Budova v eklektickém stylu byla vyzdobena mnoha uměleckými díly v tradici antického umění. Na střeše a v interiéru sochami (Géza Maróti, Ede Telcs, György Vastagh, József Róna), ve vstupní hale skleněnými mozaikami (Miksa Róth). Stará budova byla v roce 1927 rozšířena podle plánů architekta Imre Francseka ml. V zadním traktu areálu byly zbudovány veřejné venkovní lázně se třemi bazény lemované dvojitou kolonádou se střešní terasou. Vně budovy bylo umístěno několik plastik inspirovaných antikou a uvnitř areálu, podél středového obdélného bazénu, bylo umístěno ještě několik sousoší., Medvey 1939, s. 97; Meskó 2001, s. 33-38., and Lázně Széchenyi dnes patří k největším evropským městským lázeňským komplexům. Budování komplexu lázeňských budov je nesporným navázáním na řeckou a římskou kulturu. V Řecku a Římě termální lázně patřily k neodmyslitelné součásti každodenního života. V Řecku byly léčivé účinky termálních pramenů známé již v 6. století př.n.l. (laconica), tradici převzali Římané (balneum, thermae). V Římě kromě soukromých existovaly i lázně vojenské, veřejné, zřizované císařem, nebo městskou správou, odděleně pro muže a ženy, s personálem pro návštěvníky. První termy byly zbudovány za vlády císaře Agripy (25 n.l.), pak patřilo k nepsané tradici, že každý nový císař dal zbudovat krásnější lázně než předešlý, a to na celém území říše od Afriky po Británii. Pobyt v lázeňském komplexu trval ve starověku i několik hodin, neomezil se pouze na koupel. Různé části budovy sloužily k léčebným nebo očistným procedurám (tepidarium, caldarium, laconicum (parní lázeň), frigidarium) a sportu (paléstra). V bohatě vyzdobených společenských místnostech (knihovna, čítárna, přednáškový a divadelní sál, stánky s obchody) se však návštěvníci kochali také výtvarným uměním (sochy, mozaiky), věnovali se četbě, konverzaci s přáteli, nebo dobrému jídlu. Dekorace lázeňských budov byla tradičně spojena s vodními božstvy a živočichy. Také v dnešním Maďarsku, římské provincii Panonii, kde byly přirozené zdroje léčivých pramenů, bylo lázeňství tradičně podporováno. Vzorem všech později budovaných evropských lázeňských komplexů byly právě monumentální římské budovy, se symetricky uspořádanými místnostmi podle střední osy, kde byly šatny, kromě bazénů také sály pro masáže a odpočívárny. Některá lázeňská místa v Itálii i v římských provinciích přetrvala i po pádu římské říše (Cáchy, Vichy, Baden-Baden). Jeden z dodnes nejlépe zachovaných komplexů provinčních lázní je v Anglii, "Aquae Sulis" (Bath - Somerset). Díky teplým léčivým pramenům zde od středověku fungovaly vyhlášené módní lázně, hojně navštěvované evropskou smetánkou, ale původní římské lázně (43 po Kr.) byly objeveny až roku 1878, právě rok před objevem artézského vřídla v Budapešti. Objev byl medializován a odborně podrobně publikován (Bristol and Gloucestershire Archaeological Society, Vol. 8, 1883-84). Předchůdcem budapešťských lázní bylo artézské vřídlo nalezené roku 1879 pod dnešní sochou Arpáda na náměstí Hrdinů. Od roku 1899 budapešťská městská rada plánovala výstavbu komplexu lázní v městském parku (Városliget). Původní projekt Győző Cziglera (1903) byl v letech 1908 - 1913 modifikován podle plánů Ede Dvorzsáka a Kálmána Gerstera.
Budova Opery. Soutěž na stavbu budovy byla vyhlášena v 70tých letech 19. století. Soutěžilo mnoho domácích, ale i zahraničních architektů - (Steindl Imre, Skalnitzky Antal, Linczbauer István, Fellner Ferdinand, Bohnstedt Ludwig). Soutěž, vyhrál v roce 1872 Miklós Ybl; stavělo se v letech 1875 - 1884. V letech 1895 -1912 došlo k úpravám v interiéru (elektické světlo, klimatizace, stavební úpravy v hledišti), které provedli architekti Medgyaszay István a Kaufmann Oszkár, k dalším úprvám došlo po roce 1950 (Oláh Gusztáv). and Medvey 1939, s. 60; Déry 1991, s. 24, 42, 48, 51, 56, 59, 75, 79, 131, 137; Gábor 2002, s. 18-20.
Klenutá místnost v přízemí s imitací suchých větví (terakota) sklenutých do středového sloupu v podobě kmene stromu. Práci zadal nejvyšší kancléř Ladislav ze Šternberka, patrně dvorskému kameníkovi Wendelovi Rosskopfovi. Obdobně je pojata křtitelnice z téže doby v bechyňském klášteře, vzorem byla patrně Královská oratoř na Pražském hradě (1493)., Poche 1977#, s. 42-43., Hořejší 1979#, s. 33., and Originální záalpská reflexe antické teze o původu klenby v přírodě. Původ je patrně v Burgundsku kolem roku 1400, nejstarší doklad je zachován v Paříži (Tour Jean-Sans-Peur, bývalý Hotel de Bourgogne, 1409-1411). Antická teze, že umění má imitovat přírodu (e.g. Plinius, nat.hist. 35, 64), je v renesanci poprvé doložena u Giovanni Boccaccia, Decameron 6,5.
Šestipodlažní řadový dům, původně projektován pro banku (Angol Magyar Bank). Neo-kasicistní fasáda: na průčelí do hlavní třídy antikizujícíc sloupy s volutovými hlavicemi a meandr., Architectural Guide 1997, č. 275., and Budova vzniklá na konci dvacátých let 20. století, je dobrým příkladem recepce antických architektonických článků použitých ve formě plastické dekorace fasády ve stylu neoklasicismu v moderní architektuře.
V prvním patře zámku malovaný záklopový strop arkýře, na stropě mužské figury, které jsou personifikacemi jednotlivých evropských národů. and Poche 1977#, s. 49.
Měšťanský dům s renesančním obloukovým portálem z červeného mramoru s latinským nápisem., Poche 1977#, 63-64., and Dům dal postavit roku 1612 Jindřich Čížek z Jenštejna, městský patricij a berounský císařský rychtář.
Přestavby bašty v severní hradbě a na východě obdélná bašta na skále, okno patrně podle návrhu Giovanni Battista Pieroniho (1628-1632)., Poche 1977#, s. 71., and Durdík 1995#, s. 58-59.
Analogie s Ludvíkovým křídlem: portály, velká renesanční okna s vystupujícími parapety a nadstavenými římsami, seřazená podle horizontální i vertikální osy. Na rozdíl od Pražského hradu ale patra neoddělena horizontálně římsami, ale na venkovní fasádě naopak zdůrazněny vertikály trojúhelníkovými arkýři, které navíc nejsou osově symetrické. Architektura vykazuje vliv pozdně gotické architektonické tradice (Albrechtsburg v Míšni)., Menclová 1972#, 419-420., Poche 1977#, s. 83., and Doklad odklonu od antikizující architektury a částečného návratu k pozdně gotickým formám ve třetím desetiletí 16. století.
Z původního goticko-renesančního zámku zachována východní a severní fasáda. Na severní fasádě třídílné okno v edikule, kterou tvoří štíhlé kanelované sloupky, které však nic nenesou, pod patkami znaky krajířské a šelmberské (před 1508). Na severní fasádě arkýř se znaky a podpěráky. and Poche 1977#, 115-117.