Karcinom plic zaujímá přední místa jak v incidenci, tak v mortalitě nádorových onemocnění celosvětově i v České republice. V posledních letech zaznamenala léčba NSCLC prudký rozvoj. Již v době stanovení diagnózy je snahou co nejpřesněji určit morfologickou diagnózu a pokud je to indikováno, provést genetické testování. Toto platí především o nedlaždicobuněčných NSCLC. V roce 2013 byla publikovaná účinnost a bezpečnost pokračovací udržovací léčby (continuation maintenace) monoterapií pemetrexedem a díky pozitivnímu výsledku je tato léčba možná od května 2013 v České republice. V naší práci prezentujeme soubor 134 hodnocených pacientů, kteří absolvovali výše uvedenou léčbu. V reálné klinické praxi v České republice bylo dosaženo léčbou pemetrexedem v pokračovací udržovací léčbě lepších výsledků než v registrační studii a léčba byla velmi dobře snášena. Zatím medián celkového přežití (OS) byl stanoven na 23,5 měsíce., Lung carcinoma is among the leading cancers by incidence and mortality both worldwide and in the Czech Republic. In the recent years, there has been considerable progress in NSCLC treatment. Already at the time of diagnosis, efforts are made to establish the morphological diagnosis as precisely as possible and, when indicated, to perform genetic testing. This particularly applies to non-squamous NSCLC. In 2013, the efficacy and safety data of continuation maintenance monotherapy with pemetrexed were reported and, owing to the positive outcome, this treatment has been available in the Czech Republic since May 2013. Our paper presents a group of 134 evaluated patients who received the above-mentioned treatment. In real clinical practice in the Czech Republic, continuation maintenance therapy with pemetrexed achieved better results than the registration study, and the treatment was tolerated very well. So far, the median overall survival (OS) has been determined to be 23.5 months., Jana Skřičková, Kateřina Fröhlich, Matyáš Kuhn, Zbyněk Bortlíček, Karel Hejduk, Miloš Pešek, Vítězslav Kolek, Ivona Grygárková, Leona Koubková, Markéta Černovská, Marcela Tomíšková, Jaromír Roubec, Libor Havel, František Salajka, Milada Zemanová, Helena Čoupková, Dimka Sixtová, Monika Šatánková, Miloslav Marel, and Literatura
Hypoglykemie provází pravidelně léčbu diabetika 2. typu, pokud jsou v léčbě použity inzulin nebo deriváty sulfonylurey. Kromě toho, že hypoglykemie jsou nejdůležitější překážkou, která znemožňuje dosáhnout žádoucí kompenzace cukrovky, má hypoglykemie řadu závažných klinických důsledků. Dlouhotrvající těžká hypoglykemie může vést k náhlému úmrtí, kardiovaskulární příhodě či nevratnému poškození mozku. Klinicky významné jsou však i lehké či asymptomatické hypoglykemie, které významně negativně ovlivňují kvalitu života nemocného. Využití moderních technologií pro kontinuální monitoraci glykemií ukázalo, že výskyt asymptomatických hypoglykemií je o mnoho vyšší, než jsme se domnívali a že se jedná zejména o hypoglykemie noční. Hypoglykemie jsou spojeny se zvýšenou mírou deprese, úzkosti, nespokojenosti s léčbou a počtu návštěv lékaře. Noční hypoglykemie mají negativní dopad na spánek, mohou snížit kognitivní funkce a pracovní výkonnost nemocného další den. Prevence hypoglykemií je proto jedním ze základních cílů léčby diabetu a nízké riziko hypoglykemií patří mezi hlavní požadavky, které klademe na nově vyvíjená antidiabetika. Zanedbatelné riziko hypoglykemií, které je srovnatelné s placebem jak v monoterapii, tak i ve většině kombinací s dnes dostupnými antidiabetiky, dokládají data ze studií provedených s empagliflozinem. Ukazují, že nízké riziko hypoglykemií je jednou z výhod gliflozinů, které jsou novou lékovou skupinou s unikátním mechanizmem účinku a které se relativně nedávno objevily na našem trhu., The treatment of patients with type 2 diabetes is typically accompanied by hypoglycemia, if insulin or derivatives of sulfonylurea are used within the treatment. Apart from the fact that hypoglycemias are the major obstacle to achieving the desirable compensation of diabetes, hypoglycemia also has a number of serious clinical consequences. A long term serious hypoglycemia may lead to a sudden death, heart attack or irreversible brain damage. Clinically significant are