Nádory skupiny Ewingova sarkomu/primitivního neuroektodermálního tumoru (ES/PNET) jsou typické pro věkovou skupinu dětí a adolescentů. Devadesát procent pacientů je mladších 20 let. Prognóza je nepříznivá, s 5letým přežitím mezi 55–70 % v případě lokalizovaného, méně než 20 % u metastatického onemocnění. S narůstajícím věkem jsou výsledky léčby ještě méně příznivé. Léčba by měla být vedena na základě rozhodnutí a spolupráce v rámci multioborového týmu. Uvádíme naše zkušenosti s léčbou ES/PNET dospělých pacientů léčených dle protokolů EURO E.W.I.N.G. 99/EWING 2008., Ewing´s Family of Tumours is most frequently observed in children and adolescent age. 90 % of patients are younger than 20 years. Prognosis is unfavourable, with 5-year overall survival from 55 to 70 % in localized, not exceeding 20 % in primarily metastatic disease. The results of the therapy are getting worse by increasing age. Multidisciplinary treatment planning is mandatory in all cases of this tumor. We introduce our experience with EURO E.W.I.N.G. 99/EWING 2008 protocol in adult patients., Dagmar Adámková Krákorová, Štěpán Tuček, Jiří Tomášek, Pavel Janíček, Jaromír Černý, and Literatura 6
Cíl: Cílem studie bylo zkoumání skupiny pacientů s náhle vzniklou jednostrannou radikulární iritací způsobenou foraminálním výhřezem u istmické spondylolistézy, léčených chirurgicky za použití transpedikulární stabilizace a mezitělové fúze technikou TLIF banánovitou klecí, a srovnání výsledků s jinými operačními technikami. Soubor a metodika: V letech 2011 a 2012 bylo operováno pro nízce dysplastickou istmickou spondylolistézu v segmentech L4–L5 a L5–S1 celkem 32 pacientů. Ve skupině devíti pacientů byla hlavním projevem obtíží náhle vzniklá jednostranná radikulární iritace. Na magnetické rezonanci byl u všech pacientů skupiny prokázán foraminální výhřez. Pacientům bylo ze zadního středního operačního přístupu na postižené straně dekomprimováno foramen a odstraněn výhřez meziobratlové ploténky, zavedena banánovitá klec a segment stabilizován transpedikulárním fixátorem. Výsledky: Po operaci došlo u všech pacientů k odeznění radikulární symptomatologie, hodnota VAS dolní končetiny klesla po dvou letech průměrně ze 7,3 na 0,4 na straně s dominujícími obtížemi, hodnota VAS pro lumbalgie klesla průměrně ze 4,3 na 2,2 a ODI klesla z průměrné hodnoty 48 předoperačně na 15. Pooperačně nebyla zaznamenána zániková neurologická symptomatologie ani poruchy hojení rány, ve všech případech došlo ke zhojení mezitělové fúze zřejmé na RTG bez ztráty repozice či uvolnění transpedikulárních šroubů. Závěr: Při použití techniky ALIF a transpedikulární stabilizace u istmické spondylolistézy je nutné provádět dva operační výkony, při použití techniky PLIF může docházet k epidurálnímu jizvení a je větší riziko poranění tvrdé pleny. Technika TLIF eliminuje riziko epidurálního jizvení spolu s úspěšností vzniku fúze srovnatelnou s ostatními technikami mezitělové fúze a umožňuje jednoduché odstranění foraminálního výhřezu., Aim: The purpose of the study was to examine a group of patients with unilateral radicular pain caused by foraminal lumbar disc herniation in isthmic spondylolisthesis and treated surgically using pedicle screw stabilisation and TLIF technique with a banana-shaped interbody cage, and to compare this approach with other surgical techniques. Material and methods: In 2011 and 2012, a total of 32 patients underwent surgical treatment of the L4–L5 and L5–S1 isthmic spondylolisthesis. In a group of nine patients, acute unilateral radicular pain was the main clinical manifestation. Foraminal lumbar disc herniation was found on the MRI in all patients in the group. Herniation was removed, the foramen decompressed and a banana-shaped cage in combination with pedicle screw fixation was implanted using a posterior approach. Results: Radicular pain rapidly improved after the surgery in all patients. On the VAS, leg pain improved from the mean of 7.3 before the surgery to 0.4 24 month after the surgery, back pain from 4.3 to 2.2 and the mean for ODI improved from 48 to 15. Neither wound healing problem nor neurological deterioration was found. X-ray revealed solid