Berlinova dichotomie pozitivní a negativní svobody je v akademickém prostředí natolik diskutovanou problematikou, že jakékoli pokusy o její novou interpretaci čelí notnému riziku rozvíjení již řečeného, a tím i možnosti ztráty argumentační síly. Cíl tohoto článku však nespočívá v přispění k debatě týkající se funkčnosti Berlinova rozdělení, ale ve zpochybnění stereotypně přijímaných ideových zdrojů, jimiž se Berlin údajně inspiroval. V rámci linie tradic liberálního myšlení, kterou identifikuje mimo jiné sám Berlin, je totiž jeho rozlišení dvou pojmů svobody běžně ztotožňováno s principy a ideovým poselstvím klasifikace francouzského osvícence Benjamina Constanta. Směšování Berlinovy polarity pozitivní – negativní s Constantovým schématem antická – moderní je pravděpodobně důsledkem četných styčných bodů obou koncepcí, jež však vedou k automatickému vnímání souladu i u těch principů, u nichž je míra koherence problematická. Za hlavní cíl této studie lze tudíž označit jednak prokázání skutečnosti, že pro důslednou komparaci Berlinovy a Constantovy dichotomie je kromě běžně analyzované příbuznosti negativní svobody se svobodou moderní nezbytné vzít v úvahu i provázanost opačných pólů spektra, a především pak obhajobu teze, že v podstatných momentech Constantovo myšlení opouští meze liberální tradice a konotuje Pettitovy republikánské principy svobody jako ne-dominance. Takový závěr vede v konečném důsledku k tomu, že Berlinovo a Constantovo dělení nelze vnímat jako homogenní., Berlin’s dichotomy of positive and negative freedom is, in academic quarters, such a well-discussed problem that any kind of attempt at a fresh interpretation confronts the real risk of developing what has already been said and, in that way, of losing argumentational strength. The aim of this article does not, however, consist in contributing to the debate about the viability of Berlin’s distinction, but in calling into question the stereotypical reception of the intellectual sources that Berlin was inspired by. In the framework of the line of traditions of liberal thinking, which, among others, Berlin himself identifies, is his distinction between two concepts of freedom, usually identified with the principles and intellectual meaning of the classification by the French enlightenment thinker Benjamin Constant. The mixing up of Berlin’s polarity positive–negative with Constant’s scheme of ancient–modern is probably a consequence of the numerous common points in the two conceptions. These, however, lead to the automatic perception of agreement even in those principles for which the level of coherence is questionable. The main aim of this study is, therefore, to indicate, firstly, the proven fact that for a consistent comparison of Berlin’s and Constant’s dichotomy one must examine, in addition to the commonly analysed relationship of negative freedom with modern freedom, the connectedness of the opposite poles in the two cases. Secondly, and more importantly, the thesis is advanced that, in its fundamental properties, Constant’s thinking goes beyond the liberal tradition and points towards Pettit’s republican principles of freedom as non-dominance. This conclusion ultimately leads to the recognition that Berlin’s and Constant’s division cannot be seen as homogenous., Jan Květina., and Obsahuje seznam literatury
Studie usiluje o kontextualistickou interpretaci Rousseauova posledního politického spisu Úvahy o polské vládě a o její zamýšlené reformě, jehož závěry bývají v autorově celkové reflexi společnosti buď opomíjeny, anebo stavěny s jeho předchozími díly do kontrastu. Hlavním záměrem tohoto článku je poukázat na neoddělitelnost Rousseauova chápání specifik polského prostředí od jeho obecné politické teorie, k čemuž slouží zejména paralelní analýza polského šlechtického mýtu a Rousseauova republikanismu. Právě porozumění politickému diskurzu polské šlechty v 17. a 18. století totiž umožňuje pochopit Rousseauovy Úvahy nikoli jen jako politickou reflexi společenství, v němž ženevský osvícenec spatřoval ideály ztraceného antického dědictví, nýbrž jako součást dlouho trvající debaty v rámci polského politického myšlení, v jehož kontextu je v Rousseauově teorii možné identifikovat značný vliv tzv. republikánského sarmatismu polské aristokracie., The study pursues a contextual interpretation of Rousseau’s last political work, Considerations on the Government of Poland, whose conclusions are either neglected in regards to the author’s general reflection on society or are contrasted with his previous works. The main point of this article is to show the indivisibility of Rousseau’s understanding of the specifics of the Polish milieu from his general political theory, towards which, in particular, a parallel analysis of the Polish aristocratic myth and Rousseau’s republicanism also serves. It is precisely the comprehension of the political discourse of the Polish nobility during the 17th and 18th centuries that makes it possible to understand Rousseau’s Considerations not only as a political reflection on a commonwealth in which the Geneva Enlightenment saw the ideals of a lost ancient heritage, but also as part of a long-standing debate in the framework of Polish political thought, in whose context it is possible in Rousseau’s theory to identify the considerable influence of the so-called republican “sarmatism” of the Polish aristocracy., and La présente étude s’efforce d’arriver à l’interprétation contextuelle du dernier écrit politique de Jean-Jacques Rousseau Considérations sur le gouvernement de Pologne dont les conclusions on néglige très souvent dans la réflexion totale de la société présentée par Rousseau ou, au contraire, on les oppose à ses oeuvres précédentes. L’intention principale de cet article est de montrer que l’on ne peut point séparer les considérations de Rousseau concernant les spécificités du milieu polonais de sa théorie politique générale. Pour arriver à cette fin, on utilise une analyse parallèle de mythe de la noblesse polonaise et de républicanisme de Rousseau. Comprendre le discours politique de la noblesse polonaise du XVIIe et XVIIIe siècles permet de saisir les Considérations de Rousseau non seulement en tant que la réflexion politique de la communauté considérée par le rationaliste genevois comme remplie des idéaux de l’héritage antique perdu mais comme une partie du débat de longue durée dans le cadre de la pensée politique polonaise. C’est dans ce contexte qu’il nous apparaît possible identifier dans la théorie de Rousseau l’influence considérable du soi-disant sarmatisme de l’aristocratie polonaise.