Cílem práce je ukázat v průběhu 18letého sledování kognitivní, emoční a behaviorální změny u pacientky s roztroušenou sklerózou mozkomíšní (RS). Předkládaná kazuistika dokumentuje maladaptaci na diagnózu RS a dlouhodobé maladaptivní zvládání, prolínání a vliv afektivních složek na inhibici kognitivních schopností a psychického stavu, vliv stresu na vznik „pseudoatak“ RS, psychosociální problematiku a kvalitu života. Diagnóza RS měla negativní vliv na pacientku a rodinu. Nepředvídatelný průběh ovlivňoval potíže v adaptaci a v plánování podpory. Vliv stresu souvisejícího s onemocněním a zároveň vedlejší negativní efekt léčby vedli k mnoha psychosociálním potížím, které snížily kvalitu života pacientky a měly negativní vliv na její spolupráci při léčbě a rehabilitaci. Součástí komprehensivní diagnostiky i léčby RS byla opakovaná neuropsychologická vyšetření a v závěru sledování, ve fázi chronicko‑progresivní RS, i kognitivně‑behaviorální terapie cílená na snížení zátěže způsobené chronicitou nemoci a zlepšení kvality života., The aim of the paper is to show cognitive, emotional and behavioural changes in a multiple sclerosis (MS) patient over eighteen years of observation. Case study documents maladaptation to MS diagnosis and prolonged maladaptive coping, diffusion and influence of affective components on inhibition of cognitive abilities and mental health status, the contribution of stress to development of „pseudo-relapses“ of MS, psychosocial problems and quality of life. The diagnosis of MS was devastating for the patient herself and her family. Its unpredictable course complicated adjustment and created difficulties in planning for support. Effects of disease-related stress as well as a negative side-effect of treatment led to many psychosocial problems that impaired the patient’s quality of life and affected compliance with treatment and rehabilitation. Repeated neuropsychological assessment was a part of a comprehensive diagnostic process and treatment of MS and, at the end of observation, in chronic-progressive phase of MS, was complemented with cognitive-behavioural therapy aimed at reducing burden of disease and improving the quality of life., and A. Javůrková, J. Amlerová, J. Raudenská
Cílem práce je ukázat v průběhu 18letého sledování kognitivní, emoční a behaviorální změny u pacientky s roztroušenou sklerózou mozkomíšní (RS). Předkládaná kazuistika dokumentuje maladaptaci na diagnózu RS a dlouhodobé maladaptivní zvládání, prolínání a vliv afektivních složek na inhibici kognitivních schopností a psychického stavu, vliv stresu na vznik „pseudoatak“ RS, psychosociální problematiku a kvalitu života. Diagnóza RS měla negativní vliv na pacientku a rodinu. Nepředvídatelný průběh ovlivňoval potíže v adaptaci a v plánování podpory. Vliv stresu souvisejícího s onemocněním a zároveň vedlejší negativní efekt léčby vedli k mnoha psychosociálním potížím, které snížily kvalitu života pacientky a měly negativní vliv na její spolupráci při léčbě a rehabilitaci. Součástí komprehensivní diagnostiky i léčby RS byla opakovaná neuropsychologická vyšetření a v závěru sledování, ve fázi chronicko‑progresivní RS, i kognitivně‑behaviorální terapie cílená na snížení zátěže způsobené chronicitou nemoci a zlepšení kvality života., The aim of the paper is to show cognitive, emotional and behavioural changes in a multiple sclerosis (MS) patient over eighteen years of observation. Case study documents maladaptation to MS diagnosis and prolonged maladaptive coping, diffusion and influence of affective components on inhibition of cognitive abilities and mental health status, the contribution of stress to development of „pseudo-relapses“ of MS, psychosocial problems and quality of life. The diagnosis of MS was devastating for the patient herself and her family. Its unpredictable course complicated adjustment and created difficulties in planning for support. Effects of disease-related stress as well as a negative side-effect of treatment led to many psychosocial problems that impaired the patient’s quality of life and affected compliance with treatment and rehabilitation. Repeated neuropsychological assessment was a part of a comprehensive diagnostic process and treatment of MS and, at the end of observation, in chronic-progressive phase of MS, was complemented with cognitive-behavioural therapy aimed at reducing burden of disease and improving the quality of life., and A. Javůrková, J. Amlerová, J. Raudenská
