Základní ideou dekompresivní kraniektomie (DK) je chirurgické řešení konfliktu vzrůstajícího nitrolebečního obsahu s pevným objemem kostní schránky. Zvětšený nitrolebeční obsah je většinou představován edémem mozku při nejrůznějších patologických stavech. Přestože DK zažívá v posledních letech renesanci a objevily se důkazy o její účinnosti, její použití není dosud paušálně akceptováno. Nejčastější indikací DK je kraniocerebrální poranění. Důkazy o její efektivitě jsou však limitované. Jsou očekávána data o účinnosti sekundární DK u nemocných s refrakterní nitrolebeční hypertenzí po selhání konzervativní léčby. Provedení bifrontální sekundární dekomprese ještě před vyčerpáním konzervativní léčby nepřináší nemocným s difuzním poraněním benefit. Postavení primární DK u akutního subdurálního hematomu je testováno v randomizované studii. Nejsilnější důkazy o efektivitě DK jsou u nemocných s maligním hemisferálním infarktem, přesto frekvence operace stále neodpovídá incidenci maligního hemisferálního infarktu. DK by měla být zvážena u nemocných s trombózou mozkových splavů a refrakterní nitrolebeční hypertenzí, kteří mohou z operace profitovat i při oboustranné mydriáze. DK s evakuací nebo bez evakuace hematomu může snížit mortalitu nemocných s expanzivním supratentoriálním intracerebrálním krvácením, kteří jsou v bezvědomí nebo mají refrakterní nitrolebeční hypertenzi. Dekomprese může přinést benefit selektované podskupině nemocných se subarachnoidálním krvácením, její použití však není v současných doporučeních specifikováno., The fundamental idea behind decompressive craniectomy (DC) is a surgical solution to the conflict of an increasing intracranial content within the fixed-volume intracranial cavity. The expanding intracranial content is caused by brain edema caused by a variety of pathologies. In spite of DC renaissance over the recent years and some evidence of its effectiveness, its use is not yet generally accepted. Traumatic brain injury is by far the most frequent indication for DC. However, the evidence of its effectiveness is limited. Data on the role of secondary decompression in patients with refractory intracranial hypertension after conservative treatment failure are expected to be released soon. Bifrontal early DC is not superior to medical management in patients with diffuse traumatic injury. Primary decompression in patients with acute subdural haematoma has been investigated in a randomized trial. The most conclusive evidence is in patients with malignant middle cerebral artery infarction. In spite of this, the surgery is still underutilized and the frequency of its use does not correspond with the incidence of malignant infarction. When decompression is performed within 48 hours of stroke onset in patients younger than 60 years, it reduces mortality and improves functional outcome. DC is also a lifesaving procedure in patients over 60 years of age for whom it improves chances of survival without total dependency. Decompression should be considered in patients with cerebral venous thrombosis that causes intractable intracranial hypertension. Furthermore, patients with bilateral mydriasis can also profit from the procedure. DC with or without hematoma evacuation might reduce mortality in patients with large supratentorial intracerebral hemorrhage who are in coma or have refractory intracranial hypertension. Even though the DC can be effective in selected subgroups of patients with subarachnoid hemorrhage, current guidelines, do not specify the role of decompression in these patients. Key words: decompressive craniectomy – indications – traumatic brain injury – malignant infarction – subarachnoidal hemorrhage – intracerebral hemorrhage – cerebral venous thrombosis The author declares he has no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., Vědomostní test, and J. Mraček
Rozvoj v oblasti prenatální a neonatální medicíny stále častěji umožňuje dětem, které by bývaly zemřely, aby přežily a vedly zdravý život. Stejný pokrok ve vědě zároveň opakovaně vyvolává etická, sociální a právní dilemata pro ty rodiny a zdravotnické profesionály, kteří jsou postaveni před komplexní volby, které mohou mít celoživotní následky nejen pro samotné dítě, ale i pro jejich okolí. Stále znovu se objevují otázky týkající se hodnoty lidského života v různých fázích jeho vývoje, rozdílu mezi aktivním ukončením lidského života a smrtí, jež je následkem nezapočetí života zachraňující léčby nebo odstoupení od ní, a balancování mezi nejlepším zájmem dotčeného dítěte, jeho rodičů a potřeb dalších sociálních skupin. Ve Spojeném království se od počátku osmdesátých let objevují případy zabývající se otázkou, za jakých podmínek je přípustné, aby rodiče, lékaři případně soudy rozhodly, že by těžce malformovaným dětem neměla být poskytnuta život zachraňující léčba. Článek se zabývá nejen analýzou některých případů z prostředí britského soudnictví, ale také doporučením Nuffield Council on Bioethics v souvislosti