also the light or asymptomatic hypoglycemias which in a considerably negative way affect the patient's quality of life. The use of modern technologies in continuous monitoring of glycemias has shown that the occurrence of asymptomatic hypoglycemias is much higher than we anticipated and that they largely involve nocturnal hypoglycemia. Hypoglycemia is associated with an increased level of depression, anxiety, dissatisfaction with the treatment and with a greater number of physician office visits. Nocturnal hypoglycemia has a negative impact on the quality of sleep, it may impair cognitive functions and performance efficiency next day. The prevention of hypoglycemia is therefore one of the basic goals of diabetes treatment and the low risk of hypoglycemia is among the main requirements that we place on the newly developed antidiabetic drugs. The negligible risk of hypoglycemia, which is comparable to placebo both in monotherapy and in most combinations with the antidiabetic drugs available today, is evidenced by the data from the studies undertaken with empagliflozin. It shows that the low risk of hypoglycemia is one of the benefits of gliflozins, the new group of medications with a unique mechanism of effect which has quite recently appeared on our market., and Terezie Pelikánová
Denosumab je plně humánní monoklonální protilátka, která specificky atakuje ligand RANKL jako základní regulátor osteoklastů. Zatím bylo denosumabem léčeno kolem 19 000 nemocných v různých indikacích, přes 11 000 jich bylo léčeno v klinických studiích u onkologicky nemocných, kde byl testován u nemocných se ztrátou kostní hmoty na základě protinádorové léčby u nádorů prsu a prostaty, pro prevenci kostních příhod u generalizovaného mnohočetného myelomu a mnohých solidních nádorů., Denosumab is a fully human monoclonal antibody that specifically attacks the RANKL as the key osteoclast regulator. To date, denosumab has been used to treat around 19,000 patients in various indications, with more than 11,000 having been treated in clinical trials of oncological patients where it was tested in those with bone loss due to prostate and breast cancer therapies, for prevention of bone events in generalized multiple myeloma and many solid tumours., Jindřich Fínek, and Literatura
Endoskopická ventrikulocisternostomie III. komory (ETV) je v současnosti považována za metodu první volby v léčbě obstrukčního hydrocefalu. Je indikována v případě obstrukce v komorovém systému distálně od akveduktu, některými autory pak i u jiných typů hydrocefalu. Úspěšnost této metody se pohybuje v průměru kolem 2/3 operovaných pacientů a je závislá na celé řadě faktorů. V našem sdělení se snažíme shrnout současné poznatky zabývající se předpovědí úspěšnosti ETV. Popisujeme faktory před-, peri- a pooperační a jejich vliv na úspěšnost ETV., At present, endoscopic third ventriculostomy (ETV) is regarded as the method of the first choice in the treatment of obstructive hydrocephalus. ETV is indicated in patients with obstruction in the ventricular system distally from the aqueduct; some authors had also used the method in patients with other types of hydrocephalus. The method is successful in about 2/3 of patients and its success depends on numerous factors. In our report, we attempt to summarize current knowledge on predicting success of ETV. We describe pre-, peri- and postoperative factors and their effect on the success of ETV. Key words: endoscopy – hydrocephalus – endoscopic third ventriculostomy – prognosis The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and T. Krejčí, M. Mrůzek, Z. Večeřa, O. Krejčí, M. Chlachula, R. Lipina
