Cíl studie: Prozkoumat vztahy zavedených a zvažovaných prediktorů přežití u hemodialyzovaných pacientů a zjistit jejich spojitost s přítomností metabolického syndromu (MS). Typ studie: Observační průřezová studie. Název a sídlo pracoviště: Ústav klinické biochemie a hematologie, Univerzita Karlova v Praze, Lékařská fakulta v Plzni a Fakultní nemocnice Plzeň. Materiál a metoda: 80 hemodialyzovaných pacientů (věk 67,0 [61,0–73,5] let, BMI 27,5 [22,7–33,0] kg/m2; medián [mezikvartilové rozpětí], 37 žen) bylo rozděleno do 2 skupin podle defi nice MS (NCEP ATP III) (39 pacientů s MS). Vylučovací kritérium: CRP > 30 mg/l. Vzorky séra a plazmy byly odebírány těsně před zahájením hemodialýzy. Sledovány byly následující parametry: adiponektin (včetně vysokomolekulární formy), leptin, TNF-alfa, PAI-1, ADMA, inzulin, CRP, albumin. K hodnocení rozdílů mezi skupinami byl použit Wilcoxonův dvouvýběrový test. Výsledky: U adiponektinu a leptinu byly nalezeny rozdíly mezi pohlavími v rámci skupin. Koncentrace adiponektinu a podíl jeho vysokomolekulární (HMW) formy byly vyšší u žen ve skupině bez MS (95% CI pro rozdíl mediánů 0,45–10,33 mg/l, respektive 0,006–0,10, p < 0,05), ale mezi pohlavími u pacientů s MS se významně nelišily. Na druhou stranu, hladiny leptinu byly vyšší u žen pouze ve skupině s MS (CI 7,30–52,80 μg/l, p < 0,05). U pacientů s MS byly u obou pohlaví pozorovány nižší hladiny adiponektinu (CI 2,57–8,78 mg/l pro muže a 5,90–14,94 mg/l pro ženy, p < 0,001), nižší podíl HMW formy (CI 0,02–0,13 pro muže a 0,10–0,21 pro ženy, p < 0,001), vyšší hladiny leptinu (CI 11,50–48,10 μg/l pro muže a 31,60–78,40 μg/l pro ženy, p < 0,001) a vyšší hladiny inzulinu (CI 5,4–14,5 mIU/l, p < 0,001). U následujících parametrů nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly mezi skupinami: ADMA (CI -0,32–0,13 μmol/l, p = 0,45), CRP (CI -1,55–3,05 mg/l, p = 0,59), PAI-1 (CI -0,7–6,3 μg/l, p = 0,16), TNF-alfa (CI -0,46–0,12 ng/l, p = 0,28) a albumin (CI -2,1–0,8 g/l, p = 0,41). Závěr: Koncentrace adiponektinu a leptinu odrážely přítomnost MS, hladiny zavedených prediktorů přežití, CRP a albuminu, se ale překvapivě mezi skupinami nelišily. Tyto výsledky by nasvědčovaly omezenému významu MS v prognóze hemodialyzovaných pacientů., Objective: To explore the relationships of established or putative survival predictors in hemodialysis patients and their connection with the presence of the metabolic syndrome (MS). Design: Observational, cross-sectional. Settings: Department of Clinical Biochemistry and Hematology, Faculty Hospital and Charles University – Faculty of Medicine in Pilsen, Czech Republic. Material and methods: 80 hemodialyzed patients (median [IQR] of age = 67.0 [61.0–73.5] years, BMI = 27.5 [22.7–33.0] kg/m2, 37 females) were divided into 2 groups according to NCEP ATP III defi nition of the MS (39 patients with MS). Exclusion criterion: CRP level > 30 mg/l. Serum and plasma samples were taken prior to hemodialysis initiation. Following parameters were examined: adiponectin (including high-molecular weight form), leptin, TNF-alpha, PAI-1, ADMA, insulin, CRP, albumin. Comparison between groups was done using Wilcoxon rank-sum test for independent samples. Results: Gender differences have been found in adiponectin and leptin levels within the groups. Adiponectin levels and the portion of its high-molecular weight (HMW) form were higher in females in the group without MS (95% CI for the difference of medians 0.45–10.33 mg/l and 0.006-0.10, p < 0.05), respectively, but were not different between sexes in the patients with MS. On