Text se zabývá občanskou neposlušností nejen z hlediska hmotného práva, tedy právními podmínkami její zákonnosti a legálnosti, ale i jako procedurou modifikace norem a jako testem jejich platnosti. Cílem je podat přehled podmínek a mezí občanské neposlušnosti, jak jsou kodifikovány v literatuře.
Občanská neposlušnost je nejen právní konstrukcí, ale i koncepcí politickou, filozofickou a morální. Text se tedy zabývá nejen legalitou, nýbrž i legitimitou občanské neposlušnosti, tedy jejím ospravedlněním z etického nebo filozofického hlediska. Zároveň shrnuje základní požadavky a argumenty na její přípustnost a legitimitu. Zabývá se různými formami a z nich vyplývajícími odlišnými strategiemi ospravedlnění občanské neposlušnosti. Rozlišuje základní rovinu právní, v níž jde o spor o zákonnost jednání a důležitější
rovinu státoprávní, v níž jde o způsob, jakým je nakládáno se státní mocí.Od problému hranic pozitivního práva se posouváme k ještě závažnějšímu problému hranic státní moci. Klíčovou otázkou je, zda vynucování bezvýhradné poslušnosti vůči státu neslouží k upevnění absolutní nadvlády většiny nad menšinou nebo dokonce k ovládnutí celé společnosti úzkou vrstvou. Jde o to, zda je centralizace moci doplněna o záruky práv menšin a jednotlivců a o garance proti zneužití moci. Hlas občanské neposlušnosti je silnější, pokud se menšinové stanovisko opírá o ústavně zaručená práva a svobody. and The text concerns civil disobedience not only from the point of view of substantive law, in this case its legitimacy and legality, but also as an impulse for a modification of standards and regulations and as a test of their validity. The goal is to provide an overview of causes and limits of civil disobedience as they are codified in the literature. Because civil disobedience is both legal construction and a political, philosophical and a moral concept, this text analyzes not only its legality but also its legitimacy and its ethical and philosophical justification. The text brings basic classification of different forms of civil disobedience which result in different strategies for its justification. The basic legal level, which includes legality of the actions of civil disobedience, is distinguished from a more important constitutional and political level.We move from the question of boundaries of positive law further to the question of limits of state power and, finally, to the key question – whether enforcement of unconditional obedience leads to totalitarian hegemony of a privileged minority. The key issue is what measures should each centralized power implement to prevent from a misuse of power and to guarantee rights to its minorities, because the less is state power involved, the stronger the voice and legitimacy of civil disobedience and other disorderly conduct.
V dnešnej dobe máme tendenciu riešiť akýkoľvek problém prijatím novej právnej regulácie. Je to veľmi pohodlné pre politikov i pre ich voličov.Máme radi jasné odpovede na otázku, čo je dobré a čo zlé. Dá sa však všetko regulovať právom? Možno v záujme ochrany vlastného života siahnuť na život iného človeka, ktorý hrozbu nášmu životu nespôsobil? Uspokojivú odpoveď nevie dať ani filozofia (deontologický či utilitaristický prístup).Na príkladoch historických (Karneadova doska) i súčasných hraničných situácií
(zostrelenie lietadla) autor dokazuje, že sú situácie, keď je štát (a aj právo) bezmocný a človek je v záujme zachovania života v prirodzenom stave vojny všetkých proti všetkým. Dvaja stroskotanci sa snažia udržať na drevenej doske právajúcej uprostred oceánu. Doska môže udržať iba jedného z nich.Môže jeden sotiť toho druhého z dosky? Alebo je lepšie, aby sa držali obaja a obaja utopili? Je možné aby štátne orgány obetovali nevinný ľudský život na záchranu iného ľudského života? Je možné takúto situáciu regulovať právom? Zdá sa, že čoraz viac podceňujeme meta-právne faktory regulácie. Sú situácie, keď verejná moc nemá možnosť zasiahnuť a akt z toho plynúcej svojpomoci nemôže odsúdiť, ale len vziať na vedomie. Právo a štát má svoje limity. and Nowadays we tend to solve any problem we have through passing of new regulation. Is it possible to regulate everything with the law? Is it possible in order to protect own life to take the life of another person who did not cause a threat to our life? Not even philosophy (deontology or utilitarianism) can give a satisfactory answer. On examples of historical (the plank of Carneades) and contemporary border situations (shooting down an aircraft), the author shows that there are situations where the state (and law) is helpless and a man is in order to preserve life in natural state of war of all against all. Two shipwrecked men are struggling to hold onto one wooden plank in the middle of the ocean. The plank can support only one of the two men. Should one of the shipwrecked push the other off the plank? Or, would it be better if both hold on and drown? It is possible that the state authorities sacrifice innocent human life to save another person’s life? Is it possible to regulate this situation by law? It seems that we increasingly underestimate meta-law factors of regulation. There are situations when the public power does not have much opportunity to intervene and consequently cannot condemn an act of self-help resulting from the powerless state and necessity, but has only to take note. The law and the state as well have their limits
The article addresses the figure of the legislator in Rousseau’s Social Contract (II, 7), and that with regard to an analysis of the turnabout by which Rousseau states the task of the legislator: to bring people to accept laws, that is, “to persuade without convincing.” After introducing the problematic of the role of the lawgiver as a bearer of authority, we point, with the help of linguistic analysis, to the different meaning of the verbs used to express convincing, either by means of rational arguments [convaincre] or with an appeal to feelings and inner convictions [persuader]. The exceptionality of the legislator is then shown in the fact that, in the course of fulfilling his task to persuade people and guide them to adopt laws, he resorts to pretense and, by his manner, to lies. In the final part of the article, we analyze how on the linguistic level Rousseau in his political work differentiates the two moments of the emergence of political society, i.e. the moment of transition from the natural to the civil state in the Discourse on the Origin and Foundations of Inequality Among Men and the establishment of the general will through the pact and the subsequent adoption of laws establishing a citizen body in the Social Contract. and Článek se zabývá postavou zákonodárce v Rousseauově Společenské smlouvě (II, 7), a to se zřetelem k rozboru obratu, jímž Rousseau uvádí úkol zákonodárce: přivést lidi k přijetí zákonů, tj. „přesvědčit bez přesvědčování“. Po uvedení do problematiky role zákonodárce coby nositele autority poukazujeme pomocí jazykového rozboru na odlišný význam sloves použitých pro vyjádření přesvědčování, a to buď pomocí racionálních argumentů [convaincre], nebo apelem na city a vnitřní přesvědčení [persuader]. Výjimečnost zákonodárce se ukazuje v tom, že se při plnění svého úkolu přesvědčit lidi a dovést je k přijetí zákonů uchyluje k předstírání a svým způsobem ke lži. V závěrečné části článku analyzujeme, jak Rousseau na jazykové úrovni odlišuje dva okamžiky vzniku politické společnosti, které v jeho politickém díle nalezneme, tedy okamžik přechodu od přirozeného do občanského stavu v Rozpravě o původu a základech nerovnosti mezi lidmi a ustavení obecné vůle skrze pakt a následné přijetí zákonů ustavujících politické těleso ve Společenské smlouvě.