V rámci tohoto příspěvku se pokusím zpochybnit dosavadní mainstreamovou interpretaci Leibnizovy metafyziky prostoru, jak ji představil v dopisech anglickému učenci Samuelu Clarkovi. Přestože bývá Leibnizova metafyzika prostoru právě na základě jeho korespondence s Clarkem obvykle považována za ostrý protipól metafyziky Clarkovy, respektive Newtonovy, v rámci tohoto příspěvku poukážu na to, že při zvážení Leibnizovy geometrie zvané „analysis situs“ se taková interpretace stává neudržitelnou. Leibnize nelze považovat za zastánce typicky relačního pojetí prostoru. and In this paper, I am trying to challenge the mainstream interpretation of Leibniz’s metaphysics of space, introduced in his letters to an English scholar Samuel Clarke. Based on the correspondence with Clarke, Leibniz’s metaphysics of space is usually considered to be a sharp counterpart to Clarke’s as well as Newton’s one. However, in this paper I am pointing out that this interpretation becomes untenable, especially considering Leibniz’s geometry called “analysis situs”. Leibniz did not defend a typically relational conception of space.
The Application of the Leibniz’s Dialogical Method in the Correspondence with Clarke In the annotated Czech translation of Leibniz’s dialogue Pacidius Philalethi, which was published in 2019, but also in an earlier essay by the same translator on Leibniz’s dialogic way of writing as well as in other interpretations, there is little discussion of the practical implications of his dialogic method. Leibniz’s dialogical argumentation strategy, as he later applied it in his correspondence with Samuel Clarke, is therefore either completely neglected or is referred to as being typical of the time, or alternatively is confused with Zeno’s dialectical method. Thus, the aim of this study is to clarify the practical implications of Leibniz’s application of the dialogic method in his final correspondence with Clarke. and V komentovaném českém překladu Leibnizova dialogu Pacidius Philalethi, který vyšel v roce 2019, jakož i v dřívějším pojednání téhož překladatele o Leibnizově dialogickém způsobu psaní, ale i v dalších výkladech se o praktických důsledcích Leibnizovy dialogické metody lze dočíst jen málo. Leibnizova dialogická argumentační strategie, jak ji posléze aplikoval ještě i při korespondenci s Clarkem, tak zůstává buď zcela opomenuta, nebo bývá označována za dobově typickou, případně zaměňována s dialektickou metodou Zénónovou. Cílem této studie je proto objasnit praktické důsledky Leibnizovy aplikace dialogické metody při jeho závěrečné korespondenci s Clarkem.