Cíl: Správný pooperační režim je důležitou součástí rekonvalescence po dekompresi karpálního tunelu. Cílem této prospektivní randomizované studie je zjistit, zda pooperační dočasné dlahování má klinicky významný efekt, nebo zda není naopak zbytečné. Výsledky dosud publikovaných prací nedávají jasné, prokazatelné a jednoznačné doporučení. Soubor a metodika: Do souboru bylo zařazeno celkem 72 pacientů s klinicky a elektromyograficky prokázaným syndromem karpálního tunelu, kteří byli randomizováni do dvou skupin. V první skupině byla pacientům po operaci na dva týdny přiložena dorzální dlaha fixující zápěstí v neutrální poloze a v druhé skupině dlaha použita nebyla. Před operací i po operaci byla hodnocena distální motorická latence, síla stisku a míra subjektivních obtíží pomocí specializovaných dotazníků DASH (Disabilities of Arm, Shoulder and Hand Questionnaire) a Bostonského dotazníku (Boston Carpal Tunnel Questionnaire). Výsledky: Po operaci došlo ke zkrácení distální motorické latence a mírnému snížení síly stisku, ale mezi skupinami nebyly nalezeny statisticky významné rozdíly (p > 0,05). Po operaci došlo také k předpokládanému zmírnění subjektivních obtíží, objektivizovanému dotazníkovými koeficienty, ale mezi skupinami nebyl nalezen statisticky významný rozdíl (p > 0,05). Závěr: Podle našich zjištění dočasné dlahování po otevřené dekompresi karpálního tunelu ve srovnání s nedlahovanou skupinou nezlepšuje výsledky chirurgické léčby. Používání dlahy v této indikaci se jeví jako nadbytečné jak z lékařského, tak z ekonomického pohledu. Na druhou stranu dočasné dlahování po operaci výsledky operační léčby nezhoršuje., Aim: Correct post-operative care is an important part of recovery after carpal tunnel decompression. The aim of this prospective randomized study was to determine whether postoperative temporary splinting has a clinically significant effect, or whether it is unnecessary. The results of published data do not give clear, demonstrable and unambiguous recommendations. Material and methods: A total of 72 patients with clinically and electrodiagnostically established diagnosis of carpal tunnel syndrome were randomized into two groups. The first group included patients with a dorsal splint, fixing the wrist in a neutral position for two weeks after surgery, whereas the second group included patients, in whom the splint was not used after surgery. Distal motor latency, grip strength and degree of subjective symptoms were assessed before and after surgery using specific questionnaires, namely the DASH questionnaire (Disabilities of Arm, Shoulder and Hand) and the Boston questionnaire (Boston Carpal Tunnel Questionnaire). Results: After surgery, there was a reduction of distal motor latency and a moderate reduction of grip strength, but there were no statistically significant differences (p > 0.05) between the two groups. After surgery, the anticipated improvement of subjective symptoms was achieved, objectified by questionnaire coefficients. However, there was no statistically significant difference (p > 0.05) between the two groups either. Conclusion: According to our findings, temporary splinting after open carpal tunnel decompression does not improve the results of surgical treatment compared to the non-splinted group. Using the splint in this indication seems to be redundant from the medical and economic point of view. On the other hand, temporary splinting after surgery does not cause worsening of the results of surgical treatment. Key words: carpal tunnel syndrome – surgical decompression – immobilisation – splints – postoperative care – electromyography The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and A. Fibír, R. Čáp, J. Vaněk
Aldosterone blocker Spironolactone has antiinflammatory, antiproliferative and antioxidative effects, that is why pathogenetically it is expedient to use it in complex therapy of rheumatoid arthritis. Material and methods: 46 patients with RA took 2550 mg/day of Spironolactone during 12 months as an addition to standard therapy, the comparison group consisted of 47 patients that got only standard therapy, all the patients were fully examined prior and post the treatment. Results: complex RA therapy leads to improved VAS, HAQ, the antioxidative potential index F; decreased blood concentrations of TNFα, ICAM1, FGF and VEGF in contrast to standard therapy. Complex therapy made reduced the DAS 28 more > 0.6. Conclusions: applying of Spironolactone in complex therapy of rheumatoid arthritis contributes to more pronounced improvement in indices of articular syndrome and patients life quality, reduce of antiinflammatory, antiproliferative and angiogenic cytokines, and more effectively reduces the activity of the disease comparing to standard therapy., Elena Komarova, Borys Rebrov, and Literatura