s touto problematikou. Představuje nejčastější dilemata, která se objevují v praxi a to, jakým způsobem jsou řešeny v rovině právní v souladu anglickým common law., Development in fetal and neonatal medicine enabled children who previously would have died to survive and lead healthy lives. The same developments also arise ethical, social and legal dilemmas for those families and health professionals who are faced with complex decisions that may have lifelong consequences not only for the children but also for their relatives. The ethical issues concern the value of human life at different stages of development, distinction between active ending of life and death resulting from withholding or withdrawing care or balancing the interests of affected children, their families and needs of other social groups. In the United Kingdom there have been several cases since early 1980s which centred on issue as to whether there are circumstances that permit parents, doctors or the courts to take a decision that a severly malformed children should not be provided with life-saving treatment. The paper provides a brief legal analysis of several British cases and also analysis of Nuffield Council on Bioethics guidelines regarding this issue from an ethical point of view. It introduces the most common dilemmas which occure in practice and the way these dilemmas are solved under English common law., Barbora Vráblová, and Literatura
Toto zvláštní monotematické číslo časopisu se věnuje problematice infanticidy a kritických rozhodnutí na počátku života., This special issue of Journal of Medical Law and Bioethics is mono-thematic and focuses on the problems of infanticide and Critical Decisions at the Beginning of Life., and Tomáš Doležal, Adam Doležal
Infekce kůže a měkkých tkání (IKTM) zahrnují široké spektrum zánětlivých onemocnění postihujících kůži, podkoží, fascie a svaly. V posledním období pozorujeme nárůst množství pacientů ošetřených pro tyto diagnózy na chirurgických ambulancích, ale zvyšují se i počty pacientů hospitalizovaných v nemocnici se závažnými formami IKMT. Smrtnost nejzávažnějších forem je v literatuře uváděna až 90 %. Příčinou je podcenění počáteční symptomatologie a z ní pramenící pozdní zahájení radikální léčby až ve fázi septického šoku. Text tvoří mezioborový přehled základních principů diagnostiky a léčby IKTM, který odráží současné poznatky opřené o medicínu důkazů., Skin and Soft Tissue Infections (SSTIs) encompass a wide spectrum of inflammatory diseases of the skin, subcutis, fascia and muscles. Recent national trends indicate increasing rates of patients treated for these diagnoses at outpatient surgical department, but also of patients hospitalized with severe forms of SSTIs. Up to 90% fatality rates are reported in the literature for the most severe forms, resulting from underestimation of initial symptoms and therefore delayed onset of radical therapy only the phase of septic shock. The paper provides an interdisciplinary review of essential principles of the diagnosis and therapy of SSTIs, reflecting present knowledge supported by evidence-based medicine., and R. Gürlich, V. Adámková, J. Ulrych, H. Brodská, V. Janík, J. Lindner, E. Havel
Syndrom diabetické nohy je závažnou komplikací u pacientů s diabetes mellitus, ulcerace postihují 10–25 % diabetiků, infikováno je kolem 60 % ulcerací. Infekční komplikace jsou spojeny s nutností hospitalizace, s omezením hybnosti a se zhoršením kvality života. Infekční postižení se podle závažnosti rozlišuje na mírné, středně závažné a závažné. Ve většině případů se jedná o infekci polymikrobiální, s účastí grampozitivních koků (především stafylokoků), aerobních gramnegativních tyčinek a anaerobních mikroorganizmů. Terapie infekce musí být vždy komplexní, zahrnuje úpravu celkového stavu pacienta včetně lokální péče, často s chirurgickým ošetřením. Antibiotická terapie je významnou součástí celkové léčby. Iniciální antibiotická terapie je volena empiricky, volba se uskutečňuje především dle tíže onemocnění. Se znalostí kultivačních nálezů se antibiotická terapie upravuje na cílenou., Diabetic foot infections (DFIs) are serious problems in persons with diabetes, about 10 to 25 % of patients with diabetes develop a foot ulcer and 60 % of them are infected. DFIs cause morbidity, limit mobility, worsen patients’ quality of life. Infections are classified as mild, moderate, or severe. Most DFIs are polymicrobial, with Gram-positive cocci (especially staphylococci), Gram-negative bacilli and obligate anaerobes. Successful therapy of DFI requires proper topical care and often includes surgical interventions but appropriate antibiotic treatment plays a key role. Initial antimicrobial therapy of these infections is usually empirical, the antibiotic regimen should be based on the severity of the infection. Definitive therapy should then be tailored according to the results of culture and susceptibility tests from a reliably obtained specimen., and Lenka Ryšková