the other hand, leptin levels were different (higher in females) only in the group with MS (CI 7.30–52.80 μg/l, p < 0.05). Both for males (M) and females (F), the group with MS showed lower adiponectin levels (CI 2.57–8.78 mg/l for M and 5.90–14.94 mg/l for F, p < 0.001), lower portion of HMW-adiponectin (CI 0.02–0.13 for M and 0.10–0.21 for F, p < 0.001), higher levels of leptin (CI 11.50–48.10 μg/l for M and 31.60–78.40 μg/l for F, p < 0.001) and higher levels of insulin (CI 5.4–14.5 mIU/l, p < 0,001). No statistically signifi cant differences were found in ADMA (CI 0.32–0.13 μmol/l, p = 0.45), CRP (CI 1.55–3.05 mg/l, p = 0.59), PAI-1 (CI 0.7–6.3 μg/l, p = 0.16), TNF-alpha (CI 0.46–0.12 ng/l, p = 0.28) and albumin levels (CI 2.1–0.8, p = 0.41). Conclusion: The concentration of adiponectin and leptin well refl ected the presence of the metabolic syndrome. Surprisingly, levels of conventional survival predictors (CRP, albumin) did not vary between the groups. These fi ndings may suggest a limited relevance of the MS concept in the prognosis of HD patients., Vostrý Michal, Rajdl D., Eiselt J., Malánová L., Pikner R., Trefil L., Racek J., and Lit.: 18
Zlatým standardem léčby karcinomu endometria je chirurgická léčba. Adjuvantní radioterapie ve formě brachyterapie či zevní radioterapie je indikována u středně a vysoce rizikového karcinomu, kde snižuje zejména výskyt lokoregionální recidivy. U vysoce rizikového karcinomu jsou však pacientky ohroženy i generalizací onemocnění, což je důvodem pro zvažování zařazení adjuvantní chemoterapie do léčebného schématu. Chemoterapie může být použita současně s radioterapií jako konkomitantní chemoradioterapie nebo sekvenčně po skončení radioterapie. Článek popisuje výsledky prací, které použily adjuvantní chemoterapii. Výsledky nejsou zatím zcela jednoznačné, na závěry velkých studií stále čekáme. Přesto u vysoce rizikového karcinomu endometria již dnes v klinické praxi zvažujeme použití chemoterapie., Surgical treatment is the gold standard for treating endometrial carcinoma. Adjuvant radiotherapy in the form of brachytherapy or external radiotherapy is indicated in moderate and high-risk carcinoma where it particularly reduces the rate of locoregional recurrence. In high-risk carcinoma, however, patients are also at risk of disease generalization, which is the reason for considering the inclusion of adjuvant chemotherapy in the treatment regimen. Chemotherapy can be used concomitantly with radiotherapy as concomitant chemoradiotherapy or sequentially after radiotherapy termination. The article describes the results of papers that have utilized adjuvant chemotherapy. The results have not been entirely unequivocal so far, and the conclusions of large studies are yet to be published. Still, in high-risk endometrial carcinoma, the use of chemotherapy is currently taken into consideration in the clinical practice., Renata Soumarová, Markéta Těžká, Dana Vráblová, Lenka Teglová, Pavel Bartoš, Martin Trhlík, Robert Bučko, and Literatura
Standardem léčby lokálně pokročilého karcinomu rekta je neoadjuvantní chemoradioterapie následovaná totální mezorektální excizí. Neoadjuvantní chemoradioterapie prokázala nižší výskyt lokální recidivy a lepší profil toxicity než léčba adjuvantní. Následující text se zabývá aktuálním pohledem na léčebné možnosti lokálně pokročilého karcinomu rekta, na kontroverze a na možnosti využití cílené terapie., The standard treatment of locally advanced rectal carcinoma is neoadjuvant chemotherapy followed by total mesorectal excision. Neoadjuvant chemoradiotherapy has demostrated lower incidence of local recurrence and better profile of toxicity then adjuvant chemoradiotherapy. The next article presents current view on treatment options, controversial issues and used the targeted treatment in locally advanced rectal carcinoma., Igor Richter, Josef Dvořák, Jiří Bartoš, Peter Hromádka, Jiří Škach, and Literatura
