Cíl práce: Analýza výsledků extrakčních vaginálních operací ve FN Motol v období let 2007 – 2011. Typ studie: Retrospektivní analýza Soubor a metodika: Analýza 341 vaginálních extrakčních porodů – frekvence využití jednotlivých instrumentů, indikace k jednotlivým extrakčním operacím, mateřské a neonatologické komplikace. Výsledky: V daném období stouplo využití extrakčních metod z 0,81 % na 3,55 %. Tento stoupající trend byl dán zejména zvyšující se frekvencí využití vakuumextraktoru (VEX). Na našem pracovišti se VEX do roku 2007 nepoužíval vůbec, v roce 2011 již tvořil 92 % všech extrakčních operací (nárůst z 0 % na 3,27 %, forceps pokles z 0,81 % na 0,28 %). Indikační schéma k využití jednotlivých instrumentů se v průběhu let také změnilo, dominantou k využití forcepsu byla hypoxie, v roce 2011 při vzrůstající oblibě vakuumextraktoru tvořila právě hypoxie již 50 % indikací k jeho využití. Četnost poranění matky i novorozence byla nižší při použití vakuumextraktoru, kefalhematom novorozence v 7 % u VEXu a 13 % u forcepsu. Závěr: V daném období došlo na našem pracovišti k celkovému zvýšení četnosti extrakčních porodů, a to zejména vlivem použití vakuumextraktoru. Vakuumextraktor je dle našich dat spojen s nižší mateřskou a novorozeneckou morbiditou. Neonatologické výsledky obou metod jsou srovnatelné, mírně však ve prospěch vakuumextraktoru. Výjimkou je jeho neúspěšné použití., Objective: To analyze the results of assisted vaginal deliveries at the Motol University Hospital for the period 2007–2011. Type of study: A retrospective analysis Material and Methods: Analysis of 341 vaginal assisted deliveries - frequency of individual instrument use, indications for assisted vaginal deliveries, maternal and neonatal complications. Results: During the given time period the frequency of assisted vaginal deliveries increased from 0,81 % to 3,55 %. This increasing trend was mainly due to the increasing frequency of vacuum extractor (VEX) use. The first vacuum assisted vaginal delivery at our hospital was recorded in 2007. In 2011 this method already accounted for 92 % of all assisted vaginal deliveries (an increase from 0 % to 3,27 %; the frequency of forceps deliveries decreased from 0,81 % to 0,28 %). Over the years, indications for the use of instruments have also changed. Main indication for forceps delivery used to be hypoxia, but in 2011, with increasing popularity of vacuum extractions, it accounted only for 50 % of indications for its use. Frequency of maternal and neonatal injuries was lower when using vacuum extractor, newborn cephalhaematoma was recorded in 7 % when vacuum extractor was used and 13 % when forceps was used. Conclusion: During the given time period there was an overall increase of assisted vaginal deliveries at our department, mainly because of the vacuum extractor use. According to our data, vacuum extraction is associated with lower maternal and neonatal morbidity. Neonatal results of both methods are comparable, but slightly in favour of vacuum extraction, except cases of its unsuccessful application., P. Hanulíková, H. Hrubantová, R. Vlk, T. Binder, and Literatura 10
Studie FEVER sledovala rozdíl mezi intenzivnější a méně intenzivní léčbou krevního tlaku, přitom porovnala kombinaci: nízká dávka diuretika (hydrochlorothiazid 12,5 mg) s nízkou dávkou kalciového antagonisty (felodipin 5 mg) s monoterapií: nízká dávka diuretika (hydrochlorothiazid 12,5 mg) u čínských hypertenzních pacientů. Do analýzy bylo zahrnuto 9 711 hypertoniků (4 841 užívalo kombinaci hydrochlorothiazidu s felodipinem a 4 870 kombinaci hydrochlorothiazidu s placebem). Pokles krevního tlaku byl u kombinační léčby z 158,7/92,4 mm Hg na 138,1/82,3 mm Hg a při monoterapii z 158,0/92,7 mm Hg na 141,6/83,9 mm Hg. Průměrný rozdíl během celé studie byl 4,2/2,1 mm Hg. Primární cíl ? vznik fatálních a nefatálních cévních mozkových příhod (CMP) ? byl o 27 % nižší ve skupině s kombinační léčbou. I v sekundárních cílech byla úspěšnost kombinační léčby vyjádřena snížením rizika o 27 % u všech kardiovaskulárních příhod, o 35 % srdečních příhod, o 32 % koronárních příhod a počet úmrtí o 31 %. Malý rozdíl v TKs/TKd přibližně o 4/2 mm Hg byl spojen s poklesem incidence CMP a kardiovaskulárních příhod u čínských hypertoniků., Miroslav Souček, M. Plachý, and Lit. 34
