Pojem effet utile se v poslední době dostal do módy, a to nejen v české právnické literatuře, ale zejména též v zahraničí. Hlavním důvodem je, že effet utile prostupuje celým právem EU, když se nevyskytuje pouze v case law SDEU, ale též v sekundárním právu, zejména v preambulích nařízení a směrnic, a v neposlední řadě též v rozhodnutích Komise. Je tak nanejvýš relevantní pokusit se o vysvětlení tohoto pojmu popisem jeho vzniku a vývoje, jakož i analýzou jeho obsahu a funkce. K čemu slouží pojem effet
utile? Jedná se o princip evropského práva, výkladovou metodu či svého druhu uměle vytvořenou klauzuli, která umožňuje SDEU prosazovat jeho účely? Jaké jsou podmínky aplikace effet utile a jaké jsou její následky? Je tento pojem v rozhodovací praxi SDEU používán i tehdy, když to v daném rozhodnutí není explicitně zmíněno? Lze případy jeho použití typizovat podle určitých kritérií? To vše jsou otázky, na něž se autoři tohoto článku pokusili najít odpovědi. Lze shrnout, že effet utile je specifickou výkladovou metodou,
jež je podmíněna mimo jiné právně politickými poměry v systémech uznávajících princip právního státu. Effet utile slouží ke zdůraznění určitého aspektu právní normy za účelem její aplikace ve smyslu tohoto aspektu a vychází tedy z teleologické metody výkladu, mnohdy při řešení konfliktu základních zájmů a principů, avšak vždy v rámci té fundamentální zásady, v jejímž smyslu je použit, a za současného respektování ostatních právních zásad, jež s jeho použitím nejsou v rozporu. and The notion effet utile has recently become fashionable not only in Czech legal literature, but especially abroad. The main reason is that effet utile permeates the whole EU law, since it is not present only in the case law of CJEU, but also in secondary law, particularly in preambles of regulations and directives, and – last but not least – in decisions of the Commission. Therefore, it is highly relevant to explain this notion through description of its origin and development as well as analysis of its content and functions. What does effet utile stand for? Is it a principle of European law, a method of interpretation or an artificially created clause of its kind, which enables the CJEU to promote its aims? What are the conditions and consequences of effet utile’s application? Is this notion employed in decision-making of the CJEU also in those cases, where it is not explicitly mentioned in its decisions? May the cases of its application be typified according to some criterions? The authors
of this article have tried to find answers to all these questions.We may conclude that effet utile is a specific method of interpretation conditioned inter alia by legal-political circumstances prevailing in legal systems based on rule of law. The role of effet utile is to accentuate certain aspect of a legal norm in order to apply it accordingly. Thus, effet utile emanates from the teleological method of interpretation, often solving a conflict between fundamental interests and principles, but always in the framework of the basic maxim it supposed to support while respecting other legal principles it is compatible with.
Článek je analýzou a řešením některých základních otázek odškodňování osobní nemajetkové újmy na pozadí německého a rakouského práva. Vymezuje pojem nemajetkové újmy a dovozuje, že ačkoliv podle občanského zákoníku je nemajetková újma ve srovnání s odškodňováním majetkové újmy formálně v horším postavení, neboť je obecnou klauzulí omezena na konkrétní ustanovení zákona, jsou tato ustanovení tak extenzivně a flexibilně formulována, že ve skutečnosti diskriminace odškodnění nemajetkové újmy neexistuje. Psychická bolest je i v důsledku dříve v zákoně vymezených forem plnohodnotnou a s fyzickou bolestí rovnoprávnou součástí kategorie (pojmu) bolest, jakožto odškodnitelné položky nemajetkové újmy. Nemajetkovou újmu ve formě poškození zdraví („osobní újmy“) lze zpravidla z velké části restituovat, a tak peněžitá kompenzace je vytlačována. Článek konečně vymezuje a kategorizuje základní faktory, které by měly být reflektovány při stanovení rozsahu peněžité náhrady za nemajetkovou újmu zejména ve formě bolesti, a preferuje objektivní přístup při tomto postupu, jenž může být s ohledem na výjimečnost konkrétního případu subjektivizován. and The article presents an analysis and solution of the basic issues of damages for personal non-pecuniary damage against the background of German and Austrian law. It defines the concept of non-pecuniary damage and concludes, that although under the Civil Code non-pecuniary damage is formally in a worse position than pecuniary damage, as it is limited by a general clause to specific provisions of the law, these provisions are so extensively and flexibly formulated that discrimination of damages for non-pecuniary damage actually does not exist. Mental pain – as a result of the fact that law defined some of its forms – is also a full-fledged part of the category (concept) of pain and equal to physical pain, as a compensable item of non-pecuniary damage. Non-pecuniary damage in the form of personal injury can usually be largely restored, and thus monetary compensation is pushed out. Finally, the article defines and categorizes the basic factors that should be taken into account when assessing the extent of monetary compensation for non-pecuniary damage, especially in the form of pain, and prefers objective approach in this procedure, which can be subjectivized regarding to the exceptional nature of each case.
Sociální partneři, tj. zástupci zaměstnanců na straně jedné a orgánů EU,Komise a Rady na straně druhé, hrají v rámci evropského pracovně právního zákonodárství velmi významnou úlohu, obdobně jako v rovině tarifních čili kolektivních smluv v zákonodárstvích členských států. Mluví se především o flexibilizaci pracovního zákonodárství.V rovině evropské však jde o zcela mimořádný fenomén, neboť s ohledem na v článku prokazovanou normativní povahu sociálními partnery uzavřených dohod dochází k pozoruhodnému jevu: sociální partneři (představitelé zaměstnanců a zaměstnavatelů v tzv. sociálním dialogu) se stávají zákonodárci a v důsledku toho dochází k jakési privatizaci legislativní činnosti EU (viz čl. 155 SFEU). Článek se zabývá nejen povahou uvedených dohod, které zkoumá v kontextu celé sociální politiky EU a pojmu sociálního státu, ale i otázkami údajného deficitu demokratické legitimace, a reprezentativnosti sociálních partnerů – základními slabinami tohoto tzv. paralelního zákonodárství. Dovozuje možnou, i když omezenou právní ochranu proti porušením evropského práva dohodami a zabývá se též jejich prováděním, za které odpovídá členský stát. Konečně se navrhuje překonání nedostatku spočívajícího v chybění procesních pravidel při přijímání dohod sociálních partnerů. and The social partners, i.e. the representatives of the employees on one hand and the authorities of the EU, the Commission and the Council of the EU on the otherd, play a very significant role within the European labour-law legislative process, just as they do in the area of tariff or collective agreements in the legislature of the member states.What is especially talked about is the flexibilisation of the labour legislature.At the European level, this is, however, a very unique and extraordinary phenomenon, as in regards to the normative character of the agreements agreed upon by the social partners and as is shown in the article, a remarkable event occurs: the social partners (the representatives of the employees and the employers within the social dialogue) become law makers and as a result of this, a certain privatisation of the legislative activity of the EU takes place (see Art.155 TFEU). The article deals not only with the character of the mentioned agreements which it analyses in the context of the entire social policy of the EU and the term of a social state, but also with questions of the presumed deficit of representativeness of the social partners, i.e. the basic weaknesses of this so-called parallel legislative process. It infers the possible if limited protection against a violation of European law by the agreements and it also deals with their application, which is the responsibility
of the member state. Finally it suggests to overcome the shortcomings consisting of the lack of procedural rules through agreement among the social partners.