In situations of peer disagreement there are two kinds of factors that matter. These are the factors internal to the discussion, such as evidence exposed and arguments presented by both sides and there are also factors external to the discussion, also called ''independent factors''. The external factors include mainly virtues and competences of the participants. There are two main theories about epistemic disagreement, ''the steadfast view'' and ''the conciliationism'', and each of them stresses the importance of one group of these factors over the other. This paper is a defense of the greater epistemic significance of independent factors over internal factors. However, it is not a defense of the conciliationism which takes independent factors to be systematically the ultimate arbiter in situations of peer disagreement. The argument in the paper goes like this. Although the steadfast view receives strong intuitive support from two cases presented by Thomas Kelly: ''Right and Wrong'' and ''Wrong and Wronger'', I argue that the view is undermined by Timothy Williamson’s recent ''Very Improbable Knowing'' argument. This argument shows that for some basic type of evidence E when S uses it in favor of p, it is very improbable that S knows that S knows that p. Therefore, in situations of peer disagreement, S is unjustified to push her evidence in support of her side. There are arguably some exceptions, e.g. when one claims to have knowledge based on a priori evidence and on holistic evidence, but these are not sufficient to save the day for the steadfast view. In contrast to that, the reflective knowledge of one’s first order competences and virtues (i.e. external factors) is not vulnerable by Williamson’s argument. One reason for that is because we know about independent factors on the basis of holistic evidence. I claim that our epistemic goal in the face of peer disagreement is to end up on the side that is non-accidentally closer to truth. In accordance with achieving this goal, it is safer to stick to independent factors in resolving peer disagreement situations than to follow one’s nose concerning first-order evidence disclosed by the opponents. This might seem a counterintuitive result, which makes it worthy of further discussion., V situacích vzájemného nesouhlasu jsou důležité dva druhy faktorů. To jsou faktory, které jsou pro diskusi takové, jako jsou důkazy odhalené a argumenty předložené oběma stranami a také faktory mimo diskusi, nazývané také ,,nezávislé faktory''. K vnějším faktorům patří především přednosti a kompetence účastníků. Existují dvě hlavní teorie o nesouhlasu epistemie, ,,vytrvalém pohledu'' a ,,smírčí dohodě'', a každý z nich zdůrazňuje význam jedné skupiny těchto faktorů nad ostatními. Tato práce je obranou většího epistemického významu nezávislých faktorů nad interními faktory. Není to však obrana smírčího procesu, který bere nezávislé faktory, aby byly systematicky konečným rozhodcem v situacích vzájemných neshod. Argument v tomto dokumentu jde takto. Ačkoli vytrvalý pohled dostává silnou intuitivní podporu ze dvou případů předložených Thomasem Kellym: ,,Správně a špatně'' a ,,Špatně a zlověstně'', argumentuji, že názor je podkopán nedávným argumentem Timothyho Williamsona ,,Velmi nepravděpodobné''. Tento argument ukazuje, že pro některé základní typy důkazů E, když je S používá ve prospěch p, je velmi nepravděpodobné, že S ví, že S ví, že p. Proto je v situacích vzájemného nesouhlasu S neopodstatněná tlačit své důkazy na podporu své strany. Tam jsou pravděpodobně některé výjimky, např. Když jeden prohlašuje, že má znalosti založené na priori důkazech a na holistickém důkazu, ale tito nejsou dostaní zachránit den pro vytrvalý pohled. Na rozdíl od toho, reflexní znalost vlastních kompetencí a ctností prvního řádu (tzn vnější faktory) není zranitelný Williamsonovým argumentem. Jedním z důvodů je to, že víme o nezávislých faktorech na základě holistických důkazů. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi., and Marina Bakalova
The purpose of this study was to investigate the occurrence and time-course of apoptosis in soleus skeletal muscle during the first 48 hours of unloading. Fifty Charles River mice were randomly divided into five groups (n=10 each) according to the time of hindlimb suspension (HS). Mice we re suspended for 0 (Control), 6 (6HS), 12 (12HS), 24 (24HS), and 48 hours (48HS). Soleus muscle atrophy was confirmed by a significant decrease of 20 % in muscle-wet weight and of 5 % in the ratio protein concentration/muscle wet-weight observed after 48 hours of unloading. The apoptotic index, the AIF (apoptosis-inducing factor) and p53 expression presented th eir uppermost value (304 %, 241 % and 246 %, respectively) at 24HS, and were preceded by the highest activity of caspase-3 and -8 at 12HS (170 % and 218 %, respectively) and of Bax/Bcl-2 content at 6HS (160 %). There were no marked ultrastructural alterations until 24 hours of simulated weightlessness. Lysosomal autophagic activity and infiltration of phagocytic cells were observed at 24HS and 48HS and might have contributed to the degenerative changes noticed in both groups. Though not consistently supported by morphological evidences, the biochemical parameters sustain the concept that the occurrence of apoptosis parallels the soleus atrophic response in its early phase., R. Ferreira, M. J. Neuparth, R. Vittorino, H. J. Appell, F. Amado, J. A. Duarte., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