Koncentrace glukózy v krvi není konstantní ani za fyziologického stavu, ale pohybuje se v závislosti na příjmu potravy, fyzické aktivitě, psychických a dalších faktorech v poměrně úzkém rozmezí přibližně mezi 3,9 a 7,5 mmol/l a nalačno za standardních podmínek v ještě užším intervalu 3,9–5,5 mmol/l. U diabetiků se kolísání hodnot glykemie zvyšuje, protože – jak vyplývá z definice diabetu – na jedné straně dochází k hyperglykemii, ale na druhé straně se díky nepřiměřenému účinku antidiabetické léčby objevují i hypoglykemie. Míra kolísání glykemie se nazývá glykemická variabilita (GV). Glykemická variabilita se dostává do centra pozornosti hned pro několik skutečností: zvýšená glykemická variabilita je spojena se zvýšeným výskytem hypoglykemií, možná se podílí na rozvoji pozdních komplikací diabetu, negativně ovlivňuje psychickou pohodu pacienta a konečně díky příchodu nové technologie – kontinuální monitorace glykemie – ji nyní dokážeme lépe popsat, změřit, zkoumat, ale i ovlivnit. Klíčová slova: glykemická variabilita – kontinuální monitorace glykemie – inzulinová pumpa – senzor, Blood glucose levels are not constant in ther human body even in physiological status. It fluctuates depending on food intake, exercise, psychological and other factors. Normally it fluctuates between 3.9 to 7.5 mmol/l and in fasting in the standard conditions it does not exceed even more narrow range 3.9 to 5.5 mmol/l. Fluctuations are more pronounced in patient with diabetes. Hyperglycemia is a common and basic pathology in diabetes, however, antidiabetic drug often cause hypoglycemia, both increasing the range for glucose fluctuations. The level of glucose fluctuation is called glycemic variability (GV). Glycemic variability is now a favorite target of scientific research in diabetology. Increased glycemic variability is associated with hypoglycemia, possibly may contribute to chronic diabetes complications and negatively influences quality of life of diabetic patients. Last but not least, thanks to the new technology of continuous glucose monitoring, we can better describe and measure it. Finally, glycemic variability emerges as a potentially important therapeutical target. Key words: continuous glucose monitoring – glycemic variability – insulin pump – sensor augmented pump, and Martin Prázný, Jan Šoupal
Úvod: D-dimery jsou jedním se základních laboratorních ukazatelů aktivity fibrinolytického systému. Cílem naší prospektivní studie bylo zjistit, zda v akutní fázi ischemické CMP lze detekovat zvýšení hladiny D-dimerů a jejich závislost na typu, etiopatogenezi, místě okluze a rizikových faktorech. Materiál a metodika: Během 12 měsíců bylo do studie konsekutivně zařazeno 165 pacientů s akutní centrální neurologickou symptomatikou, kteří byli přijati na neurologickou kliniku do 6 hodin od vzniku příznaků. U 143 pacientů byla diagnostikována cévní mozková příhoda (CMP). U všech pacientů byla ihned při přijetí provedena vyšetření neurologické, CT mozku a laboratorní (krevní obraz, biochemie a koagulační vyšetření, včetně hladiny D-dimerů). U všech pacientů bylo provedeno neurosonologické vyšetření, eventuálně CT angiografické vyšetření při příjmu pacienta, u pacientů s ischemickou CMP také za 6, 24 a 72 hodin od