Sociální partneři, tj. zástupci zaměstnanců na straně jedné a orgánů EU,Komise a Rady na straně druhé, hrají v rámci evropského pracovně právního zákonodárství velmi významnou úlohu, obdobně jako v rovině tarifních čili kolektivních smluv v zákonodárstvích členských států. Mluví se především o flexibilizaci pracovního zákonodárství.V rovině evropské však jde o zcela mimořádný fenomén, neboť s ohledem na v článku prokazovanou normativní povahu sociálními partnery uzavřených dohod dochází k pozoruhodnému jevu: sociální partneři (představitelé zaměstnanců a zaměstnavatelů v tzv. sociálním dialogu) se stávají zákonodárci a v důsledku toho dochází k jakési privatizaci legislativní činnosti EU (viz čl. 155 SFEU). Článek se zabývá nejen povahou uvedených dohod, které zkoumá v kontextu celé sociální politiky EU a pojmu sociálního státu, ale i otázkami údajného deficitu demokratické legitimace, a reprezentativnosti sociálních partnerů – základními slabinami tohoto tzv. paralelního zákonodárství. Dovozuje možnou, i když omezenou právní ochranu proti porušením evropského práva dohodami a zabývá se též jejich prováděním, za které odpovídá členský stát. Konečně se navrhuje překonání nedostatku spočívajícího v chybění procesních pravidel při přijímání dohod sociálních partnerů. and The social partners, i.e. the representatives of the employees on one hand and the authorities of the EU, the Commission and the Council of the EU on the otherd, play a very significant role within the European labour-law legislative process, just as they do in the area of tariff or collective agreements in the legislature of the member states.What is especially talked about is the flexibilisation of the labour legislature.At the European level, this is, however, a very unique and extraordinary phenomenon, as in regards to the normative character of the agreements agreed upon by the social partners and as is shown in the article, a remarkable event occurs: the social partners (the representatives of the employees and the employers within the social dialogue) become law makers and as a result of this, a certain privatisation of the legislative activity of the EU takes place (see Art.155 TFEU). The article deals not only with the character of the mentioned agreements which it analyses in the context of the entire social policy of the EU and the term of a social state, but also with questions of the presumed deficit of representativeness of the social partners, i.e. the basic weaknesses of this so-called parallel legislative process. It infers the possible if limited protection against a violation of European law by the agreements and it also deals with their application, which is the responsibility
of the member state. Finally it suggests to overcome the shortcomings consisting of the lack of procedural rules through agreement among the social partners.