Still's disease is an inflammatory disorder of unknown etiology. First-line therapy is based on corticosteroids and non-steroidal anti-inflammatory drugs (NSAIDs) but the frequency of relapses and corticosteroid-induced adverse events are limiting factors. The efficacy of intravenous tocilizumab (TCZ) has been shown at a dose of 8 mg/kg but the corticosteroid-sparing effect of intravenous low-dose TCZ followed by subcutaneous (SC) injection in the course of the disease has been poorly investigated. We report the case of a 28-year old Caucasian woman presenting a relapse of Still's disease eleven months after diagnosis under treatment with 6 mg of methylprednisolone. TCZ at a dose of 4 mg/kg every 2 weeks was combined with 32 mg of methylprednisolone, followed by 162 mg SC every 3 weeks. Evolution was rapidly favourable with a decrease in corticosteroid doses. We reviewed previously published cases. and X. Vandemergel, F. Vandergheynst
Autor v článku popisuje šest případů emfyzematózní pyelonefritidy. Průměrný věk nemocných byl 63,5 roku, onemocnění se vyskytovalo častěji u mužů a ani v jednom případě nebyl příčinou konkrement. Dvě třetiny nemocných byli diabetici a nejčastěji byla prokázána jako etiologické agens Escherichia coli a v jednom případě Klebsiella pneumonie. Autor uvádí způsoby léčby jednotlivých případů onemocnění. Pouze v jednom případě vedla emfyzematózní pyelonefritida ke smrti pacienta., The author of this communication describes six cases of emphysematous pyelonephritis. The mean age of patients was 63.5, with the disease seen most frequently in men. None of the cases were associated with stone disease. Two thirds of patients had diabetes mellitus. Escherichia coli was confi rmed in the urine most frequently, and in one case, Klebsiella pneumoniae was identifi ed. The author presents the methods of treatment used in each case. Emphysematous pyelonephritis resulted in death of a patient in one case only., Petr Prošvic, and Literatura
Úvod: Bolesti v pravém podbřišku jsou nejčastějším důvodem hospitalizace na chirurgických pracovištích obecně. Zároveň akutní apendicitida je nejčastěji se vyskytující náhlá příhoda břišní. Včasná indikace k apendektomii je jedinou metodou léčby, obvykle s nekomplikovaným průběhem a krátkou délkou hospitalizace. V rámci diferenciálně-diagnostické rozvahy je nutné pátrat i po dalších symptomech, zejména dlouhodobých, při akutní exacerbaci často ustupujících do pozadí. Kazuistika: Prezentujeme případ 38leté pacientky, která byla přijata pro akutní bolesti břicha v pravém podbřišku. Klinický i laboratorní nález nasvědčoval pro typicky probíhající akutní apendicitidu, byla proto indikována k apendektomii. Při operaci byl nalezen hemorhagický výpotek v pánvi, na apendixu makroskopicky netypický nález pro akutní zánět. Překvapivý byl nález ztluštění stěny terminálního ilea a zvětšení pravých adnex. Nález si vyžádal rozšíření operačního výkonu na ileocekální resekci a pravostrannou adnexektomii. Definitivní diagnózu stanovilo histologické vyšetření potvrzující endometriózu apendixu, terminálního ilea a pravého ovaria. Dlouhodobou dispenzarizací nemocné byla následně zjištěna prekanceróza, resp. mikroadenokarcinom hrdla děložního. Závěr: Stanovení diagnózy endometriózy apendixu předoperačně je prakticky nemožné. V rámci diferenciální diagnostiky lze na ni pomýšlet u fertilních žen s chronickými gynekologickými obtížemi neobjasněné etiologie. Diagnostickou, resp. léčebnou metodou volby je laparoskopie, která dovolí přehlédnutí celé peritoneální dutiny, včetně malé pánve, provedení apendektomie a eventuálně excizi podezřelých ložisek z endometriózy. Definitivní stanovení diagnózy je doménou histopatologického vyšetření. Při průkazu endometriózy apendixu nebo jakékoli jiné lokalizace je nezbytné předání pacientky do péče gynekologa., Introduction: In general, pain in the lower right abdomen is the most frequent reason for hospital surgical admissions, acute appendicitis representing the most common cause of operation for acute abdomen. Timely appendectomy remains the only treatment in the early stages of inflammation and is usually uncomplicated, requiring only a short hospital stay. A differential diagnostic analysis necessitates a search for other, particularly long-term symptoms that might be driven to the background in cases of acute exacerbation. Case report: The case report presents a 38-year-old female patient who was admitted for lower right abdominal pain. Clinical examination and a blood test both suggested typical acute uncomplicated appendicitis, and therefore the patient underwent appendectomy. Haemorrhagic peritoneal fluid and nodularity of the appendix not typical for appendicitis was found. Oedema of the terminal ileum and a right adnexal tumour were a surprising finding. A more extensive surgical procedure involving ileocaecal resection and right-side adnexectomy was finally performed with regard to the