Úvod: Údaje o srdcovej frekvencii pri chronickom srdcovom zlyhávaní v reálnej praxi na Slovensku nie sú dostatočne známe. Cieľom prieskumu „3P (Pacient – Pulz – Prognóza) pri srdcovom zlyhávaní“ bolo získať epidemiologické dáta najmä so zameraním na kontrolu srdcovej frekvencie pri sínusovom rytme. Metodika: Prieskum realizovalo spolu 162 kardiológov a internistov. Lekári konsekutívne zaraďovali ambulantných alebo klinicky stabilizovaných hospitalizovaných pacientov s diagnózou chronického srdcového zlyhávania. Neexistovali žiadne exklúzne kritériá pre zaradenie pacientov. Spolu bolo prospektívne zaradených 4 738 pacientov. Výsledky: Betablokátory užívalo 93,6 % pacientov so srdcovým zlyhávaním. Aspoň 50 % cieľovej dávky podľa ESC malo 48,1 % pacientov liečených betablokátorom. Hodnoty srdcovej frekvencie ≥ 70/min malo 55,3 % všetkých pacientov a 48,1 % pacientov so sínusovým rytmom. Z celkového neselektovaného súboru sme identifikovali 28,0 % pacientov, ktorí boli symptomatickí (NYHA II–IV), mali sínusový rytmus a suboptimálnu srdcovú frekvenciu ≥ 70/min. Srdcová frekvencia ≥ 70/min bola významne častejšia u pacientov, ktorí mali dávku betablokátora < 50 % cieľovej dávky podľa ESC v porovnaní s pacientami s dávkou ≥ 50 % (58,0 % vs 52,4 %; p < 0,001). Podiel srdcovej frekvencie ≥ 70/min bol signifikantne vyšší u pacientov s anamnézou hospitalizácie pre srdcové zlyhávanie oproti dosiaľ nehospitalizovaným pacientom (56,8 % vs 53,7 %; p < 0,05). Up-titráciu dávky plánovali lekári len u 20,2 % pacientov liečených betablokátorom. Záver: Napriek extenzívnej liečbe betablokátormi sme zistili suboptimálnu kontrolu srdcovej frekvencie pri chronickom srdcovom zlyhávaní. Významne rizikovejšou skupinou z hľadiska neuspokojivej srdcovej frekvencie boli pacienti s nižšou dávkou betablokátora (< 50 % cieľovej dávky podľa ESC) a pacienti s anamnézou hospitalizácie pre srdcové zlyhávanie. Podiel pacientov, u ktorých sa plánovala up-titrácia dávky betablokátora, bol nízky. Existuje preto potreba redukovať srdcovú frekvenciu alternatívnou, resp. komplementárnou farmakoterapiou. Kľúčové slová: betablokátory – ivabradín – srdcová frekvencia – srdcové zlyhávanie, Background: The data on heart rate in chronic heart failure in the real-world practice in Slovakia are not sufficiently known. The objective of the “3P (Patient-Pulse-Prognosis) in heart failure” survey was to collect epidemiological data with particular emphasis on heart rate control in sinus rhythm. Methods: The survey was performed by 162 cardiologists and internists. Outpatients or clinically stable hospitalized patients diagnosed with chronic heart failure were included in the survey. No exclusion criteria for patients enrollment were used. A total of 4738 patients were prospectively included. Results: 93.6% of patients with heart failure were taking beta-blockers. At least 50% of the target dose according to ESC had 48.1% of patients receiving beta-blockers. Heart rate ≥ 70 bpm was present in 55.3% of all patients and in 48.1% of patients with sinus rhythm. Out of the total unselected study population we identified 28.0% of patients with symptomatic heart failure (NYHA class II-IV), sinus rhythm, and suboptimal heart rate ≥ 70 bpm. The prevalence of heart rate ≥ 70 bpm was significantly higher in patients with beta-blocker dose < 50% of the target dose according to ESC compared with patients receiving ≥ 50% of the target dose (58.0% vs 52.4%, p < 0.001). Heart rate ≥ 70 bpm was significantly more common in patients with history of hospitalization for heart failure compared with patients who have not been hospitalized (56.8% vs 53.7%, p < 0.05). The physicians planned up-titration of the dose only in 20.2% of patients treated with beta-blockers. Conclusions: Despite extensive beta-blockers therapy we found suboptimal heart rate control in chronic heart failure. Patients on lower doses of beta-blockers (< 50 % of the target dose according to ESC) and patients with history of hospitalization for heart failure were noted to be in significantly higher risk of unsatisfactory heart rate. The proportion of patients with intended up-titration of the beta-blocker dose was low. Therefore it is necessary to reduce heart rate by alternative or complementary pharmacotherapy. Key words: beta-blockers – heart failure – heart rate – ivabradine, and Juraj Dúbrava
