Based especially on The Elementary Forms of Religious Life (1912) the text tries to delimitate contours of „Durkheim’s epistemology“ (i. e. relatively coherent group of assertions). It argues that the deep „objective“ of this connection is to ensure autonomy and specific field for the new-born scientific province, sociology, through the claim that this contribution can solve and actually does solve (from the French sociologist’s point of view) „traditional epistemological hardships“ into which philosophical empiricism and rationalism fall. Durkheim’s sociological deduction of categories (instead of transcendental deduction), as Ernst Cassirer calls it, is presented in contrast to the „holy positivists interpretations“ of his writing, exclusively intentional conceptualizations of action and notion formation, and correspondence theory of truth. The text concludes that despite noticeable inconsistencies Durkheim’s suggestions provide inspiring material even for today’s sociological production in this field., Jiří Chvátal., Následující text vychází z bakalářské práce Durkheim a pragmatismus: dva přístupy k otázce srozumitelnosti sociálního světa, když přebírá mnohé její pasáže., and Obsahuje bibliografii
The article introduces a special themed issue of Theory of Science on epistemologies of spaces and places. It provides a disciplinary context of the theme and reviews some of the key arguments that led to the so-called spatial turn in social sciences and the humanities. Science studies in the broad sense (including social studies of science and technology, history and philosophy of science) have also been affected by this shift of research interest to spatial aspects of science at both micro- and macro-levels. Scientific knowledge has been subject to analyses that stress its local contingencies, mobility and dependencies on spatial arrangements. The ensuing new epistemologies require novel concepts or reconsideration of the older terms, such as universality or objectivity., Tento článek uvozuje zvláštní tematické číslo Teorie vědy věnované epistemologiím prostorů a míst. Článek představuje oborový kontext tématu a poskytuje přehled některých klíčových argumentů, jež vedly k takzvanému prostorovému obratu v sociálních a humanitních vědách. Výzkumy vědy v širokém smyslu (zahrnujícím sociální výzkumy vědy a techniky, dějiny a filosofii vědy) byly také ovlivněny tímto přesunem badatelských zájmů k jejím prostorovým aspektům na mikro i makro úrovni. Vědecké vědění je podrobováno analýzám, které zdůrazňují jeho místní nahodilosti, mobilitu a závislost na prostorových uspořádáních. Následné nové epistemologie vyžadují nové koncepty či přehodnocení starších termínů, jako univerzalita a objektvita., and Radim Hladík.
Stať se zaměřuje na výklad Popperovy rané teorie poznání v díle Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie. Soustředí se přitom především na jeho originální a překvapivě podrobné interpretace Kantova transcendentálního idealismu. Popper se nechává Kantem v mnohém inspirovat: využívá například jeho transcendentální způsob tázání a také myšlenku, že každé poznání skutečnosti spočívá v existenci zákonitostí. Zároveň Kanta na druhé straně kritizuje kvůli kruhovému zdůvodnění transcendentálního idealismu prostřednictvím transcendentální dedukce, jež navíc Poppera dovádí až ke kritice zaměňování epistemologických a psychologických aspektů poznání u Kanta. Popper totiž rozlišuje teorii poznání a psychologii poznání, přičemž neuznává formální apriorismus v epistemologickém smyslu, nýbrž pouze genetický apriorismus ve smyslu kognitivně psychologickém. Popperova interpretace Kanta nicméně není prosta určitých nedorozumění, především opomíjí rozdíl mezi „čistou přírodní vědou“ a „empirickou fyzikou“., The paper puts forth an interpretation of Popper’s early theory of knowledge that is found in the work Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie. It mainly, however, focuses on his original and surprisingly detailed interpretations of Kant’s transcendental idealism. Popper is inspired by Kant in many things: he, for example, makes use of Kant’s transcendental method of inquiry and also the discovery that all knowledge of reality lies in the existence of laws. At the same time, however, he criticizes Kant because of the circular reasoning of transcendental idealism by means of transcendental deduction, which additionally leads Popper to exchange the epistemological and psychological aspects of knowledge. Although Popper distinguishes between the theory of knowledge and the psychology of knowledge, he does not recognize formal apriorism in the epistemological sense but only genetic apriorism in the cognitive psychological sense. Popper’s interpretation of Kant is not however free from certain misunderstandings as it ignores the difference between “pure natural science” and “empirical physics.”., and Die vorliegende Abhandlung befasst sich mit der Interpretation von Poppers früher Erkenntnistheorie in dessen Werk Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie. Das Hauptaugenmerk liegt dabei auf der dort enthaltenen originalen und überraschend detaillierten Interpretation von Kants transzendentalem Idealismus. Popper lässt sich von Kant in vielerlei Hinsicht inspirieren: Er nutzt beispielsweise Kants transzendentale Fragestellung sowie die Entdeckung, dass jede Erkenntnis der Wirklichkeit in der Existenz einer Gesetzmäßigkeit besteht. Andererseits kritisiert Popper Kant aber auch wegen des Zirkelschlusses der Begründung des transzendentalen Idealismus durch transzendentale Deduktion, was Popper überdies bis hin zur Vertauschung der epistemologischen und der psychologischen Aspekte der Erkenntnis führt. Popper unterscheidet zwar Erkenntnistheorie und Psychologie der Erkenntnis, erkennt jedoch den formalen Apriorismus im epistemologischen Sinne nicht an, sondern lediglich den genetischen Apriorismus im kognitiv-psychologischen Sinne. Poppers Kant-Interpretation ist dabei nicht frei von gewissen Missverständnissen: Popper übersieht insbesondere den Unterschied zwischen „reiner Naturwissenschaft“ und „empirischer Physik“.