začátku příznaků. Výsledky: Vstupní hodnota D-dimerů byla signifikantně vyšší u pacientů s okluzí kmene tepny Willisova okruhu v porovnání s pacienty s okluzí drobných větví mozkových tepen, okluzí krční tepny či pacienty bez detekovatelné okluze tepny, u pacientů s ischemickou chorobou srdeční, fibrilací síní a mozkových infarktů kardioembolické etiologie (p < 0,05). Hladina D-dimerů a fibrinogenu se nelišila signifikantně mezi pacienty s aterotrombotickými a lakunárními infarkty, TIA a hemoragickou CMP ve srovnání s pacienty s jinou etiologií akutního neurologického deficitu (p > 0,05). Vstupní hladina D-dimerů a fibrinogenu nebyly v korelaci s časem rekanalizace mozkové tepny. Závěr: U pacientů s ischemickou CMP kardioembolické etiologie lze detekovat signifikantně vyšší hladinu D-dimerů, ale pro velkou interindividuální variabilitu má jednorázové vyšetření v klinické praxi velmi omezený význam., Introduction: D-dimers belong among the basic laboratory indicators of the activity of the fibrinolytic system. The objective of the prospective study was to find out whether an increase in the level of D-dimers in the acute phase of an ischaemic stroke and their dependence on the type, ethiopathogenesis, place of occlusion and risk factors can be detected. Material and methods: 165 patients with acute central neurological symptomatology were consecutively included in the study in the course of 12 months, all of them having been admitted to the clinic within 6 hours after the occurrence of symptoms. 143 patients were diagnosed with cerebrovascular accident (CVA). A neurological examination, a brain CT and laboratory analyses (blood count, biochemical and coagulation examination including D-dimer levels) were performed in all patients upon admission. All patients underwent a neurosonological examination or a CT angiography upon admission, which were also performed within 6, 24 and 72 hours from the occurrence of symptoms in the patients who had suffered an ischaemic cerebrovascular event. Results: The input value of D-dimers was significantly higher in patients with trunk occlusion of an artery of the circle of Willis than in patients with occlusion of minor branches of cerebral arteries, occlusion of the carotid artery or in patients without detectable arterial occlusion, and in patients with ischaemic heart disease, chamber fibrillation and brain infarctions of cardioembolic etiology (p < 0.05). There was no significant difference in terms of levels of D-dimers and fibrinogen between patients with a atherothrombotic and lacunar infarction, a TIA or a haemorrhagic CVA and those with a different etiology of an acute neurological deficit (p > 0.05). The input levels of D-dimers and fibrinogen were not in correlation with the time of recanalisation of the cerebral artery. Conclusion: Significantly higher levels of D-dimers can be detected in patients with an ischaemic CVE of cardioembolic etiology, but single examination is of limited value in clinical practice due to large interindividual variablilty., David Školoudík, M. Bar, O. Zapletalová, and Lit. 18
Prevalence kouření tabáku u adolescentů je závažným problémem s významnými dopady ve zdravotnictví, ale i v socioekonomické nebo demografické sféře. Cílem případové studie je specifikovat kuřácké chování žáků základních škol na základě rozdílných faktorů (věk, pohlaví, typ školy, geografická poloha, velikost sídla, sociální status apod.). Analytickým nástrojem je dotazník, výzkumný soubor tvoří 628 žáků (věk 11, 13, 15 let). Ve studii téměř 40 % žáků ve věku 13 let a 85 % žáků ve věku 15 let potvrdilo zkušenost s kouřením, rozdíly mezi chlapci a dívkami nejsou výrazné. Alespoň jednou za týden kouří každý šestý 15letý žák bez ohledu na pohlaví. V kouření každý den převažují