Cílem našeho sdělení je demonstrovat možnosti základního vyšetření likvoru (CSF, z angl. cerebrospinal fluid = mozkomíšní mok) při sledování následného vývoje stavu centrálního nervového systému (CNS) u pacienta po subarachnoidálním krvácení. Klíčovou problematikou je především odlišení purulentních zánětlivých změn bakteriální etiologie a neinfekčního serózního zánětu ve smyslu úklidové reakce v CNS při opakovaně negativním mikrobiologickém vyšetření CSF. Možným řešením je společné hodnocení cytologického obrazu CSF a energetických poměrů v likvorovém kompartmentu vedoucí k určení charakteru zánětlivého procesu v CNS. Informační potenciál základní likvorologie však tímto není vyčerpán. Na případu dále předvádíme sledování poruchy cirkulace CSF vedoucí ke vzniku hydrocefalu, detekci probíhající destrukce tkáně při ischemizaci mozkového parenchymu a hodnocení přítomnosti krvácení do likvorových cest. Vývoj komplexního likvorového obrazu je pak průběžně konfrontován s výsledky zobrazovacích vyšetření a přispívá k optimalizaci terapeutických postupů až do ukončení intenzivní péče o pacienta., Our paper demonstrates the possibilities of basic examination of the cerebrospinal fluid (CSF) when monitoring the central nervous system (CNS) in a patient after subarachnoid hemorrhage. The key problem is to differentiate between purulent inflammation of bacterial etiology and non-infectious serous inflammation, the so called „clean-up reaction”, in the CNS during repetitively negative microbiological examinations of the CSF. Combined evaluation of the cytological image and energy turnover in the CSF compartment can help in specifying the character of inflammation of the CNS. The information potential of the CSF examination, however, is not depleted yet. In this case report we further demonstrate the failure of the CSF circulation leading to hydrocephalus, detection of tissue destruction during brain ischemia and detection of hemorrhage into the cerebrospinal fluid pathways. The development of the CSF image is continuously confronted with results of imaging examinations and helps to optimize the therapeutic procedures until the end of the intensive care of the patient., Kelbich P., Procházka J., Sameš M., Hejčl A., Vachata P., Hušková E., Peruthová J., Hanuljaková E., Špička J., and Literatura 10
Chronická hyperglykemie u pacientů s diabetem 2. typu vede k vývoji mikrovaskulárních a makrovaskulárních komplikací a signifikantně ovlivňuje morbiditu a mortalitu. Řada velkých klinických studií dokazuje, že normalizace hladiny glykemií může zabránit nebo zpomalit progresi pozdních komplikací diabetu. Asi 25 % pacientů léčených perorálními antidiabetiky potřebuje inzulinoterapii ke kompenzaci progrese selhání β‑buněk a zabezpečení kontroly glykemie. Podle doporučení ADA/EASD je možné při neuspokojivé kompenzaci diabetu perorálními antidiabetiky zahájit inzulinoterapii přidáním bazálního inzulinu ke stávající léčbě. Dlouhodobě působící inzulinová analoga (glargin, degludec, detemir) ve studiích prokazují signifikantně nižší riziko hypoglykemických příhod, především nočních. K ovlivnění postprandiální hyperglykemie při terapii bazálním inzulinem je možné využít kombinace s krátkodobě působícími agonisty GLP‑1 receptorů. Léčba má nižší riziko hypoglykemických příhod než terapie inzulinem bazál/bolus a také nižší riziko zvyšování hmotnosti. Zasahuje přímo do patofyziologie diabetu 2. typu., Chronic hyperglycaemia in patients with type 2 diabetes mellitus leads to the development of microvascular and macrovascular complications while significantly affecting morbidity and mortality. A whole line of major clinical studies have proven that normalization of glycaemia levels can prevent or slow down the progression of later complications associated with diabetes. Around 25% of patients treated with oral antidiabetic drugs require insulin therapy to compensate for the progress of b‑cell failure and to ensure glycaemic control. According to the ADA/EASD guidelines, it is possible, if the diabetes is not satisfactorily controlled with oral antidiabetic drugs, to introduce insulin therapy by adding basal insulin to the existing treatment. In studies, the long‑term acting insulin analogues (glargine, degludec, detemir) have established the evidence of significantly reduced risk of hypoglycaemia, especially at night. In order to influence postprandial hyperglycaemia during basal insulin therapy it is possible to use the combination with short‑term acting GLP‑1 receptor agonists. The therapy presents a reduced risk of hypoglycaemia than basal/bolus insulin therapy as well as a lower risk of weight increase. It directly impacts the pathophysiology of type 2 diabetes mellitus., and Adamíková A.
