The article sets into focus the everyday practices of caring the sick in the Poor Clares’ convents of Bratislava, Trnava, Zagreb, Buda and Pest with a time scope focused on the era of Maria Theresa’s and Joseph II’s church reforms. It evinces that each convent had an infirmary, in which the sill nuns could be separated from the rest of the community and nursed according to the instructions of a doctor, but the investigation of the rooms and their equipment also reveals significant differences among them. While the infirmary was merely a sickroom with three or four beds in the case of the smaller communities of Zagreb and Pest, the bigger convents’ infirmaries - that accommodated nine-twelve patients - consisted of a complex set of interconnected spaces with various functions, including storage rooms, cooking facilities and places for making medicine. The infirmary chapels of Bratislava and Trnava and the liturgical equipment in the bigger, hall-like sickroom in Buda represent the interconnectedness of spiritual and medical care. The study also sheds light on possible correlations between self-supply and services provided by external lay practitioners, as it presents the strategies of the convents to reduce medical expenses, e.g. by producing medicaments, accepting novices with surgical-apothecary knowledge or contracting surgeons and physicians for a fixed annual salary. Finally, the paper points towards further research directions suggesting a more sophisticated analysis of the correlations between the nuns’ demand for proper medical care and their agency at the time of the abolition of their order in 1782., Katalin Pataki., and Obsahuje bibliografické odkazy
Pojem polymorfismus, resp. polymorfie (z řeckého: polys = mnohý, morf = tvar) použil poprvé Mitscherlich [1] v roce 1822. Všiml si, že u některých arzeničnanů a fosforečnanů může jedna sloučenina určitého chemického složení vykrystalovat ve více krystalových tvarech. Dnes polymorfismus definujeme jako možnost molekuly krystalovat ve více krystalových strukturách neboli polymorfech. Pokud se do struktury při krystalizaci zabudují i molekuly solventu (nejčastěji vody), hovoříme o solvátech (hydrátech). Solváty se také označují jako pseudopolymorfy nebo solvatomorfy, ale tyto pojmy se příliš nepoužívají. Pevná forma určité molekuly může být též amorfní a je snahou rozlišovat i mezi několika amorfními formami jedné molekuly - tzv. polyamorfismus [2]. Rozeznáváme dva základní typy polymorfismu: pakovací a konformační. Pakovací polymorfismus znamená, že molekula je rigidní a polymorfy se liší pouze jejím pakováním v krystalové struktuře. Konformační polymorfismus vzniká tehdy, když je molekula flexibilní a tvoří konfomery, které odlišně krystalují. V praxi se setkáváme jak s čistým pakovacím nebo konformačním polymorfismem, tak se smíšenými typy (obr. 1, 2)., Bohumil Kratochvíl., and Obsahuje seznam literatury