The work tackles the question of wheter, and in what sense, Patočka's phenomenology is first philosophy and strict science. It does this by considering the problem ot the relationship of phenomenology, as a doctrine about appearing, to epistomology and to ontology. After an analysis of the conceptation of phenomenology which Patočka works with his dissertation and habilitation on the natural world, the study moves on to Patočka's late thinking, especially to the conception of an "asubjective phenomenology". The interpretation distinguishes various phenomenological approaches which are intertwined in the project of asubjective phenomenology, and its points to their weak points. Finally it identifies an acceptable conception of phenomenology in that which is presented in Patočka's lecture cycle Tělo, společenství, svět (Body, Community, Language, World). and Martin Ritter.
Cílem článku je ukázat, že německá raná romantika, která položila
filosofické základy romantického hnutí, nebere příklon k subjektivitě prožívání jako odklon od poznání, nýbrž jako jiný způsob poznání. Romantická niternost nachází svůj protějšek ve zkušenosti světa, jemuž umění dokáže propůjčit hlubší význam než racionální filosofie a věda. Tento nový pohled na poznání je romantiky použit jak na výklad přírody, tak duchovní lidské skutečnosti. Článek upozorňuje na to, že vedle dědictví spinozismu měla romantická epistemologie důležitý zdroj v některých úvahách Kantovy Kritiky soudnosti. Tato vazba je sledována zvláště na příkladu filosofie umění F. W. J. Schellinga. Argumentace článku je rozvinuta v kritické konfrontaci se subjektivistickou interpretací romantiky H.-G. Gadamera, čímž se ozřejmuje její širší epistemologický dosah i aktuálnost. Návaznost německých romantiků na Kantovu Kritiku soudnosti se spíše než tendencí k subjektivizaci estetiky projevovala ve snaze o estetizaci poznání., The aim of the article is to show how German romanticism, which laid the philosophical foundations for the Romantic Movement, understood the shift toward lived subjectivity not as a deviation from knowledge, but as another form of knowledge. Romantic inwardness finds its counterpart in the experience of the world, which is granted deeper meaning by art than it is by rational philosophy or science. This new view of knowledge is applied to both nature and human spiritual reality. The article notes that, besides the legacy of Spinozism, another importance source of romantic epistemology was the thoughts Kant put forth in his Critique of Judgement. This link is traced in particular in the philosophy of art of F. W. J. Schelling. At the same time, the article pursues a line of argument that critically confronts the subjectivistic interpretation of romanticism espoused by H.-G. Gadamer, what unveils the epistemological reach and current relevance of the topic. Th e German romantics’ embrace of Kant’s Critique of Judgement is manifested not so much in a tendency to subjectivize aesthetics as in their attempt to aestheticize the knowledge., and Martin Ďurďovič.
Chemické vizualizace a modely jsou zvláštními druhy médií myšlení. Tato studie zkoumá několik historických případových studií – archív obrazů z muzeí, specializovaných sbírek a populárně-vědeckých časopisů – emergentních praktik materiálního modelování coby teoretické hry, jež se staly základem molekulární biologie a strukturní chemie. Sleduji dědictví nástrojů vizualizace počínaje Archibaldem Scottem Cooperem a Friedrichem Kekulé na konci 19. století, jejich vyústění do materiálních manipulativů Van’t Hoffa a užití jeho skládaných papírových "hraček“ Linusem Paulingem i jejich následné pronikání do populární obraznosti díky modelu DNA Jamese Watsona a Francise Cricka. Sleduji dále jejich vliv na současné praktiky modelování a zdůrazňuji, že materiální modely, jež tradičně stály za hranicemi deduktivní, pozitivistické vědy, jsou nyní v těchto oblastech chemie akceptovány jako způsob vědeckého uvažování., Chemical visualizations and models are special kinds of media for thinking. In this paper, I examine several historical case studies-an archive of images from museums, special collections, and popular magazines- as examples of emergent practices of physical modeling as theoretical play which became the basis for molecular biology and structural chemistry. I trace a legacy of visualization tools that starts with Archibald Scott Cooper and Friedrich Kekulé in the late 1800s, crystallizes as material manipulatives in Van’t Hoff and his folded paper “toys”, is legitimized in the California lab of Linus Pauling, and is glorified in the popular imaginary with James Watson and Francis Crick’s model of DNA. My tracing then follows several threads into contemporary modeling practices. I ultimately argue that modeling play, originally outside of the boundary of deductive, positivist science, is now an accepted mode of reasoning in these related chemical fields., and Kate McKinney Maddalena.