Alogenní transplantace kmenových buněk krvetvorby je léčebnou metodou u celé řady maligních či nemaligních onemocnění. Zdravé buňky vhodného dárce nahradí chybějící, maligní či nefunkční buňky příjemce. Imunitní systém dárce zajistí protiinfekční ochranu a současně sníží riziko recidivy onemocnění. Může však způsobit poškození zdravých tkání příjemce (reakce štěpu proti hostiteli). Zdrojem zárodečných buněk může být kostní dřeň, stimulované periferní kmenové buňky nebo pupečníková krev od vhodného rodinného či anonymního dárce z registru., Allogeneic haematopoietic stem cell transplantation is a therapeutic method in a wide range of malignant or non-malignant diseases. Healthy cells of a suitable donor replace missing, malignant, or non-functional recipient's cells. The donor's immune system ensures protection from infections while reducing the risk of disease recurrence. However, it can cause damage to the recipient's healthy tissue (graft-versus-host disease). The sources of stem cells can include the bone marrow, stimulated peripheral blood stem cells, or umbilical- -cord blood from a suitable related or anonymous donor from a registry., Petr Sedláček, Petr Říha, and Literatura
Na sklonku loňského roku se možnosti léčby ovariálního karcinomu rozrostly o antiangiogenní léčbu. Evropská komise schválila rozšíření indikace bevacizumabu (Avastin®): „Avastin v kombinaci s karboplatinou a paklitaxelem je indikován k úvodní léčbě pokročilého (stadia III B, III C a IV dle FIGO) epitelového nádoru vaječníků, vejcovodů nebo primárního nádoru pobřišnice“. Bevacizumab je od roku 2005 indikován k léčbě metastatického kolorektálního karcinomu a od roku 2007 k léčbě metastatického karcinomu prsu a ledviny a rekurentního či metastatického nemalobuněčného plicního karcinomu., At the end of last year, the options of treatment for ovarian cancer expanded to include antiangiogenic therapy. The European Commission approved the use of bevacizumab (Avastin®) for a new indication: “Avastin in combination with carboplatin and paclitaxel is indicated for the front-line treatment of advanced (FIGO stages III B, III C and IV) epithelial ovarian, fallopian tube, or primary peritoneal cancer.” Since 2005, bevacizumab has been indicated for the treatment of metastatic colorectal cancer and, since 2007, for the treatment of metastatic breast and kidney cancers and recurrent or metastatic non-small-cell lung cancer., František Nový, and Literatura 9
Cíl studie: Asymetrický dimethylarginin (ADMA) je endogenní inhibitor syntázy oxidu dusnatého a je považován za rizikový faktor aterosklerózy. Úloha ADMA v predikci přežití u hemodialyzovaných (HD) nemocných není objasněná. Rozhodli jsme se porovnat ADMA jako prognostický faktor s vybranými rizikovými faktory celkové mortality v této skupině pacientů. Typ studie: Observační, prospektivní studie. Název a sídlo pracoviště: Ústav klinické biochemie a hematologie a 1. interní klinika, Univerzita Karlova v Praze, Lékařská fakulta v Plzni; Dialyzační středisko B. Braun Avitum v Plzni, Česká republika. Materiál a metody: Analyzovali jsme sérové hladiny ADMA pomocí ELISA metody, C-reaktivní protein (CRP) ultrasenzitivní metodou, homocystein (hcy), albumin (alb), troponin