interbody fusion in all patients. Conclusion: The ALIF technique combined with pedicle screw fixation requires two surgeries, one with ventral, one with dorsal surgical approach. The PLIF technique is associated with epidural scarring and an increased risk of dural injury. The TLIF technique eliminates the risk of epidural scarring, its effectiveness in achieving solid bony interbody fusion is comparable with other interbody fusion techniques and it enables straightforward elimination of foraminal herniation. Key words: isthmic spondylolisthesis – foraminal herniation – transforaminal lumbar interbody fusion The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and J. Šrámek, R. Bertagnoli
Úvod: Gastrointestinální stromální tumory (GIST) jsou specifické neepitelové mezenchymální nádory gastrointestinálního traktu. Většina GISTů (95 %) vzniká v důsledku mutace genu transmembránového tyrozinkinázového proteinu (KIT), což je receptor pro růstový faktor. Tento receptor na svém povrchu exprimují nádorové buňky GISTu. Nejčastěji postiženými orgány bývají žaludek a tenké střevo, ale můžeme ho nalézt kdekoli v průběhu trávicí trubice a orgánů dutiny břišní. Klinická manifestace bývá různá a je dána lokalizací nádoru, jeho velikostí či vztahem k okolním orgánům. U resekabilních nádorů je indikováno primární chirurgické řešení s cílem R0 resekce. Cílená léčba imatinibem (kompetitivní inhibitor KIT receptoru) je určena pro pacienty s metastatickým onemocněním a dále jako adjuvantní léčba po operaci nebo v indikovaných případech jako neoadjuvantní terapie. Práce se snaží o přehledné zpracování komplexní terapie GIST s důrazem na postavení chirurgické léčby a upozorňuje na některá kontroverzní témata, např. roli resekčního výkonu u pacientů s metastatickým onemocněním nebo neoadjuvantní podání cílené biologické léčby. Závěr: I přes nezpochybnitelný úspěch biologické léčby má chirurgická léčba nezastupitelné místo v terapii tohoto onemocnění. Diagnosticko-terapeutický přístup k pacientům s GISTem musí být komplexní. Preskripční omezení biologické léčby přímo nutí směrovat tyto pacienty do specializovaných center, kde by s výhodou měla být prováděna i léčba chirurgická., Introduction: Gastrointestinal stromal tumors (GIST) are specific mesenchymal tumors of the gastrointestinal tract. Most of GISTs (95%) result from activating mutations in one of the receptor tyrosine kinase proteins (KIT). Tumor cells express this protein. GIST is most common in the stomach and small intestine, but may occur anywhere in the gastrointestinal tract and intra-abdominal soft tissues. The variety of its clinical presentations is related to localization of the tumor, its size and relationship to surrounding organs. Surgery is the first choice of treatment for patients with localized or potentially resectable tumors with the intention of R0 resection. Targeted therapy with imatinib (a selective inhibitor of the KIT protein) is the primary option for patients with metastatic GIST, as adjuvant treatment after surgery or neo-adjuvant therapy prior to surgery in indicated cases. This paper describes comprehensive therapy of GIST with an emphasis laid on the status of surgical treatment, and it highlights some controversial topics, e.g. the role of surgery for metastatic disease or neo-adjuvant targeted therapy. Conclusion: GIST is a relatively rare tumor most commonly affecting the stomach and small intestine. Surgical treatment is not replaceable in the treatment strategy of this disease. The diagnostic-therapeutic approach to patients with GIST must be comprehensive. Due to prescribing restrictions of biological therapies, these patients are inevitably directed to specialized centers where surgical treatment should also be preferably provided., and L. Fiala, R. Šefr, I. Kocáková, M. Pacal