The paper presents a contrastive Czech–Spanish study concentrating on reportative markers. Methodologically, it is based on the cognitive theories of mental spaces and grounding, with the primary focus on the Spanish counterparts of the Czech prý, and the secondary focus on the Czech counterparts of the Spanish dizque. The analysis is conducted using the parallel corpus InterCorp and presents evidentiality as a complex category, which is closely related to tense and evaluative modality. The translation respondents of prý and dizque in both languages display significant variability. The corpus data reveal that notions attributed to them are expressed in a complex way in the other language, pointing out that grammatical and lexical elements such as sequence of tenses and diminutive suffixes can convey notions similar to those conveyed by adverbial hearsay markers or verba dicendi. and Článek se zaměřuje na kontrastivní česko-španělskou analýzu reportativních částic. Metodologicky vychází z kognitivních teorií mentálních prostorů a groundingu, přičemž pozornost je zaměřena primárně na španělské protějšky českého prý, ve druhém plánu také na české protějšky španělského dizque. Analýzy vycházejí z jazykového materiálu pocházejícího z korpusu InterCorp a prezentují evidencialitu jakožto komplexní kategorii, která je blízce spjatá s kategoriemi času a evaluativní modality. Překladatelské protějšky prý a dizque vykazují v obou jazycích velkou variabilitu, přičemž data z korpusu dokazují, že významy, které v sobě tyto částice zahrnují, jsou v druhém jazyce často vyjádřeny komplexním způsobem. Časová souslednost nebo deminutivní sufixy v některých kontextech vyjadřují podobné významové odstíny, jaké přisuzujeme adverbiálním částicím označujícím externí zdroj informace nebo slovesům mluvení.
S myšlenkou vytvořit vlastní evoluci a její úspěšnou implementaci přišel Thomas Ray, biolog z Delawarské univerzity. Na počátku 90. let minulého století vytvořil systém zvaný Tierra (Země). Šlo o počítačový systém několika krátkých vzájemně si konkurujících programů. Programy se množily, v systému docházelo k mutacím a díky tomu k evoluci. V tomto systému Thomas Ray mj. pozoroval vznik parazitismu, kdy některé programy zkrátily svůj kód a k životu používaly kód programů jiných. Dalším významným systémem byla Avida, vyvinutá na Michigan State University, kde byl pozorován vznik složitých funkcí, a systém Amoeba, ve které byl pozorován vznik samoreplikujících struktur z náhodného počátečního kódu., The idea of creating an own self-evolution and its successful implementation came from Thomas Ray, a biologist at the University of Delaware, In the early 90s of the last century he created a computer system of short competing programs called Tierra (Earth) where programs reproduce and mutations occur. Thomas Ray observed the creation of parasitism, where some programs shorten their code length and the missing parts used from other programs. Another important system Avida was developed at Michigan State University, where the creation of new complex functions was observed and the system Amoeba, in which the emergence of self-replicating structures from random initial code was observed., Vladimír Scholtz., and Obsahuje seznam literatury
Czech White-Nose Syndrome Team together with international collaborators discovered mechanisms of tolerance that protect Palearctic bats from white-nose syndrome (WNS), the disease that caused mass die-off in North America. The discovery raises hope for a better future of bats in North American ecosystems. White-nose syndrome (WNS) is caused by a generalist pathogen Pseudogymnoascus destructans with the worst possible characteristics of an infectious fungal agent. The generalist nature of the WNS fungus means that it can infect any bat hibernating in a contaminated cave or mine and, moreover, it may remain viable and virulent, waiting for its hosts until the next hibernation period. Harmless to humans, the WNS fungus kills hibernating North American bats in winter. However, loss of voracious insectivorous bats from agricultural ecosystems may result in economic costs required for increased pest control. Without mass die-offs of bats harbouring the WNS agent in Europe, the response to disease is an enigma. To study the survival crossroads, the Czech WNS Team focused on the relationship between pathogen quantity and disease under natural conditions. High disease prevalence together with high fungal loads in absence of bat population declines in Eurasia indicates disease tolerance mechanisms, where hosts limit harm inflicted by the pathogen but do not hinder its growth. The tolerance mechanisms revealed by the Czech WNS Team is a function of bat adaptation to the presence of the pathogen. and Natália Martínková.