chlapci (zejména 15letí). Výsledky ukazují spojitost mezi kouřením adolescentů a charakteristikou (spolu)žáků (sociální, ekonomický status, neúplná rodina, rodina cizinců, vzdělání apod.). Zřejmá je souvislost mezi kouřením a typem školy (velikost tříd, preventivní programy, řešení problémových situací, mimoškolní aktivity atd.). Je možné identifikovat rizikové kategorie žáků škol a zacílit prevenci k sociálně a vzdělanostně slabším skupinám populace, věkové kategorii 13letých (eliminace experimentování s kouřením) a 15letých (rozšíření povědomí zdravotních rizik kouření)., The prevalence of tobacco smoking is a serious issue among adolescents with major implications in healthcare but also in socioeconomic and demographic sphere. The object of case study is to specify the relationship of elementary school pupils to smoking tobacco based on various factors (age, gender, type of school, geographical location, size of residence, social status, etc.). A questionnaire is analysis tool research sample consists of 628 students. In the study, almost 40% of pupils aged 13 years and 85% of pupils aged 15 confirmed experience with smoking, the differences between boys and girls are not significant. One in six aged 15 smokes at least once a week, irrespective of gender. Boys (especially aged 15) outweigh at the everyday smoking. The results indicate a link between smoking adolescents and pupil's characteristics (social, economic status, single parent family, the family of foreigners, education, etc.). The link between smoking and type of school (class size, preventive programs, problem solving, after-school activities etc.) is obvious. It is possible to identify risk categories of pupils of schools and to target prevention to socially and educationally disadvantaged groups of the population, to the age group 13 year (elimination of experimenting with smoking) and to 15 year (greater awareness of health risks of smoking)., Dana Hübelová, and Literatura
Onkologickí pacienti sú často liečení potenciálne kardiotoxickou liečbou. Ku kardiotoxickým komplikáciám patria menej závažné (relatívne benígne arytmie) až život ohrozujúce stavy (ischémia/infarkt myokardu, zlyhanie srdca, kardiomyopatia). Toxickým vplyvom chemoterapeutík môže dochádzať k porušeniu integrity sarkolémy, uvoľneniu bioaktívnych látok do tkanív a cirkulácie a v konečnom dôsledku k nekróze/apoptóze myocytov. Korelátom rozsahu a závažnosti poškodenia myokardu môžu byť hladiny kardiomarkerov v sére. V súvislosti s včasnou detekciou abnormalít myokardu sa v súčasnosti kardiologický výskum zameriava na hľadanie biochemických markerov s vysokou špecificitou, senzitivitou a prediktívnou hodnotou. Výpovedná hodnota štandardne stanovovaných kardiomarkerov (myoglobínu, CK-MB masy, CK-MB, sčasti aj CK) nie je dostatočná. Pribúdajú dôkazy o užitočnosti nátriuretických peptidov a kardiálnych troponínov v diagnostike a monitorovaní skorej a neskorej, klinickej a subklinickej kardiotoxicity v dôsledku protinádorovej liečby. Článok sumarizuje klinické štúdie týkajúce sa diagnostiky a sledovania kardiotoxicity pomocou nátriuretických peptidov a kardiálnych troponínov u bývalých onkologických pacientov., Dagmar Urbanová, Beata Mladosievičová, and Lit.: 63