intraoperative finding. The definitive diagnosis of appendiceal endometriosis, endometrial mass in the terminal intestine and ovarian endometriosis was established by histological evaluation. Long-term follow-up revealed microadenocarcinoma of cervix uteri. Conclusion: It is generally very difficult to confirm appendiceal endometriosis before operation, and revealing primary appendiceal endometriosis is virtually impossible. It is advisable to consider endometriosis in fertile women with chronic abdominal pain of unclear aetiology and gynaecological symptoms in their personal history. The best diagnostic and therapeutic method, respectively, is laparoscopy enabling exploration of the entire peritoneal cavity including the minor pelvis, and performing appendectomy as well as excision of suspicious endometrial lesions. The definitive diagnosis is usually established by histopathological evaluation. Gynaecological assessment and follow-up is highly recommended after surgery., and M. Černá, P. Novák, V. Třeška, P. Mukenšnabl, A. Hudec
Cíl: Cílem je zhodnotit zkušenosti s léčbou aneurysmatu podkolenní tepny stentgraftem. Metodika: V období od června 2011 do října 2014 jsme na našem pracovišti léčili 18 aneurysmat podkolenní tepny u 14 pacientů pomocí stentgraftu. Jednalo se o 13 mužů a jednu ženu ve věku od 50 do 90 let. Věkový průměr byl 70 let, medián 69,5 let. Léčili jsme tři aneurysmata o průměru menším než 2 cm, 12 aneurysmat o průměru 2-5 cm a tři výdutě o průměru větším než 5 cm. Výsledky: Pacienti byli sledováni 2-35 měsíců, průměrná doba sledování byla 13, 4 měsíce, medián 10 měsíců. Technická úspěšnost byla 100 %. Primární průchodnost byla 78 %, sekundární průchodnost byla 94 %. Podle Kaplanovy-Maierovy analýzy byly pravděpodobnost primární průchodnosti za 6 a 12 měsíců po implantaci stentgraftu stejná, a to 75,8 % (95 % CI: 54,6-97,0 %), pravděpodobnost sekundární průchodnosti za 6 a 12 měsíců 94,4 % (95 % CI: 83, 8-100 %). Závěr: Endovaskulární léčba stentgraftem je možnou alternativou chirurgické léčby aneurysmatu podkolenní tepny. Endovaskulární léčba je jednoduchá, bezpečná a účinná., Aim: To evaluate the experience in the treatment of popliteal artery aneurysm with stentgraft. Method: From June 2011 to October 2014, we were treated 18 aneurysms of the popliteal artery in 14 patients using the stentgraft at our department. There were 13 men and one woman aged from 50 to 90 years. The mean age was 70 years. We treated three aneurysms with a diameter of less than 2 cm, 12 aneurysms 2-5 cm in diameter and 3 aneurysms with a diameter greater than 5 cm. Results: Patients were followed-up 2-35 months, mean follow-up was 13.4 months. The technical success rate was 100%. Primary patency was 78%, secondary patency was 94%. According to Kaplan-Maier analysis the probability of primary patency at 6 and 12 months after stentgraft implantation was 75.8 % (95% CI: 54.6 to 97.0%), the probability of secondary patency at 6 and 12 months was 94.4% (95% CI: 83,8-100%). Conclusion: Endovascular treatment with stentgraft is a possible alternative of surgical treatment of popliteal artery aneurysm. Endovascular treatment is simple, safe, and effective., Marie Černá, Martin Köcher, Ondřej Hrbáček, Jana Zapletalová, Vojtěch Prášil, Martin Hazinger, Petr Bachleda, Petr Utíkal, Petr Dráč, Pavel Xinopulos, Jana Janečková, Jiří Herman, Zdeněk Sekanina, and Literatura
Few studies concerning the occurrence of cow’s milk allergy with the use of double-blind, placebo controlled food challenge test in adolescents and adult patients suffering from atopic dermatitis exist. Aim: To evaluate the occurrence of cow’s milk allergy in adolescents and adults suffering from atopic dermatitis. Method: Altogether 179 persons suffering from atopic dermatitis were included in the study: 51 men and 128 women entered the study with the average age of 26.2 (s.d. 9.5 years). Complete dermatological and allergological examinations were performed. Results: The positive results in specificIgE and in skin prick tests were recorded in 12% of patients. According to the open exposure tests and double-blind, placebo controlled food challenge tests these patients are only sensitized to cow’s milk without clinical symptoms of allergy. Double-blind, placebo controlled food challenge test confirmed food allergy to cow milk only in one patient (worsening of atopic dermatitis), the oral allergy syndrome was observed in another one patient, occurrence of this allergy was altogether 1.1%. Conclusion: Cow’s milk allergy rarely plays a role in the worsening of atopic dermatitis in adolescent and adult patients., Jarmila Čelakovská, Květuše Ettlerová, Karel Ettler, Jaroslava Vaněčková, Josef Bukač, and Literatura 29