Kříž ze zlatého plechu; jsou v něm uloženy ostatky (dřevo sv. kříže, trn z trnové koruny Krista, houba a část kopí Kristova) a je zdobený drahými kameny, středověkými a pozdně římskými kamejemi (žena s čelenkou, císař a filosof) pocházejícími ze sbírky Karla IV., Bažant 2003#, 130., and Císař Karel IV. se snažil v Praze soustředit nejvzácnější křesťanské relikvie a mezi jiným postupně získal části všech tří tehdy známých ostatků Kristova kříže, jeruzalémského, konstantinopolského dokonce i sporného trevírského. Do těchto křížů (dochovaly se pouze dva) Karel uložil jeruzalémské a konstantinopolské ostatky a umístil je na Karlštejně, kde měly chránit korunovační klenoty a tím celou říši. Korunovační kříž pochází původně ze 13. století (Francie), svou archaizující podobu dostal po roce 1354, kdy jej dal Karel IV. upravit. Uprostřed kříže jsou pod křišťálovým okénkem relikvie svatého kříže, hřebu, houby a provazu a autentičnost těchto ostatků mělo zdůraznit začlenění tří antických římských kamejí - safírové s mužskou hlavou, sardonyxové s Antonií mladší (1. století) přeřezanou na Sv. Helenu připojením svatozáře a monogramu SA EA (Sancta Helena) a rovněž sardonyxové s Alexandrem Velikým (2.-3. století) považovaným za císaře Konstantina. Symbolický význam mělo patrně i začlenění pěti byzantských kamejí (z onyxu, ametystu, sardonyxu a dvou z chalcedonu) z 10. - 12. století a štaufské kameje z 12. století zobrazující trůnícího krále, patrně považovaného za Fridricha II., na něhož Karel IV. vědomě navazoval. Relikvie dovezené do Prahy neměly pouze symbolickou, ale i významnou praktickou dimenzi. Když Karel IV. získal z Trevíru vzácnou relikvii papežské berly sv. Petra, začlenil ji do berly pražského arcibiskupa, tzv. berly sv. Vojtěcha, čímž byla pravomoc tohoto úřadu významně rozšířena - její nositel mohl nadále udělovat při významných svátcích odpustky.
Kamej z třívrstvého sardonyxu, pozadí hnědé, obličej a struha ve vlasech bílé, vlasy a draperie hnědé. Hlava z profilu hledí doprava, v bohatém účesu je stuha. Nos, víčka, vlasy a stužka retušovány., Antický portrét 1972#, 38, č. k. 32; Kotalík 1982, 64, č.k.2; Bažant 2003#., and Uprostřed korunovačního kříže, který byl upraven Karlem IV. po roce 1354, jsou pod křišťálovým okénkem relikvie svatého kříže (hřeb, houba a provaz). Autentičnost těchto ostatků mělo zdůraznit začlenění tří antických římských kamejí. Sardonyxová kamej s portrétem muže s páskou ve vlasech (z 1.- 3. stol.), připomínajícího římský císařský portrét, je portrétem Alexandra Velikého. V Karlovské době byl však považován za Konstantina Velikého.
Sardonyxová třívrstvá kamej s motivem ženské hlavy s diadémem hledící vpravo, nad hlavou svatozář a písmena SA EA. Pozadí hnědé, obličej modravě krémový, diadém, drapérie a závěsek hnědé., Antický portrét 1972#, 38, č. k. 33; Kotalík 1982, 64, č.k.2; Bažant 2003#., and Uprostřed korunovačního kříže, který byl upraven Karlem IV. po roce 1354, jsou pod křišťálovým okénkem relikvie svatého kříže (hřeb, houba a provaz). Autentičnost těchto ostatků mělo zdůraznit začlenění tří antických římských kamejí (1. - 3. stol.). Sardonyxová kamej s hlavou Antonie mladší byla ve středověku přeřezaná na Sv. Helenu připojením svatozáře a monogramem SA EA (Sancta Helena). Původní hlava byla zřejmě inspirovaná nějakou klasickou řeckou předlohou, nicméně představovala portrét zbožštěné císařovny.
Safírová gema s mužským poprsím (filosof)., Podlaha, Šittler 1903#., Kotalík 1982#, 64, č. k. 2., Bažant 2003#., and Uprostřed korunovačního kříže, který byl upraven Karlem IV. po roce 1354, jsou pod křišťálovým okénkem relikvie svatého kříže (hřeb, houba a provaz). Autentičnost těchto ostatků mělo zdůraznit začlenění tří antických římských kamejí. Safírová gema s mužskou hlavou (1. - 3. stol. ) může představovat antického filosofa.