Cíl: Cílem práce je prezentace metody a výsledků katetrové ablace pro chronickou fibrilaci síní. Metodika: katetrovou ablaci pro chronickou fibrilaci síní podstoupilo ve 112 výkonech 82 pacientů (18 žen) průměrného věku 54 ? 10 let. Chronická fáze fibrilace síní trvala průměrně 28 ? 28 měsíců. 74 pacienti (90 %) užívali před ablací amiodaron neúčinně, u 8 pacientů (10 %) byla léčba amiodaronem kontraindikována. Ablační strategie sestávala ze širokých obkružujících lézí kolem plicních žil a z komplexních lineárních lézí v levé síni. Cílovými momenty výkonu byly eliminace elektrické aktivity v antrech plicních žil a obnovení sinusového rytmu samotnou ablací nebo alespoň organizace fibrilace síní do levosíňové tachykardie. Výsledky: Alespoň v jednom z výkonů se podařilo nastolit sinusový rytmus ablací u 43 (52 %) pacientů. Po dobu sledování 17,3 ? 11,6 měsíce od poslední ablace má stabilní sinusový rytmus 63 (77 %) pacientů, z nichž byla arytmie ukončena u 38 (60 %) pacientů a organizace do levosíňové tachykardie bez obnovení sinusového rytmu bylo dosaženo u dalších 14 (22 %) pacientů. Ze 63 pacientů se sinusovým rytmem pokračuje léčba antiarytmiky I. nebo III. třídy u 21 (33 %) pacientů, amiodaron užívá 13 (21 %) pacientů. Závěr: katetrová ablace chronické fibrilace síní je potenciálně vysoce účinná léčba k trvalému obnovení sinusového rytmu., Martin Fiala, J. Chovančík, R. Neuwirth, and Lit. 30
Výsledky na bázi dat Národního onkologického registru ČR z období 1976–2005 uvádí: a) Z 125 262 primárních novotvarů (52,1 % mužů, 47,9 % žen) bylo evidováno v časných klinických stadiích 37,1 % nádorů u mužů a 46,6 % u žen, v pokročilých stadiích 9,3 % u mužů a 9,5 % u žen. Neznámá stadia převažovala nad ostatními stadii až do roku 1994. Za celé období převažovali muži ve stadiu IV nad ženami. Nejvíce časných stadií se vyskytlo v Praze, pokročilých stadií v kraji Plzeňském. Po vyloučení neznámých stadií bylo z 54 187 duplicit u mužů 63,8 % v časných stadiích, u žen 71,3 %, v pokročilých stadiích u mužů 18,4 % a 15,8 % u žen. Z ostatních 10 292 multiplicit bylo 16,2 % časných stadií u mužů a 11,7 % u žen, v pokročilých stadiích 1,6 % u mužů a 1,2 % u žen. b) Z 165 050 následných novotvarů (54,4 % mužů, 45,6 % žen) – u případů po primárních stadiích I a II. bylo evidováno 21,7 % časných klinických stadií u mužů a 27 % u žen, 5 % pokročilých stadií u mužů a 6 % u žen – u případů po primárních stadiích III a IV bylo evidováno 2,5 % časných stadií u mužů a 3,2 % u žen, 1,8 % pokročilých stadií u mužů a 2,2 % u žen. Pozoruhodných bylo u mužů 12 418 následných nádorů v pokročilých stadiích (13,8 % ze všech 89 796 následných), u žen 10 189 (13,5 % ze všech 75 254 následných) po primárních nádorech stadia III a IV. Mezi následnými pokročilými stadii převažovalo – u mužů 36,9 % nádorů trávicích a 33,1 % dýchacích cest, 10,3 % pohlavních orgánů, 8,1 % močových cest – u žen 37 % nádorů trávicích cest, 21 % prsů, 17,2 % rodidel, 12,8 % dýchacích a 4,5 % močových cest. Je varující, že z vícečetných onemocnění byl každý sedmý nádor gastrointestina u mužů a pátý u žen po primárním novotvaru zjištěn v některém pokročilém klinickém stadiu. c) Ze 41 161 přežívajících k 17. 10. 2007 bylo 54,7 % časných stadií u mužů a 58 % u žen, 5 % pokročilých stadiích u mužů a 5,2 % u žen, neznámých stadií 40,3 % u mužů a 36,9 % u žen. Z 84 101 zemřelých bylo 30 % časných stadií u mužů a 39,8 % u žen, 11 % pokročilých stadií u mužů a 12,1 % u žen, neznámých stadií 59 % u mužů a 48,1 % u žen. Z výsledků lze doporučit, aby přehledy vícečetných diagnóz a jejich stadia se staly součástí ročních statistických přehledů novotvarů u české populace., The results based in the Czech Cancer Registry in 1976–2005: a) Of the 125,262 primary neoplasms (52.1 % males, 47.9 % females) there were registered 37.1 % of early clinical stages in males and 46.6 % in females, 9.3 % of advanced stages in males and 9.5 % in females. Unknown stages prevailed over the other stages until 1994. The cancers of stage IV prevailed in males during the total period. The most of early stages were in Prague, of advanced stages in Pilsen region. After exclusion of unknown stages, there were of 54,187 duplicities 63.8 % cases of early stages in males and 71.3 % in females; 18.4 % of advanced stages in males and 15.8 % in women. Of other 10,292 multiplicities there were 16.2 % of early stages in males and 11.7 % in females, 1.6 % of advanced stages in males and 1.2 % in females. b) Of the 165,050 subsequent neoplasms (54.4 % males, 45.6 % females) – in cases following the primary stages I and II there were registered 21.7 % of early stages in males and 27 % in females, 5 % of advanced stages in males and 6 % in females, – in cases following the primary stages III and IV there were registered 2.5 % of early stages in males and 3.2 % in females, 1.8 % of the advanced stages in males and 2.2 % in females. There were uncommon the number of 12,418 subsequent tumors of advanced stages in men (13.8 % of total 89,796 subsequent ones) and 10,189 in women (13.5 % of total 75,254 subsequent ones), following the primary cancers of stages III, IV. Between these subsequent and advanced stages predominated – in males 36.9 % cancers of gastrointestinal and 33.1 % respiratory tract, 10.3 % genital organs, 8.1 % urinary tract, – in females 37 % cancers of gastrointestinum, 21 % breast, 17.2 % genital organs, 12.8 % respiratory and 4.5 % urinary tract. It is worrying that of total multiple cases every the seventh gastrointestinal cancer in males and the fifth in females were detected at any advanced clinical stages after primary cancer. c) Of 41,161 survived up to October 2007 there were 54.7 % of early stages in males and 58 % in females, 5 % of advanced stages in males and 5.2 % in females, unknown stages 40.3 % in males and 36.9 % in females. Of 84,101 deaths there were 30 % of early stages in males and 39.8 % in females, 11 % of advanced stages in males and 12.1 % in females, unknown stages 59 % in males and 48.1 % in females. The results can be suggested to list the multiple neoplasms and their clinical stages in the annual statistical reports of cancers in the Czech population., Edvard Geryk, Petr Dítě, Jan Trna, Jiří Kozel, Milan Konečný, and Lit.: 30
Zhodnotit zkušenosti v diabetologickém centru s léčbou dlouhodobým inzulinovým analogem glargin u diabetiků 1. typu. Soubor nemocných a metodika: Od března roku 2004 do března roku 2005 bylo retrospektivně hodnoceno 136 pacientů s diabetes mellitus 1. typu. Sledovali jsme HbA1c před léčbou glarginem, po 3, 6 měsících a po 1 roce této léčby. Hodnotili jsme účinnost léčby inzulinem glargin v závislosti na úvodní kompenzaci diabetu a srovnávali variabilitu glykemií během 6 měsíců před a 6 měsíců po nasazení inzulinu glargin pomocí směrodatné odchylky glykemií získaných z glukometrů nemocných. Rovněž jsme hodnotili změnu celkové, bazální a bolusové denní dávky inzulinu po změně terapie. Výsledky: Výsledky byly hodnoceny v podobě mediánu a 25 a 75 percentilu. Před zahájením léčby glarginem byl HbA1c 7,4 (6,5-8,5) %. Významně poklesl po 3 měsících léčby 7,0 (6,2-8,1) % (p < 0,01), po 6 měsících 7,2 (6,3-8,2) % (p < 0,05), po roce byl HbA1c 7,1 (6,1-8,2) % (p < 0,01). Analýzou glykemických profilů 6 měsíců před a 6 měsíců po převedení na inzulin glargin jsme prokázali signifikantní pokles variability, hodnocený poklesem směrodatných odchylek z původních 4,9 (4,3-5,6) mmol/l na 4,5 (3,9-5,1) mmol/l (p < 0,001). Celková denní dávka inzulinu před a po 6 měsících léčby glarginem poklesla z 44 (35-56) IU/den na 42 (34-53) IU/den (p = 0,01). Nedošlo ke změně velikosti bazální dávky inzulinu po změně léčby - zůstala 20 (12-28), (16-26) IU/den. Poklesla dávka bolusově podávaného inzulinu z 24 (18-32) na 21 (17-29) IU/den (p < 0,01). Závěry: Při léčbě inzulinem glargin dochází k významnému zlepšení HbA1c a k významnému poklesu variability glykemií. Dávka inzulinu glargin ve srovnání s dávkou NPH se neliší., I. Haladová, S. Lacigová, Z. Jankovec, D. Čechurová, M. Žourek, M. Krčma, Z. Rušavý, and Lit.: 23