The basis of this paper is the expert processing of osteological material from several Moravian and one Bohemian Bronze Age settlement sites, selected in order that their durations covered the entire epoch. The aim of the work has been to describe domesticated animal husbandry in the Bronze Age in Moravia and Bohemia and to ascertain the changes in breeding methods that occurred during the same period. Emphasis was placed on three taxa of domesticated animals that appear important throughout the Bronze Age – the domesticated ox, small ruminants and the domesticated pig. While the breeding of domesticated oxen clearly predominated and the breeding of domesticated pig was by contrast somewhat peripheral in the Early Bronze Age, the rearing of pig expanded considerably during the Middle and Later Bronze Ages, and pork became an important source of animal protein for those living at the time. and Základem předložené práce je zpracování zvířecího osteologického materiálu doby bronzové z několika lokalit na Moravě a jedné v Čechách, které byly vybrány tak, aby dobou svého trvání dohromady pokrývaly celou dobu bronzovou. Práce si klade za cíl podle zjištěných dat popsat hospodaření s domácími zvířaty v době bronzové na Moravě a v Čechách a postihnout změny ve způsobu chovu, ke kterým v průběhu doby bronzové došlo. Důraz byl položen hlavně na tři taxony domácích zvířat, které se jeví pro dobu bronzovou jako stěžejní, jedná se o tura domácího, drobné přežvýkavce a prase domácí. Zatímco ve starší době bronzové byl ve sledovaných lokalitách chov tura domácího patrně dominantní a chov prasete domácího naopak víceméně okrajový, v průběhu střední a mladší doby bronzové se chov prasete domácího výrazně rozšířil a vepřové maso se stalo významným zdrojem živočišných bílkovin pro tehdejší obyvatele.
a1_Studie shrnuje a zčásti i hodnotí starší práce věnované otázce původu a stáří různých vyobrazení předkřesťanských božstev a křesťanské Trojice boží v podobě tří postav (trimorphos), tří hlav (trikephalos) nebo tří obličejů (triprosophos). Vedle starších výkladů Maryana Sokolowského a Čeňka Zíbrta věnuje pozornost pracím Karla Spiesse, který se jako první soustavně zabýval kulturně historickou a etnografickou problematikou tohoto přežitkového jevu jeho práce vycházejí sice ze studií Sokolowského a Zíbrta, ale podstatně je doplňují o doklady z prostředí německého a západoevropského. Spiess dospěl k názoru, že jde více o zobrazení času než Trojice, a to zejména s poukazem na římského boha času - Januse. Připojuje i četné předkřesťanské i nekřesťanské památky, hlavně pozdně keltské, náležející době římského císařství a mající ráz římsko-provinciální smíšené kultury, od nichž odvozuje středověké francouzské křesťanské doklady. Podle Spiessova mínění nejde o čistě keltskou záležitost: připomíná nález v Gallehus v jižním Jutsku z doby kolem roku 400 n. l., prehistorické a raně historické doklady ze slovanského území a další, podle názoru autora této stati, naší problematice velmi vzdálené nálezy z oblasti Kamy, z okolí Permu, z tatarského prostředí a poukazuje i na možný vztah mezi zbožněním Mithry z konce 2. století a formulováním křesťanského dogmatu Božské Trojice v roce 325. Konstatuje, že všechny křesťanské verze jsou k nalezení ve starší, předkřesťanské vrstvě. Jeho výklad o významu motivu Trojice s třemi hlavami nebo třemi obličeji se opírá o předpoklad, že Kristus Pantokrator jako pán času nastoupil na místo starších personifikací času, a tím symboly času samotného., a2_Bádání v mytologii ani v ikonologii nepokročilo od třicátých let natolik, abychom mohli Spiessovy vývody s naprostou jistotou korigovat či snad vyvracet nebo jednoduše odmítat. Nedůvěru však vyvolává jednostrannost jeho pracovní metody při soustřeďování a interpretaci materiálu a apriorní kladení důrazu na vliv germánského bájesloví. V obou jeho pracích, o nichž je tu řeč, cítíme nejen nacionální, ale dokonce rasový akcent: připisování principu trojhlavosti a trojobličejovosti arijské tradici, zdůrazňování stáří a autochtonnosti, popřípadě primárnosti dokladů z německého milieu. Autor této stati pokládá za nepřijatelná Spiessova ideologická východiska i jeho mytologickou metodu, ale v zájmu objektivity oceňuje ty jeho postupy, které vedly ke shromáždění a třídění množství mateiálů v neobvyklém časovém rozpětí. Mnohem střízlivější než Spiess byl v otázce autochtonnosti a tradičnosti tématu Trojice s třemi obličeji v lidovém prostředí Č. Zíbrt. Nepojal úmysl řešit tuto "otázku spletitou, plnou temných záhad, vábivou hlavně pro osnovatele domyslů bájeslovných" a naznačil, že ve středověku mohlo jít o princip samovzniku, že totiž mohly mít při vytváření vylíčené podoby vliv přežitky předkřesťanské, ale že středověký malíř nebo sochař mohl k tomuto znázornění dogmatu dospět též samostatně.
