First part of the text presents a historical excursion searching for the genesis of Popper’s philosophical views in the interwar Vienna. It analyzes the actual writing process and circumstances that surrounded Popper’s work on Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie. The aim of this section is to evaluate Popper’s reception and intellectual self-development through the denial of logical positivism. The second “internalist” segment of this article further examines the Grundprobleme itself through the analysis of Popper’s specific interpretation of Kant’s transcendental idealism. We will confront Seubert’s claim that through Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie Popper definitely and knowingly accepts Kant’s stance. We show that even though Popper adopted Kant’s transcendental method of questioning, he had later criticized certain aspects of Kant’s transcendental method. As a result, Popper establishes the so called genetic apriorism, which dwells on his own version of the deductive psychology of knowledge. and První část textu představuje historickou exkurzi, která hledá vznik Popperových filozofických názorů v meziválečné Vídni. Analyzuje skutečný proces psaní a okolnosti, které obklopovaly Popperovu práci na Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie . Cílem této části je zhodnotit přijetí Poppera a intelektuální sebe-rozvoj prostřednictvím odmítnutí logického pozitivismu. Druhý "internistský" segment tohoto článku dále zkoumá problém Grundprobleme analýzou specifické interpretace Kendova transcendentálního idealismu. Budeme konfrontovat Seubertova tvrzení, že prostřednictvím Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie Popper rozhodně a vědomě přijímá Kantův postoj. Ukazujeme, že i když Popper přijal Kantovu transcendentální metodu dotazování, později kritizoval některé aspekty Kantovy transcendentální metody. V důsledku toho Popper zavádí takzvaný genetický apriorismus, který se zabývá jeho vlastní verzí deduktivní psychologie znalostí.
The article shows the positions philosophers held to the relationship between a priori judgments and those judgments which are valid necessarily. Enlightenment philosophers of the 18th and 19th century, who, though often in different ways, opposed the concept of metaphysics and scholastic necessity (Hume, Kant, Mill, idealists), play the leading role. At the beginning of the 20th century analytic philosophy was born. Its first leaders inherited from their predecessors an antipathy to metaphysics, and so they had no desire to return again to the traditional concept of necessity (Wittgenstein, Carnap, Ayer). Their logic and the new characterization of the a priori paved the way for the linguistic turn. Some of their followers in the second half of the 20th century realized that the concept needed to be returned to its original meaning (Kripke). This is not a mere repetition of the Aristotelian-scholastic conception, but a new addition that rethinks the relationship between the notions of a priori and necessity, Článek ukazuje postoje filozofů k vztahu mezi a priori rozsudky a rozsudky, které jsou nezbytně nutné. Vůdčí roli hrají osvícenští filosofové 18. a 19. století, kteří, i když často různými způsoby, vystupují proti pojetí metafyziky a scholastické potřeby (Hume, Kant, Mill, idealisté). Na počátku 20. století se zrodila analytická filosofie. Jeho první vůdci zdědili od svých předchůdců antipatii vůči metafyzice, a tak se nechtěli znovu vrátit k tradičnímu konceptu nutnosti (Wittgenstein, Carnap, Ayer). Jejich logika a nová charakterizace a priori vydláždily cestu pro jazykové obraty. Někteří jejich následovníci ve druhé polovině 20. století si uvědomili, že koncept je třeba vrátit k původnímu významu (Kripke)., and Prokop Sousedík