třicátých do padesátých let minulého století. Problém vidí v nejasném vymezení pojmů, s nimiž Jaroslav Med pracuje, ať už se to týká například „fašismu“ nebo samotného „literárního života“ jako ústřední kategorie jeho knihy, která zahrnuje sice literární publicistiku a osobní vztahy literátů, nikoli ale třeba nakladatelskou politiku. Také z toho důvodu Medovi scházejí konceptuální nástroje pro diferencovanější analýzu nastolených problémů, jako například při zjednodušené identifikaci literárních subjektů s pozicemi ve stranicko-politickém spektru. Přínos knihy podle jeho názoru spočívá zejména v hledání a rozboru tradic české literatury první poloviny dvacátého století. Autor však odmítá jako příliš naivní Medovo hlavní vysvětlení pro jednání katolických literátů po zhroucení první republiky, totiž že si při své radikální kritice masarykovské demokracie, kulturní levice nebo Židů údajně neuvědomovali zásadní změnu poměrů na podzim 1938. Zpochybňuje jeho vypravěčský hlas jakéhosi morálního soudce, který se snaží očistit katolické literáty od poskvrny fašismu a autoritářských excesů pomnichovského Československa., Pavel Baloun., and Čtyři hlasy k jedné knize