Zatím posledním slovem v ikonologické interpretaci tohoto tématu je studie R. Pettazzoniho, stará již čtvrt století. Výsledky jeho badatelského úsilí jsou v dost příkrém rozporu s náhledy Spiessovými. Má za to, že v germánském pohanství není představa trojhlavého boha známa, a citovaný nález z Gallehus považuje za produkt některé z dílen jižního Ruska, skytské nebo dunajsko-balkánské oblasti. Za mimořádně významnou pro výklad o genezi trojhlavé Trojice křesťanské pokládá existenci vícehlavého božstva u pohanských Slovanů. Kloní se k názoru G. J. Hoogewerffa, že počátek této formy je třeba hledat na Balkáně a nikoliv u keltsko-románských Galů, alespoň pokud jde o evropské země. Avšak na otázku, zda je nutná revize o galském původu trojhlavé trojice vzhledem k existenci trojhlavého boha u jiných pohanských národů barbarské Evropy, odpovídá, že není nutno předpokládat monogenetický původ, protože tato forma může být polygenetická. Autor této stati se rovněž kloní k názoru o polygenetickém původu představy a zobrazení předkřesťanských božstev a křesťanské Trojice s třemi hlavami nebo třemi obličeji. Bylo by ostatně neodpovědné pokoušet se o genetické výklady na základě recentního materiálu, s nímž národopis především disponuje., a3_Z Čech publikoval nejvíce dokladů Trojice s třemi obličeji Čeněk Zíbrt, zčásti společně s J. Soukupem. Jsou to kromě středověkých vyobrazení dvě olejomalby a jeden obraz na skle z okolí Pardubic a z Nového Strašecí. Z Moravy přinesli reprodukce olejomaleb z Jevišovic a Bojkovic u Uherského Brodu. Autor této stati rozmnožuje tyto doklady o jednu olejomalbu z východních Čech a o dvě olejomalby z východní Moravy; kromě toho přináší nález jedné perokresby, jejíž původ nelze bezpečně určit. Z dokladů pocházejících z Čech unikla dosud pozornosti malby, o níž se J. Kalousek zmínil, že byla v roce 1894 vystavena na národopisné výstavce v Rychnově nad Kněžnou. Tehdy byla majetkem místního barvíře Štaubera. Předpoklad, že se mohla dostat do tamního muzea, ukázal se být správným. O původu malby se nepodařilo zjistit žádné podrobnosti, stáří asi nepřesahuje sto padesát let.