I (cTnI) a natriuretický peptid B (BNP) u 202 chronicky hemodialyzovaných nemocných (77 žen, 125 mužů; medián věku [interkvartilové rozpětí] = 68 [60–74] let. V čase statistické analýzy bylo v naší studijní populaci zaznamenáno 44 úmrtí (medián času sledování byl 17,1 [10,4–17,3] měsíců. Testovali jsme každý měřený parametr jako prediktor přežití v Coxově modelu poměrného hazardu (s adjustací na věk, pohlaví a délku dialyzační léčby). Výsledky: Relativní rizika (RR) celkové mortality s 95% konfidenčními intervaly (CI) pro všechny měřené parametry byla následující [data jsou uvedena v následujícím pořadí: hodnota cut-off; RR (CI)]: ADMA 1,14–1,3 μmol/l; 2,44 (1,24– 4,79), hcy 34,1–41,8 μmol/l; 1,81 (0,89–3,68), CRP > 21,8 mg/l; 2,28 (1,17–4,43), alb < 35,4 g/l; 3,29 (1,63–6,63), cTnI > 0,04 μg/l; 2,18 (1,14-4,17) a BNP > 1485 ng/l; 1,23 (0,62–2,45). Závěr: Ze všech měřených parametrů pouze ADMA, alb, CRP a cTnI statisticky významně predikovaly celkovou mortalitu u hemodialyzovaných nemocných. Nicméně ADMA se neukázal jako hodnotný klinický marker v predikci přežití u hemodialyzovaných nemocných., Objective: Asymmetric dimethylarginine (ADMA) is an endogenous inhibitor of nitric oxide synthase and is considered as a risk factor for atherosclerosis. The role of ADMA in survival prediction of hemodialysis (HD) patients is not clear. We decided to compare ADMA as a prognostic factor with selected risk factors for overall mortality in this group of patients. Design: Observational, prospective study. Settings: Institute of Clinical Biochemistry and Hematology and 1st Department of Internal Medicine, Charles University in Prague, Faculty of Medicine and Faculty Hospital in Pilsen; Dialysis Centre B. Braun Avitum in Pilsen, Czech Republic. Material and Methods: We analyzed ADMA levels by ELISA method, C-reactive protein (CRP) measured by ultrasensitive method, homocysteine (hcy), albumin (alb), troponin I (cTnI) and brain natriuretic peptide (BNP) in serum of 202 chronically HD patients (77 females, 125 males; median age [interquartile range] = 68 [60–74] years). At the time of statistic analysis, there were 44 deaths in our study population (median [interquartile range] follow-time was 17.1 [10.4–17.3] months). We tested each measured parameter as a predictor of patients’ survival in a Cox proportional hazard model (adjusted for age, sex and duration of HD treatment). Results: Relative risks (RR) of overall mortality with their 95% confidence intervals (CI) for all measured parameters were [data are presented as follows: cut-off point; RR (CI)]: ADMA 1.14 to 1.3 μmol/l; 2.44 (1.24–4.79), hcy 34.1 to 41.8 μmol/l; 1.81 (0.89–3.68), CRP > 21.8 mg/l; 2.28 (1.17–4.43), alb < 35.4 g/l; 3.29 (1.63–6.63), cTnI > 0.04 μg/l; 2.18 (1.14–4.17) and BNP > 1485 ng/l; 1.23 (0.62–2.45). Conclusion: From all measured variables ADMA, alb, CRP and cTnI statistically significantly predicted overall mortality in HD patients. Nevertheless, ADMA doesn’t seem to have a clinical value in survival prediction of HD patients., Roman Cibulka, D. Rajdl, R. Široká, and Lit. 11