Arteriální hypertenze a diabetes mellitus (DM) jsou dvě velmi časté klinické situace. Prevalence hypertenze je u osob s diabetes mellitus 2. typu 70–80 %. Cílový krevní tlak je asi 130/80 mm Hg. Základem farmakologické léčby hypertenze u diabetu jsou blokátory systému renin- angiotenzin (ACE inhibitory, AT1 blokátory), které snižují kardiovaskulární (KV) riziko a zpomalují progresi renálního poškození. Ve většině případů (asi 80–90 %) je však nutné u diabetiků s hypertenzí podávat kombinační terapii. Výhodná je dvojkombinace blokátorů RAS s blokátory kalciových kanálů (BKK). Diuretika jsou vhodná do trojkombinace. U těžších forem hypertenze se osvědčuje malá dávka spironolaktonu. Farmakologická léčba by měla být komplexní a měla by zahrnovat kromě hypertenze i intervenci všech dalších rizikových faktorů (RF) včetně redukce BMI u obezity. Zdá se, že TK mohou snižovat i některá nová antidiabetika (zejména glifloziny)., Hypertension and diabetes mellitus (DM) are common diseases. Prevalence of hypertension in DM type II is 70–80 %. Goal blood pressure (BP) is around 130/80 mm Hg. RAS blockers (ACE inhibitors or AT1 blockers) are considered as the drugs of choice because of the decrease of cardiovascular risk and prevention of nephropathy. Combination antihypertensive therapy is needed in 80–90 % of pts. Combination of RAS blocker and calcium channel blocker is clinically useful. Diuretics should be part of triple-combination. Low-dose spironolactone can be recommended in severe forms of hypertension. Pharmacological approach should involve also intervention of all other risk factors including BMI reduction in obese subjects. Some of new antidiabetic drugs may lead to significant BP decrease (gliflozines)., and Jiří Widimský Jr
Funkční tyreopatie přinášejí nemocným významná zdravotní rizika. Rozvinuté funkční tyreopatie léčíme vždy, zatímco indikace k léčbě subklinických tyreopatií jsou individuální a často kontroverzní. Panuje shoda, že tyto poruchy by měly být diagnostikovány a osoby by měly být sledovány. V substituci hypotyreózy je lékem volby levotyroxin, v léčbě hypertyreózy methimazol. Podávání propylthiouracilu by mělo být omezeno na 1. trimestr gravidity, protože byla popsána jeho závažná hepatotoxicita. U hypertyreózy na podkladě tyreoidálních uzlů a u imunogenní hypertyreózy, která nepřejde do trvalé remise, je na místě definitivní řešení – operace nebo léčba radiojodem. Radiojod lze při dodržení podmínek radiační ochrany podat i ambulantně. Výjimečně lze v individuálních případech podávat malé dávky methimazolu dlouhodobě., Functional thyropathies present significant health risks for patients. Advanced functional thyropathies are always treated while indications for therapy of subclinical thyropathies are individual and often controversial. It is widely agreed that these disorders should be diagnosed and individuals should be followed. The drug of choice in substitution therapy of hypothyroidism is levothyroxine, in the treatment of hyperthyroidism it is methimazole. Administration of propylthiouracil should be limited to the first trimester of pregnancy, because its serious hepatotoxicity has been described. Hyperthyroidism based on thyroid nodules and immunogenic hyperthyroidism not reaching long-term remission, need to be treated radically: by surgery or radioiodine treatment. When radiation protection requirements are met, radioiodine can also be administered on an outpatient basis. Exceptionally, small doses of methimazole can be administered over an extended period of time in individual cases., and Jan Jiskra
Úvod: Infekce představuje závažnou komplikaci v cévní rekonstrukční chirurgii. Při postižení celé cévní rekonstrukce může být jediným řešením její explantace a náhrada. V případě lokalizované infekce v třísle je možná záchrana tepenné rekonstrukce s využitím podtlakové terapie (Negative-pressure wound therapy, NPWT). Metody: Jde o retrospektivní studii hodnotící úspěšnost NPWT v léčbě infekce rány v třísle po tepenné rekonstrukční operaci. Hodnotili jsme demografické charakteristiky pacientů, původce infekce rány, typ rekonstrukce a výsledek NPWT. Hloubka rané infekce byla hodnocena dle Szilagyiho klasifikace. Sledování probíhalo 12 měsíců po ukončení podtlakové terapie. Jako úspěšný výsledek bylo hodnoceno zhojení rány se zachovalou průchodností tepenné rekonstrukce, bez klinických a laboratorních známek infekce. Výsledky: V letech 2009 až 2012 bylo 20 pacientů s hlubokou infekcí v třísle po tepenné rekonstrukční operaci léčeno pomocí