The Evolutionary Argument (EA) plays the central role in the realism- antirealism dispute. Proponents of this argument maintain that evolutionary theory pro- vides a convincing evidence for the reliability of our cognitive capacities. The evolutio- nary function of these capacities is to inform us about the character of our environment; and, as evidenced by the survival of our species, we can surmise that our cognitive capac- ities tend to provide a true, rather than false, picture of the world (cf., e.g., Quine, Kornblith, Munz). However, opponents of this view argue that evolutionary processes are not exclusively adaptive or optimal; indeed, some processes may not be adaptive at all (cf., e.g., Putnam, van Fraassen, Stich, and Bradie). Some of these critics, e.g., Thomson, believe that evolutionary theory demonstrates that our knowledge is not true, and that our cognitive capacities are not only fallible but completely unreliable. They produce only one of the many possible pictures of the world. I criticize this type of argument by means of a non-adaptationist interpretation of evolutionary theory (Wuketits), and I am seeking an evolutionary way out., Evoluční argument (EA) hraje ústřední roli v realisticko-antirealismickém sporu. Zastánci tohoto argumentu tvrdí, že evoluční teorie poskytuje přesvědčivý důkaz spolehlivosti našich kognitivních schopností. Důležitou funkcí těchto kapacit je informovat nás o charakteru našeho prostředí; a, jak dokazuje přežití našeho druhu, můžeme se domnívat, že naše kognitivní kapacity mají sklon poskytovat pravdivý, spíše než falešný obraz světa (srov. např. Quine, Kornblith, Munz). Nicméně, oponenti tohoto pohledu argumentují, že evoluční procesy nejsou výhradně adaptivní nebo optimální; některé procesy nemusí být vůbec adaptivní (srov. např. Putnam, van Fraassen, Stich a Bradie). Někteří z těchto kritiků, např. Thomson, věří, že evoluční teorie dokazuje, že naše znalosti nejsou pravdivé a že naše kognitivní schopnosti nejsou jen omylné, ale zcela nespolehlivé. Vyrábí pouze jeden z mnoha možných obrazů světa. Tento druh argumentů kritizuji prostřednictvím neadaptistické interpretace evoluční teorie (Wuketits) a hledám evoluční cestu ven., and Vladimír Havlík
Příspěvek pojednává o využití výpočetní techniky ve fyzikálních vědách, speciálně o aplikaci evolučních algoritmů v problematice deterministického chaosu. V obou ukázkových studiích jsou použity jak klasické evoluční algoritmy, tak algoritmy moderní. Veškeré údaje byly získány mnohonásobně opakovanými simulacemi, jejichž výsledky jasně poukazují na robustnost a životaschopnost použitých metod. Získaná řešení a postupy k nim vedoucí uvedené v článku jsou diskutovány pouze na úrovni informativního charakteru; pro nastudování plného popisu jsou na konci příspěvku uvedeny potřebné odkazy., Ivan Zelinka, Roman Šenkeřík, Zuzana Oplatková., and Obsahuje seznam literatury
Changes in photosynthetic attributes related to genetic improvement of cotton yield were studied in seven Chinese cotton cultivars widely grown in Xinjiang during the past 30 years. Our results showed that a chlorophyll (Chl) content and net photosynthetic rate (PN) of the 1980s cultivar was the highest among all after 60 days from planting (DAP). However, after 75 DAP, the Chl content, PN, and actual photochemical efficiency of PSII of the old cultivars declined gradually, whereas those of the new cultivars remained relatively high. Compared to the old cultivars, leaves of the new cultivars endured a longer period and their senescence was slower, shoot and boll dry mass was higher, but the root to shoot ratio was lower. The lint yield of the 2000s cultivars was 14.7 and 21.4% higher than that of 1990s and 1980s cultivars, respectively. The high yield of the new cultivars was attributed to a greater number of bolls per unit of area with high lint percentage. We suggested that the improved photosynthetic capacity and the increased ability to deliver photosynthates to reproductive sites during the peak boll-setting stage to boll-opening stage were the key physiological basis in the evolution process of cotton cultivars from 1980s to 2000s for the cotton yield improvement within a short growing period., H. H. Luo, H. L. Zhang, Y. L. Zhang, W. F. Zhang., and Obsahuje bibliografii