Východisko a cíl: Prognóza inoperabilního karcinomu jícnu je velmi závažná, léčba těchto pacientů je paliativní. Cílem sdělení je retrospektivní hodnocení intraluminální brachyterapie vysokým dávkovým příkonem nádorové stenózy inoperabilního karcinomu jícnu. Pacienti a metody: Od února 1996 do června 2011 bylo intraluminální brachyterapií léčeno 41 pacientů s karcinomem jícnu, z toho v 19 případech se jednalo o dlaždicobuněčný karcinom a ve 22 případech o adenokarcinom. U všech pacientů byla před zahájením brachyterapie přítomna dysfagie. Výsledky: U většiny pacientů došlo po brachyterapii k úlevě polykacích obtíží. Medián doby přežití činil 396 dní (95 % CI: 270–492 dní). Nebyla pozorována mechanická komplikace zavedení brachyterapeutického aplikátoru. Závěr: Intraluminální brachyterapie je účinná a bezpečná paliativní metoda léčby dysfagie způsobené nádorovou stenózou jícnu. Background and purpose: The prognosis of inoperable carcinomas of esophagus is poor, and therapeutic efforts are generally limited to palliation. The aim of this study is to retrospectively evaluate the effectiveness of intraluminal high dose rate brachytherapy in the palliative treatment of tumorous esophageal stenoses. Patients and methods: Between February 1996 and June 2011 intraluminal brachytherapy was performed in 41 patients with esophageal carcinoma (squamous cell carcinoma in 19 cases and adenocarcinoma in 22 cases). All patients had dysphagia at presentation. Brachytherapy was performed using high dose rate afterloading system. Results: Dysphagia was improved in majority of patients. The median survival was 396 days (95 % CI: 270–492 days). No mechanical complication was observed during introduction of the applicator. Conclusion: Our experience indicates that intraluminal brachytherapy is an effective and safe method of palliation of dysphagia caused by malignant esophageal stenosis., Background and purpose: The prognosis of inoperable carcinomas of esophagus is poor, and therapeutic efforts are generally limited to palliation. The aim of this study is to retrospectively evaluate the effectiveness of intraluminal high dose rate brachytherapy in the palliative treatment of tumorous esophageal stenoses. Patients and methods: Between February 1996 and June 2011 intraluminal brachytherapy was performed in 41 patients with esophageal carcinoma (squamous cell carcinoma in 19 cases and adenocarcinoma in 22 cases). All patients had dysphagia at presentation. Brachytherapy was performed using high dose rate afterloading system. Results: Dysphagia was improved in majority of patients. The median survival was 396 days (95 % CI: 270–492 days). No mechanical complication was observed during introduction of the applicator. Conclusion: Our experience indicates that intraluminal brachytherapy is an effective and safe method of palliation of dysphagia caused by malignant esophageal stenosis., David Buka, Josef Dvořák, Jiří Petera, Linda Kašaová, Jana Bedrošová, Milan Zouhar, Petr Paluska, Igor Sirák, Igor Richter, Milan Vošmik, Zdeněk Zoul, and Literatura
Nejzhoubnější gynekologický nádor, karcinom ovaria, je příčinou více než 50 % úmrtí v této skupině nádorů. Více než 60 % případů je diagnostikováno až v pokročilých stadiích s výrazně sníženou pravděpodobností přežití pacientek. Diagnostické nástroje pro efektivní časnou detekci nebo screening zatím neexistují. Terapeutické možnosti (chirurgická operace, chemoterapie) jsou nedostatečně efektivní, neboť karcinom ovaria se vyznačuje silnou tendencí k recidivě spojenou s chemorezistencí. Jedním z nejdéle a nejrozsáhleji používaným markerem pro diagnostiku primárních nádorů i recidivy je CA125/MUC16. Tento glykoprotein je znám již od 80. let 20. století, ale teprve nejnovější studie odhalují jeho biologické funkce v karcinogenezi a interakcích s buňkami imunitního systému. V tomto článku se blíže podíváme na jeho biologický význam a především na současný stav použití CA125 jako významného diagnostického markeru u karcinomu ovaria. V diagnostice primárních nádorů se totiž začínají