NPWT. Šlo o 12 mužů a 8 žen, průměrný věk pacientů byl 68,1 roku. Devět pacientů podstoupilo tepennou rekonstrukci v aorto-femorální oblasti (z toho v 8 případech pomocí cévní protézy) a 11 pacientů operaci pod tříselným vazem (z toho v 7 případech cévní protézou). V 17 případech z 20 (tj. 85 %) šlo o časnou infekci do 30 dnů od operace. V 5 případech byla řešena infekce Szilagyi III (tj. 25 %), 4x časná, 1x pozdní. Kultivačně byl v ráně nalezen nejčastěji Staphylococcus aureus (n=8), dále Pseudomonas aeruginosa (n=5) a Escherichia coli (n=5). Podtlaková terapie probíhala průměrně 12,7 dne. Zhojení bylo dosaženo u 17 pacientů (tj. celková úspěšnost 85 %). Nejlepší výsledky byly dosaženy v případě časné infekce Szilagyi II (92,3 %). Závěr: Lokalizovaná infekce tepenné rekonstrukce v třísle je závažnou komplikací tepenných rekonstrukčních výkonů. U vybraných pacientů je možná úspěšná konzervativní léčba infekce pomocí podtlakové terapie. Metoda vykazuje nejlepší výsledky v případě časné infekce. Specifický přístup vyžaduje léčba v přítomnosti Pseudomonas aeruginosa a při expozici anastomózy rekonstrukce. Pacienty je nutno po zhojení dlouhodobě sledovat vzhledem k riziku rekurence infekce., Introduction: Infection is a serious complication in vascular reconstructive surgery. When the entire graft is infected, its excision and subsequent replacement is the only option of treatment. In case of localised graft infection in the groin, the vascular reconstruction can be saved using negative-pressure wound therapy (NPWT). Methods: Retrospective study design was used to evaluate the efficiency of NPWT in the treatment of infected inguinal wounds following arterial reconstructive surgery. The assessments included demographic patient characteristics, causative agents, type of reconstruction and NPWT outcome. Wound infection was graded based on the Szilagyi classification. Patients were followed-up for 12 months after the therapy. Complete wound healing, retained graft patency, and no clinical signs or laboratory evidence of infection were regarded as successful results of treatment. Results: Between 2009 and 2012, 20 patients with deep groin infection (Szilagyi II and III) following arterial reconstructive surgery were treated by NPWT. The patient group included 12 men and 8 women; mean age was 68.1 years. Nine patients underwent aorto-femoral arterial reconstructions (with vascular prosthesis in 8 cases), and surgery below the inguinal ligament was done in 11 patients (with vascular prosthesis in 7 cases). Of the 20 patients, early infection within 30 days of surgery was recorded in 17 (85%) patients; Szilagyi grade III groin infection with exposed prosthetic graft was found in 5 (25 %) patients (infection: early, 4; late, 1). The causative agents isolated from the wound included Staphylococcus aureus (n=8), Pseudomonas aeruginosa (n=5) and Escherichia coli (n=5). Mean NPWT duration was 12.7 days. Wound healing was achieved in 17 patients (success rate, 85 %). Patients with early Szilagyi II infection showed the best outcomes (92.3%). Conclusion: Localised wound infection in the groin after arterial surgery is a serious complication of arterial reconstruction procedures. In eligible patients, such an infection can be treated conservatively using NPWT. The method is most efficient in the management of early infections. Wounds infected with P. aeruginosa or those with suture line exposure require special treatment. Long-term follow-up is necessary due to the risk of recurrent infection., and M. Krejčí, R. Staffa, P. Gladiš