Mosazný sedmiramenný svícen sestavený z románské nohy a horní části z roku 1641. Noha je zdobena rostlinným ornamentem, do jehož úponek jsou vkomponováni draci, lvi, muži a mladíci v antickém oděvu., Bažant 2003#, 90-92., and Antikizující svícen byl považován za českou válečnou kořist z Milána, kam se měl dostat ze Šalamounova jeruzalémského chrámu již v antice. Pro majitele svícnu neměl prioritu teologický smysl jeho výzdoby, ale okázalý historismus, jeho vazba na slavnou a všemi uctívanou křesťanskou minulost - na Jeruzalém a Řím. Do svatovítského pokladu se svícen dostal ne jako výtvarná novota či dílo vynikající estetické hodnoty, protože tyto aspekty byly pro tehdejšího člověka podružné, ale s největší pravděpodobností jako starozákonní relikvie. Ve středověku byly politické ambice vizuálně demonstrovány všem srozumitelnými důkazy. K tomu sloužilo výtvarné umění, svou povahou retrospektivní, historizující, obrácené především do minulosti. Ve vizuálních demonstracích legitimity moci, jež byly objednávány u architektů, sochařů či malířů, dominovaly odkazy na tradici, ať už skutečnou či smyšlenou, neboť ta byla vždy hlavním garantem legitimity. Absence tradice či jiných zdrojů legitimity byla vyrovnávána okázalým poukazováním na antické dědictví v soudobé výtvarné produkci.
Slonovinová destička s řezaným reliéfem, Plochu zabírá trůn, na něm sedí postava sv. Petra v drapérii, v levé ruce drží klíč, v pravici svitek, ve vlasech tonzura a nad hlavou svatozář., Bažant 2003#, 46-47., and Mezi středověkými importy se v Čechách objevuje i drobné antické umění a lze předpokládat, že zde bylo i sbíráno. Dokladem toho je tato polovina slonovinového diptychu (kolem roku 480). Diptychon - dvojitá sklapovací destička na psaní, na vnější straně zdobené portrétem konzula, který je v letech 406 - 541 při příležitosti nástupu do funkce rozdával významným osobnostem. Na Svatovítském diptychu byl původně zobrazen konsul pod tribunou při zahájení her, což byla prakticky jediná z veřejných funkcí, která konsulům zbyla v římském císařském systému. V levici držel žezlo, v pravici mappu, šátek, kterou vhozením do arény zahajoval hry. Později byl konzul přeřezán na sv. Petra, ze žezla se stal klíč, z mappy svitek, ve vlasech se objevila tonzura a byla přidána svatozář, drapérie byla upravena a pozadí bylo zcela přeřezáno. K obratné úpravě došlo patrně v Čechách, v 11., ale spíše ve 12. století. Po roce 1365 byla slonovina zasazena do dřevěné desky plenáře, která tvoří čelní desku evangeliáře karolinského z poslední třetiny 9. století, jak dokazuje vyříznutý obdélník, byla do zadní desky původně zasazena i druhá polovina diptychu. Výzdoba evangeliáře evidentně imitovala nějaký pozdně antický vzor (krabice na svitky), ale perspektivní iluzi karolinský malíř nezvládl.
V době pobytu krále Vladislava Jagellonského (1497) jsou v inventáři Katedrály sv. Víta zmíněny tapiserie, které daroval katedrále (Podlaha-Šittler, 1903, s. XCIV). Tapiserie s námětem historie císařů Tita a Vespasiána byly zavěšovány v chóru katedrály pouze o Velikonocích a na svátek sv. Václava. Tímto darem král následoval čin Karla IV. Lucemburského, který se svou chotí rovněž daroval katedrále mnoho závěsů (ale jen s ornamenty, ztraceny za husitských válek). Tento dar katedrále je vyjímečný tím, že se jedná o zobrazení římské historie, ale také tím, že do té doby v Čechách nejsou doloženy žádné konkrétní tapiserie (snaha Jiřího z Poděbrad uvést do Prahy francouzské tkalce byla marná), ale z doložených posledních vůlí pražských měšťanů, nebo také výzdoby radnice roku 1509 (cit. Herain-Teige 1905, s. 267) v době návštěvy Ludvíka a Jiřího vévody Sasského na dvoře Vladislava za jeho krátkého pobytu v Praze (sídlil v Budě). V případě daru katedrále se patrně jednalo o tapiserie objednané v Bruselu. and Hořejší 1979#, s. 149.
Fasáda byla bohatě zdobena terakotovými reliéfy. V ornamentice se objevuje akantová rozvilina, kandelábrová ornamentika., Chotěbor 1995#., Hrubý 2003#, 158., and Nejstarší doklad terakotové architektonické plastiky v pernštejnském prostředí, zhruba ze stejné doby jsou obdobně pojaté reliéfy z pernštejnského zámku ve Velkém Meziříčí.
Výzdoba interiéru v přízemí paláce (dnešní knihovna): freska s Jupiterem, Juno a další ženskou figurou. and Poche, Preiss 1973#, s. 152-153; Horyna Mojmír, Preiss Pavel, Pavel Zahradník, Černínský palác v Praze, 2001.