Reliéf, složený ze tří částí, původně tympanon. Na prostřední obdélné desce trůnící P. Marie s dítětem, obklopena anděly, u jejích nohou abatyše Mlada a Berta. Postranní segmentové desky s klečícími postavami - donátoři, po levici Madony Přemysl Otakar I., po pravici jeho sestra Anežka., Bažant 2003#, 107-112., and Přemyslovský pár je individualizován, ovšem v rámci typů - Anežka je půvabná a pokorná, Přemysl je a fyzicky zdatný a autoritativní, oba jsou mladí. Podobně jako obrazy Přemysla a abatyší odkazují na konkrétní osoby, tak i ústřední motiv svatojiřského reliéfu patrně odkazoval na skutečnou památku, mariánskou sochu uctívanou tehdy nejen v Praze, ale i v celém království. Nějaká kultovní socha Madony na Pražském hradě s největší pravděpodobností existovala. Je pravděpodobné, že i na Pražském hradě byla "pravá" podoba nebeské královny, tedy byzantský typ Hodegeteria, hlavní mariánská kultovní socha odvozovaná bezprostředně od sv. Lukáše. Jestliže by tato hypotéza byla správná, svatojiřský reliéf by zobrazoval nejen historické osobnosti spjaté se svatojiřským klášterem, ale i zde uctívanou kultovní sochu. Absence byzantských ikon či byzantinizujících soch z 13. století mezi památkami dochovanými v českých zemích nepřekvapuje, neboť v průběhu husitských válek bylo zničeno ohromné množství kultovních děl. Byzantské ikony však byly v českých zemích prokazatelně existovaly od konce 11. století - jak již výše zmíněno, biskup Altmann z Pasova, jenž zemřel roku 1091, dostal od českého knížete vzácnou desku s obrazem P. Marie zobrazené po řeckém způsobu (greco opere), tedy ikonu.
Poprsí muže v mělce zahloubené nice - autoportrét architekta chrámu sv. Víta, Petra Parléře., Merhautová 1994#, 80-90., Bažant 2003#, 148n., and Pískovcová busta Petra Parléře je považována za první monumentální autoportrét v sochařství pozdní gotiky.
Portrétní galerie v arkádovém sloupovém ochozu katedrály. Kolem chrámu je umístěno 21 bust členů rodiny Karla IV., arcibiskupů, ředitelů stavby chrámu., Stejskal 1970#, s. 39-60., and Potrétní galerie napadobuje pozdně římské busty, stejně jako reliéfní portréty na tumbě sv. Václava.
Na nástěnné malbě v svatováclavské kapli ve sv. Vítu na Pražském se klečící Karel IV. objevuje jako donátor., Bažant 2003#, 134-136., and U scény Ukřižování je zobrazen klečící císař Karel IV. se čtvrtou manželkou Alžbětou Pomořanskou, a Václav IV. s první manželkou Janou Bavorskou. Klečící Karel IV. a jeho manželka byli začleněni rovněž do mozaiky na fasádě Zlaté brány svatovítské katedrály z let 1370-1371.
Ve svatováclavském cyklu byla do scény setkání s dánským králem Erikem začleněna podobizna architekta charakterizovaného úhelníkem, s největší pravděpodobností portrét královského stavitele a kameníka, Benedikta Rieda. and První portrét architekta v nástěnném malířství českých zemí.
Merhautová 1994#, 80-90., Bažant 2003#, 148n., and Příklad oficiálního "státního" portrétu císaře Karla IV. Autor má zájem na individuálně výstižně zobrazené podobě portrétované osoby, nicméně s rysy typizace - portrét vladaře.
Opis díla sv. Augustina "De civitate dei". Na jeho konci je výjev z malířovy pracovny, Hildebert (autor malby) sedí u psacího pultu, pod ním pracuje jeho pomocník Everwinus sedící na stoličce. Hildebert se otáčí nazpět a hrozí myši na jeho jídelním stole ("mensa Hildeberti"), jeho slova jsou v knize, na které pracuje: "Bídná myši, příliš často mne doháníš k hněvu, Bůh tě zatrať" ("Pessime mus sepius me provocas ad iram ut te deus perdat")., Bažant 2000#, 101, 48., and V umění českých zemí se za Vladislava II. poprvé objevují malířské žánry typické pro antickou epochu - alegorie, "historické" náměty a "portrét". Autoportrét jako takový je doložen již v předchozím tisíciletí, jeho vývoj probíhal paralelně s vývojem portrétů donátorů, přičemž nejčastěji byli zobrazováni umělci při práci. Malíř Hildebert a jeho pomocník Everwinus jsou první "Boemenses" z masa a krve ve výtvarném umění českých zemí. Autor ilustrace začlenil do výjevu svůj autoportrét, ale nezobrazuje jen konkrétní osobu, ale zasazuje ji i do konkrétního prostředí a zcela banální situace, dokonce s humorem charakterizuje momentální duševní rozpoložení zobrazeného. Humoristické výjevy, jako je ten Hildebertův jsou však velmi výjimečné a navíc pouze umělci mohli být zobrazováni s individualizovanými portrétními rysy, což byla v Hildebertově případě počínající pleš. Pouze u umělců mohlo být naznačeno jejich životní prostředí i s jejich osobním komentářem, pouze v jejich případě nemusel mít portrét jiný smysl než pobavit.
V roce 1627 Hollar odešel z Prahy do Německa, vstoupil do služeb anglického diplomata Thomase Howarda (1585 - 1646), kde měl za úkol graficky dokumentovat jeho sbírku antik a obrazů. Ženskou bustu vytvořil za svého pobytu v Antwerpách. Busta byla sestavena v 1. třetině 17. století z římských kopií poprsí a hlavy dvou různých řeckých originálů. Toto pasticcio, od roku 1755 dochované ve sbírkách Ashmoleova muzea v Oxfordu, bylo kroužkem učenců hr. Arundela identifikováno jako portrét manželky Marka Aurelia., Antické tradice, s. 104, č.k. 88, and Faustina, manželka Marca Aurelia
Olej na plátně (110 x 89 cm): jako Paris a Helena jsou zobrazeni Aloisie Lodovica Anna de Montecuccoli a František Antonín Berka hrabě Hovora z Dubé (přilba zdobená válečným výjevem, antikizující brnění, plášť sepnutý na rameni, meč s rukojetí v podobě lva). Drží se za ruce a kráčejí doprava, za nimi architektura, napravo v průhledu antikizující lodě. Za dvojicí jde služka se psem., Vlnas 2002#, 280 č. II/1.14., Stolárová, Vlnas 2010#, III.30, and Historizující portrét byl oblíben na vídeňském císařském dvoře za Leopolda I. (pod vlivem oper a slavností). Portrét vznikl při příležitosti svatby zobrazeného páru roku 1672. Inspirací byl Škrétovi obraz Únos Heleny od Quida Reniho, (1631, Louvre), z něhož převzal i služku se psem.
Terakotová busta Lorenza de'Medici., Chlíbec 2006#, 222-226, č. 106., and Busta byla od roku 1859 součástí velkovévodových sbírek v Brandýse nad Labem, ve sbírce Národní galerie je od roku 1959. Doklad obnovy antického fyziognomického portrétu, při tvorbě busty bylo s největší pravděpodobností po antickém vzoru použito sádrového odlitku tváře.