Inhibitory protonové pumpy (IPP) jsou slabé zásady metabolizující se v kyselém prostředí a blokující funkci aktivní protonové pumpy. Poskytují účinnou léčbu u refluxní nemoci jícnu, eradikace Helicobacter pylori, funkční dyspepsie a gastropatie z nesteroidních antirevmatik. Do první generace patří omeprazol, pantoprazol a lanzoprazol, do druhé esomeprazol a rabeprazol. Rozdíly IPP v jednotlivých farmakokinetických charakteristikách nemusí mít klinicky relevantní důsledky. Obecně IPP druhé generace zajišťují rychlejší nástup účinku, protrahovanější inhibici žaludeční sekrece a zejména účinek rabeprazolu je méně závislý na způsobu podávání a méně ovlivňuje funkce cytochromu P450. Účinnost IPP zejména první generace ovlivňuje genetická variabilita enzymu CYP2C19 a je významně nižší u rychlých metabolizátorů. IPP jsou velmi bezpečné a bezprostřední komplikace jsou výjimečné. U helikobakterové infekce vedou k progresi gastrititidy. Přestože IPP způsobují hypergastrinemii, nevykazují maligní potenciál. Jejich dlouhodobé podávání je spojeno s vyšším rizikem fraktur páteře a kyčlí, komunitních pneumonií a klostridiové střevní infekce. Mohou vést ke snížení účinnosti antiagregační léčby s clopidogrelem se zvýšeným rizikem recidivujících kardiovaskulárních příhod., PPIs are weak bases metabolized in an acid environment and blocking the function of active proton pumps. They provide effective treatment for oesophageal reflux disease, Helicobacter pylori infection, functional dyspepsia and non‑steroidal anti‑inflammatory drug‑induced gastropathy. The first generation includes omeprazole, pantoprazole and lansoprazole; the second one consists of esomeprazole and rabeprazole. The pharmacokinetic differences between different PPIs do not always result in relevant clinical consequences. Generally, the second generation PPIs provide a more rapid effect and a more prolonged inhibition of the gastric secretion. The effect of rabeprazole, especially, is less dependent on the method of administration and has a lower influence on the cytochrome P450 function. The effectiveness of first‑generation PPIs is influenced by the genetic variability of the CYP2C19 enzyme, being significantly lower in rapid metabolizers. PPIs are very safe and immediate complications are exceptional. In Helicobacter pylori infection they cause a worsening of gastritis. Although PPIs cause hypergastrinaemia, they do not exhibit any malignant potential. Their long‑term administration is associated with an increased risk of spine and hip fractures, community pneumonia and clostridium bowel infection. They can lower the effectiveness of antiplatelet therapy with clopidogrel, with a consequent increased risk of cardiovascular events., and Špičák J.
Východiska: Monoklonální anti-EGFR protilátka cetuximab představuje cílenou biologickou léčbu, která se stává standardem personalizované medicíny nemocných s metastazujícím kolorektálním karcinomem. Stupeň kožního postižení je nejvýznamnějším prediktivním faktorem účinnosti cetuximabu. Formou klinické kazuistiky je prezentována možná léčba kožní toxicity cetuximabu. Klinická kazuistika: Autoři popisují případ 57leté pacientky s metastazujícím kolorektálním karcinomem, která byla léčena paliativní biochemoterapií ve schématu cetuximab+FOLFIRI. Šest týdnů od zahájení terapie došlo k progresi kožního nálezu a rozvoji papulopustulózního exantému III. stupně. Včasné zahájení lokální léčby na bázi aplikace krému s 0,1% vitaminem K1 v kombinaci se systémovou antibiotickou léčbou a antihistaminiky umožnila nemocné pokračovat v biologické léčbě. Závěr: Včasná dermatologická léčba nemocných s projevy kožní toxicity při terapii monoklonální protilátkou cetuximab umožní pokračování onkologické léčby bez přerušení tak, aby pacienti mohli mít z této léčby co největší užitek., Background: Cetuximab, a monoclonal anti-EGFR antibody, represents aimed biological treatment that becomes a standard of personalized medicine with metastatic colorectal carcinoma patients. Level of skin toxicity is the most significant predictive factor of cetuximab effectiveness. Possible dermal toxicity treatment with cetuximab application is presented in the form of a clinical case report. Case: Authors describe a case of a 57-year-old woman-patient suffering from metastatic colorectal carcinoma who was treated through palliative bio-chemotherapy in the schedule: cetuximab+FOLFIRI. Progression of the dermal disease and papulopustulous progress of the grade III exanthema were detected in a six-week-long period from the therapy initiation. Timely initiation of local treatment on the basis of cream with 0.1 % vitamin K1 application in combination with systematic antibiotic treatment and antihistamines application enabled the patient to continue with biological treatment. Conclusion: Timely dermatological treatment of patients with dermal toxicity manifestation in the course of monoclonal cetuximab antibody therapy makes it possible to go on with oncology therapy without any interruptions so that the treatment of the patients can bring maximum effect., and Luboš Holubec, Jan Říčař, Karel Pizinger, Hana Korunková, Jindřich Fínek