objevovat nové markery, navíc je význam monitoringu CA125 z hlediska detekce recidivy zpochybňován rozsáhlými klinickými studiemi, které nenalezly přínos pro dlouhodobé přežití pacientek. Také potenciální význam CA125 v imunoterapii karcinomu ovaria se nezdá být tak velký, jak se předpokládalo., The most fatal gynecologic malignancy, ovarian cancer, causes more than 50% deaths in this tumor group. Most of cases (>60%) are diagnosed in advanced stages with poor 5-year survival prognosis. Diagnostic tools for an effective early detection or screening have not been found yet. Treatment possibilities (surgery, chemotherapy) are insufficient while high tendency to recurrence and chemoresistance occurs. CA125/MUC16 has been one of the most extensively used markers for a detection of primary tumors, or recurrence for a long time since its discovery in 80´s. However, the structure and biological functions of CA125 have been discovered relatively recently. CA125 may play an important role in carcinogenesis and interactions with cells of immune system. We reviewed the known biological functions and particularly the current state of using this marker as the diagnostic tool in ovarian cancer. Recently, many new markers emerged ambitiously to replace CA125; moreover, the importance of monitoring CA125 for the recurrence detection has also been questioned in large clinical trials. These studies have not found an impact for overall survival/mortality of patients. Also a potential of using CA125 targeted antibodies has not brought previously expected results so far., Luděk Záveský, and Literatura 20
Autoři prezentují sestavu 76 nemocných radikálně operovaných pro karcinom hlavy pankreatu a analyzují pooperační komplikace a přežívání. Materiál a metodika: V období 1/2006–9/2010 podstoupilo 76 nemocných potenciálně kurativní hemipankreatoduodenektomii pro adenokarcinom hlavy pankreatu. Pacienti jsou prospektivně sledováni, diskutovány jsou komplikace a přežití. Výsledky: 30denní pooperační mortalita je 2,6 %. Na základě TNM klasifikace 11 % mělo stadium I, 78 % stadium II a 3 % stadium III. Nejzávažnější komplikací byla insuficience pankreatojejunální anastomózy (6,5 %) a opožděná evakuace žaludku (11,8 %). Ve stadiu I přežívá 1., 2., 3. a 4. rok 82 %, 52 %, 35 % a 35 % operovaných. Závěr: Resekce hlavy pankreatu je bezpečná operace s nízkou mortalitou, ale neuspokojivým dlouhodobým přežíváním. Toto je zřejmě způsobeno agresivní biologickou aktivitou nádoru a pozdní diagnostikou., The authors refer seventy six patients radically operated for pancreatic head carcinoma and analyzed postoperative complications and survival. Material and Methods: During 1/2006–9/2010 76 patients underwent potentially curative hemipancreato-duodenectomy for adenocarcinoma of the head of pancreas. The patients are prospectively followed, complications and survival are discussed. Results: The 30-days postoperative mortality was 2,6 %. According to TNM classification 11 % of patients had stage I, 78 % stage II and 3 % stage III. Most severe complications were leak from pancreato-jejunal anastomosis (6,5 %) and delayed gastric emptying (11.8 %). The survival analyses showed 1,2,3 and 4 years survival as follows: 82 %, 52 %, 35 %, 35 % respectively. Conclusion: Resection of the pancreatic head is a safe procedure with low mortality but disappointing long-term survival. This may be due to biological activity of the tumor and late diagnosis., Martin Loveček, Dušan Klos, Pavel Skalický, Jiří Kysučan, Čestmír Neoral, Bohuslav Melichar, Roman Havlík, and Lit.: 10