Srdeční resynchronizační terapie (CRT) se stala velkou nadějí pro pacienty a efektivní léčbou srdečního selhání. Nicméně ne všichni pacienti na resynchronizační terapii dobře zareagují. Nutno definovat, jak tyto pacienty odlišíme a označíme je za nonrespondéry CRT. U nonrespondérů CRT musíme zejména zajistit adekvátní množství levokomorové stimulace, dále pak vyladění technických parametrů CRT, jako je např. velmi diskutované nastavení optimálního atrioventrikulárního zpoždění. Každopádně do managementu nonrespondérů CRT zahrnujeme také nastavení optimální medikamentózní terapie srdečního selhání a v indikovaných případech přistoupení k provedení srdeční transplantace., Cardiac resynchronization therapy (CRT) has become a big hope and an effective treatment option for patients with heart failure. Nevertheless, not all of them respond well to CRT. It is necessary to define this group of patients and identify them as non‑responders. For CRT non‑responders it is primarily necessary to arrange for adequate left ventricular stimulation as well as CRT technical parameter tuning, such as the much‑discussed atrioventricular delay optimization. Either way, the management of CRT non‑responders also includes optimal medical therapy of heart failure and, in some indicated cases, also heart transplant., and Lazárová M., Marek D., Heinc P., Táborský M.
Cíl: Stručný přehled analytických a klinických aspektů měření parathyroidního hormonu v séru s důrazem na posouzení srovnatelnosti současně používaných metod v klinických laboratořích. Metoda: Prostudování a vyhodnocení recentní odborné literatury z let 2009-2014, doplněné experimentem u souboru pacientů léčených na hemodialýze. V něm bylo sledováno 99 pacientů třemi metodami druhé generace (Roche, DiaSorin, Siemens DPC) a dvěma metodami 3. generace (DiaSorin, Roche). Výsledky a diskuse: Výsledky získané různými metodami jsou velmi odlišné. Hodnoty mediánů jsou až dvojnásobně odlišné a u zvýšených hodnot jsou rozdíly ještě vyšší. Systematické diference jsou významné nejen mezi metodami různých generací, ale (méně) i mezi metodami generací stejných. Četnost výsledků uvnitř rozhodovacího limitu KDIGO 2009 se v závislosti na použitém kitu lišila u pacientů na hemodialýze až 2,5 násobně. Prvním krokem k postupné harmonizaci měření PTH u renálně nemocných pacientů by mělo být použití 3. generace imunochemických metod. Principiálním řešením bude standardizace na bázi separačních metod LC-MS/MS., Method: Overview of recent literature on the PTH comparability from 2009-2014. Comparison of PTH results obtained from 99 patients on the hemodialysis during their regular controls. We used for this purpose three methods of 2nd generation (DiaSorin, Roche, Siemens DPC) and two methods of 3th generation (DiaSorin, Roche). Results and discussion: Results obtained by different methods are not comparable. Median values are two times or more (in higher concentrations) different between results obtained by 2nd or 3th generation of methods. Differences between methods of the same generation are also significant. Number of patients on the hemodialysis with values in required interval of decision limits according to KDIGO 2009 was strongly dependent on the used method and maximum of these differences was approximately 250%. In our opinion is introducing the 3th generation methods of measurement PTH first step to improving the use of PTH in chronic renal diseased patients. Definitive step to rational use of PTH measurement is standardization. Keywords: PTH, 2nd and 3th generation of methods, hemodialysis, comparability, standardization., Vávrová J., Friedecký B., Pavlíková L., and Literatura