a1_Studie analyzuje československé politické dějiny první poloviny sedmdesátých let na tématu prezidentského nástupnictví po generálovi Ludvíku Svobodovi (1895-1979), s akcentem na roli Gustáva Husáka (1913-1991), který vyšel z politické krize let 1968-1969 jako nejmocnější aktér a na čtrnáctém sjezdu Komunistické strany Československa byl potvrzen ve funkci jejího generálního tajemníka. Autor s využitím sovětských archivů poukazuje na diference mezi jednotlivými činiteli ve vedení KSČ, zvláště na nejednotnost takzvaných zdravých sil, přičemž lze podle něj hovořit o rozkladu tohoto bloku, zformovaného během pražského jara, na několik menších skupin. Tajemník Ústředního výboru KSČ Vasil Biľak (1917-2014) byl pod tímto vlivem a sovětským tlakem donucen rezignovat na ambice stanout v čele KSČ a musel se spokojit s pozicí stranické „dvojky“. Sovětské vedení odvozovalo společenskou stabilitu Československa od pevnosti stranického vedení, a zejména stavělo na spolupráci Husáka a Biľaka, jimž to dávalo najevo. Zdravotní stav neumožňoval Ludvíku Svobodovi plnohodnotně vykonávat prezidentský úřad, osobně ani o udržení funkce neusiloval, přesto byl v zájmu politické stability ve funkci potvrzen v březnu 1973 a zůstával jakýmsi provizorním řešením. Studie nepotvrzuje hypotézu, že byl nakonec donucen v květnu 1975 k odchodu z prezidentského křesla proti vlastní vůli; nebyl ani ve stavu, aby mohl tento akt vědomě učinit., a2_Snaha Gustáva Husáka obsadit prezidentský úřad průběžně narážela na otázku kumulace funkcí a nacionální faktor, přesto se mu díky centristické politice a podpoře Moskvy podařilo dosáhnout v této záležitosti „podivné jednoty“ ve vedení KSČ, takže se stal 29. května 1975 prvním a zároveň posledním československým prezidentem slovenské národnosti. V českých očích ovšem zůstával nadále Slovákem, jenž se výrazně podílel na neblahém procesu takzvané normalizace společnosti po srpnu 1968, zatímco pro slovenský národ se čím dál více stával odrodilcem, „pražským Slovákem“. Ke studii je připojena edice relevantních dokumentů a biogramy členů vedení KSČ, kteří o Husákově prezidentské volbě rozhodovali., b1_This article presents an analysis of Czechoslovak political history of the first half of the 1970s and the question of who would succeed General Ludvík Svoboda (1895-1979) as Czechoslovak President. The emphasis is on the role of Gustáv Husák (1913-1991), who emerged from the political crisis of 1968-69 as the most powerful actor, and was, at the 14th Congress of the Czechoslovak Communist Party, confirmed as General Secretary of the Party. Using Soviet archives, the author points to differences between the individual members of the Party leadership, and particularly to the lack of unity amongst the so-called ‘healthy forces’. According to him, it is fair to talk about the disintegration of this bloc, which had been formed during the Prague Spring, into several smaller groups. The secretary of the Central Committee of the Czechoslovak Communist Party, Vasil Biľak (1917-2014), was, in consequence of this and Soviet pressure, forced to abandon any ambitions to stand at the head of the Party, and had to be satisfied, instead, with the position of Number Two in the Party. The Soviet leadership derived social stability in Czechoslovakia from the firmness of the Czechoslovak Communist Party leadership, and in particular counted on the collaboration of Husák and Biľak, and it made this clear to both men. Svoboda’s failing health prevented him from properly discharging his duties as President of Czechoslovakia, but he did not even try to hold on to the presidency, even though, in the interest of political stability, he was confirmed in office in March 1973, and remained something of a temporary solution. The article does not seek to challenge or confirm the hypothesis that he was forced to step down in May 1975; although, in any event, Svoboda was in no condition to have taken this step himself., b2_Husák’s efforts to become President kept running up against the question of the accumulation of offices and also the Czech-Slovak national factor, even though, thanks to centrist Czechoslovak policy and support from Moscow, he succeeded in achieving a ‘peculiar unity’ over this question in the CPCz leadership, so that on 29 May 1975 he became the first, and also the last, Czechoslovak President who was a Slovak. In Czech eyes, however, he remained a Slovak who had, after August 1968, considerably participated in the unfortunate re-imposition of hard-line Communism known as ‘normalization’, whereas for the Slovak nation he increasingly became a turncoat, a ‘Prague Slovak’. The article is followed by a number of relevant documents and biographical sketches of the Party members who were decisive in Husák’s election to the presidency., and Michal Macháček.
Do této interdisciplinárně pojaté kolektivní práce přispěli historikové, antropologové, sociologové, ekonomové i geografové, kteří ve svých statích a esejích popisují rozmanité aspekty každodennosti v zemích sovětského bloku spjaté s fenoménem konzumu, převážně v šedesátých až osmdesátých letech minulého století. Všímají si například života ekonomických elit, úrovně a kvality různých socialistických produktů, gastronomie, černého trhu a neformální výměny zboží, ale také oficiální kritiky konzumního způsobu života. Podle recenzentky v pozadí celé publikace prosvítá snaha ukázat život za socialismu jako mozaiku rozmanitých barevných střípků, aby již nadále nebyl vnímán jako jednolitá nevýrazná šeď. and [autor recenze] Květa Fremrová.
Recenzent představuje ediční řadu monografií evropských států „Evropské dějiny ve 20. století“ (Europäische Geschichte im 20. Jahrhundert), kterou v mnichovském nakladatelství C. H. Beck inicioval a řídí odborník na soudobé dějiny Ulrich Herbert a jejíž součástí jsou Borodziejovy dějiny Polska. Podle recenzenta patří k nejinvenčnějším z dosud vydaných svazků řady. Přístup autora, předního polského historika soudobých dějin, k tématu hodnotí jako věcně kritický, z metodologického hlediska kombinující „nové politické dějiny“ se sociálně vnímanými hospodářskými dějinami a aspekty dějin mentalit. Za hlavní přínos pokládá diferencovaný pohled na polské dějiny, zahrnující v sobě pluralitu historických aktérů s jejich rozdílnými záměry a vnímáním reality., The reviewer presents a series of monographs on the history of individual European countries. Called Europäische Geschichte im 20. Jahrhundert (European History in the Twentieth Century), the series was initiated by C. H. Beck, Munich, and is edited by an expert on contemporary history, Ulrich Herbert. The reviewer then considers one of the books in the series, Borodziej’s history of Poland. According to the reviewer, it is among the most inventive of the volumes published so far. Borodziej is a leading Polish scholar of contemporary history, and, according to the reviewer, the approach he takes in the book is factually critical, combining ‘new political history’ with socially perceived economic history and aspects of the history of mentalities. He considers the chief contribution to be its differentiated view of Polish history, comprising a plurality of historical actors with different aims and perceptions of reality., and [autor recenze] Jiří Pešek.
Přehled státních i církevních sociálních zařízení pro sirotky a pro nemanželské děti na území dnešní České republiky na počátku 20. století., Kniha se zabývá řešením otázky nalezenců a sirotků v celé rakouské monachrchii a království Českém obzvláště, především financováním nelezinců. Popisuje úsilí o budování těchto institucí v Praze v 14.-18. stol. (s. 1-7) a fungování pražského Zemského nalezince (čp. 455/II Ke Karlovu 2; s. 9-18)., Pražské zdravotnictví., Veřejné zdravotnictví a lékařství v Praze., and Pražské nemocnice.