I explain how Karl Popper resolved the problem of induction but not the pragmatic problem of induction. I show that Popper's proposed solution to the pragmatic problem of induction is inconsistent with his solution to the problem of induction. I explain how Popper’s falsificationist epistemology can solve the pragmatic problem of induction in the same negative way that it solves the problem of induction.
First part of the text presents a historical excursion searching for the genesis of Popper’s philosophical views in the interwar Vienna. It analyzes the actual writing process and circumstances that surrounded Popper’s work on Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie. The aim of this section is to evaluate Popper’s reception and intellectual self-development through the denial of logical positivism. The second “internalist” segment of this article further examines the Grundprobleme itself through the analysis of Popper’s specific interpretation of Kant’s transcendental idealism. We will confront Seubert’s claim that through Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie Popper definitely and knowingly accepts Kant’s stance. We show that even though Popper adopted Kant’s transcendental method of questioning, he had later criticized certain aspects of Kant’s transcendental method. As a result, Popper establishes the so called genetic apriorism, which dwells on his own version of the deductive psychology of knowledge. and První část textu představuje historickou exkurzi, která hledá vznik Popperových filozofických názorů v meziválečné Vídni. Analyzuje skutečný proces psaní a okolnosti, které obklopovaly Popperovu práci na Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie . Cílem této části je zhodnotit přijetí Poppera a intelektuální sebe-rozvoj prostřednictvím odmítnutí logického pozitivismu. Druhý "internistský" segment tohoto článku dále zkoumá problém Grundprobleme analýzou specifické interpretace Kendova transcendentálního idealismu. Budeme konfrontovat Seubertova tvrzení, že prostřednictvím Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie Popper rozhodně a vědomě přijímá Kantův postoj. Ukazujeme, že i když Popper přijal Kantovu transcendentální metodu dotazování, později kritizoval některé aspekty Kantovy transcendentální metody. V důsledku toho Popper zavádí takzvaný genetický apriorismus, který se zabývá jeho vlastní verzí deduktivní psychologie znalostí.
Karl Popper lamented the prevalence of dogmatic argument in philosophy and commended the kind of critical argument that is found in the sciences. David Miller criticises the uncritical nature of so-called critical thinking because of its attachment to dogmatic arguments. I expound and clarify Popper’s distinction between critical and dogmatic arguments and the background to it. I criticise some errors in Miller’s discussion. I reaffirm the need for philosophers to eschew dogmatic arguments in favour of critical ones., Karl Popper naříkal nad převahou dogmatického argumentu ve filozofii a pochválil druh kritického argumentu, který se nachází ve vědách. David Miller kritizuje nekritickou povahu takzvaného kritického myšlení z důvodu jeho vazby na dogmatické argumenty. Vysvětluji a objasňuji Popperův rozdíl mezi kritickými a dogmatickými argumenty a pozadím. Kritizuji některé chyby v Millerově diskusi. Znovu potvrzuji, že je třeba, aby se filozofové vyhýbali dogmatickým argumentům ve prospěch kritických argumentů., and Danny Frederick