Současná léčebná strategie u lokalizovaného klinického stadia Hodgkinova lymfomu je založena na rozdělení nemocných podle přítomnosti rizikových faktorů do skupiny s příznivou a s nepříznivou prognózou. Rozdíl mezi oběma skupinami je v intenzitě léčby, kdy nemocným s nepříznivou prognózou se podává více chemoterapie a vyšší dávka ozáření. Pro omezení pozdní toxicity radioterapie, zejména sekundárních malignit, byla velkoobjemová radioterapie, EF-RT, nahrazena technikou s nižším cílovým objemem, IF-RT., The current therapeutic strategy for localized clinical stage of Hodgkin's lymphoma is based on dividing the patients according to the presence of risk factors into groups with favourable and poor prognosis. The two groups differ in treatment intensity, with patients with a poor prognosis being administered more chemotherapy and a higher dose of irradiation. In order to reduce late toxicity of radiotherapy, particularly secondary malignancies, extended-field radiotherapy, EFRT, has been replaced with a technique with a lower target volume, IFRT., Zdeněk Král, and Literatura
V éře cytokinů byl medián přežití nemocných s metastatickým karcinomem ledviny (MRCC) v průměru přibližně 10 měsíců. Od roku 2005 jsme byli svědky významného pokroku v léčbě mRCC. V současné době je registrováno Evropskou lékovou agenturou (EMA) celkem 7 prostředků cílené biologické léčby pro terapii mRCC. Jedná se o antiangiogenní látky cílené na trasu růstového faktoru pro cévní endotelie (VEGF), které zahrnují inhibitory tyrozinkinázové domény VEGF receptoru jako sunitinib, sorafenib, pazopanib a axitinib, a monoklonální protilátku proti VEGF receptoru – bevacizumab. Na inhibici trasy mTOR jsou zaměřeny temsirolimus a everolimus. Sekvenční léčba, která počítá s postupným podáváním několika různých prostředků, může prodloužit celkové trvání přežití bez progrese (PFS) až přes dva roky, a celkové přežití dokonce ještě déle. Ve druhé linii léčby se nabízí sorafenib, ale i sunitinib a pazopanib po selhání cytokinů, dále everolimus ve druhé až třetí linii léčby po selhání TKI inhibitorů. Zatím jako poslední byl registrován axitinib v druhé linii léčby po selhání cytokinů, TKI, ale i temsirolimu. Po selhání everolimu ve druhé linii je očekáváno potvrzení účinnosti dalších TKI v další linii léčby., In the era of cytokines, the median survival of patients with metastatic renal cell carcinoma (mRCC) was on average approximately 10 months. Since the year 2005, we have witnessed major progress in the treatment of mRCC. Currently, a total of seven agents for targeted biological therapy for the treatment of mRCC are registered by the European Medicines Agency (EMA). They are antiangiogenic agents targeted at the pathway of the vascular endothelial growth factor (VEGF), which include tyrosine kinase inhibitors (TKIs) of the VEGF receptor, such as sunitinib, sorafenib, pazopanib, and axitinib, as well as a monoclonal antibody against the VEGF receptor – bevacizumab. Temsirolimus and everolimus are designed to inhibit the mTOR pathway. Sequential therapy, which employs the administration of several different agents in a prescribed sequence, can extend the duration of progression-free survival (PFS) for over two years, and the overall survival even longer. The second line of treatment involves the use of sorafenib, but also sunitinib and pazopanib after failure of cytokines, as well as everolimus in the second or third line of treatment after failure of TKIs or bevacizumab. As yet, axitinib is the last to have been registered in the second line of treatment after failure of cytokines, TKIs as well as temsirolimus. After failure of everolimus in the second line, confirmation of the efficacy of other TKIs in the further line of treatment is expected., and Milada Zemanová