Z českého nebo spíš moravského prostředí pochází rukopisná katolická kniha s liturgickým obsahem, datovaná 1831, kterou autor nalezl ve sbírce tisků a rukopisů z pozůstalosti po svém otci. Mezi četnými jinými vyobrazeními je perokresba Trojice s třemi obličeji. Anonymní tvůrce ji zobrazil sice velmi primitivně, ale evidentně v souladu s dobovým pojetím. V komentáři k této kresbě poznamenává: "Svatí Sněmové spíš zakazuju než dovoluju Svatou Trojicu malovati, já mám to domnění, že ani duchové nebeští nejsou schopni Pána Boha vymalovati, aby neuměli, nemyslili, že tak vyhlíží nerozdílná Trojice Boží. Jenom jsem to vyobrazil podle litery: Jak nejsvětější Pán řekl: Kdo vidí mne, vidí i otce, já a otec jedno jsme, já jsem v otci, otec ve mně a duch svatý v nás.", a4_Pravděpodobně nejstarší z dokladů, které přináší tato stať, je olejomalba na plátně z muzea ve Frenštátě p. R. Pochází snad z 2. pol. 18. století a od mnoha jiných obrazů s tímto námětem se liší nápadnou prostotou kompozice a jemnou modelací tvarů. Malířské pojetí umožnilo změkčit jindy schematickou linii čtyř obočí a a tří nosů a dodalo této Trojici poněkud melancholický ráz. Jejím autorem byl asi zručný, rutinovaný profesionál, pravděpodobně malíř kostelních obrazů. Buď na Frenštátsku působil, nebo se sem jeho práce dostaly potulným obchodem.
Další z moravskch obrazůp Trojice s třemi obličeji chová Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. Byl získán koupí v roce 1941 v Petrově u Strážnince. Není bez zajímavosti, že tato robustní a¨malba pochází z oblasti, v níž nalezl Zíbrt neidentifikovatelné grafické listy se stejným, jen poněkud odlišně pojatým námětem. Malba sice není ani datována, ani signována, ale lze ji bez rozpaků připsat tvůrci kolekce obrazů s religiózní, převážně mariánskou tematikou, která se nachází ve sbírkách Slováckého muzea. Výtvarný charakter Trojice je velmi blízký, ne-li přímo identický, těmto rustikálním malbám. Jedna z nich, chovaná v soukromém majetku, nese datum 1864. Do této doby spadá tvorba Františka Hány v Blatnici, z jehož prací publikoval ukázky Josef Vydra. Pisatel této studie soudí, že autorství Trojice s třemi obličeji z Petrova lze bez rozpaků připsat Hánovi a označil obraz za více než sto let starý., a5_Autor dále sleduje paralely maleb Trojice s třemi obličeji na východ a jihovýchod od českých zemí, shledává, že ze Slovenska a Maďarska nejsou známy žádné recentní doklady, a upozorňuje na svůj nález malby na skle s tímto námětem ze Sedmihradska, jehož interpretaci bude publikovat samostatně. V protikladu k tvrzení některých autorů, Zíbrta nevyjímajíc, dochází autor k zjištění, že obrazy na skle s náměty Trojice s třemi obličeji se vyskytovaly jen velmi vzácně: ze všech druhů pramenů se mu podařilo zatím podchytit tři, a to jednu nelidovou malbu ze středních Čech, jednu malbu ze Štýrska a konečně jednu ze Sedmihradska.
K zobrazování Trojice s třemi obličeji zaujímala katolická i pravoslavná církev odmítavý postoj, protože střežila liturgickou čistotu výtvarného pojímání dogmatu Nejsvětější Trojice. Ale co byly platny všechny zákazy tohoto zobrazování a příkazy k ničení a pálení těchto památek, údajně nedůstojných tajemství o Nejsvětější Trojici, když jim všem navzdory se toto pojetí tradovalo v církevním umění po celá staletí a v umění zlidovělém dokonce až do počátku našeho věku? Církev v tomto obraze sv. Trojice spatřovala - asi plným právem - přežívání předkřesťanských, pohanských kultů a v teologickém písemnictví minulého století tato díla označovala jako "nechutné, hnusné obrazy a symboly". Dochované obrazy se zlidovělým pojetím Trojice s třemi obličeji umožňují obohatit a zpřesnit naši představu o houževnaosti některých předkřesťanských tradic a o složitosti vztahů mezi církví a lidem v průběhu bezmála dvoutisíciletého vývoje křesťanství., and Článek zahrnuje širší poznámkový aparát